The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Petr Novák (* 1957)

• narozen 4. května 1957 v Jaroměři

• v srpnu 1968 spolu s rodiči roznášeli letáky mezi vojáky okupačních armád

• v letech 1972 až 1976 vystudoval Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích

• roku 1977 přijat na Akademii výtvarných umění

• vrátil se do Jaroměře a začal se živit jako sochař

• založil Klub přátel výtvarného umění

• účastnil se demonstrace na Staroměstském náměstí 28. října 1988

• signatářem prohlášení Několik vět

• po 17. listopadu 1989 spolupořádal demonstrace v Jaroměři

• krátce byl členem porevolučního městského zastupitelstva v Jaroměři

Petr Novák se narodil 4. května 1957 a vyrůstal v Jaroměři ve východních Čechách. Jeho praděda Václav Novák se přiženil do blízkého pevnostního města Josefov. Byl velmi podnikavý, v Jaroměři postavil secesní dům, kde rodina žila a kde měl klempířskou dílnu. Byl také majitelem druhého vozidla v Jaroměři, se kterým podnikal a vozil zákazníky.

Jeden děda hrdina, druhý jako Švejk

Oba pamětníkovi dědové se účastnili první světové války. Dědu Antonína Nováka přiřadili ke střeleckému pluku na lyžích a později byl v Alpách v Itálii raněn. Válku podle pamětníkových slov prožil „spíš jako hrdina“. Karel Čertner, děda z matčiny strany, válku prožil „v duchovním nastavení spíš jako Švejk“. Jednou svému vnukovi vyprávěl, jak ve vojenském táboře v Korutanech zatkl během stráže svého velitele, který v noci svítil, což bylo zakázáno. Děda Čertner byl kapelník a Petr Novák rád vzpomíná, jak se o vánočních svátcích scházela celá rodina a děda „si sedl k pianu v místnosti, kde byl stromeček, a zahrál Měsíční sonátu“. Babička Čertnerová, dědova druhá manželka, byla vášnivá sokolka a výborná kuchařka. „Pro rázné slovo nešla daleko“ a jednou strávila noc v cele v městském vězení v Jaroměři, když řekla něco nepěkného o komunistech.

Tatínek Václav Novák byl technický úředník v koželužnách, které tehdy nesly název národní podnik Závody Antonína Zápotockého. Celoživotně se věnoval fotografování, své fotografie posílal do novin a časopisů a je autorem i několika publikací, například Náchodsko nebo Trutnovsko. Maminka Libuše Nováková působila jako sekretářka ředitele gymnázia v Jaroměři. Ve volném čase se věnovala klasickému zpěvu, byla sopranistkou a často vystupovala.

Nám znárodnili i kurník

Petr Novák má vzpomínky z dětství odrážející fakt, že rodinný dům, zahrada i dílna byly po roce 1948 znárodněny. „Náš barák nebyl náš... zahrada byla úplně zarostlá zlatobýlem“, protože nemělo smysl na ní hospodařit. „Nám znárodnili i kurník, a přesto táta pořídil malý kurník a dostal darem dvě liliputky od malíře Škopka.“ Kohoutek byl zlý a napadal dělníky pracující ve znárodněné dílně, kteří chodili na zahradu kouřit. Jak bylo v té době obvyklé, mohl národní výbor do větších bytů či domů nastěhovat další obyvatele. „U nás bydlela paní učitelka a v naší koupelně si čistila zuby.“

V roce 1968 podnikl pamětník se svými rodiči cestu po Itálii automobilem značky Moskvič. „Když jsme projížděli křižovatku ve Florencii, tak jsme zahalili policistu, který tu křižovatku řídil, do mraku dýmu a křižovatku jsme na několik minut úplně paralyzovali.“ Týden po návratu domů přišla sovětská okupace.

