The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena - Richardis Nováková (* 1928)

• narozena 3. 12. 1928 v Rozseči u Nové Říše

• otec byl učitel

• do školy nastoupila v Malém Pěčíně u Dačic

• navštěvovala český spolek Orel

• absolvovala reálné gymnázium Otakara Březiny v Telči

• po válce odešla do kláštera, kde nejprve učila tělesnou výchovu v klášterní škole

• v roce 1947 začala studovat na pedagogické fakultě

• v roce 1949 dostala řeholní šat a jméno – sestra Richardis

• klášter Boromejek na Malé Straně vedla matka Bohumila Langerová, která byla koncem prosince 1951 zatčena spolu s otcem Zvěřinou

• v březnu 1952 byla matka Bohumila odsouzena v Brně

• pomáhala v nemocnici v Táboře

• pracovala v továrně u Trutnova, závod Libeč

• v roce 1968 byla ve Štemberku, v Olomouci kurs pro katechety

• Moravské Budějovice, Znojmo

• dnes žije v Praze

 Helena Nováková (sestra Richardis)

„Pán Bůh to ví a lidé to na tobě poznají. Pravdu neošidíte.“

Dětství na Vysočině

Helena Nováková se narodila 3. prosince 1928 v Rozseči u Nové Říše na Vysočině. Oba rodiče byli věřící. Otec působil jako učitel a členové jeho rodiny byli hudebně nadaní, osobně se znali s profesorem Florianem ze Staré Říše. Helena měla tři sourozence. V Rozseči bydleli do té doby, než měla nastoupit do školy. O prázdninách se přestěhovali do Malého Pěčína u Dačic, kde její otec nastoupil jako řídící učitel na jednotřídce. V roce 1942 přešli do nedalekého Kostelního Vydří, kde se uvolnila dvoutřídní škola. Také se naplnila touha maminky Heleny, která si přála, aby se rodina dostala do blízkosti kostela Panny Marie. Díky dvěma tamějším karmelitánům a jejich aktivitám se přiblížili kulturnímu a náboženskému životu. „Výhodou pro nás byl i volný přístup do knihovny.“ V Telči absolvovala reálné gymnázium Otokara Březiny. Reforma školství zavedla šestistupňové známkování, takže žáci dostávali i šestky. „Jednička se dávala za mimořádné výkony.“

Za první republiky chodila do Orla, tělocvičné organizace založené na počátku 20. století monsignorem Šrámkem jako konkurent Sokola. Orel měl katolickou náplň. „Bylo to dost náročné, z Malého Pěčína do Dačic bylo šest kilometrů.“ Pro dějiny každodennosti budou zajímavé vzpomínky na školní léta a vyučování, ale také na povinnosti dětí v domácnosti i na dětské hry. Pamětnice se regionálně zaměřuje na česko-německé vztahy na Jihlavsku a na česko-německo-židovské vztahy. „V Jihlavě na trhu prodávaly ,Pajerky‘, to byly selky, které nosily své kroje. Byly černé, ale měly nápadně červené punčochy. V Jihlavě demonstrovali henleinovci (německá politická strana), kteří chodili v krátkých kožených kalhotách a silných bílých podkolenkách. Sestřenice říkala, že česká mládež večer chodívala kolem Němců a kopala je do těch punčoch, aby je měli špinavé. Bylo to na podzim v roce 1938. Situace byla napjatá, vše se chystalo na válku. Proběhla všeobecná mobilizace. Otec musel jako záložní důstojník narukovat už tři týdny předtím. Strýček si nás odvezl do Nové Říše, poněvadž jsme byli v pohraničním pásmu. Ve škole jsme připravovali oslavu 28. října, což býval hlavní svátek republiky, ale už zbyl jen velký smutek přes všechno odhodlání bránit svou svobodu.“ Západní mocnosti (Velká Británie a Francie) podepsaly v Mnichově dohodu s Německem a Itálií o postoupení Sudet německé říši, „aby zabránily válce. Ale bylo to jen odsunutí na krátký čas.“ Z doby válečné zmiňuje postoje nacistických prominentů nebo heydrichiádu.

