The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Eva Nováková (* 1938)

• narodila se 18. ledna 1938 v Turčianském Svätém Martinu

• po zřízení Slovenského státu rodina přesídlila do Hulína

• maminka Edita, rozená Kalmárová, čelila perzekuci kvůli svému židovskému původu

• roku 1944 matka internována v ghettu Terezín

• otec Oldřich Zíval internován v pracovním táboře v Bystřici u Benešova

• rodiče válku přežili

• po únoru roku 1948 rodina přišla o majetek

• Eva se přimkla ke katolické víře

• v roce 1962 vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• stala se lékařkou se specializacemi gynekolog-porodník a anesteziologie-resuscitace

• v roce 1988 podepsala Petici moravských katolíků a osobně se znala s jejím autorem, Augustinem Navrátilem

• během sametové revoluce se angažovala v Občanském fóru

• později byla členkou KDU-ČSL

• byla poslankyní, senátorkou i místostarostkou Kroměříže

• od roku 2008 působí jako předsedkyně Klubu UNESCO v Kroměříži

• byla jí udělena Cena města Kroměříž 2015

Eva Nováková se narodila 18. ledna 1938 v Turčianském Svätém Martinu (dnes Martin) na Slovensku. Její tatínek pocházel z moravského Hulína, ale v období první republiky patřil mezi Čechy, kteří byli pro své vzdělání vysláni na Slovensko, aby zaujali místa ve státní správě. Dostal se do Trenčína, kde byl poštovním tajemníkem.

Zde se seznámil s Editou Kalmárovou, svou budoucí ženou a maminkou Evy Novákové. Poté, co v březnu roku 1939 pod diktátem nacistů vznikl na Slovensku samostatný stát, Češi již nebyli na jeho území vítáni. Tatínek navíc prý odmítl vstoupit do Hlinkovy gardy. Rodina odjela do Hulína, do domu Evina dědečka, tatínkova otce. 

Vyrůstala jako jediné dítě ve velkém domě

V Hulíně tatínek pracoval na poště a maminka zůstávala v domácnosti. V dědečkově domě žili také sourozenci jejího otce, teta se svým manželem a strýc. A stará hospodyně Mařka. Eva vyrůstala ve velkém domě jako jediné dítě mezi dospělými, kteří ji měli rádi. Dědeček měl obchod a občanskou záložnu. Vlastnil dokonce i několik polí, která pronajímal pachtýřům. Eva Nováková vzpomíná, že pachtýři mnohdy neplatili za pole penězi, ale v různých naturáliích, například vejci. Rodina nestrádala, přesto se ocitla v ohrožení. Maminka Evy Novákové totiž byla potomkem maďarských Židů. Na oblečení musela nosit hvězdu a měla nařízeno chodit pomáhat na pole, kam brávala malou Evu s sebou.

Od deportace ji zachránil lékař z Kroměříže

V roce 1944 oslavila Eva Nováková šesté narozeniny a dostala se tak do věku, kdy by mohla začít chodit do školy. Rodina ji ale držela stranou společnosti. Měli strach, tou dobou už se leccos vědělo o deportacích Židů do koncentračních táborů. Do školy tedy nenastoupila a místo toho za ní domů začala docházet paní učitelka. Eva Nováková se během války téměř nestýkala s ostatními dětmi. „Dokonce si pamatuji, že jsem věděla, na které děti si dát pozor, aby mě neudaly,“ reflektuje pocity z období německé okupace pamětnice.

Smíšeným manželstvím se deportace dlouho vyhýbaly, nakonec však ani ta uchráněna nebyla. V roce 1944 byl tatínek coby manžel Židovky poslán do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Maminku ve stejném roce nejprve úředně vyzvali, aby přijela do Prahy, a následně ji internovali v Terezíně. Její dcera měla jet s ní, ale rodině se podařilo od kroměřížského lékaře získat potvrzení, že trpí spálou. Díky tomu se Eva Nováková koncentračnímu táboru vyhnula a mohla zůstat u své rodiny v Hulíně.

Všechny cennosti zazdili ve sklepě

Koncem války lidé vyčkávali, co se bude dít. Mluvilo se o tom, že až půjde fronta, budou hrozit krádeže a rabování. Ve starém dědečkově domě byly velké, členité sklepy s různými výklenky. Rodina se sem chodila skrývat před nálety a díky tomu přišel i nápad do jednoho z výklenků ukrýt cennosti. Nanosili sem všechny šperky a porcelán a celé to zazdili tak, že by nikdo nic nepoznal. Toho dne, kdy došlo k osvobození Hulína, se všem obrovsky ulevilo.

