The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alice Grusová (* 1941  †︎ 2023)

• narozena 25. 5. 1941 v Praze

• červen 1942: zanechána rodiči před jejich zatčením na nádraží v Pardubicích

• červen-prosinec 1942: nalezinec v Praze

• 22. 12. 1942: transport do Terezína

• prosinec 1942-květen 1945: sirotčinec v Terezíně

• po osvobození do roku 1947 s tetou na Slovensku

• 1947: adoptována manželi Klímovými v Praze

• 1956: smrt adoptivní matky

• 1956-1960: střední zdravotní škola

• 1962: svatba

• 1969: krátká emigrace do SRN, návrat na podzim 1969

• zemřela 28. září 2023

Před naším prvním setkáním mě paní Grusová upozornila, že jsou její vzpomínky na dobu dětství příliš matné a kusé. Nakonec se její obavy nenaplnily. Ačkoli si na své vlastní rodiče nepamatuje, svou rodinnou historii si postupně doplnila vyprávěním o nich i dobovými a historickými dokumenty. Díky tomu se jí podařilo celkem dobře zmapovat událost, která ovlivnila a poznamenala její nejranější dětství – jako nalezenec odložený na nádraží se přes židovský sirotčinec dostala do ghetta v Terezíně, kde se v květnu 1945 dočkala osvobození. Byly jí tehdy čtyři roky. S rodiči se už nikdy nesetkala.

Maminka mě stačila odložit

Jak říká paní Alice, její rodiče, Alexandr a Marta Knappovi, si pro přivedení dítěte na svět nemohli vybrat horší dobu. Oba pocházeli ze židovských rodin usazených na jižním Slovensku, otec z Levic a matka z Lučence. Seznámili se v Praze, kde pracovali, a vzali se v roce 1932. Pro otce to bylo už druhé manželství, z prvního měl syna Reného, asi o čtrnáct let staršího než Alice. „Narodila jsem se v květnu 1941, kdy už život Židů v protektorátu byl velmi omezený.“

Když bylo Alici asi půl roku, začaly jezdit pravidelné transporty na Východ. Rodiče se snažili ze země utéci. „Nejspíš čekali, až trochu povyrostu, aby mohli utéci i se mnou. Údajně jim k útěku pomáhal otcův spolužák, který se nakonec asi zalekl a nesplnil, co měl.“ Během cesty vlakem proběhla razie a kontrola dokladů cestujících. Rodiče samozřejmě neměli povolení opouštět město a byli zatčeni. „Moje maminka byla tak duchapřítomná, že mě stačila odložit na lavičku v parku. Díky matce žiju a jsem rodičům vděčná za život.“ Svou maminku považuje za hrdinku, protože tím dceři zachránila život. „Oba rodiče putovali přes Pečkárnu do Malé pevnosti v Terezíně. Pak byli deportováni do Osvětimi, matka v září 1942 a otec v lednu 1943. Tam je zavraždili.“ Jednu z mála památek na maminku, kromě několika rodinných fotografií, jsou dva korespondenční lístky z Malé pevnosti, které maminka Marta adresovala své příbuzné do Prahy. Mimo jiné ji v nich prosí o Alicinu fotografii a zprávy o ní a také o to, aby obstarala holčičce zimní oblečení.

Alízka je zde

Matka nemohla tušit, že se dítě dostane ze sirotčince v Praze. Podle paní Alice šlo pravděpodobně o sirotčinec v Praze na Karlově, případně se mohlo jednat o nějaký židovský sirotčinec v Praze.[1] „Z vyprávění vím, že si mě ze sirotčince brala na víkendy teta, sestra mého otce, se snoubencem, který si ji nemohl vzít, protože byla Židovka. Ještě po letech jsem u nich doma našla dětské hračky a nočníček. V jejich bytě zůstaly i fotografie. Snoubenec chránil tetu do roku 1944. Z lágru se nevrátila.“ Po zhruba půlroce stráveném v sirotčinci byla Alice spolu s jeho obyvateli deportována do ghetta v Terezíně. Z tohoto je možné usuzovat, že šlo o sirotčinec židovský, ale přesného důvodu se dnes s odstupem více než 70 let nedopátráme. „Mě si už cestou do Terezína vyhlédla jistá paní Jägerová, která se o mě celou dobu starala. Pečovala o mě i v ghettu.“

