The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Novák (* 1958)

• narozen 28. února 1958 v Novém Jičíně

• vyrůstal v Kopřivnici, rodiče pracovali v automobilce Tatra

• vyučil se spojovým mechanikem, později vystudoval průmyslovku

• po vojně nastoupil v Tatře v oddělení slaboproudu

• jako dobrovolník a člen klubové rady pomáhal budovat kopřivnický M-klub

• člen Jazzové sekce

• signatář petice Několik vět

• v listopadu 1989 patřil k organizátorům protirežimních demonstrací v Kopřivnici

• podílel se na organizaci generální stávky v Tatře Kopřivnice

• v roce 1990 kooptovaným poslancem města za Občanské fórum

• pracoval jako technik v kulturním domě v Kopřivnici a poté podnikal

• v letech 2005 až 2006 místostarostou Kopřivnice za ODS

„Který hajzl jim to dovolil? To se musí vyšetřit! Sežeňte klíče, ať to vypneme,“ slyšel Jiří Novák předsedu podnikového výboru KSČ v Tatře stojícího se skupinkou komunistů ve tmě poblíž hlavního vchodu do kopřivnické automobilky.

Byl páteční podvečer 24. listopadu 1989 a přes ulici na náměstí začínala první velká manifestace na podporu požadavků Občanského fóra a studentů zmlácených v Praze na Národní třídě. Národní výbor nedal organizátorům ke shromáždění povolení, což také znamenalo, že nesměli použít ozvučovací techniku.

Situaci zachránil právě Jiří Novák. Pracoval v oddělení Tatry, které spravovalo telefonní ústřednu, dálnopis i rozhlas, a to nejen ve fabrice, ale i ve městě. „Nenápadně jsem v práci zcizil klíče od Katolického domu, kde byla rozhlasová kabina. Z ní se tenkrát ozvučovalo náměstí,“ vysvětloval. Nachystal mikrofon, zapnul ve studiu zvuk a odešel na demonstraci, na které stovky lidí žádaly konec vlády KSČ. Předtím za sebou zamkl, aby nemohl rozhlas nikdo vypnout.

Tiše se radoval ze vzteku soudruhů z podnikového výboru a zároveň si říkal, že už asi nemusí chodit práce. V pondělí 27. listopadu ale tisíce zaměstnanců Tatry stávkovaly a vedení automobilky mělo jiné starosti než vyšetřovat, kdo ozvučil páteční demonstraci.

Tatrovácká rodina

Jiří Novák se narodil 28. února 1958 v Novém Jičíně. Vyrůstal v Kopřivnici. Otec pocházel z Krkonoš, matka z Olomouce, kde se rodiče poznali. Do Kopřivnice se přestěhovali kvůli práci v automobilce Tatra. Dostali byt v činžovních domech, které fabrika postavila těsně po válce pro své zaměstnance. Otec, i když byl vyučeným cukrářem, našel místo v provozu kalírny. Matka dělala mzdovou účetní.

„Maminka vzpomínala, že mě dali už ve třech měsících do jeslí, jak se tenkrát vyžadovalo. Vyprávěla, že měla nárok na kojící přestávku, kdy odběhla do jeslí, nakrmila mě a pak pokračovala v práci.“ Kopřivnice se zásadně změnila v sedmdesátých letech, kdy Rada vzájemné hospodářské pomoci v čele se Sovětským svazem rozhodla, že se Tatra bude soustředit na výrobu nákladních aut a vozidla bude dodávat také armádám. Při masivním rozšiřování továrny bylo zbořeno celé staré centrum a venkovské domky nahradilo panelákové sídliště.

„Pamatuji ještě starou Kopřivnici. V blízkosti našich domů stály baráčky se zahradami a ovocnými stromy, do kterých jsme se s kamarády plížili krást ovoce. Přes ulici bylo kovářství, kam jsme se chodívali dívat, jak se kovají koně. Na silnici před naším domem nebyl žádný provoz. Hráli jsme tam tenis a hokej. Jediný, kdo měl tenkrát v naší ulici auto, byl náměstek z Tatry, kterému jsme vždycky uvolnili cestu a obdivovali jeho vůz,“ vzpomínal Jiří.

Dospívání ve skautu

Jeho rodiče neměli rádi komunisty, ale proti režimu se otevřeně nevymezovali. Otec se ke konci nacistické okupace zapojil do partyzánského odboje a po válce byl aktivní ve Svazu protifašistických bojovníků. Jiří od dětství četl knížky o válce a rád poslouchal vyprávění veteránů. V Kopřivnici měl v šedesátých letech příležitost setkat se s hrdiny východního i západního odboje. Působil na něj i jeho dědeček, který byl za první republiky velitelem kasáren a ctil Masaryka. Pamětník také propadl kouzlu dobrodružných knih Jaroslava Foglara. Když byl během demokratizačního reformního období na jaře 1968 obnoven Junák, stal se členem skautského oddílu.