Petr Novák a jeho rodiče jezdili po okolí Jaroměře a otáčeli ukazatele, aby se tanky nedostaly do Hradce Králové. „Šlo o to, aby královéhradecký rozhlas mohl co nejdéle vysílat.“ Václav Novák také vytiskl letáky a nechal je přeložit do polštiny, protože vojáci na Náchodsku většinou přijeli z Polska. Roznášeli je mezi tanky v koloně. Chtěli vojáky informovat, že se v Československu žádná kontrarevoluce nekoná a není potřeba „nás zachraňovat“. „Z jednoho tanku ale vylezl důstojník, zřejmě to byl politický důstojník neboli politruk, se samopalem. Samopal odjistil, natáhl, přiložil mi ho k břichu a řekl tátovi: ‚A teď čti ty, nebo to do něho napálím!‘“

S rokem 1968 se pojí ještě jedna pamětníkova vzpomínka ze základní školy. Paní učitelka vyvolala studenta Novotného, který byl nejvyšší ze třídy, protože několikrát propadl. „Novotný, sundej Novotného!“ Tak si Petr Novák pamatuje výměnu prezidentů.

Počítej s tím, že syn půjde k lopatě

Postoj Václava Nováka k sovětské okupaci nezůstal bez odezvy. Při následných prověrkách v zaměstnání v roce 1970 byl vyhozen a potrestán platovým stropem se slovy: „My dohlídneme na to, aby se syn ani nevyučil. Počítej s tím, že půjde rovnou k lopatě!“ Otec si našel práci v Hradci Králové, kde u stroje vyráběl barevné fotografie.

Pokud chtěl někdo studovat na střední škole, potřeboval posudek na sebe a své rodiče napsaný třídní učitelkou. Tou byla v případě Petra Nováka „úžasná vlastenka“ Hana Michálková. Učila český jazyk a dějepis. Při probírání starověku „vykládala odpor Atéňanů proti Peršanům takovým způsobem, že každému bylo jasné, že mluví o odporu Čechoslováků proti Rusům“. V posudku na pamětníkovy rodiče záměrně neuvedla, že otec byl vyhozen ze zaměstnání. Pamětník tak v roce 1972 nastoupil na Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích v Podkrkonoší. Po přečtení knihy Kámen a bolest od Karla Schulze totiž věděl, že se musí stát sochařem.

Na akademii z pozice dělníka

Po střední škole odešel pamětník do Prahy, kde pracoval nejdříve jako závozník v Národní galerii a potom v kamenickém družstvu Kámen. „Tím pádem jsem se od rodičů kádrově trochu odstřihl, protože jsem byl dělník.“ V roce 1977 se dostal na Akademii výtvarných umění v Praze, kde posléze studoval ve speciálce profesora Stanislava Hanzíka.

Pro budoucí uměleckou kariéru a pracovní možnosti studentů nebyl důležitý jen jejich talent, ale také členství v KSČ. Většina studentů se tak stala kandidáty KSČ, což mělo vliv mimo jiné na to, zda a kam jezdili na stáže. Kandidát KSČ mohl vycestovat i do zemí, jako třeba Belgie, kam se jinak dostávalo jen těžko. Petr Novák tlaku na to stát se kandidátem odolal, protože jeho dědeček byl „přesvědčený antifašista a zároveň stejně tak přesvědčený antikomunista“ a on by mu pak nemohl „přijít na hrob a podívat se mu do očí“.

Jak málo stačilo k tomu, aby na sebe člověk upozornil a dostal se k výslechu na policii, dokládá jeho vzpomínka na návštěvu jazzového koncertu v klubu Reduta. Studenti si s sebou vzali vlastní slivovici, aby ušetřili. Když to číšník zjistil a z klubu je vyhazoval, vykřikl jeden ze studentů, že ho komunisti „nemají co vyhazovat“, a nazval je nelichotivým jménem. Studenti byli legitimováni a posléze pozváni na výslech do Bartolomějské ulice, kde sídlila StB. „Přiznávám, že jsem porušil zákon, protože jsem pod přísahou řekl, že si nepamatuju, že by tam tohle padlo.“ Nicméně incident neměl na pamětníkovo studium žádný dopad.

Kristus je důležitější než nějaký generál

Ještě při studiu na akademii musel Petr Novák navštěvovat takzvanou vojenskou katedru, v jejímž rámci probíhalo teoretické školení i praktické cvičení. Katedru navštěvoval o rok déle, protože nedokázal rozložit a složit samopal v daném čase. Po absolvování v roce 1984 ho čekala ještě roční vojenská služba ve Vajnorech u Bratislavy. Jako absolvent důstojnické katedry musel v rámci přijímače někdy vést přednášku pro ostatní vojáky. Díky svému osobitému přístupu si získal sympatie ostatních, přestože byl jen „bažant“. Jeho přednáška se „zvrhla ve zpochybnění toho, jestli má voják vykonat nějaký nesmyslný rozkaz a trefit se třeba do rodinného domku z kanonu, když mu vnitřní zákon říká, že to nesmí“. Pamětník se vyjádřil, že pro něho je důležitější „Kristus než nějaký generál“.