Ze samotného Terezína, kde jako malá prožila téměř dva a půl roku, má vzhledem k nízkému věku vzpomínky spíš letmé a matné: „Vybavuji si dvě situace: sedím ve vysoké dětské židličce a někdo mě krmí. Druhá vzpomínka je patrně ze sklepení. Byla jsem nemocná, někdo mě píchal do ručičky a varoval mě, že musím být úplně zticha.“ Oba vryté dojmy z Terezína Alici potvrdila právě paní Jägerová, již Alice po válce s nevlastní maminkou navštěvovala. Podle ní Alice navíc patřila mezi tzv. ukázkové děti, které byly součástí terezínské kamufláže před návštěvou Mezinárodního červeného kříže. Nevlastní sestřičku v Terezíně chodil navštěvovat její nevlastní bratr René, jak dokládá i dopisnice z Terezína, kterou psal René: „Alízka je zde a zdráva. Často se na ni chodím dívat.“ René Knapp byl později zavražděn v Osvětimi. 

Prosím chleba se sádlem

Přes těžké onemocnění tyfovou nákazou se Alici podařilo pobyt v terezínském sirotčinci přežít. Když Rudá armáda osvobodila Terezín, byly jí téměř čtyři roky. Po osvobození se holčičky ujala matčina sestra: „Editka mě vyhledala nejspíš přes Červený kříž. Odvezla mě z Prahy do Lučence, odkud pocházela. Zakrátko jsme se přestěhovali do Levic. Tam jsem se jednou Editce ztratila. Našla mě v dešti v parku nějaká paní. Doma mě pak vykoupala v teplé vaně, snad moje první koupel, s ní se mi spojuje vůně toaletního mýdla. Od Editky jsem pak dostala pohlavek, také první.“ V Levicích bydlela Alice s Editkou u paní Somogy, která se o holčičku starala, když byla teta v práci. „Byla velice hodná. Mluvila se mnou maďarsky, jinak neuměla. Moje jediná věta v maďarštině je: ,Prosím si chleba se sádlem.‘ Nebyla jsem moc velký jedlík, ale chleba se sádlem byla moje oblíbená pochoutka.“

Teta Editka, válečná vdova, která se sama vrátila z koncentračního tábora, se v roce 1947 rozhodla emigrovat do tehdejší Palestiny. Tehdy šestiletou neteř Alici předala manželům Klímovým k adopci. „Maminka se asi musela v hrobě obracet, že mě Editka předala cizím lidem. Editka ale nechtěla brát malé dítě s sebou do nejistoty.“ Alice se v roce 1947 ujali manželé Klímovi. Také oni pocházeli ze židovských rodin, oba válku přečkali v Anglii: „Nevlastní maminka Eva, která ovládala několik jazyků, jako spolupracovnice redakce BBC a nevlastní otec bojoval u Tobrúku, ale o tom se už tehdy moc nesmělo mluvit.“ Malou Alici, terezínského sirotka, manželé Klímovi adoptovali možná také proto, aby si u úřadu „vylepšili“ válečný pobyt na Západě, který se v tehdejším Československu moc nehodil.

Musela jsem se naučit česky

S nevlastními rodiči se Alice přestěhovala do Prahy. „Bylo mi šest let, měla jsem začít chodit do školy, ale vůbec jsem neuměla česky. V Terezíně jsem mluvila spíš německy, s Editkou maďarsky, takže jsem místo do školy nastoupila v Praze do školky, abych se v šesti letech naučila česky.“ Asi po dvou letech manželé Klímovi dosáhli Alicina plného osvojení. „Původně jsem je oslovovala křestními jmény, později jsem nevlastním rodičům začala říkat mami a tati. Kvůli zvědavým dotazům spolužáků, kterým to bylo divné. Vůbec jsem mezi ostatními, a to i později, byla vždy trochu jako exot. Vnímala jsem svou jinakost, například tmavé vlasy, tvrdila jsem, že mí rodiče byli Maďaři.“ Z prvních školních let se paní Alici také vybavuje vzpomínka na to, že se styděla za své křestní jméno, které dostala na počest Alice Masarykové, a na různé ústrky spolužáků: „Jeden na mě volal: ,Ty Židovko!‘ To musel slyšet jedině u rodičů. Antisemitismus v řadě lidí přetrvával.“ Sama Alice se své jinakosti bránila tím, že se stala, jak sama říká, „kovanou pionýrkou. Ne kvůli rodičům, ve škole mě přesvědčili. Jednou mě dokonce vybrali, abych předala kytici Gottwaldovi. Byl zrovna nemocný, takže nic nedostal.“ 