„Jezdili jsme na výpravy do Beskyd a o prázdninách jsme trávili celý měsíc na Slovensku. Tábor jsme si museli vždycky sami postavit. Vedoucí byli při našem zocelování dost odvážní. Pamatuji, jak jsme vyrazili na jednodenní výpravu do hor, kde nás v určité chvíli opustili. Sami jsme museli najít cestu zpátky do tábora. Trvalo nám to dva dny, ale nějak jsme si poradili. Společně s výchovou k čestnosti a obětavosti to byla moc dobrá výbava do života.“

Děti, vstávejte, je válka

Tak jako většina národa, i jeho rodiče těžce nesli invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Spávali jsme s bratrem a sestrou v jednou pokoji. Maminka nás tenkrát vzbudila a úplně zhrouceně nám oznámila, že je válka,“ vzpomínal na začátek sovětské okupace. S kamarády se chodil dívat na ruské vojáky a sledoval protesty ve městě. „Studenti stávkovali, drželi hladovku, psali po městě hesla odsuzující invazi. Učitelé ve škole po prázdninách odmítli učit ruštinu. Snad půl roku jsme měli pokoj od azbuky. Pak přišly čistky a někteří pedagogové museli odejít.“

Zklamáním pro něj bylo zrušení skautské organizace na začátku normalizace v roce 1970. „Náš vedoucí zvaný Akela odmítl začlenění do struktury Pionýra, kterým také většina z nás pohrdala. Podařilo se mu docílit toho, že jsme pokračovali v činnosti jako turistický oddíl mládeže pod tělovýchovnou jednotou. Dál jsme jezdili na výpravy a na táborech lovili bobříky. Měli jsme jen jiný název, uniformy a nášivky.“ Na čundry do přírody jezdil s partou kluků i mimo oddíl.

Vychovatelé kontrolovali učňům délku vlasů

Velkou změnou pro něj byl nástup na učiliště spojů v Ostravě-Porubě. Jeho obor byl slaboproud se specializací na telefonní ústředny. Učil se pro Tatru, která mu také kontrolovala prospěch. Bydlel na internátu. „Vládl tam polovojenský režim. Po škole jsme se museli až do večeře povinně učit, teprve pak jsme si mohli dělat svoje věci. Při pravidelných nástupech nám vychovatelé kontrolovali délku vlasů. Kdo je měl dlouhé, musel se nechat ostříhat,“ popisoval.

Na učilišti se potkal s vrstevníky z celého kraje a s novými kamarády si rozšířil hudební obzor. „Do té doby mě zajímaly jen trampské písničky a country. V Ostravě jsem začal poslouchat big beat. Líbily se mi skupiny Doors, Led Zeppelin, Rolling Stones a mnoho dalších. Desky, které se tenkrát u nás nesměly prodávat a daly se sehnat jen na burzách, jsem si většinou půjčoval, nahrával na magnetofon a nahrávky šířil i mezi kamarády.“

V roce 1977 narukoval na vojnu. Po přijímači v Rebešovicích sloužil rok a půl v bývalých Jaselských kasárnách v centru Brna. Přežil to bez traumat, i když v prvním roce musel leccos překousnout. „Když se třeba v neděli promítaly na nástupišti pro mužstvo filmy, jako bažanti jsme tam museli mazáky vynést i s postelemi. Různé formy buzerace většinou dopadaly na celou četu. Dalo se to ale vydržet.“

Prohlášení Charty v Jaselských kasárnách

Významné pro něj bylo, že se na vojně spřátelil s Martinem Linkou z Prahy, který byl v kontaktu s disidenty a informace předával i okruhu kamarádů v kasárnách. O dvanáct let později od něj Jiří získal kopii videozáznamu zásahu komunistické policie proti vysokoškolákům na Národní třídě, který pak šířil po Kopřivnici. „Na vojně mi Martin dal přečíst i prohlášení Charty 77, které přivezl z Prahy. Objevil také, že vojenská knihovna nějakým nedopatřením neprošla ideologickou čistkou. Daly se tam najít knihy, které byly dávno na indexu, třeba Jak chutná moc od Ladislava Mňačka. Když jsme něco takového našli, tak jsme to ukradli,“ vzpomínal. S partou kamarádů si opatřili falešné vycházkové knížky, se kterými vyráželi na představení Divadla na provázku, na koncerty a do filmového klubu.

„Brno tehdy žilo ohromně kulturně. Přispívaly k tomu hodně vysokoškolské kluby. S poslechovými pořady tam jezdil Jan Rejžek nebo Jiří Černý, které jsme později zvali do Kopřivnice. Nevím, jak je to možné, ale ve filmovém klubu se tehdy promítaly trezorové filmy jako Případ pro začínajícího kata, Všichni dobří rodáci a mnoho dalších,“ vyprávěl. Na vojně začal poslouchat jazz, stal se členem Jazzové sekce a později jezdil pravidelně na Pražské jazzové dny.

