The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Nosková (* 1956)

• narodila se 25. února 1956

• matka Erika Stephan pocházela z Německa, dědečka věznili nacisté za odbojovou činnost

• celou rodinu matky poslali nacisté do koncentračních táborů

• v Osvětimi zemřeli oba rodiče i tři matčini sourozenci

• Eriku Stephan posléze transportovali do koncentračního a pracovního tábora ve Svatavě

• válku přežili pouze dva její bratři Robert a Ferdinand, který ale zahynul ve francouzské cizinecké legii

• po válce odmítla matka návrat do Německa a usadila se v Československu

• pamětnice chtěla později emigrovat do západního Německa za příbuznými, ale výjezdní doložku nezískala

• společně s matkou se účastnila pietních a vzpomínkových akcí, navštívily spolu Osvětim v 90. letech

• v roce 2023 žila v Lokti

Matka pamětnice Ireny Noskové se narodila jako nejstarší ze sedmi dětí, ke svým sourozencům měla mnohdy až rodičovský vztah. O to hůře nesla, když je pak viděla umírat v koncentračním táboře v Osvětimi.

Bratr Erich i nejmladší sestra Rosemarie zemřeli na skvrnitý tyfus. „Matka viděla Rosemarie v lazaretu umírat v bolestech, neměla půl tváře, rozežraný obličej. Bylo to šílené,“ říká pamětnice.

Její matka Erika Stephan přišla do Osvětimi těhotná, aniž by to tušila. Porodila zde syna, který ale v příšerných podmínkách přežil pouhé tři měsíce. Tehdy osmnáctiletá dívka se musela vyrovnat i se ztrátou obou rodičů, svého otce poznala v hromadě mrtvých těl jen díky brýlím.

Ze všech hrůz se jí nejčastěji vracel moment, kdy před nástupem do dalšího transportu nuceně opouštěla mladší sestru Irenu. „Celý život ji v podvědomí hledala, pídila se, jestli ji někde neuvidí. Proto mě po ní pojmenovala,“ vypráví Irena Nosková.

Její matka přežila koncentrační tábory v Osvětimi i ve Svatavě a po válce odmítla návrat do rodného Německa. Život v Československu ale pro ni nebyl nejjednodušší a tělesné i psychické následky ji provázely po celou dobu.

Nejstarší ze sedmi dětí

Rodinná historie pamětnice Ireny Noskové se zaměřuje především na osudy její matky Eriky Gallové. Ta se narodila v roce 1922 do německé rodiny Stephan žijící v Brémách. Dědeček Ferdinand Stephan pracoval jako dělník v přístavu a babička Margareta měla jako zručná švadlena hodně zakázek.

Na Erice Stephan jako nejstarší ze sedmi dětí ležela povinnost obstarávat domácnost. „Její sourozenci pro ni byli hodně důležití, připadala si jako jejich máma. Babička neustále šila, aby měli peníze a netrpěli bídou. Byli také hudebně založení, dědeček hrál dobře na kytaru, bratranec na housle. Scházeli se, hrávali a zpívali,“ popisuje Irena Nosková.

Babička i matka pamětnice prošly přísnou výchovou v klášteře a Stephanovi chodili každou neděli do kostela. Jejich spořádaným životem otřásl závěr třicátých let, kdy už v Německu několik let vládli nacisté a připravovali se rozpoutat světový konflikt.

Krátce před válkou zemřela dvojčata Edith a Zelma, rodina se pak na čas ocitla i bez otce. „Dědeček s babičkou museli být v nějakém dělnickém odboji. Často se stávalo, že nebyli doma a mojí mamince nikdy neřekli, proč a kam chodí. Dva roky před válkou dědečka nacisté zavřeli, protože u něj našli zbraň a nějaké letáky. Bylo to z politického důvodu.“ 

Bratr do Osvětimi přišel dobrovolně

Nedlouho poté, co se Ferdinand Stephan vrátil z vězení, nastaly pro rodinu ještě horší události. Jedné noci vtrhli k nim do domu vojáci a přinutili je narychlo sebrat jen pár kusů oblečení a nejnutnějších věcí. Poté je nahnali do dobytčích vagónů a transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi, kde nacisté věznili kromě Židů i své vnitropolitické odpůrce.

„V době, kdy je odvedli, se maminčin mladší bratr Erich učil námořníkem na lodi. O ničem nevěděl, když se vrátil do Brém na dovolenou. Kmotra mu řekla, že rodinu odvedli pryč. Erich si zjistil, kde jsou, a dobrovolně se přihlásil do lágru v Osvětimi. Babička si ho tam pak našla, zfackovala ho a říkala, proč to udělal, že tam zemře, a bohužel do roka zemřel,“ vypráví Irena Nosková.

