The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Halina Niedobová (* 1934)

• narozena 12. února 1934 v Horní Suché

• rodné příjmení Žylová

• za druhé světové války byla obec jako součást Těšínska připojena k Německé říši

• otec Adolf byl kvůli polské národnosti odvlečen do koncentračního tábora

• pamětnice strádání a perzekucí Poláků v Horní Suché za německé okupace

• pamětnice konce války a osvobození Horní Suché v květnu 1945

• po absolvování učitelského gymnázia učila na polských základních školách

• na konci padesátých let se přestěhovala do Mostů u Jablunkova

• více než deset let byla řídící učitelkou v polské malotřídce v části Mostů Šance

• až do svého odchodu do důchodu učila v polské škole v centru Mostů

„Seděli jsme večer v kuchyni a máma najednou zbledla: ‚Vždyť takhle vždycky pískal táta!‘ Vyšla ven a dlouho se nevracela. Pak řekla, že táta je opravdu tady, ale že za námi nemůže přijít, dokud se nevykoupe. Ohřála mu vodu v prádelně v hospodářské budově. Všechno oblečení musela hned spálit, protože bylo plné vší. Pak teprve táta přišel do světnice. Tu radost nejde popsat! A vypadal pěkně. Jenže pěkný byl jen tři dny, než splaskl. Něčím je napíchali, aby opuchli a nestrašili lidi, že jdou z koncentráku tak hubení. Potom byl jen kost a kůže,“ vzpomíná Halina Niedobová na otcův návrat z Mauthausenu v prosinci 1940.

Rodině zůstává dodnes utajeno, co nacisty přimělo k tomu, že ho po osmi měsících v táborech Dachau a Mauthausen-Gusen pustili. „Spolu s ním se tenkrát vrátili i další polští učitelé zatčení ve stejný den jako táta. Nevíme, kdo za tím stál. A možná to byl osud,“ říká pamětnice. Její strýc, také polský učitel, se však z koncentračního tábora nevrátil. Nacisté se při represích proti Polákům, kteří se odmítali nechat poněmčit, přednostně zaměřili na inteligenci. Oběti z Těšínska se podle historiků počítají na stovky.

Zlé časy začaly s příletem letadel

Halina Niedobová se narodila jako Žyłová 12. února 1934 v Horní Suché. Její rodiče se jmenovali Adolf a Alžběta a oba pocházeli z Karviné. Halina byla jejich první dítě. Později se jim narodily další dvě dcery. V Horní Suché žili v babiččině domě, ke kterému patřila velká zahrada, pole, menší hospodářství a také obchod se smíšeným zbožím po dědečkovi. Ten vedla neprovdaná teta pamětnice.

Celá rodina se hlásila k polské národnosti. Poláci byli i sousedé okolo. Všichni tam mluvili nářečím „po našimu“. Otec byl učitel na polských základních školách. Když Polsko v říjnu 1938 zabralo velkou část Těšínského Slezska, přeložili ho do Dolní Suché. „Bylo to proto, že tam zavřeli českou školu. Zůstala jen polská a neměl tam kdo učit,“ vysvětluje Halina. Češi byli z dočasně polského území vyhnáni. „Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale později jsem pochopila, že to byla křivda,“ zdůrazňuje pamětnice.

V Dolní Suché žili v učitelském bytě. Rodičům se tam narodila druhá dcera. „Byli jsme tam jen rok. Pak jsme se vrátili k babičce, protože začala válka.“ Na to má intenzivní vzpomínku: „Vyšly jsme s maminkou a sestrou v kočárku na cestu, kde už bylo plno sousedů a o něčem mluvili. Najednou jsme uslyšeli hrozný hukot. To nad námi letěla německá letadla. Bylo jich hodně. Nikdy předtím jsem letadlo neviděla, tak jsem se dívala a ptala jsem se mámy, kde je táta. Řekla, že táta s námi nějakou dobu nebude, ale že se vrátí,“ vypráví pamětnice. Vysvětluje, že hodně tamních lidí utíkalo před Němci na východ. „Když zjistili, že tam zase táhnou Rusové, většinou se, stejně jako táta, brzy vrátili domů.“ Těšínsko bylo připojeno k Německé říši.