Jako umělec dostal Petr Novák a další vojáci za úkol vybudovat Síň tradic. „Předložili nám obrazy zasloužilých komunistických generálů a majorů, tak jsme řekli, že je zrestaurujeme.“ Vypravili se na nákup výtvarných potřeb do Bratislavy. Zpět do kasáren je vezl kapitán Čáp džípem naloženým kromě jiného i dvěma basami čistého lékárenského lihu, zakoupeného za erární peníze. „Jak dostat alkohol do kasáren? Nejlépe s kapitánem Čápem, kterému vrátný zasalutoval,“ pobaveně vypráví pamětník.

Pobyt na vojně ale samozřejmě neznamenal jen zábavné historky. Nejhorší chvíle prý Petr Novák prožil, když hrozilo, že by mohli být posláni do Polska na „přátelskou pomoc“ při uklidňování nepokojů. „Já jsem přemýšlel i o dezerci, jak to udělat, aby se toho člověk nemusel účastnit, jestli by se dalo utéct do Rakouska.“ Tehdejší armádu v rámci Varšavské smlouvy vnímal jako „nepřátelskou“, říká, že dnes by se výcviku na obranu České republiky účastnil hrdě. Tehdy se jen snažil ten rok přežít a něčím ho vyplnit, například držel týden půst. „Dostal jsem se do takového euforického stavu, že když na mě řval nějaký důstojník, tak mi to bylo úplně jedno. Člověk se dostal do stavu úplné vnitřní svobody.“

Sochařem v pozdním socialismu

Z vojny se pamětník vrátil do Jaroměře, kde začal působit jako sochař. Měl status svobodného povolání, čehož si velmi vážil. Svobodní umělci měli jako jedni z mála výsadu toho, že nemuseli být nikde zaměstnáni. Organizováni byli ve Svazu výtvarných umělců, v tzv. horním patře, kde byli ti zasloužilí, kteří se zasloužili svým přístupem k socialismu a jeho budování, a ve Fondu výtvarných umělců. V té době také platil zákon o architektuře, podle kterého se při veřejné stavbě vždy muselo určité procento z rozpočtu věnovat na umělecké dílo, zakázek tedy byl dostatek. Petr Novák je většinou získal přes známé lidi, kteří ho sami oslovili, a nepamatuje si zakázku, která by mu šla „proti srsti“. Nicméně výběr autora vždy musel projít schvalovací komisí, která se scházela v krajském městě Hradci Králové. Komise měla několik členů včetně jednoho za ideologickou oblast, aby „bylo dílo ideologicky nezávadné“. Někdy docházelo k tragikomickým scénám, kdy byl člen za ideologii v den rozhodování komise „v povznesené náladě, která ho srážela k zemi“ a cestou do zasedací místnosti se ocitl před pamětníkem „na zádech jako převrácený střevlík, který máchal nožkama a ručkama a nemohl se zvednout“.

Při návratu do Jaroměře pamětník založil Klub přátel výtvarného umění. Později zjistil, že taková organizace již existuje na celostátní úrovni. V rámci klubu se konaly různé kulturně vzdělávací přednášky, například na téma urbanismu, výlety s prohlídkami památek a galerií. Klub také obnovil tradici poutí z Jaroměře do Betléma u Kuksu na Boží hod vánoční, která přetrvala do dneška. Petr Novák si vzpomíná, že členové dokonce hráli sami pro sebe představení Audience od Václava Havla. Členem klubu byl i Jan Hrudka, chartista a porevoluční novinář. Pro ostatní to byla „osoba, které jsme si vážili, ale kterou jsme nechtěli následovat, protože pokud člověk chtěl vykonávat svoji profesi, na kterou se připravoval půl života, tak stačilo Chartu podepsat a bylo do konce života jasné, že člověk bude dělat všechno ostatní, jen ne to, co chtěl“.