„Na náměstí bylo velké shromáždění lidí. Strýc mě nesl na ramenou. Promlouvalo se, lidi byli spokojení,“ vzpomíná Eva Nováková na atmosféru vítězství a znovunabyté svobody. V nedalekém Březně probíhaly během války tvrdé boje a mnoho obětí na životech si vybralo také bombardování Hulína. A to všechno se konečně stalo minulostí.

O zážitcích z koncentráku rodiče skoro nemluvili

Oba rodiče Evy Novákové válku přežili. Trvalo ale ještě dlouho, než se vrátili zpátky domů. Po rozpuštění táborů se jim nezávisle na sobě podařilo nejprve docestovat do Prahy. Tatínkovi z Bystřice u Benešova a mamince z Terezína. Tatínek v Praze zůstával u rodiny svého kamaráda Jireše, se kterým během povstání pomáhali stavět barikády. Na Moravu už rodiče cestovali společně. Vlaky příliš nejezdily a cestou se navíc snažili vyhýbat sovětským vojákům, o kterých kolovaly různé zvěsti. Povídalo se, že jsou schopní okrádat a ublížit. 

Rodiče o svých zkušenostech z koncentračních táborů téměř nemluvili. Omezili se téměř výhradně na vzpomínky na zajímavé lidi a umělce, se kterými se tam potkali. Vzpomínali například na Hanuše Theina či na tehdy známého zpěváka Stanislava Procházku. Některé střípky z tohoto období života ale přece jen sdíleli. Maminka vzpomínala na „Potěmkinovy vesnice“ v Terezíně spojené s návštěvou Mezinárodního výboru Červeného kříže. Nacvičovalo se dětské představení Broučci a děti musely členům výboru tvrdit, že už nechtějí žádnou další čokoládu. Jednu z nejtěžších zkušeností maminka prožila, když musela být u transportů zbědovaných vězňů z pochodů smrti, které končily v Terezíně. Společně s ostatními museli z transportů třídit mrtvé a ty, kteří ještě žili.

Z rodiny maminky pamětnice válku nepřežil nikdo. Její rodiče a nejmladší bratr odešli v srpnu roku 1944 do Banské Bystrice, kde se účastnili Slovenského národního povstání (SNP). Povstání bylo potlačeno a řada účastníků zastřelena. Popravit se chystali také nejmladšího Editina bratra. Když jeho matka viděla, že ho vedou na popravu, vrhla se k němu a zastřelili ji také. Otcův osud se nikdy neobjasnil. Jména všech tří stojí na památníku SNP v Banské Bystrici. Další Editin bratr podlehl již na začátku války těžkému zápalu plic a poslední bratr zahynul v koncentračním táboře.

Ono to za chvíli praskne

Během únorových událostí v roce 1948 byla Eva Nováková s rodinou na Portáši v Beskydech, kam jezdívali lyžovat. O tom, co se děje, jim řekl hoteliér a dospělí se pak rozhodli narychlo vrátit domů. Báli se, co se bude dít. „Seděli jsme na nádraží v restauraci a v rádiu hlásili, co se děje. Poslouchali s napětím ten přenos. Živě si pamatuju, jak rodiče, teta a známí, co byli s námi, všichni byli zděšení a báli se,“ vzpomíná Eva Nováková. 

Obavy tehdy nebyly plané, protože rodina brzy přišla o veškerý majetek. Pole připadla družstvu a živnost jim znárodnili. O peníze přišel dědeček při měnové reformě. Také velký dům znárodnili. Mohli v něm nadále bydlet, ale už ne jako vlastníci a do domu jim nastěhovali nové nájemníky. Přistěhovalo se šest cizích lidí. Také o majetek maminčiných rodičů rodina přišla, dům pod trenčínským hradem, ve kterém mívali sklenářství a rámařství, už po válce vykradli a obývali cizí lidé. Ztráta majetku a především sdílení domu s cizími lidmi byly velmi nepříjemné, rodina pamětnice to přesto nepřijala jako tragédii. 

