The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Ničová (* 1923)

• narozena roku 1923 v Brandýse nad Labem

• II. světovou válku prožila v Praze, Brandýse a Jedomělicích

• nálety na Prahu

• manžel - partyzán

• váleční zajatci

• osvobození

Rodiče maminky pracovali ve Smečně u Clam-Martiniců. Měli tři děti: maminka, Ferda, to byl malíř, Karel, byl stavitel. Všechny děti nechal Clam-Martinic vystudovat. Maminka vychodila obchodní školu ve Vídni. Hrála na piano a pak se zahrabala v Jedomělicích a byla to nejposlednější ženská. Vzala si dědu, to bylo utrpení.

Dělala účetní v Praze, kde se seznámila s dědečkem, chodila za ním do nemocnice na Invalidovnu. V první světové válce přišel o nohu. Byli příbuzní, jejich matky byly sestry a ona si ho potom vzala. Ale děda byl takový negramota. Byl ze statku v Pozdni. Spolu si postavili domek v Jedomělicích. Jako válečný invalida, měl nohu až nad kolenem pryč, dostal trafiku.

Ve čtyřicátém pátém roce jsme bydleli s manželem ve Vysočanech, kde jsme byli vybombardováni. V roce 2005 jsme byli s manželem ve Vysočanech na radnici, kde byla výstava k 60. výročí vybombardování Vysočan. Byl tam pán (redaktor), který dělá pro Vysočany noviny, jmenují se Devítka. Žádal mě, abych mu dala nějakou svoji vzpomínku na válečná léta. Ale když zemřel manžel, nebyla jsem schopna nic dělat. Hlava mně sice sloužila, ale ruce a nohy mně nesloužily, byla jsem jako ochrnutá. Vybavovalo se mně, že jsme vídali ještě jeden dům, za kterým bývala husitská kaple a kolumbárium. Zajímalo by mě, kam ho odstěhovali, protože jsem tam měla bratrance. Redaktor říkal, že to nikdo neví. Je to ve Vysočanech na hlavní silnici u Rokytky. Vždy mě zajímalo všechno, co se kolem mě děje. Ráda jsem pozorovala přírodu. Když jsme s manželem jezdili do Prahy, nebavilo mě chodit po obchodech, sledovala jsem radši dění kolem. Co si chci koupit, koupím si kdekoliv.

Pamatuji si, když byl atentát na Heydricha. Děvčata z druhé strany ulice sebrali, nás už ne, ale museli jsme být doma, nesměli jsme ani k oknu, hned stříleli. Asi tři dni jsme nesměli ven. Muž byl v obchodě ve Vysočanech, já u strýce v Libni.

Moje maminka zemřela v roce 1930, bylo mi sedm let. Psala jsem jí do nemocnice. Všechny dopisy od ní mám pořád schované. Než začala válka, žili jsme u babičky v Brandýse, pak jsem šla ke strýci do Litvínova. V té době byl Litvínov důležitou železniční stanicí. V září zemřel Masaryk, na severu to začalo vřít a mě poslali zpátky domů k babičce.

Bylo těžké sehnat práci. Bylo mně čtrnáct patnáct let, než jsem našla místo, hlídala jsem jedno děcko, ale dostala jsem záškrt, musela jsem odejít ke strýci do Prahy, to byl tátův bratr, do obchodu. Už v první republice byli milionáři. Já jsem neměla nic. Rodiče dítěte, o které jsem se starala, měli strach, abych dítě nenakazila. Strýcova žena byla Židovka. Měla sestru. Ta se jmenovala Kautská. Jejich syn, Oldřich Kautský (* 24. 4. 1906 v Praze, † 22. 11. 1980 v Praze), napsal scénáře k pohádkám Sůl nad zlato a Pyšná princezna, ale v titulcích ho mohli uvést až od roku 2000. Za války nesměl být uváděn a komunisté ho také neuváděli. Jeho rodiče byli moc hodní lidé.

V Praze jsem nikam nesměla chodit, bylo mně pomalu osmnáct let, a nebyla jsem venku. Až teprve strýc Kautský přišel a povídá – teta byla jeho švagrová: „Já jsem koupil pro Růženku lístek a jdeme na koncert.“ Takže mě začal brát do Prahy na koncerty. Teta jako Židovka nikam nesměla a já s ní byla doma. Po večerech jsme hrály karty.

Každý týden jsem jezdila na víkend na kole domů do Brandýsa, jela nás vždycky skupina. Po cestě jsme si povídali. S jedním chlapcem jsme si domluvili schůzku na Palmovce, kde jsem bydlela, shodou okolností jsem si s sebou přivedla kamarádku, on kamaráda. Okamžitě jsme se prohodili a už jsme spolu zůstali. Tři roky jsme spolu chodili. Když jsem se seznámila se svým manželem, žili jsme ve Vysočanech. Tenkrát byly obchody otevřeny do osmi hodin, takže jsme se scházeli až po zavření obchodu. Ale jak jsem přišla v devět v půl desáté, bylo zle, teta žalovala strýčkovi, ale ten to pochopil, bylo mi už přes osmnáct let.

