Jiří Nosek

"V té samovazbě když jsem byl, tak tam nepustili vůbec nikoho. Neměl jsem možnost s někým se setkat. Až najednou přišel jeden den, kdy otevřeli celu a říkali: ,Pojďte ven, víte, co máte dělat?' 'No to, co jste mi řekli, ruce za prdel.' 'Ano, sepnout a tak budete chodit a ruce si pustíte, až my vám řekneme!' 'No tak dobře, když to tak musí být, tak to tak bude, no.' A teď na mě zkoušeli všechny možné způsoby a triky, jak by mě donutili k tomu, abych jim přikývl nebo abych podepsal. Vše se zapisovalo do protokolu. Musel jsem si přečíst to, co tam zapisovali, a tam bylo napsáno: 'Četl' a 'Souhlasí'. A já jsem vždycky u každého toho protokolu zaškrtl 'Četl' a škrtl jsem 'Souhlasí'."

„A tuhleten dědeček ke mně přešel. Teď já se dívám a říkám si, kdo to je, kdo to je? A až na mě promluvil, podle hlasu, tak jsem říkal: ‚Prosím vás, můžu se vás zeptat? Nedělal jste svoji službu jako dozorce ve věznici?‘ A on říká: ‚No to víte, že jo, proto za vámi jdu.‘ Přišel za mnou, pěkně jsme si popovídali a jemu se ulevilo, protože on přišel a říkal: ‚Víte, mě to tížilo strašně, protože jsem viděl, jak dostáváte na frak, záhul, a nevíte ani, o co jde. Mně vás bylo líto. A proto teď za vámi jdu, jestli jsem vám nějak ublížil, slovem nebo…' – a to byl opravdu dozorce, strašně hodný pán jinak – 'tak prosím vás mi to odpusťte.‘ Já jsem se smál a říkám: ‚Vážený pane, já už jsem vám všem dávno odpustil.‘“

„Teď najednou přišla taková ta invaze z Jihlavy, že zkrátka potřebují okamžitě ze dne na den uvolnit školu. Tak my jsme ráno –místo do školy jsme šli tam k sousedům. Tam nebylo nic. Tam byla prázdná… nebo teda obytné prostory. Tak jsme si vzali, oni tam na dvoře, to byl hospodářský objekt, tak na dvoře zrovna měli vyrovnané bedýnky na brambory, jak se do toho dávaly brambory. Tak každý jsme si bafl jednu bedýnku, na jednu jsme si sedli, druhou jsme měli na klíně, tamhle aktovku vedle sebe a už bylo vyučování.“

„Oni zkrátka mysleli – protože já jsem potom, když už jsem toho teda taky měl úplně plné zuby a říkal jsem, tak to teda nejde dál, tak jsem říkal: ‚Podívejte se, dostatečný počet týdnů tady na mě… se ptáte na věci, o kterých nic nevím. Když mi nevěříte, když vám lžu…‘ Tak to jsem svému vyšetřovateli – Streissbier se jmenoval –, tak tomu jsem řekl: ‚Tak tím končím. A už ze mě nedostanete slovo.‘ Oni si mysleli, že si dělám srandu, jenomže já jsem prakticky měsíc neotevřel pusu. Já jsem s nimi... vydržel jsem to, já jsem s nimi zkrátka nepromluvil. A oni teď mysleli, že zkrátka už mi to jde na hlavu všechno, že už blbnu z toho.“