Kopřivnický underground

Po vojně se vrátil do Kopřivnice a nastoupil v Tatře ve středisku slaboproudu, které spravovalo telefonní ústřednu, dálnopisy a podnikový rozhlas. „Kromě toho jsme zvučili všechny akce ve městě, od oslav 1. máje po komunistické schůze nebo taneční.“ Přivydělával si na nočních směnách při vykládce vagónů, ve slévárně nebo v lakovně.

Na začátku osmdesátých let vznikl v bývalém protiatomovém krytu Kopřivnici klub mladých zvaný M-klub. Spadal pod svazáckou organizaci v Tatře, ale o program a provoz se starali především dobrovolníci, nadšenci pro hudbu a divadlo. Členem klubové rady se stal i Jiří. Připravoval a zvučil hudební pořady a koncerty, promítal filmy ve filmovém klubu. Na programu se objevovala i jména ze seznamu zakázaných umělců a často tam přijížděli takoví, které se režim snažil z kulturní scény vytlačit. Patřil k nim publicista Jan Rejžek, písničkáři Jan Burian, Vladimír Merta, Jaromír Nohavica, bratři Justové a řada dalších. Vedení klubu se za to muselo opakovaně zodpovídat, ale všechny potíže ustálo a v listopadu 1989 to byl právě M-klub, kde se zrodilo kopřivnické Občanské fórum.

Zážitek svobody a přátelství v Polsku

Na začátku listopadu 1989 se Jiří zúčastnil třídenního festivalu nezávislé československé kultury v polské Vratislavi, kam se sjeli umělci a osobnosti žijící v exilu a vybraní písničkáři a disidenti z republiky. V Polsku už komunistická totalita padla. Z nesvobodného Československa tam bylo možné vycestovat jen na základě pozvání. Desítky lidí, včetně některých účinkujících, celníci tehdy z republiky nepustili. „Kamarád z Tatry sehnal pozvání až odněkud z polských Tater. Jeli jsme tam společně s manželkami trabantem. Přes hranici jsme se dostali bez problémů a zamířili jsme rovnou do Vratislavi. Bylo fantastické slyšet naživo Kryla nebo Třešňáka. Přijel také Pavel Tigrid, Pavel Kohout, kníže Karel Schwarzenberg. Program byl pestrý, atmosféra úžasná.“

Organizátoři zajistili pro diváky z Československa noclehy v církevních a vysokoškolských ubytovnách. Lidí ale přijelo více, než předpokládali, přes tři tisíce, a na všechny se lůžka nedostala. „Měli jsme v trabantu deky. Mysleli jsme si, že se prospíme někde v parku. Po prvním koncertu přišel na pódium někdo z pořadatelů a řekl: ‚Bratři Češi, kdo nemáte kde spát, postavte se tady do fronty, lidi si vás rozeberou. Půjdete k nim domů.‘ Nás si odvedli manželé, myslím, že to byli meteorologové, a celou dobu se o nás skvěle starali. Přístup Poláků k nám byl pro mě tenkrát jedním z největších zážitků. Nevím, jestli by lidé u nás byli schopni nabídnout pomoc tak, jak to udělali oni.“

Polsko nakonec opouštěl ve smutné náladě. „Měli jsme možnost vidět, kam se posunulo Polsko se Solidaritou. Nikdo tenkrát nepředpokládal, že by mohl bolševik v dohledné době padnout i u nás. Nevěřili tomu ani lidé ze Svobodné Evropy, kteří se ve Vratislavi účastnili různých diskuzí. Domů jsme odjížděli velice zdeptaní. Navíc jsme se báli potíží na hranici.“

Video ze 17. listopadu v knihkupectví

Za čtrnáct dnů začal politický převrat i v Československu. Roznětkou byl brutální zásah proti shromáždění vysokoškoláků 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě. Studenti a divadelníci začali stávkovat. Od 20. listopadu se konaly v Praze masové protirežimní demonstrace, den předtím v Činoherním klubu vznikla platforma opozice vůči vedení státu nazvaná Občanské fórum. Jiří se hned připojil ke skupince lidí, která podpořila revoluci v Kopřivnici.