„Víte, to byli lidi, kteří prošli docela ke konci války hrůzami, takže tyto věci brali jinak,“ vzpomíná Eva Nováková na své rodiče. Přežili, to bylo nejdůležitější. Doma tajně poslouchali zahraniční rozhlas a pořád se říkalo: „Ono to za chvíli praskne.“

Svoji víru neskrývala

Po válce mohla Eva Nováková konečně začít chodit do školy. Zde ji velmi ovlivnila náboženská výchova. V její rodině víra nijak významnou roli nezastávala, přestože byli rodiče i ostatní příbuzní pokřtění a dědeček chodíval o svátcích do kostela. Eva Nováková zcela přijala katolickou víru a katolictví od té doby zastávalo v jejím životě nezastupitelné místo. S vírou se nikdy netajila a to ji několikrát přivedlo do potíží.

Poprvé nastal problém, když po ukončení povinné školní docházky zorganizovala mši na poděkování. Tou dobou už byla přijata na Gymnázium Kroměříž (tehdy vedeno jako dvanáctiletá střední škola). Přesto hrozilo, že na školu nebude moci nastoupit. Její maminka naštěstí tou dobou pracovala ve škole jako vychovatelka a přimluvila se za svou dceru u ředitele, uznávaného komunisty. Jeho slovo pak pomohlo situaci urovnat. Přestože Eva Nováková studovala v době tvrdého budování socialismu, na období mládí a dospívání vzpomíná s nostalgií. Výborně se učila a škola ji bavila. Češtinu ji na gymnáziu vyučoval později známý disident a spisovatel Milan Šimečka. Mezi jejími spolužáky byl také její budoucí manžel, Karel Novák. 

Pamětnice maturovala v roce 1956 a ve stejném roce nastoupila na Univerzitu Palackého v Olomouci, kde studovala na Fakultě všeobecného lékařství. Také zde měla výborné studijní výsledky. V pátém ročníku jí však hrozilo vyhození, když ji někdo udal, že chodí do kostela. Tentokrát se za ni přimluvil učitel marxismu-leninismu. To už se ale psala šedesátá léta, kdy bylo znatelné určité uvolnění ve společnosti. V roce 1962 dokončila Eva Nováková studia.

Stala se matkou syna a dcery

Po získání diplomu se Eva Nováková provdala za Karla Nováka. Její manžel absolvoval Vojenskou lékařskou vysokou školu v Hradci Králové. Hledali proto místo, kde by byla zároveň vojenská i civilní nemocnice. Z toho důvodu nastoupili do zaměstnání v Ružomberku a Eva Nováková začala pracovat jako lékařka na chirurgii. V roce 1966 se přestěhovali zpátky do Kroměříže. Narodily se jim dvě děti, syn Karel a dcera Michaela. Obě děti vedla Eva Nováková ke katolické víře a také ony se kvůli nepřátelství režimu vůči náboženství dostávaly ve škole do problémů. Hrozilo, že nebudou moci pokračovat na střední a později vysoké škole. Komplikace se ale podařilo překonat a syn i dcera Evy Novákové jsou absolventy vysokých škol.

Nemusela jsem se bát o zaměstnání, doktoři byli potřeba

V roce 1968 podepsala Eva Nováková manifest Dva tisíce slov. A v srpnu 1968 se jim poprvé podařilo získat povolení a mohli vyjet s dětmi do Jugoslávie na dovolenou. Ta se jim nakonec nečekaně protáhla. Jednou ráno přišel jejich domácí a plakal. „Rusi vás obsadili!“ oznámil jim. Tou dobou už měli odjíždět, ale pobyt si museli prodloužit. Vrátit se mohli až koncem měsíce a mohli jet jedině delší cestou přes Rakousko, kde museli přespávat ve sběrných táborech.

Ve Vídni řešili, jestli nevyužít příležitosti k emigraci. Nakonec se ale rozhodli vrátit. Děti byly malé, rodiče doma a oni příliš neuměli cizí jazyk. Když přejížděli přes hranice, báli se. Projížděli mezi vojáky se zbraněmi a mezi tanky. Na hranicích vládla ponurá atmosféra. Po čase probíhaly v zaměstnáních prověrky. Lidé museli říct, jestli se vstupem vojsk souhlasí. Eva Nováková odpověděla pravdivě, že nesouhlasí, nemělo to však pro ni žádný dopad.

