The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Libor Novák (* 1958)

• narodil se 2. března 1958 v Trutnově

• byl členem táborového oddílu mládeže vedeného skautským stylem

• maturoval na gymnáziu v Trutnově v roce 1977

• mohl studovat jen určité vysoké školy, zvolil ČVUT

• v roce 1981 se oženil a postupně se narodily dvě dcery

• v roce 1982 odjel na misi do Libye jako tlumočník

• od roku 1983 pracoval v ZPA v Trutnově

• v listopadu 1989 organizoval generální stávku v Trutnově

• stal se předsedou OF v okrese Trutnov

• v roce 1990 ho kooptovali do České národní rady, v letech 1992 až 1996 byl poslancem za ODS

• věnoval se poradenství a v roce 2023 žil v Trutnově

Desetiletý Libor Novák nasedl na kolo a vyjel z domu v Trutnově-Poříčí, kde bydlel. Bylo krátce po 21. srpnu 1968. Dojel na křižovatku a zabočil doleva. „Tam stojí tank, který na mě míří,“ vzpomíná. V ten okamžik se mu vybavilo vyprávění babičky a dědy z druhé světové války – kdo z místních rodin zemřel, které německé rodiny přišly o otce, strýce a bratry, kteří narukovali do německé armády. Hlavou mu proběhly všechny děsy spojené s válečným stavem a pocítil strach. „Tank střelí a já nejsem. Ve mně by se krve nedořezal. Ovlivnilo to veškeré moje další myšlení a pocity, zejména bezprostřední ten den, další den, další týden a vlastně už navždycky,“ říká.

O dvacet let později v listopadu 1989 se stal jedním z představitelů opozice v Trutnově, kteří šli vyjednávat s místním komunistickým vedením. Své požadavky měli sepsané, přednesli je a komunisté na ně reagovali. Libor Novák z debaty neměl dobrý pocit: „Pro mě to bylo celé takové šedé. Bolševickému slovníku jsem nehověl a ani nechtěl hovět.“ Komunistická předsedkyně pak oznámila, že má seznam podmínek, aby mohlo další jednání pokračovat. To už pamětník nevydržel sedět v klidu. „Vstal jsem, praštil do stolu a řekl jsem jí, že pokud si to ještě neuvědomila, tak jednání probíhá trošku jinak, že to jsme my, kdo klade podmínky pro budoucí dění,“ vzpomíná. Jeho prohlášení debatu oživilo a nakonec ji pro ten den ukončili.

Na náměstí na ně čekali lidé zvědaví na výsledek. Spontánně padla volba na něho, aby popsal, co se na komunistickém sekretariátu dělo. Vylezl na kašnu a z legrace svůj proslov začal stejně, jako Klement Gottwald v únoru 1948: „Právě se vracím z hradu.“ Svým silným hlasem pak oznámil: „Jednání lze popsat velmi jednoduše a stručně. Probíhalo to tak, že my o koze a oni o voze.“ V ten moment se už podle svých slov stal veřejným představitelem revolučního dění v Trutnově. Za dva měsíce seděl jako poslanec v České národní radě.

Takhle mluvíme jenom doma

Libor Novák se narodil 2. března 1958 v Trutnově. Tatínek Václav Novák sloužil jako voják na letišti a později ho zaměstnali v elektrárně, maminka Iva Nováková pracovala jako porodní asistentka. Měl dva mladší bratry, Jiřího a Ladislava, který ve třech letech zemřel. Žili v tehdejším městysu Poříčí s maminčinými rodiči. Dědeček Antonín Rada byl řídícím učitelem na místní základní škole a babička Eliška Radová, zapálená sokolka, se před důchodem živila jako poštovní úřednice. Pocházel z rozvětvené rodiny se spoustou tet a strýců.

Babičku s dědou po vzniku protektorátu v roce 1939 odsunuli z jejich bydliště ve Frýdlantu, po válce dostal děda umístěnku do Poříčí. „Nastěhovali se do domu po vyhnaných Němcích,“ vypráví pamětník. Děda byl renesanční člověk a malého Libora bral ke všem činnostem od krmení králíků až po literaturu. Prarodiče nebyli komunisté a komunistický převrat v roce 1948 pro ně představoval ránu. „Ze sousedů se stali udavači a přisluhovači bolševika,“ líčili pamětníkovi. On sám v dětství zažil dvojí mluvu. „Takhle mluvíme jenom doma. Protože v okolí je spousta nepřátel. Některé věci jim nebudeme říkat, protože by nám to mohlo ublížit,“ slýchal od rodičů.

Prarodiče z tatínkovy strany Václav a Marie Novákovi žili také v Poříčí. Dědeček byl tesař a truhlář, hluboce věřící babička pracovala v textilní továrně. Tatínek uměl jako nadšený elektrotechnik sestrojit rádio. „Cokoliv se dalo na rádiových vlnách lapit, to jsme lapili,“ říká Libor Novák.