Protože oficiální média zpočátku mlčela a přinášela dezinformace, bylo důležité přinést i do Kopřivnice pravdivé informace o tvrdém zásahu proti pražským vysokoškolákům a následných protestech. Jiřímu se podařilo získat od kamaráda z vojny videozáznam z Národní třídy. „Martin pracoval jako kameraman pro Československý svaz tělesné výchovy a sportu a měl přístup k technice, na které dělal kopie.“

Spřátelený knihkupec, který prodával knížky v obchodě na náměstí, umožnil, aby Jiří s kolegy z M-klubu instaloval do výlohy televizi a video. Na frekventovaném místě nedaleko hlavního vstupu do Tatry záznam z Národní třídy nonstop pouštěli. „Před obchodem se ihned začali shlukovat lidé a hleděli na to, co se vlastně v Praze stalo.“

Dnes chcete stávkovat, zítra budete trpět

První shromáždění na podporu stávkujících studentů se v Kopřivnici odehrálo 23. listopadu. Předcházela tomu beseda v M-klubu v čele s komunistickým vedením Tatry a zástupci podnikového svazáckého výboru. Setkání, které iniciovala klubová rada, se zúčastnili také pražští vysokoškoláci, kteří předtím chtěli informovat o aktuální situaci v Praze zaměstnance Tatry, ale nebyli vpuštěni do fabriky. V M-klubu pak popisovali, co se stalo na Národní třídě. Komunisté obhajovali stranu a vládu a snažili se situaci zlehčovat. Podle pamětníka došlo k ostrým výměnám názorů.

„Kolega Petr Boháč se najednou zvedl a řekl, ať se na to vykašleme a jdeme na náměstí. Tak jsme šli. Bylo to spontánní shromáždění a docela chaotické. Objevilo se pár lidí, kteří se snažili davu něco sdělit. Nic nebylo připraveno. Nakonec někdo rozhlásil, že zítra bude další demonstrace, tentokrát už s programem a ozvučením, aby všichni slyšeli. A tím to všechno začalo,“ popisoval.

Společně s Petrem Boháčem, Radomírem Buršou, Lubomírem Sazovským a několika dalšími lidmi z Kopřivnice se aktivně podílel na přípravách dalších demonstrací včetně celostátní generální stávky, která byla vyhlášena na poledne 27. listopadu. Klíčová byla podpora zaměstnanců Tatry, kde pracovala většina obyvatel města. „Plakáty vyzývající ke generální stávce jsme vylepovali až ve tři ráno, protože jsme měli strach, že by nám je milicionáři strhli. Přišel jsem k ránu domů, jen jsem se převlékl a umyl, vzal jsem zbytek plakátů a vyrazil na šest do práce. Cestou jsem je ještě rozdával lidem, které jsem potkal. Na vrátnici fabriky stáli milicionáři v civilu a rozdávali úplně jiné letáčky. Bylo na nich: ‚Dnes chcete stávkovat, zítra budete trpět bídou.‘“

Tatrováci nezklamali

Mistr v práci Jiřího informoval, že vedení Tatry účast na generální stávce nedoporučuje. Zároveň mu ale řekl, že mu nic nezakazuje. „Vzali jsme s kolegou rozhlasový vůz s aparaturou a jeli jsme na místo u lisovny, kde se měli zaměstnanci shromáždit. Někdo tam dovezl náklaďák, ze kterého se sundaly bočnice. Na plošině jsme nachystali mikrofon pro mluvčí. Zpočátku tam moc lidí nebylo. Viděli jsme, jak nerozhodně vykukují z dílen. Jakmile ale začaly proslovy, začalo se to rojit a za chvíli tam byly mraky lidí. Měl jsem ohromnou radost. Bylo jasné, že je vyhráno.“ Ve stejnou dobu se konala úspěšná manifestace požadující konec vlády jedné strany i ve městě.

Na listopad a prosinec roku 1989 vzpomínal Jiří jako na hektické a vyčerpávající období, kdy se skoro nedostal domů. „V Občanském fóru nás bylo málo, vítali jsme každou pomocnou ruku. Oslovili jsme i lidi z generace perzekvovaných osmašedesátníků, ti se ale zpočátku báli zapojit. Naopak velmi vstřícní byli bývalí političtí vězni. Například tehdy už důchodci Sklenář a Ficek přišli a žádali, abychom jim dali nějaké úkoly. Pak už to bylo veselejší.“

Začátkem roku 1990 komunisté odstoupili z funkcí v kopřivnickém národním výboru. Občanské fórum vybralo lidi, kteří je nahradili ve vedení města i na všech dalších významných postech. Jiří Novák se stal kooptovaným členem zastupitelstva a mimo jiné pomáhal s přípravou demokratických voleb. Ve svobodných poměrech pracoval jako technik v nově postaveném kopřivnickém kulturním domě. Pak začal podnikat v oboru slaboproudu a zabezpečovacích zařízení. Stal se členem ODS a v letech 2005 až 2006 byl v Kopřivnici místostarostou. Poté se vrátil k podnikání a politiku opustil. Na sametovou revoluci v Kopřivnici vzpomínal pro Paměť národa po třiceti letech. „Jsem rád, že jsem mohl být u toho.“