Problémy měla teprve později, když navíc učila na zdravotní škole. Asi po roce přišlo vyrozumění, že učit dále nemůže. Její práci lékařky však její neskrývané názory neohrozily. „Měla jsem výhodu, že jsem se nemusela bát o zaměstnání. Doktoři byli potřeba,“ říká Eva Nováková. Její manžel se dokonce nemohl uvolnit z pozice vojenského lékaře, přestože o to usiloval. Sice byl shledán „neuvědomělým“ a nepovyšovali ho, v armádě ale musel nadále jako lékař sloužit.

Čin Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí upálil na protest proti sovětské okupaci, vnímala Eva Nováková jako obdivuhodné morální gesto. „Doufali jsme, že to přece jenom ty lidi povzbudí,“ vzpomíná pamětnice. Jeho sebeobětování sice nepřineslo přímo to, o co Jan Palach usiloval, podle Evy Novákové to však ve společnosti přesto zapůsobilo jako významný impulz: „On obětoval svůj život, tak ty aspoň nepomáhej tomu režimu. Važ si těch lidí, kteří něco proti tomu dělají.“ Schopnost něco obětovat je podle ní u lidí vzácná a dnes chybí ještě mnohem silněji než dřív. „Dnešnímu světu chybí vůle k oběti. Obětovat něco ze svého majetku, času, sebe pro druhého a pro obecnější. To chybí nejvíc,“ přemýšlí pamětnice. 

Pouť na Velehrad a Petice moravských katolíků

Dcera Evy Novákové Michaela studovala zahradní architekturu v Lednici. Společně se spolužáky se v roce 1985 účastnila výroční pouti do kláštera na Velehrad. Připomínalo se výročí 1100 let od smrti sv. Metoděje. Na setkání hovořil také kardinál Tomášek a slavnost měla charakter protestu proti komunistickému režimu. Po hlavní manifestaci se příslušníci Státní bezpečnosti snažili shromáždění rozehnat. Přítomno bylo mnoho studentů ze Slovenska, kteří se neměli kam uchýlit, a Michaela je navigovala do Těšňovic, kde měli chalupu. „Přijížděli takovýma dodávkama a spali tam na naší zahradě. A pan farář, který tam s nima byl, tak spal v té chalupě,“ vzpomíná pamětnice.

Také ona sama se angažovala. Na jaře v roce 1988 podepsala Eva Nováková Petici moravských katolíků (známou také jako „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR“). Tuto petici vypracoval katolický aktivista Augustin Navrátil, se kterým se Eva Nováková brzy seznámila osobně. V průběhu sametové revoluce v roce 1989 se začali potkávat na setkáních Občanského fóra.

Revoluce a svatořečení Anežky České

O mnoha předrevolučních událostech se lidé v Kroměříži dozvídali s velkým zpožděním. Zprávy o probíhajícím Palachově týdnu byly kusé, lidé se o něm dozvídali útržkovitě z doslechu od těch, kteří navštívili Prahu. Býval zde také problém naladit Svobodnou Evropu. Události sametové revoluce se v křesťanském prostředí proťaly s právě probíhajícím svatořečením Anežky Přemyslovny.

V Kroměříži zorganizovala místní buňka lidové strany přednášku, kterou vedl historik František Valdštýn. Sál byl přeplněný a setkání působilo jako demonstrace. První skutečné demonstrace roku 1989 se v Kroměříži konaly na Vejvanovského ulici, kde bývaly trhy. Řečníci vystupovali na stolech pro trhovce, na kterých se jindy prodávala zelenina. Jak lidí přibývalo, demonstrace se přesouvaly na Velké náměstí. Největší demonstrace pak probíhala 27. listopadu 1989 během generální stávky. 

Po sametové revoluci se Eva Nováková začala aktivně věnovat politice. V roce 1990 se stala poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Hnutí za samosprávnou demokracii. Později byla aktivní jako členka křesťansko-demokratické strany KDU-ČSL. V této straně je aktivní političkou také její dcera Michaela Nováková, provdaná Šojdrová.

V letech 1998 až 2002 působila Eva Nováková jako zastupitelka a místostarostka města Kroměříž. Od roku 2008 působí jako předsedkyně Klubu UNESCO Kroměříž. Iniciovala umístění Lavičky Václava Havla v Kroměříži, kterou zde slavnostně odhalili roku 2016. Evě Novákové byla udělena Cena města Kroměříže 2015 za přínos pro město Kroměříž v oblasti kultury, rozvoje a propagace a za vzornou reprezentaci města Kroměříže na celostátní úrovni.