Dívali se, jaké máme oči a vlasy

Na jaře 1940 byla rodina pod záminkou registrace obyvatel povolána na německý úřad. Ve skutečnosti šlo o zjišťování, kdo je vhodný pro germanizaci. „Nevím, jak se ten úřad jmenoval, ale museli jsme se dostavit celá rodina. Bylo tam plno lidí. Nějací úředníci se dívali, jaké máme oči a vlasy. Pak jsme přišli s tátou k okýnku, kde mu říkali, že je to dobré a že může dostat volkslistu. Nevím, jestli to bylo přesně tak řečeno. Přesně si ale pamatuji, jak otec odpověděl: ‚Polákem jsem se narodil a Polákem zůstanu.‘“

Deutsche Volksliste, takzvaná volkslista, byl dokument, kterým se mohli obyvatelé okupovaného území poněmčit a zachránit se tak před nejhoršími perzekucemi. Třetí ze čtyř nabízených kategorií byla účelově vytvořená slezská národnost, ke které se pod nátlakem přihlásila většina Poláků z Těšínska. Měli sice více práv než lidé, kteří si ponechali polskou nebo českou národnost, muži ale museli vstoupit do německé armády. Poláci byli podle nacistů lidé nižší kategorie, kterým brali majetky, vyháněli je z domů a posílali je na nucené práce a do koncentračních táborů. Bylo jasné, že i Adolf Žyła za svoji hrdost a odvahu zaplatí. Asi dva týdny poté, co se odmítl nechat germanizovat, pro něj přišli četníci.

Po návratu z koncentračního tábora nastoupil na šachtu Gabriela v Karviné. Do práce chodil pěšky přes les, v létě jezdil na kole. Jednou, v roce 1944, když hořel dům souseda Stoszka, se doma nemohli dočkat jeho návratu z noční směny. „Byl vidět ten požár z okna a táta se stále nevracel. Strašně jsme se všichni báli. Potom jsme jen viděli, jak kolem našich oken pyšně mašírují gestapáci. Byli asi hrdí na dobře odvedenou práci.“ Bylo to 15. září 1944, když příslušníci gestapa zastřelili v jejich sousedství dva muže z rodiny Zilenkových a syna souseda Stoszka, jehož dům také zapálili. Důvodem bylo podezření ze spolupráce s partyzány. „Táta pak vyprávěl, že potkal nedaleko našeho domu známého policajta, který ho varoval, ať dál nejde, protože tam ho čeká kulka do hlavy. Asi mu tím zachránil život. Táta se vrátil na šachtu, aby také varoval bratra, který pracoval v další směně.“

Herr Liška nám nadával do polských sviní

Mezitím musela Halina nastoupit do německé školy. „Učitelé byli různí. Třeba Herr Liška ze Stonavy na nás byl strašně zlý. Nadával nám do polských sviní. Frau Ryba byla také hrozně přísná. A pak si pamatuji Frau Surmu z Litvy, která nás pořád mlátila rákoskou přes prsty. Měli jsme ale skvělou učitelku Helenku. Byla to Němka z Ratiboře, která nás měla ráda a vůbec nerozlišovala, kdo má volkslistu, a kdo ne. Za ni jsem vděčná osudu. Setkala jsem se s ní i po válce, když přijela se zájezdem ze západního Německa do Prahy,“ vypráví pamětnice.

Z první třídy jí utkvěla vzpomínka na to, jak Němci likvidovali polské knihy. „Vyvedli nás ze tříd, rozestavěli nás po schodišti a chodbě a ve špalíru jsme si podávali z ruky do ruky knihy, které někdo snášel z půdy. Před školou se to nakládalo na velikánské auto. Uměla jsem číst od pěti let, a tak jsem měla strašnou chuť si aspoň jednu knížku schovat, ale nešlo to. Byly to pěkné polské knihy, pohádky a různé jiné. Pamatuji si, jak mi bylo líto, že tolik krásných knih jde někam pryč, a přitom by se tak pěkně četly. Později jsem se dozvěděla, že se odvážely ke spálení.“

Doma jí ale bylo i za války dobře. Rodičům nějaké polské knihy zůstaly a ani v nejhorších časech Halina netrpěla hlady, i když jako Poláci měli nižší příděl potravin než „volkslistáři“. „Skoro všechno jídlo nám dala zahrada a hospodářství. Třeba na bonbony naše rodina neměla vůbec nárok. A příděly cukru byly minimální. Maminka ho před námi schovávala, abychom si se sestrami nelízly,“ vypráví pamětnice.

Rodičům sebrali i lyže

Kromě toho, že otec a strýc trpěli v koncentračním táboře, byli další členové širší rodiny na nucených pracích v Německu, například dva její bratranci a teta Ludmila, která se starala o obchod. Obchod zavřeli a ji poslali sloužit k Němcům do Opavy. Jeden z bratranců se po útěku z Německa musel dlouho schovávat. To ho podle pamětnice tak poznamenalo, že skončil v psychiatrické léčebně a nikdy už nebyl schopen vést normální život.