Nic už nebude dobře

V roce 1964 nastoupil do základní školy. Zatímco většina spolužáků se stala členy Jiskřiček a později Pionýra, on začal chodit do tábornického oddílu mládeže vedeného bratrem Kimem, panem Bachtíkem, ve skautském duchu. „Měli jsme hnědé šátky, turbany, stejně jako skauti a junáci,“ vzpomíná. Když znovuobnovenou organizaci Junák po roce 1968 opět zakázali, pokračoval jejich oddíl Vpřed stále ve stejném duchu asi do roku 1971. Scházeli se jednou či dvakrát týdně a věnovali se uzlování, lasování, vztahu k přírodě, cvičili a jezdili na putovní tábory. V roce 1971 tábořili u vesnice Libuň na Turnovsku. „Dozvěděli jsme se tam, že je strašný průšvih, že jsme rozpuštění, dospělí museli někam jít a tábor skončil,“ matně vzpomíná.

Během základní školy prožil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Vybavuje si, že maminka, tatínek i dědeček přišli z práce rozčilení. Dostal přísný zákaz kamkoliv chodit bez jejich souhlasu. „Měl jsem zprostředkované informace od rodiny, že je všechno špatně, že už nic nebude dobře,“ vypráví. Tatínek opustil KSČ, do které vstoupil na vojenském učilišti. Dědečka v pozici ředitele školy nahradil kovaný komunista, jeho vlastní členství ve straně pro něho představovalo trauma.

V roce 1973 nastoupil pamětník na gymnázium v Trutnově. Se spolužáky vstoupili do SSM, pod jehož hlavičkou pak se svou country kapelou Bubáci pořádali koncerty, kde hráli třeba i písně Karla Kryla nebo Vlasty Třešňáka. Založili klub přátel Bubáků a pořádali pochody. Přes zákaz ředitele školy uspořádali stužkovací večírek. S prarodiči vedl debaty o vzepření se režimu, rozhodl se ale otevřeně proti němu nejít.

Práva studovat nemůžeš

Během studia se věnoval spoustě sportů, od lyžování, přes horolezectví, fotbal, cyklistiku až po košíkovou. S basketbalovým mužstvem Lokomotiva Trutnov se už jako dospělý dostal do národní ligy. Ve čtvrtém ročníku si ho k sobě pozval ředitel gymnázia. „Mezi čtyřma očima mi vyjmenoval, na které vysoké školy určitě nedostanu doporučení školy, které bylo klíčové,“ vzpomíná. Na práva nebo filozofii, které ho lákaly, mohl zapomenout. Odmaturoval v roce 1977 a pokračoval na elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze.

Studium ho až na odpudivé předměty jako marxismus-leninismus nadchlo. Ve volném čase pravidelně navštěvoval kavárnu Viola a vystoupení Miroslava Kováříka. Často chodil na divadelní představení do Semaforu nebo Činoherního klubu. Tíhl ale k trutnovskému regionu a po vysoké škole se tam chtěl vrátit. V roce 1981 se oženil s Annou Ludvíkovou, bydleli na manželské koleji v Dejvicích a ve stejném roce se jim narodila dcera Eliška.

Během vysoké školy absolvoval vojenskou přípravu a díky svým znalostem angličtiny dostal nabídku mise v zahraničí. V roce 1982 promoval a v září nastoupil na vojenskou akademii do Brna na několikaměsíční přípravu na misi v Libyi. „Formálně jsme pak odešli do civilu a podepsali smlouvu se státním podnikem Omnipol na práci tlumočníků,“ upřesňuje Libor Novák. V prosinci 1982 odletěl do libyjského hlavního města Tripolis, kde absolvoval kurz arabštiny.

V Libyi četl americké a britské autory

Tlumočil českým civilním učitelům při výuce libyjských kadetů o elektrotechnice. Podle svých slov se do kontaktu s československými důstojníky téměř nedostal. Občas ho sice využili pro domluvu s libyjskou stranou, tlumočení se ale týkalo organizačních věcí. Musel podepsat listinu, kde se zmiňovalo, o čem smí mluvit, a kde se na cizím území nesmí pohybovat. Dostal povolení trénovat košíkovou na místní univerzitě a měl přístup do univerzitní knihovny. „Tamní čtivo bylo něco. K tomu jsem se předtím, ani pár let potom u nás vůbec nedostal. Knihovna tam byla lidově řečeno žrádlo,“ vypráví nadšeně.

Mimo pracovní dobu se snažil zemi poznat. S kamarády si půjčili auto, jezdili šnorchlovat, spali na poušti a poznávali tamější obyvatele. V srpnu 1983 odjel domů za rodinou na dovolenou. Ukázalo se, že se nakazil žloutenkou, a mise pro něho skončila. V Libyi se mu nicméně podařilo vydělat si na koupi rodinného domu. Před Vánoci nastoupil do podniku ZPA v Trutnově do výpočetního střediska, pak přešel do oddělení racionalizace.

