PhDr. Ladislav Nezkusil

„A ještě za tmy jsem se dostal do městečka [Smidary] a obešel jsem to, aby mě nikdo neviděl, a hnal jsem po silnici k Vinarům. Tam jsem potkal jednoho hocha, s kterým jsem chodíval hrát. Říkám si: ‚Pane jo, to je zle.‘ Jel někam s koňma. Sloužil u sedláka za války, jinak to byl dělník. Chodil do fabriky do Skřivan. On mě nepoznal. A já jsem si říkal, dělá, že mě nepoznal, aby něco neřekl, neukec se, že někoho potkal. Tak mu říkám: ‚Jarko, já utíkám z Reichu.‘ – ‚Jé, to seš ty, Láďo, jak to vypadáš? Dyť ty seš kost a kůže. Já jsem tě vůbec nemohl poznat. Nechceš kus chleba?‘ Jsem říkal: ‚Ne, já už budu brzy doma. Nezdržuj mě, ale nikomu neříkej, že jsi mě potkal.‘ Tam ze silnice byla odbočka a polní cesta, kterou jsem šel už na dům. Tam jsem se dostal na stráně, strání jsem přeběhl. Po louce jsem utíkal domů, říkal jsem si: ‚Ještě není moc světlo, budu mít štěstí, nikdo mě neuvidí.‘ Protože my jsme bydleli, naše hraničilo s tou loukou. Tak jsem tam přiběhl, a dveře zavřený. Tak jsem zkoušel na ten háček, jestli to otevřu. A táta šel zrovna kolem a říká: ‚Vidím chlapa, asi budeš mít hlad, viď?‘ Já říkám: ‚Jo, mám hlad.‘ Teprve mě poznal, že jsem to já, tak mně otevřel. Obejmuli jsme se. Já jsem přiběhl do světnice, máti zrovna chystala kafe k snídani. Prostě málem z toho byla vedle. Tak mně nalila taky kafe, tak jsem si nalil kafe, vzal kus chleba a lehl jsem si. Říkal jsem: ‚Musím spát na přístodolku, aby mě tady nikdo neviděl.‘ – ‚Ale nikam, tady si lehni a my tě zapřeme, nikoho sem nepustíme.‘ Tak jsem spal asi den nebo ještě přes den.“

„Než jsme odjeli, než jsme nastoupili do vlaku, tak jsme zpívali národní hymnu. Tenkrát byla zakázaná – Kde domov můj. A co je zajímavý, četníci, co tam byli, dbali na pořádek, bylo jich asi osm. Tak stáli a salutovali. Tak jsme si řekli: ‚No hoši, dobrý.‘ Získali u nás respekt.“