PhDr., CSc. Helena Nosková

„My jsme vysídlili z pohraničí asi dva miliony dvě stě tisíc Němců. Někdo je musel nahradit. Ukázalo se, že z vnitrozemí, jak z Čech, tak ze Slovenska, ten příliv obyvatel nebude postačovat. Hlavně proto, že ti lidé přišli, podívali se, někdy to byli zlatokopové, někdy sebrali, co se dalo a vrátili se zase zpátky. Ale již v roce 1945 na začátku roku Beneš vyzval všechny krajany, kteří všude různě žili, aby se k nám vrátili. Samozřejmě že politické strany, národní socialisté, lidovci a zčásti i sociální demokraté měli největší zájem na volyňštích Češích. Právě proto, že viděli trošku dál a věděli, že pohraničí nelze úplně pauperizovat a že by tam měl být zachován střední stav. Počítalo se s příděly půdy, 15 hektarů na rodinu, ale když byli dospělí synové, mohlo se to zdvojnásobit. Počítalo se s tím, že právě tito Češi z Volyně zachovají a vytvoří střední stav. Přicházeli jak z polské Volyně, kdy byli až do druhé světové války úspěšnými soukromými zemědělci, tak ze sovětské Volyně. Těch ale přišlo asi jen 7000, protože je nepustili ze sovětské Volyně a navíc, ti kdo mezitím vstoupili v SSSR do strany, tak nemohli. Museli plnit stranický úkol a zůstat doma.“

„Výborní byli Slováci z Maďarska. Byli to evangelíci a byli také dost pod dozorem StB. Oni by taky měli tendence vytvářet střední stav, byť z ničeho. Takže oni byli také rozptylováni. To byl oficiální název – ‚rozptylováni‘ - aby se nedostali třeba do západního pohraničí a jinam, kde mohli tak řečeno spřádat nějaké sítě. Poměrně hodně jich šlo na Sokolovsko, protože je dávali do dolů. To nebylo příliš šťastné, protože oni na to nebyli zvyklí. Hlavně nebyli zvyklí na ten hornatý terén. Šli tedy hodně do západních Čech, do jižních Čech, ale ani rodiny nenechávali pohromadě. Otec šel tam, rodina šla tam… Jsou přímo tabulky. Šli do celého vnitrozemí po jednotlivcích. Brandýs nad Labem, Slaný, Mladá Boleslav…, všude je rozstrkali. Na jednu stranu jim to pomohlo, že se naučili rychle česky, protože neměli s kým jiným konverzovat. Na druhou stranu vyšly nějaké studie, které napsali samotní Maďaři tady rozptýlení, například ‚Bezdomovcem ve své vlasti,‘ protože oni se najednou ocitli v tomhle hrozném postavení.“

„Oni jakmile přejeli hranice v tom 46. roce, tak hned do toho jejich vlaku před Košicemi nasedla Veřejná bezpečnost, později zvaná státní bezpečnost, a sledovali, co dělají. Hlavně to, jestli nešíří pomluvy o Sovětském Svazu. Ony to tedy nebyly pomluvy, ale popis reálné situace. Potom od roku 1948 fungoval zákon na ochranu republiky a jejího spojence a to byl Sovětský svaz. Takže stačilo, abyste se špatně zmínili – respektive – řekli reálně, co se tam děje, a v tu ránu to bylo pobuřování. Oni samozřejmě taky chodili do hospody nebo různě, takže taky různě vypravovali, byli dotazováni, například jestli jsou opravdu ženy společné v tom Sovětském Svazu a tak dále, no a jakmile došlo na toto vypravování, tak byli zadržováni a bylo s nimi sepsáno řízení. Je to uloženo v archivech ministerstva vnitra a teď asi v Ústavu pro studium totalitních režimů.“

„Když jsem přijela do Prahy, šokovalo mě, jak byla Praha obestavěná obrněnými vozy. Šla jsem Šmeralovou ulicí, protože jsme bydleli v půli a tam byl jeden obrněný vůz vedle druhého, v nich parkovaly posádky. Působilo to v tom soumraku takovým stísňujícím dojmem. Navíc většinou to nebyly slovanské tváře v těch posádkách, ale byli tam chlapci z Kazachstánu a ze střední Asie, takže působili jako cizinci. Ale jedna věc byla zvláštní. Byli jsme vychovaní v prosovětském duchu filmy a vším možným a nevěřili jsme, byť se ukázalo, že mylně, že by nás oni mohli zastřelit. Když to jsou bratři. Až potom, když se vidělo, že to fakt není legrace. Zpočátku, toho 21. srpna to člověk bral skoro jako nějakou humoresku. Vůbec jsme si neuvědomovali, že by nám mohli ublížit. Potom mi vyprávěli moji přátelé z Lotyšska, z Litvy a Estonska, jak se opravdu snažili k nám nejet. Ale museli a různě se z toho vymaňovali. A pak jsme tedy zjistili, že je opravdu někdo schopen do nás i střílet.“