Když u nich v podniku dělali nábor do Večerní univerzity marxismu-leninismu, jako mladého nadějného inženýra ho tam jeho šéf poslal. Po úvodním projevu předsedkyně Okresního výboru KSČ Vičarové pamětník povstal a řekl: „Vzhledem k tomu, že jste mě i na technice nutili studovat marxismus-leninismus a mezinárodní dělnické hnutí, dovolím si tvrdit, že vy o tom ve srovnání se mnou nic nevíte, a jako taková mi nemáte co dát.“ Pak z úvodní hodiny odešel. Následky nakonec nenesl, protože se podniku hodil.

V ZPA vyvíjeli mimo jiné i řídící systém pro jadernou elektrárnu v Dukovanech, pro kterou sháněli technologie v zahraničí. Jeho znalosti angličtiny se hodily a v druhé polovině osmdesátých let se dostal na pracovní cesty do Milána a Mnichova.

Já to náměstí uřvu

V Trutnově existovalo mezi lidmi povědomí o Hrádečku a osobě Václava Havla. I Libor Novák o něm věděl, k disentu ale sám nepatřil. K samizdatovým textům se dostal přes kolegy nebo známé, některé z nich pocházely ze samizdatového magazínu SPUSA (Společenství přátel USA). S touto organizací pak spolupracoval po roce 1989. Několikrát se účastnil neformálních setkání organizovaných disentem. „Byla to třeba procházka se psy, probíhaly hovory, navzájem jsme se vůbec nepředstavili. Jak jsme se sešli, tak jsme se rozešli,“ popisuje.

V roce 1985 se mu narodila druhá dcera. Protestů před rokem 1989 se neúčastnil, věnoval se především rodině, která pro něho byla na prvním místě. Po revolučním 17. listopadu 1989 se do Trutnova nejdříve dostávaly jen kusé zprávy o dění v hlavním městě. Libor Novák si vybavuje, že po nějaké době přišel do ZPA student, který měl informací víc. Lidé se posléze začali pravidelně shromažďovat na trutnovském náměstí. Zastavil se tam vždy odpoledne cestou z práce. Když jednou protestujícím vypnuli ampliony, dal řečníkům k dispozici svůj znělý hlas. „Řekněte mi, co mám říkat, a já to náměstí uřvu. Tam začala moje politická kariéra,“ popisuje s úsměvem.

Věnoval se ale především přípravě a organizaci generální stávky, která se odehrála 27. listopadu, stal se předsedou stávkového výboru. „Snažil jsem se fabriky propojit pomocí telefonů a faxů. Ze ZPA se stalo jakési informační ústředí. Pohltilo mě to, tam jsem viděl těžiště, v tom jsem spatřoval sílu,“ říká. Sdílel informace i s jinými okresy a s Prahou. Po úspěšné stávce následovala další shromáždění, kde vystoupil například i herec Václav Vydra vyslaný z Prahy, se kterým si pamětník velmi dobře rozuměl. Libor Novák se posléze stal předsedou Občanského fóra okresu Trutnov.

Komunisti se mají porazit ve volbách

V roce 1990 ho kooptovali jako poslance za OF do České národní rady, kde ho čekala spousta práce. „Připravovaly se návrhy usnesení nebo změn zákonů, které opravdu zákonně potvrdí odebrání moci bolševikovi a zrušení vedoucí úlohy strany. To bylo jedno z nejvýznamnějších ustanovení, které bylo třeba z ústavy vyndat,“ vysvětluje. Překvapilo ho, že mnoho lidí pracujících v České národní radě bylo především dobrými úředníky, kteří často změnu režimu vítali.

V té době vedli poslanci debaty o tom, zda postavit komunistickou stranu mimo zákon. „Byl jsem jednoznačným zastáncem toho, že je nemáme zakazovat, že je máme porazit ve volbách,“ vzpomíná. Překvapilo ho ale, jak dlouho pak ještě komunisté v poslanecké sněmovně zůstali.

Po rozdělení OF se stal Libor Novák členem Občanské demokratické strany, kterou v letech 1992 až 1996 reprezentoval jako poslanec. S výslednou podobou některých přijatých zákonů nesouhlasil. „Při rozpravách nad restitučním zákonem jsem si uvědomil, že to nebude přímá cesta, ale že to bude špinavé, zablácené a šedé,“ vzpomíná. Nelíbilo se mu směřování ODS ani volba Václava Klause jejím předsedou.

V roce 1995 nebo 1996 šel pod vlivem alkoholu přeparkovat auto a odřel vedle stojící vůz. Jeho nehodu propírala média, vystoupil z ODS a vzdal se svých funkcí. Svůj poslanecký mandát ale dokončil. Následně se věnoval poradenství novým firmám v různých oborech, pracoval v asociaci záložen nebo spoluvytvořil registr dlužníků. „Nikde jsem nevydržel déle než šest let, já bych se unudil. Vždycky jsem hledal nové podněty, nové výzvy,“ říká.

V roce 2023 pracoval v elektrotechnickém oboru, byl členem folklorního spolku Barunka v České Skalici a žil v Trutnově.