Táta byl po první světové válce pacientem v polní nemocnici v Brandýse, tam se seznámil s maminkou. Byla v ní zaměstnaná, potom se vzali. Takhle se sešli. Maminka ale potom dlouho marodila, měla rakovinu a v osmatřiceti letech zemřela.

Když jsme se s manželem vzali, bydleli jsme v Praze. Na Slánsko jsme přišli až po bombardování Prahy. První bombardování bylo v únoru. To bylo Na Slovanech, nad porodnicí. To šlo od porodnice přes Karlovo náměstí až na Palackého náměstí, na nábřeží. Tam byly také zasaženy baráky.

Po bombardování v roce 1945 jsme s manželem odešli na Slánsko. První nálety byly v únoru, bomby padaly až na nábřeží, koukali jsme na to okýnkem od záchodu v porodnici. Tenkrát se bývalo v porodnici delší dobu, asi deset dní, ne jako dnes. A já přišla se synem domů asi dva dny před tím, než to tam vybombardovali. Já měla syna 18. ledna a, myslím, to první bombardování bylo asi 12. Února. O měsíc později, 15. března, byl další nálet.

Kluka jsem dala do kočárku, s kufrem v ruce jsem šla z Vysočan pěšky do Brandýsa. Šla jsem domů, protože muž říkal, tady nebudeš (v Praze), kdyby něco přišlo. Nic nejezdilo, tak jsem šla pěšky. Čtrnáct dní byl klid, bomby odhodili někde mimo. Jen jsem se vrátila, vybombardovali nás. Odešli jsme k manželovým rodičům do Jedomělic, kde jsme zůstali až do konce války.

(Vzpomínání nad fotografiemi válečných zajatců, které jsou přiloženy.) To byly ještě děti. V čtyřicátém pátém roce, když jsme přišli do Jedomělic, muž se sebral a šel k partyzánům do lesa. To bylo také pěkné. Já měla malé dítě a muž se sebral a šel do lesa. V životě jsem tyto fotografie nikomu neukazovala. Říkám, ten, který byl zalezlý (ve válce), začal vyskakovat a dostal všechno. My jsme nedostali ve Slaném ani byt. Neměli jsme na nic nárok, děti se nedostaly do školy. Nevím proč, protože jsme v (KSČ) nikdy nebyli. Říkala jsem, ty jsi obchodník, musíš být mimo. Táhla jsem ho spíš na druhou stranu.

Pamatuji se, jak Němci táhli válečné zajatce z fronty. Šli pěšky, bez bot, kolem nohou omotané pytle, v zimě, byli omrzlí, hladoví. Přišlo jich asi 100, ubytovali jsme je ve stodole, zatímco Němci si vzali nejlepší pokoj u sedláků. Jednoho vězně Němci zastřelili, když si chtěl vzít bramboru, co hospodyně hodila prasatům. Naši ho nenechali jen tak ležet, pohřbili ho tajně za hřbitovem, na hrob mu udělali křížek. Jak se za komunistů vozilo dříví, křížek urazili, maminka ho vzala spravit, ale nešel přivařit zpátky. Toužila po tom, aby tam ten křížek byl. Chodívali jsme pořád kolem. Les jsme koupili a starosta ten křížek nechal udělat. Zrovna minulou sobotu jsem tam byla se synem a teď v sobotu s vnučkou. Před tím to bylo zarostlé, vnučka mě překvapila, udělali mi tam lavičku, trávu vysekali, hezky to upravili, abych tam mohla sedět.

U nás byli ubytovaní dva zajatci. Jeden byl Američan, ten vysoký, ten malý Angličan. Ta dívka na fotografii jsem já a vedle můj muž. Fotografie je udělána po válce.

Když potom Němci odcházeli, zase je s sebou táhli, a to poli, aby je lidi neviděli. Kdo nemohl, tak ho nechali v příkopu. Šli průvodem. To byly kilometry, co zajatci museli pěšky ujít. Došli až na hranice s Německem – ty tehdy nebyly daleko, prakticky za Louny – to už bylo 9. května, konec války, a Němci utekli. Zajatci se vrátili zpátky do Jedomělic. Na hranicích sebrali kola a dojeli sem. Chtěli najít Němce, který jim zabil kamaráda, a také poděkovat mojí matce. Dávala jim totiž polívky nebo čaj přes plot. Také lidé z Pozdně vozili k matce pro zajatce brambory.

Strávili tu nějaký čas, Angličan šel pak do Palestiny. Na vojnu, byla tam po válce nějaká revoluce. Dostali jsme od něj dopis, ale on ho nepsal, napsala ho za něj ošetřovatelka. Bylo to páté přes deváté, každé slovo jinak, jak jí kdo poradil, trochu česky, německy. Byl těžce raněný. Už se asi nevrátil, nám se neozval.

V padesátém roce jsme dostali byt a přišli do Slaného, muž pracoval u Pánka (prodejna Jednoty ve Slaném). Pro nedůvěru ho pak propustili. Mě taky. Nikdy jsme totiž nevstoupili do strany. Pak jsme pracovali v sokolovně, chodili jsme v noci kropit kluziště. Bydleli jsme v Kreibichovce.