The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Serguei Nikitine (* 1961)

• narozen 4. února 1961 v ruském Novosibirsku

• rodinu ze strany otce postihl hladomor, násilná kolektivizace a deportace na Sibiř

• o svém ukrajinsko-židovském původu se dozvěděl až po nástupu prezidenta Borise Jelcina

• vystudoval konzervatoř, obor dirigentství a operní zpěv na hudební akademii v Novosibirsku

• hudební vzdělání zakončil aspiranturou

• 11 sezon vystupoval v Novosibirském státním akademickém divadle opery a baletu

• v roce 1991 se oženil, s manželkou vychovali syna a dceru

• v roce 1999 odešel s rodinou do Izraele

• tři roky studoval operní zpěv v New Yorku

• jako člen operního souboru působí v Severočeském divadle v Ústí nad Labem

• od roku 2004 žije v Proboštově na Teplicku

Když Serguei Nikitine vzpomíná na Novosibirsk, vybavuje si hlavně tuhý mráz. Stejně mrazivé podle něj byly i mezilidské vztahy v Rusku. V obrovské zemi, která se rozprostírá přes 11 časových pásem, cítil od útlého mládí hlavně tlak. Právě kvůli různým zákazům tuhého režimu zjistil pravdu o původu své rodiny až v době, kdy se prezidentského úřadu ujal Boris Jelcin a s ním přišlo určité rozvolnění.

O řadě věcí se nemluvilo

Až v devadesátých letech minulého století tak vyšlo najevo, že jeho děda byl Žid, hospodařil na Ukrajině a během hladomoru ve třicátých letech 19. století přišel o veškerý majetek a vyhnali ho na Sibiř, kde kácel stromy. „Tam se v roce 1937 narodil můj otec. 4. února 1961 jsem pak v Novosibirsku přišel na svět i já,“ začíná s vyprávěním. „Můj děda o tom všem, čím musel projít, nikdy nemluvil. A tak jsem se až skoro v dospělosti dozvěděl o svém původu od táty. Za vlády Gorbačova se o takových věcech mluvit nesmělo. Ruská propaganda vykreslovala Izrael jako agresora. O věcech jako je židovství si tak nikdo netroufal ani šeptat. To se změnilo v době, kdy do úřadu prezidenta nastoupil Jelcin a s sebou přinesl zdání nových začátků a naděje,“ vypráví Serguei Nikitine.

V Novosibirsku se scházeli zajímaví lidé, byli to hlavně vyhnanci

Na dětství strávené v největším sibiřském městě ležícím na řece Ob vzpomíná rád. „V zimě tam bývaly třeskuté mrazy. Byla až taková zima, že jsme nemuseli chodit do školy. To nás ale neodradilo od toho, abychom si šli s kamarády zahrát hokej,“ vysvětluje s úsměvem. „Jak už asi všichni vědí, na Sibiř posílal režim nepohodlné lidi. Jednalo se o disidenty i umělce. Končili tam ale taky dělníci. Proto se v Novosibirsku scházeli hodně zajímaví lidé, vzkvétala tam kultura. Nikdy se ale mezi sebou různé kasty lidí nemíchaly, to neexistovalo.“

Už odmala miloval Serguei hudbu a maminka ho v jeho lásce podporovala. „Zpíval jsem od sedmi let, maminka mě vodila do sborové školy. Pokračoval jsem konzervatoří, kde jsem vystudoval dirigentství, a na hudební akademii v Novosibirsku operní zpěv.“

Ve městě za Uralem se podle pamětníka nežilo lehce. „Žili jsme tam pod neustálým tlakem. Pořád na nás někdo tlačil. Komsomol, profesoři, kteří nás učili marxismu-leninismu, i funkcionáři. ‘Tohle musíš!’ ‘Tohle nesmíš!’ A když jsem se dostal do divadla v Novosibirsku, tak ten tlak seshora pokračoval,“ povzdechne si pamětník. „Musíš na tuhle demonstraci! Když jsi nebyl na demonstraci a nemáš papír od doktora, musíš před komsomolské shromáždění, aby ti tam nadávali,“ vysvětluje. „Pak jsem jel do Izraele jako turista a najednou jsem se cítil svobodný. Nikdo na mě netlačil.“

Vztahy v Rudé armádě byly strašné, a nejen v ní

Po studiích musel pamětník na rok na vojnu. „Bylo to v roce 1986, všechno už tam bylo v tu dobu rozkradené. Bylo to tam šílené, vztahy mezi lidmi byly strašné. V Rudé armádě není nic lidského,“ vzpomíná na těžký rok, který strávil na vojenském letišti poblíž řeky Amur. „Vzletová dráha měla 12 kilometrů, poblíž byla velká továrna na stíhačky Su-27. Byl jsem u spojařů. Pořád tam foukal strašný vítr. Připomínalo mi to Sibiř, byla tam obrovská zima. Jako bych tu sibiřskou zimu znovu našel, bylo to snad ještě horší.“