Otec i všichni ostatní pracující Poláci byli diskriminováni mimo jiné patnáctiprocentním snížením platu. Nesměli se bez souhlasu německých úřadů přestěhovat, nesměli vlastnit rádio. Rodičům pamětnice nacisté zabavili i lyže. Asi jen náhodou jim zůstal klavír. Otec, který měl velké hudební nadání, učil Halinu po návratu z koncentračního tábora hrát. Měl ale veliký strach, aby jim nacisté nástroj nesebrali. „Hráli jsme jen při důsledně zavřených oknech. Tatínek se strašně bál, že nás někdo uslyší a klavír nám zabaví. Kolikrát jsem měla obrovskou chuť okno otevřít, abych už nemusela cvičit.“

Z války si pamatuje také na sovětské zajatce. Bydleli v barácích u nedaleké šachty František, kde museli pracovat. „Po večerech jsme poslouchali, jak překrásně zpívají. Často je vodili po cestě kolem našeho domu. Byli strašně utrápení a nám jich bylo líto. Když jsme měli dojem, že nás nikdo nevidí, dávali jsme jim chleba. Později mi došlo, jak to bylo nebezpečné.“

Od lesa se valili Rusové

Líbilo se jí, když koncem války přelétávala nad Suchou americká letadla. „Bylo to krásné na pohled. Jako by nad námi letěli stříbrní motýlci.“ Pamatuje si na strach, když se u nich ubytoval německý důstojník se svými pucfleky, ale také s nádržemi nafty a desítkami panzerfaustů. „Báli jsme se, že všichni vyletíme do vzduchu.“ Poslední válečný strach pamětnice zažila na jaře 1945, když Sověti bombardovali Ostravu. „Bylo to u nás hrozně moc slyšet. Já a moje sestřenice jsme odmítly spát v pokoji v patře. Rodiče nás přestěhovali do sklepa, kde jsme se schovávaly až do osvobození. To za námi jednou přišla maminka a řekla, že už se nemusíme bát a ať se podíváme z okna. Od lesa se valili Rusové. Byla jich spousta. Bylo to 3. května.“

Po válce Halina nastoupila do znovuotevřené polské školy. Teta opět vedla obchod a otec se mohl vrátit k učitelské profesi. Po únoru 1948, kdy v Československu začali vládnout komunisté, vstoupil do strany, aby mohl pracovat jako ředitel školy v Hrádku. Později se rodina přestěhovala do nového města Havířov, které režim vybudoval hlavně pro horníky. Halina se přihlásila na oděvní průmyslovku do polského Těšína. Chtěla být módní návrhářkou. „Nebylo to jednoduché. Rodiče museli požádat o povolení studia v zahraničí. Musela jsem mít propustky přes hranici, která se po válce rychle uzavřela. Nemohli jsme se volně stýkat ani s příbuznými. Spousta lidí chodila přes zelenou hranici,“ vypráví pamětnice.

Řídící učitelka v malotřídce

Poláci po dvou letech změnili průmyslovku na učiliště, a tak pamětnice raději přešla na pedagogické gymnázium do Ostravy. Poté studovala dálkově na pedagogické fakultě v Olomouci. Když její obor opět zrušili, školu opustila. Učila na polských základních školách v Milíkově, v Písku a Šumbarku. Kolem roku 1960 nastoupila v malotřídce v části Mostů u Jablunkova zvané Šance. To už byla vdaná za učitele Emila Niedobu a narodil se jí syn. Školu tvořila jedna třída, do které docházely děti pěti ročníků z okolí. Učila tam i obě vlastní děti. Řídící učitelkou v Šancích byla asi třináct let. V roce 1972 byla škola kvůli nedostatku dětí zrušena.

Než si s manželem postavili v Mostech dům, žili v učitelském bytě nad školou. Od sedmdesátých let až do důchodu pamětnice vyučovala v polské škole v centru Mostů. Na rozdíl od manžela, který pracoval jako zástupce ředitele školy v Jablunkově a poté jako školní inspektor, pamětnice nevstoupila do komunistické strany. I když se jako učitelé báli chodit do kostela, děti nechali alespoň tajně pokřtít. Halina zpívala v Mostech v pěveckém sboru, který čtyřicet let také vedla a pro jeho členy zároveň šila těšínské kroje. Pád komunistického režimu v roce 1989 přivítala s radostí. Na počest demokracie hned nastudovala se sborem písničky a skladby, které komunisté zakazovali.