Po příjezdu matku a její příbuzné ostříhali, svlékli donaha a vytetovali jim na předloktí čísla. Poté je nahnali do cihlových budov v lágru, spali na pryčnách ve vlněných dekách, kterými se šířily infekce. Jedli odpornou tykvovou polévku, na společných záchodech občas zažili, jak některé z dětí spadlo do žlabu a utopilo se. Nacisté v koncentračních táborech vězně ponižovali a zbavovali lidství.

Neměla půl tváře

Erika Stephan do Osvětimi přišla těhotná, zjistila to ovšem až tam. Porodila zde syna, který ale v podmínkách koncentračního tábora přežil jen tři měsíce. Smrt zde pro naprostou většinu vězňů byla nevyhnutelná.

V jednom kuse slyšela Erika Stephan a její rodina houkat sirény, což ohlašovalo osudný moment, kdy strážci otevřeli vrata některého z domů a všechny vězně z něj odvedli do plynových komor. Sirény tak vždy vyvolávaly okamžitou paniku a šílenství. Vrata domu, kde přebývali Stephanovi, se sice nikdy neotevřela, přesto maminka pamětnice o mnoho členů své rodiny přišla.

„Hlídač přišel mamince říct, že její táta umřel. Předtím ho dlouho neviděla, protože ležel s nemocným srdcem v lazaretu. Dovolili jí dědečka mezi mrtvými najít. Poznala ho jenom díky tomu, že měl brýle a mateřské znaménko. Maminka měla taky špatný zrak a pod vlivem psychiky na dva dny oslepla, zrak se jí pak vrátil.“

V koncentračních táborech zabíjely i epidemie tyfu. Tomu podlehl matčin bratr Erich i nejmladší sestra Rosemarie. „Bylo jí teprve pět let, dostala skvrnitý tyfus v obličeji. Matka ji viděla v lazaretu umírat v bolestech, neměla půl tváře, rozežraný obličej. Bylo to šílené,“ říká pamětnice.

Sestra zůstala za plotem

Poté, co zemřela i její matka, zbyla v Osvětimi Erika Stephan už pouze se svojí mladší sestrou Irenou. Ale i ony dvě se musely odloučit. Eriku Stephan nacisté plánovali kvůli nákaze svrabem převézt do karantény v koncentračním táboře Ravensbrück.

„Šli do vlaků a Irenka stála za plotem a křičeli na moji mamku, aby ji tam nenechávala. Máma se otočila a chtěla k ní běžet, ale jedna z esesaček ji stáhla zpátky a dala jí velkou facku. To byla jediná rána, kterou za celou dobu dostala. Máma vzpomínala, jak viděla Irenku za plotem, nechali tam staré lidi a děti.“

Po karanténě v Ravensbrücku Eriku Stephan i další práceschopné vězeňkyně z Osvětimi přesunuli do lágru ve Svatavě u Sokolova. Ten správně spadal pod koncentrační tábor Flossenbürg. Nacisté zde věznili pouze ženy a posílali je pracovat do bývalé Schmiegerovy přádelny vyrábět součástky do letadel.

„Máma říkala, že oproti Osvětimi to byly lázně. Viděla i kostičku másla a chleba, vařili jim tam italští vězni. Měla kamarádky, hlavně Francouzky a také Polky. Přišla tam z Osvětimi se sestřenicí Rosemarie, kterou operoval Mengele. Vždy když se spolu vracely z továrny do tábora, tak jim u plotu paní Šimrová nosila tajně jídlo. Po válce se spolu s mamkou přátelily,“ vypráví Irena Nosková.

Ve svatavském lágru strávila Erika Stephan zhruba rok. Poté už se neodvratně blížila porážka nacistů. Ti se na poslední chvíli snažili zahladit stopy po koncentračních táborech a vězně posílali na dlouhé pochody smrti. Vydaly se na něj i vězeňkyně ze Svatavy, ale naštěstí se brzy zastavily a vrátily, protože poblíž už se nacházely jednotky americké armády. Druhá světová válka končila.

Zůstali jen dva sourozenci

Po příchodu amerických vojáků se svatavské vězeňkyně dočasně ubytovaly v bývalé přádelně, kde nad nimi dohlíželi čeští četníci. „Američani vězeňkyním přivezli i dost zbytečných věcí jako nádherné látky, pytle s práškem na praní, kakao nebo americké cigarety. Svatavští četníci přišli a rozkradli jim to. To se ale potom za komunismu samozřejmě nesmělo říkat,“ přibližuje pamětnice.

Postupně se začalo řešit, odkud které svatavské vězeňkyně pocházejí a jak se dostanou zpět domů. Erika Stephan dostala nabídku od jednoho amerického vojáka, aby s ním odešla za oceán, ale to odmítla. Do Německa se jí však také vracet nechtělo.