O poměrech v tehdejším Sovětském svazu Serguei Nikitine vlastně moc vyprávět nechce. On sám s přáteli rád poslouchal vysílání Hlasu Ameriky, vyrostl na hudbě čistě západního střihu, jako byli The Rolling Stones, Pink Floyd nebo The Beatles. O to víc si bolestně uvědomoval nesvobodu a přísnost tamního režimu. „V posledním ročníku hudební akademie jsem už jezdil s divadlem na různá vystoupení. Mezi námi bylo vždycky několik lidí z KGB, kteří dávali pozor na to, co děláme a říkáme,“ uvádí příklad neustálého státního dohledu. „Rusové jsou navíc velcí rasisté. Už od mládí jsem slýchal, že Rusové jsou vyšší rasa. Na lidi z Kazachstánu nebo z Kavkazu se dívají skrz prsty, pro ně jsou druhořadí. Pocházel jsem z Novosibirsku, a tak jsem byl i já v očích lidí žijících kolem Moskvy jen divoch z oblasti za Uralem.“

Kromě tlaku a slídivého dohledu byl v třetím nejlidnatějším městě Ruska citelně znát velký nedostatek. „Stály se fronty na všechno. Na mléko, chleba nebo těstoviny. Na spoustu věcí byly talony, něco jako potravinové lístky. A to se bavíme o roce 1991,“ vysvětluje. „Vzpomínám si, že v roce 1987 jsem vyjel se sborem do Východního Německa. Za 500 rublů jsem dostal 1 500 východoněmeckých marek. Najednou jsem si mohl koupit cokoliv, byl jsem z toho úplně vedle, cítil jsem se jako král.“

Zítra bude líp, říkali komunisté. Ten zítřek však nějak nepřicházel

Rusko je obrovská, na nerostné suroviny bohatá země. „Odhaduji, že dobře se má asi jen šest tisíc lidí, kteří ze všeho profitují. Těch 143 milionů obyvatel ale živoří. Komunisté nám pořád říkali, že zítra bude líp. A pak, že už zítra to bude lepší, ale ten zítřek nikdy nepřicházel,“ krčí rameny pamětník. „V devadesátých letech jsem se začal od otce dozvídat o tom, jak to vlastně bylo s dědečkem. Začal jsem chápat, proč měl schovaný židovský svícen, takzvanou chanuku, a poznávat své vlastní kořeny. Začal jsem se o židovství zajímat, poznávat jeho hloubku a různé svátky. Pak jsem jel na zájezd do Izraele a takovou svobodu jsem ještě nikdy předtím nepocítil.“

Mezi bombovými atentátníky bylo svobodněji než v Sovětském svazu

V roce 1991 se Serguei Nikitine oženil. „O šest let později jsme s manželkou a tehdy už malým synem odjeli žít do Izraele. Otevřel se mi úplně nový svět. Mohl jsem začít naplno pracovat, jezdit na vystoupení po Evropě i do Spojených států amerických. V New Yorku jsem dokonce tři roky studoval zpěv,“ rád vzpomíná na roky strávené v Izraeli. „Byl jsem svědkem toho, jak tam bylo potřeba evakuovat ulici, protože atentátník nastražil bombu někam poblíž místa, kde se pohybovalo hodně lidí. Přijeli pyrotechnici s takovým zvonem nebo kloboukem, kterým výbušninu přikryli a zneškodnili. V Izraeli je bezpečnostní situace napjatá, i přesto mi tam bylo svobodněji než v plíživém, pozorujícím a na lidi ze všech stran tlačícím Sovětském svazu.“

V Izraeli se manželům v roce 2003 narodila dcera. „Zažil jsem dva různé extrémy. V Rusku nemá život člověka vůbec žádnou cenu, v Izraeli je každý život vysoce ceněný. Můj syn absolvoval v Izraeli povinnou vojenskou službu a jako první se učili, jak zachránit život kamarádovi. To v Rusku neexistovalo.“

Vzal jsem si týden dovolené a našel vysněný dům v Proboštově

V roce 2004 se Serguei Nikitine přestěhoval s celou rodinou do Čech. „Původně jsem hledal místo, které by bylo blízko Německu, kde jsem mohl mít hodně pracovních příležitostí. Navštívil jsem Ústí nad Labem a taky Teplice. Ústí se mi vůbec nelíbilo, zato lázeňské Teplice mi učarovaly,“ vypráví o přesunu z Izraele do Čech. „Vzal jsem si týden volna a prochodil okolí Teplic, tamní vesnice. Měli jsme s manželkou jasnou představu o tom, že chceme bydlet v domě se zahradou. Prostě někde na vesnici.“

Nakonec mu učaroval Proboštov, obec ležící v údolí pod Krušnými horami v těsném sousedství Teplic. „Jsem v Čechách spokojený. Chodím v Proboštově na pivo, všichni se tu baví se všemi, zedník s profesorem. Cítím tu stejnou svobodu jako v Izraeli,“ říká spokojeně pamětník. „Moje dcera je tu jako doma, syn se do Izraele vrátil.“

Serguei Nikitine je dlouholetým členem operního souboru Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem. Je pyšný na své účinkování v pražském Národním divadle, koncertuje také v okolních evropských zemích. „Hudba se stala mojí součástí, mým životem, bydlím uvnitř ní. Rád zpívám lidem, rád se dívám do jejich očí, jak jim dělá muzika dobře.“