Jaroslav Novák

„No, a cestou nás haltoval, když viděl československé vojenské auto, asi místní nějaký hajný. A když nás zastavil, říká nám: ‚Kluci, tamhle na kótě 529,‘ já myslím, že si to pamatuju do dneška, to číslo, poněvadž tenkrát jsme byli z toho docela několik minut dost podělaný, jak budu říkat dál, ‚jsou nějací vojáci, nejsou to naši, jsou nějací cizí, měli byste to asi ohlásit vašim.‘ No, takže my jsme to nechali těm pípákům, co s náma byli, aby to zakódovali do nějakého toho kódu, co bylo přes písmeno nebo já nevím, jak to bylo tenkrát, tak to zakódovali, odvysílali, že teda jsou tam nějací vojáci, že je to na kótě 529, což jsme ani nevěděli, kde je, v tuhle chvíli, ale ten hajný by nám to určitě vysvětlil. No, poslali jsme to, no, a teď jsme čekali, co bude. Asi za pět minut přišla odpověď, zase zakódovaná, nebo možná za deset minut. Jeďte tam, zjistěte, kolik jich tam je, co tam mají za techniku, jestli jsou ozbrojení, a tak dále, a tak dále. No v tu ránu, já použiju to slovo, jsme se doslova teda posrali. Strachy. Poněvadž my jsme neměli u sebe nic mimo šroubováku a štípaček kleští a tohohle toho pípacího zařízení vůbec nic. Tak jsme říkali: ‚Dokázat nám nemůžou, že jsme je hledat nejeli, nebo nejeli hned.‘ Tak jsme ještě dvacet minut čekali a do toho přišla teda zpráva, která rušila tenhle ten příkaz, a napsali: ‚Dodělejte si svoji práci a odpoledne, někdy kolem čtvrté hodiny, vás čekáme zpátky v pořádku na posádce.‘“

„Doba se měnila, konaly se prověrky, těch prověrek bylo takových … docela nepříjemná půlhodinka, kdy jsem si to uvedl, a dokonce jsem ty bolševiky donutil, že pětadvacet minut z té půlhodiny jsme se bavili o tom, proč nemůže být pouštěná Kubišová, Karel Černoch, kvůli Písni o mé zemi, to ještě Matuška byl tady, takže o Matušku nešlo. Až na konec se mě museli zeptat, jestli souhlasím se vstupem vojsk. Samozřejmě, kdybych řekl, že nesouhlasím, tak bůhví jak bych dopadl. Takže všichni souhlasili, včetně mě.“