„Byla jsem doma na prázdninách a učila se na zkoušku z ruské gramatiky. My jsme s tatínkem chtěli jet na motorce do Krakova. Auto jsme neměli. Měli jsme vyrazit brzy ráno 21. srpna. Měli jsme vstávat v pět. Tatínek mě ráno vzbudil a řekl, že nikam nejedeme, protože jsme okupovaný. Už poslouchal rádio a tak jsme to slyšeli. Žilina byla okupována z Dubňa, ze shora Poláky.“ - „Vy jste byla v té době v Žilině...“ - „Ano, v Žilině. Měli jsme jet odtud do Krakova. Není to daleko, dá se to ujet i na motorce. Měli jsme tam přespat a druhý den se vrátit. Měli jsme tam nějaké známé Poláky. Ale zůstali jsme tedy v Žilině a šli jsme ven a čekali co bude. A najednou jsme viděli, že z toho Dubňa se začaly pohybovat keříčky. A to byli vlastně Poláci s Rusy – protože my jsme byli okupováni zčásti Poláky a vedoucí byli skutečně Rusové. Pak vyjely obrněné tanky a vozy. Tak jsme se s nimi snažili rozmlouvat. Protože jsem uměla rusky, tak jsem uměla říct, že Brežněv se zbláznil. S mojí tetou, která učila dějepis – ruštinu, jsme byly vyhledávané tlumočnice. Byly jsme pak poměrně unaveny. Druhý den ráno 22. srpna jsem zjistila, že moje nejlepší kamarádka s rodiči okamžitě emigrovali do Německa.“

„A protože nebyl dostatek lidí na Slovensku, správných, proškolených, školily se tam rychlokvašky, noví, ‚rychlí‘ právníci, kteří za sebou neměli pět let studia na právnické fakultě, nebyli znalí římského práva ani ničeho jiného. Oni pouze velmi rychle absolvovali dvouletku, na základě toho dostávali titul JUDr. (tituly tady byly vždycky hrozně zprofanované), a když už jich bylo hodně, tak můj tatínek, který byl normálně vystudovaný právník, stejně jako jeho tři kolegové, tak už se jim to začalo strašně zajídat. Převálcovávali je ti nevzdělaní. Řekněme si to upřímně, ti lidé nebyli vzdělaní. Neuměli ani jazyky, neuměli nic. Můj tatínek měl latinu v malíčku, protože bez ní se římské právo vystudovat nedalo, a dělal si legraci z kolegů, kteří komolili cizí slova. Představte si, že s nimi sedíte na okresním soudu. A protože můj otec měl velmi silné právní vědomí, věděl, že takto to nejde, že to půjde do průseru. Taky to do průseru šlo, protože třeba ten jeden z nich, JUDr. Kubek, který měl tento rychlokurz, ten odsoudil toho sociologa Alexandera Hirnera. Je to publikováno, slovenští historici už to zpracovali, takže o tom knížky vyšly. V archivech jsou tyto soudní dokumenty z těchto soudních procesů uloženy.“

„Mě tedy nejvíce zasáhl proces s doktorem Alexanderem Hirnerem, to byl ten známý sociolog. Zasáhl mě proto, protože obě jeho děti byly mí spolužáci, jeho maminka byla klavíristka na konzervatoři, patřili mezi naše osobní přátele a oni ho odsoudili kvůli naprosté blbosti. Za Slovenskou sociologickou encyklopedii. Protože nebyla dostatečně socialistická nebo prosocialistická už v těch padesátých letech. Ale byla nesmírně pravdivá. Byl zavřený a pak byl v roce 1967 propuštěn a rehabilitován a pak dále pracoval jako sociolog. Velmi jsem si ho vážila. Dodnes je to moje velmi temná vzpomínka. Neumíme si představit, jaké to pro něj bylo. Když ho zavřeli, museli vyhodit i paní Hirnerovou z konzervatoře. Neměli z čeho žít. Tenkrát podpory nebyly, dávala soukromé hodiny a bylo to strašně ponižující.“

„Já třeba nesnáším, když... V Praze-Počernicích máme například vietnamskou večerku, kam chodím nakupovat. Stává se, že vidím, jak přijde nějaký zákazník a Vietnamci za pokladnou bezostyšně tyká. Říkám: ‚Proč mu tykáte? Vždyť mluví normálně česky...‘ V určitých vrstvách společnosti u nás je taková bezostyšnost nebo jak to nazvat... neúcta... k tomu druhému. Často právě i k těm Slovákům. Tady je spousta manuálně pracujících Slováků, spousta manuálně pracujících Rusínů, Ukrajinců, máme je v Počernicích taky. Já je vždycky u pokladen beru v ochranu, protože se jim snaží jinak napočítat. Někdy přijdu domů a je mi do breku. On si koupí třeba chleba, kousek špeku, cibuli, teď vidí, že jsou levné pomeranče, a ví, že pojede domů, tak koupí ty pomeranče, a oni se nestydí napočítat mu víc. On na to kouká, tak já mu říkám: ‚Ukažte?‘ A hned jdeme k pokladně a já říkám pokladní: ‚Vy jste mu to napočítala dvakrát.‘ (Myslíte záměrně?) No jistě, vidí, že má ten chleba, špek a cibuli, nějakou tu vodku taky... On mi potom děkuje a říká, že to chtěl vzít ženě domů, a tak dále. To já už vím, protože jezdí domů na Ukrajinu jednou za dva týdny. Mě ale mrzí, že tohle v sobě naši lidi mají. Já bych to nedokázala udělat naší kočce, natož živému člověku, když vidím, že je to člověk upracovaný. Tak toho se bojím. Nebojím se těch migrantů.“