„No, a ten nás odsoudil. Ten nás chtěl odsoudit k trestu smrti, ale že té Synkové nevěří. Tak ten Nejedlý, jak ten byl taky s námi vězněn, tak toho chtěli jako korunního svědka proti nám použít. No, a on říká: ´Já jsem nic neudělal a oni taky.´ Tak oni ho dali na deset dní po kolena do vody, a když ho po deseti dnech vzali, zeptali se ho: ´A co, budete mluvit?´ ´Ne, mluvit nebudu. Já jsem nic neudělal a proti nim mluvit nebudu.´ Tak ho tam dali znova. No, ale on svoje vydržel. On kdyby býval proti nám začal mluvit. My jsme měli mít monstrproces ve Staňkovicích, jsme měli být popraveni. Tak to dopadlo, že nás soudil jiný předseda senátu a ten nás odsoudil. Dohromady jsme dostali sto let.“
„To víte, to bylo hrozný, to prožití. Šli jsme do prvního útoku. Nějaký kamarád, mladší ode mě, Dražil. On je tady v pečováku v Děčíně. A tak jsme šli do útoku spolu. A když jsme se vrátili, já koukám, jsem ho nemohl poznat. On měl černý vlasy, a když jsme se vrátili, měl bílý. Tak to si pamatuji. Bylo to hrozný. V Machnovce to bylo, to byla neopatrnost těch velitelů, my jsme tam připochodovali a Němci začali mezi nás řezat z minometů. Tak tam několik kluků zahynulo. Byla to nepatrnost. To se nedá dělat nic. Bylo to hrozný. Ale přežilo nás pár. A už teď je nás jenom trošku.“
„Takhle to bylo. Tam u nás se sklízelo, v tom kolchoze. A tam chytil chlív samovznícením. Stodola U Andělů. A ten předseda, aby to nebylo na něj, tak nejdřív zapálil moji stodolu. Toho viděli ženský, jak odtamtud vyšel ze stodoly a za chvíli hořela naše stodola. A ještě jiný. Aby to bylo, že jsme to pálili my. To nebyla vůbec pravda, my jsme nic nepálili. Teďko, když tak hodně hořelo, tak já jsem tomu předsedovi kolchozů říkal, protože tam u toho statkáře byl chmel asi za dva miliony korun: ´Ten chmel bychom měli odvézt nebo on shoří.´ A on mi povídá: ´Neboj se, ten neshoří.´ A taky neshořel. No, a na to nás pozavírali. Ten Synek byl taky voják. Pak nějaký Nejedlý, ten voják nebyl, ale byl to taky volyňský Čech. No, a Hudec a já. A proti nám svědčila nějaká žena Synková. Toho Synka manželka. A ona byla v ústavu choromyslných. A pak, když se vrátila, tak byla jako korunní svědek proti nám. A oni nás mordovali tři roky ve vyšetřovací vazbě. A když jsme byli v Litoměřicích ve vyšetřovací vazbě, tak já říkám: ´Vždyť my jsme nic neudělali.´ ´No, vždyť my víme, že jste nic neudělali, ale vy za to sedět budete.´ Taky to tak bylo.“
„Já jsem byl jako tankový automatčík. Tak jsme jeli na tankách na český hranice, seděli jsme nahoře, ale Němci, když uviděli, že jsme na tankách, tak na nás pustili silnou palbu. A my jsme museli skočit dolů a šli jsme pěšky za tanky. No, ale ty tanky už nemohly postupovat, protože německý nápor byl velký. Tak já jsem zůstal stát na takové cestě a ty miny okolo mě lítaly. A já si ještě povídám: ´No, ty letěj pryč.´ No, a jak jsem tak stál, tak mně jedna mina upadla pod nohy, přímo pod nohy. A tak mně zranila obě dvě nohy, ruku, tady jsem dostal pod oko. Ale ještě jsem šel tři kilometry pěšky k našemu lehkému dělostřelectvu a odtamtud mě vezl nějaký bratr toho Filípka. Nevím, kde sebral koně, tam za Duklou už. A vezli nás mimo Duklu. Bylo nás tam asi pět na tom voze. A teď, když jsme přijeli na takový vrch, tak Němci po nás začali řezat. A tak jsme z toho vozu slezli, jenomže ty koně se mu nějak vypřáhli a utekli mu pryč. A my jsme tam zůstali ležet. No, a potom tam přijelo auto z polní nemocnice. Tak nás odvezli do Polska, do Rzeszowa, nebo jak se to jmenovalo. Do nemocnice.“
„Noviny Český se to jmenovalo, okres Milinov se jmenoval. A oni je vezli do Německa. Tam nějak stáli a on odtamtud utekl ještě s jedním Polákem. Lesem utíkali a skrývali se u příbuzných. Pak se rozdělili. Ten mu říká: ´Nemluv polsky, když nás někdo potká,´ protože zase Ukrajinci pronásledovali v tu dobu strašně... ´Tam byli ty banderovci´ ´...ty banderovci a ty v lese.´ Takže kdyby potkali někoho a zjistili, že je Polák, tak ho zabili. Tak se skrýval do konce, než přišli Rusové.“
Bohumil Novák se narodil 4. října 1920 na Volyni na Ukrajině v obci České Noviny. V roce 1941 byl za Třetí říše totálně nasazen a poté měl být odvezen do Německa. Podařilo se mu však utéct ještě ve Volyňi a ukrývat se v lesích. Po příchodu Rudé armády přišel do československého sboru, působil zde jako tankový desant a v bojích o Duklu byl 9. září 1944 raněn. Odvezen přes polský Rzeszov do lazaretu v ruské Astrachani, kde pobýval čtyři měsíce. Pak se vrátil na Volyň, vydržel zde půl roku a nakonec se usadil ve Staňkovicích v Československu. V roce 1946 ukončil vojenskou službu. Roku 1957 odsouzen k pětadvaceti letům žaláře ve vykonstruovaném procesu za žhářství. Pracoval v táboře Vojna a v uranovém dole Bytíz. V roce 1964 amestován. Plně rehabilitován po sametové revoluci v roce 1989.