Z přesvědčení „kované pionýrky“ vyléčila Alici až její spolužačka na střední zdravotní škole Olga Kulčycká, dcera bývalého vlasovce, který emigroval do USA. „První ročník školy jsem musela bydlet na internátu. Obě, Olga i já, jsme onemocněly angínou a ležely jsme spolu na marodce. Týden stačil, a Olga mě svým vyprávěním o Sovětském svazu vyléčila z komunismu. Dokonce mi pak hrozil vyhazov ze školy, že jsem prý nabádala ostatní, aby se neučili ruštinu.“ Zdravotní školu začala Alice navštěvovat v roce 1956. V tomtéž roce na podzim zemřela její nevlastní maminka Eva Klímová. „Byla velmi nemocná, trpěla astmatem. Druhý záchvat nepřežila a zemřela.“ Alice převzala starost o domácnost a dokončila studium na střední zdravotní škole. Nevlastní otec Klíma se několik let po smrti manželky znovu oženil a s novou ženou emigroval v roce 1963 do Izraele. Se svou adoptivní dcerou Alicí přerušil veškeré styky.

Do partaje nejdu

Alice se po studiích seznámila s budoucím manželem, vzali se v roce 1962 a v manželství, které letos trvá 52 let, vychovali tři syny. Paní Alice celý život s rodičovskými přestávkami pracovala jako staniční zdravotní sestra v nemocnici. Z levicového přesvědčení byla vyléčena už na střední škole, občasná korespondence s příbuznými v zahraničí a návštěva Anglie v 60. letech ji také utvrzovala v tom, že socialismus a komunismus není to pravé zřízení. Invaze vojsk v roce 1968 pro ni tak jako pro většinu lidí byla nepřijatelná: „Uměla jsem tehdy ještě obstojně rusky. Přemlouvala jsem je k cestě zpátky, domů. Jeden na mě mířil v autě puškou. Říkala jsem mu: ,Vot oružije?! Vaši otcové mě v Terezíně osvobodili, a vy na mě teď míříte puškou?‘“

Společně s manželem pak v roce 1969 zvažovali emigraci do tehdejšího západního Německa, kde jim manželův kolega zajistil práci. „Po několika týdnech jsme se rozhodli pro návrat. Manžel se těžce adaptuje na život jinde, necítil se zdravotně dobře, tak jsme jeli zpět. Našeho šestiletého syna jsme pak v Praze museli krotit, na hřišti vyprávěl, že tatínek v Německu pracoval u Siemense.“ Později se manželé Grusovi stejně jako řada jiných lidí, kterým režim nevyhovoval, zařídili podle svého – koupili si chalupu v Orlických horách, kde trávili volný čas, a věnovali se svým koníčkům, hlavně jachtingu. Paní Alice ustála i nátlak kolegů z nemocnice, kteří ji výměnou za vstup do KSČ nabízeli vyšší pracovní pozici a tykání s primářkou jako bonus: „Odpověděla jsem: ,Paní primářko, vy mi klidně tykejte, ale do partaje nejdu.‘ Za to jsem na sebe hrdá.‘“

Ptala jsem se paní Alice na její recept na šťastné manželství. Je poměrně jednoduchý: „Láska.“ I situace, kdy její matka našla odvahu odložit roční miminko a pokusit se o jeho záchranu při zatčení, vyžadovala velký kus lásky a také odvahy. 

[1] V soupisu osvobozených obyvatel židovského sirotčince v Belgické ul. 25 nebylo jméno Alice Knappové zjištěno