To byl konec. Ale jejich

Dne 28. října 1988 byl pamětník něco vyřizovat v Praze a doslechl se, že se lidé shromažďují na Staroměstském náměstí. Rozhodl se tedy, že je půjde podpořit, a zažil na vlastní kůži reakci režimu. „Tam šlo do tuhého, viděl jsem strašlivé scény. Starou paní tam třískli obuškem přes obličej a krvavou ji odtamtud někdo táhl. Bylo to hodně drsné, používali vodní děla.“ Sám si domů přivezl „fialové jelito přes celá záda“.

V roce 1988 už ale věřil, že s režimem je konec. V Jaroměři zhlédl ve filmovém klubu, tedy v běžné distribuci, gruzínský film Pokání, který tehdejší ministr zahraničních věcí SSSR „Ševardnadze držel čtyři roky v trezoru a pak ho pustil“. Byl to „hluboce filozoficky pojatý film, který naprosto odsuzuje totalitní vládu“. Petr Novák vzpomíná na cestu domů z kina, kdy v Havlíčkově ulici křičel: „Je konec! Je svoboda!“ Pamětník v létě roku 1989 podepsal provolání Několik vět a o následcích už nepřemýšlel. Když pak byla jména signatářů čtena na Hlasu Ameriky, objevila se u něho doma návštěva z národního výboru. Když sešel do obývacího pokoje, obořili se na něho: „Jak jste nám to mohl udělat? Proč jste to udělal?“ Řekli mu, že „už nikdy nedostane žádnou zakázku, že je konec“. „A konec to byl, ale jejich.“

Po 17. listopadu 1989 zorganizoval pamětník s přáteli demonstraci v Jaroměři. Když se rozšířila zpráva o smrti studenta Martina Šmída, kterou podle Petra Nováka záměrně rozšířila StB, rozhodl se vstoupit do tehdejší socialistické strany, která byla sice součástí oficiální Národní fronty, ale proti masakru na Národní třídě veřejně protestovala. Myslel prý tehdy i na ozbrojený odpor. Hodně členů Spolku přátel výtvarného umění se po sametové revoluci stalo zastupiteli v Jaroměři, včetně pamětníka. Zažil paradoxní situaci, kdy se v rámci stejného zastupitelstva sešel s člověkem zvoleným za komunisty, který se účastnil stejné demonstrace v roce 1988 jako on, ale „byl na věži Staroměstské radnice a odtamtud to řídil“.

Pravdy máme dopřát každému

Po roce 1989 nebylo snadné se uživit jako umělec. Pamětník začal cestovat do své oblíbené Itálie a získal tam kontakty. Je autorem reliéfu se svatým Jakubem v kostele sv. Jakuba v Pianoru nebo reliéfu se svatým Lukášem v kostele sv. Lukáše v Boloni, měl autorskou výstavu v Benátkách. V Čechách vytvořil například jezdeckou sochu TGM v Lánech, náhrobní kámen Emila Zátopka v Rožnově pod Radhoštěm nebo Pomník padlým koním v jezdecké bitvě během prusko-rakouské války v roce 1866 u Střezetic.

Petr Novák je ženatý a má tři děti. Dnes stále žije a tvoří v Jaroměři, je předsedou spolku Umělecká kolonie Bastion IV, který sdružuje přátele výtvarného umění i jiných uměleckých oborů. V Josefově se nachází i jeho ateliér a galerie, kterou věnoval městu Jaroměř. O politickou situaci se stále zajímá, už ne jako člen zastupitelstva, ale jako aktivní občan. Současnou politickou situaci, kdy se vláda spoléhá na podporu komunistů a jejím předsedou je člověk evidovaný ve svazcích StB jako agent, bere jako osobní prohru.

Poselstvím pro budoucí generace mohou být pamětníkova slova, že je potřeba vycházet z toho, „co je našemu národu vlastní, a sice touha po pravdě“. „My jsme národ Husův a pravdy máme dopřát každému, a hlavně sami sobě. Pokud člověk nebude přemýšlet o tom, co je dobro a co zlo, co je pravda a co je lež, tak přijde o všechno a vláda věcí tvých nenavrátí se ti zpátky, národe český.“