Z jejích šesti sourozenců přežili válku kromě ní už pouze bratr Robert, který byl po celou dobu od ostatních odtržený v koncentračním táboře Dachau. Další bratr Ferdinand také přežil, ale vstoupil do francouzské cizinecké legie, v jejíchž službách záhy zemřel. O sestře Ireně, která zůstala sama v Osvětimi, žádné zprávy nepřišly.

Erika Stephan na rodnou zemi vzhledem k tomu, čím si prošla, zanevřela. Rozhodla se nakonec zůstat ve Svatavě. „Mámě nabídli celou vilu v Sokolově –jako bývalé vězeňkyni nacistů. Vysmála se jim s tím, že nikdy v životě nebude bydlet v baráku po lidech, které vyhnali,“ popisuje Irena Nosková paradoxní situaci, která nastala, když po válce ze Sudet začali Čechoslováci vyhánět Němce.

Dlouho nemohla otěhotnět

Její maminka zde však zůstala a po válce začala nový život. Ve Svatavě poznala svého prvního muže, ševce a hrnčíře, se kterým odešli žít na Litoměřicko. Nelidské praktiky v nacistických koncentračních táborech však ovlivňovaly život Eriky Stephan ještě i po válce.

„Maminka dlouho nemohla otěhotnět, protože jim v Osvětimi dávali něco do čaje, aby ženy nemenstruovaly. Máma tak nemohla mít děti a první muž jí byl nevěrný, rozvedli se. Pak se vrátila do Svatavy, poznala se s mým tatínkem, okamžitě otěhotněla a narodila jsem se já.“

Pamětnici pojmenovala matka po své sestře Ireně, kterou se opakovaně snažila najít i s pomocí Červeného kříže. Z Francie dostala pouze oznámení, že je nezvěstná. Přesto po celý zbytek života stále na mladší sestru, která tehdy zůstala osamocena za plotem koncentračního tábora, myslela a podvědomě ji hledala.

V Německu chtěla zůstat

Druhým manželem Eriky Stephan se stal Ladislav Gallo. Měl maďarský původ a po roce 1945 přišel ze slovenské Galanty za prací na Sokolovsko, kde se rozšiřovala těžba uhlí. Tatínek pamětnice pracoval v místních dolech jako štajgr neboli důlní dozorce, jeho celoživotní vášní byl fotbal. Gallovi tak nějaký čas žili v prostorech svatavského fotbalového hřiště, které otec spravoval.

Zatímco novou rodinu i přátele si matka pamětnice v nové zemi našla, s prací se jí dařilo hůř. „Dlouho byla doma, protože byla hodně nemocná. Oslepla na jedno oko, měla chromou ruku z Osvětimi. Hodně zhubla,“ přibližuje Irena Nosková celoživotní následky koncentračního tábora, kterými její maminka trpěla. 

Od začátku šedesátých let, kdy se politický režim v Československu začal trochu rozvolňovat, mohla pamětnice se svojí maminkou cestovat do Brém za příbuznými. K Německu si Irena Nosková od dětství vytvořila vřelý vztah a toužila tam zůstat. Pak přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a cesta na Západ se opět uzavřela.

„Když jsem mohla, zažádala jsem o devizový příslib. Máma se modlila, abych ho nedostala, věděla, že bych odešla do Německa a nevrátila se. Ke komunistům jsem nechtěla, odmítla jsem členství ve straně. Doložku mi tak nakonec zamítli a máma si oddychla,“ přiznává pamětnice.

Irena Nosková se vyučila přadlenou, ale brzy přesedlala na jiný obor a dělala kuchařku i servírku po různých restauracích na Sokolovsku i v jižních Čechách. Když v roce 1989 padl komunismus i železná opona, využila znalost němčiny a pracovala za hranicemi. Od dětství vyrůstala ve fotbalovém prostředí, a tak se později i za fotbalistu provdala a dělala správcovou na hřišti v Lokti.

Měla velkou vnitřní sílu

Ireně Noskové její matka častokrát vyprávěla o svých tragických osudech z dob války a pamětnice se o ně vždy zajímala. Společně se v roce 1965 obě zúčastnily pietního aktu na místě bývalého koncentračního tábora ve Svatavě, když se zde odhaloval pomník. Matka se tam tehdy setkala se svými bývalými spoluvězeňkyněmi a kamarádkami.

V roce 1995 Erika Gallová znovu prošla branou osvětimského koncentračního tábora, který tou dobou už naštěstí sloužil jen jako vzpomínkové místo na hrůzy, jež zde matka pamětnice na vlastní kůži prožila. Irena Nosková mohla sledovat, jak se její matka se všemi těžkostmi po celý život vyrovnávala.

„Jako prvorozená měla velkou vnitřní sílu. Naši mámu měli lidi vždy rádi, byla s ní legrace, neuměla lhát. Poté jí hodně pomohlo, když jsme se narodily my děti. To, co zažila, už se nesmí nikdy opakovat. Nemám k tomu víc co říct,“ uzavírá pamětnice.