Za války gymnázium v Telči nepokračovalo, studenti museli na vyšší gymnázium přejít jinam. „Můj starší bratr již studoval v Třebíči, kam jsem se k němu přidala i já. Když však po roce chtěl přejít z měšťanské školy i mladší bratr, museli jsme všichni přestoupit na gymnázium do Moravských Budějovic. Když tam maminka jela shánět pro nás ubytování, potkala se na náměstí se sestrou boromejkou, byla to představená tamějšího kláštera, která jí nabídla, abychom šli bydlet k nim, že už nějaké studenty na bytě mají.“ Matince, jak titulovali představenou, věnuje i další vzpomínku: „Ona chodila po dohodě s lékařem radit nemocným – tenkrát se do nemocnice honem nechodilo, jen když to bylo něco hodně závažného. Toto praktické milosrdenství mě chytilo za srdce.“

Válka skončila

První dny míru zastihly rodinu na Dačicku. „Celou válku jsme tajně poslouchali Londýn. Ani při podepsání kapitulace německým generálem Kaitlem tomu nebylo jinak. Tatínek s panem převorem zavolali velitele německé posádky, která se ubytovala poslední měsíc ve školních třídách, aby si hlášení z rádia poslechl v němčině. Ten nahlas rozmýšlel: ,Ale co teď? Sedm let se potloukám po frontách a teď mě čeká zajetí v Rusku!‘ Tatínek mu na to odpověděl: ,Na co byste čekali, je to deset kilometrů na rakouskou hranici, váš velitel z Dačic už dávno utekl.‘ Oni poslechli a opravdu ihned odjeli. Jistě stihli včas přejít hranici, než nastal všeobecný bezhlavý úprk armády.“

Jak ve své studii Perzekuce a odsun Němců na jihozápadní Moravě v letech 1945-46 zmiňuje Bohumil Havlík, v politickém okrese Dačice, Telč, Slavonice žilo v roce 1930 celkem 46 634 Čechů a 6759 osob německé národnosti. Kromě obyvatel těchto okresů se odsun Němců dotkl i německých válečných zajatců a německých uprchlíků. Zásadní význam pro další běh událostí mělo i ustanovení dačického revolučního výboru. Ten se formoval ve druhé polovině dubna roku 1945. Znovu získané české sebevědomí se začalo projevovat. „Prvního května 1945 řekl tatínek mamince: ,Je čas ušít prapor.‘ Maminka obětovala jedno prostěradlo, z hakenkreutze jsme spárali hákový kříž, to byla červená a modrý cíp vznikl z mého orelského kroje, který jsem už nemohla nosit. Tak jsme 5. května vyvěsili prapor a pod ním chodil německý voják na stráži.“

Několik vzpomínek je věnováno odsunu Němců: „Jak to bylo v Jihlavě dál, nevím. Jen když už jsem byla v ÚSP (ústavu sociální péče, pozn. aut.) ve Šternberku, měla jsem tam jednoho chlapce z Jihlavy. Sestra jeho maminky byla vysídlená, protože měla za manžela Němce, a šla s rodinou do Německa. Bylo to hodně let od války. V dopise psala: ,Všechno máme, svůj dům, zaopatřené děti, ale co je to platné, když to není DOMA!‘ Helena Nováková uvedla také několik příběhů z Dačicka. „Na odsun Němců mám několik vzpomínek, protože hranice s Rakouskem byly blízko a obyvatelstvo na tom území bylo smíšené. První je, když tatínek přišel z Lipolce domů a říkal: ,Pro to, aby Němci odešli, to jsem, jelikož tady se za první republiky zle neměli (měli například menšinové školy, různé úlevy jako menšina atd.) A když si vynucovali (odchod) domů do říše, tak ať jdou! Ale nemuselo by to probíhat tak drastickým způsobem. Na tom Boží požehnání nebude. Byl jsem svědkem, jak ti naši nezkušení mladí vojáci vyháněli Němce z domů a směli si s sebou vzít jen padesát kilogramů svého majetku. Žena táhla na trakači svého nemocného starého otce, to bylo její zavazadlo, víc jí nedovolili.‘ Nedaleko nás byly prozatímní tábory německých zajatců, kterých i přes naši vesnici hnali celé zástupy, než je odsunuli dál. Asi si tam i sami vařili, houfně tam umírali. Když už byli pryč, jeli jsme se tam na kole podívat. Na palouku a na pokraji lesa byly samé hrbolky – hroby, jen slabou vrstvou pokryté, jak to prozrazoval přítomný zápach. Tatínek odtud přinesl krásně vyřezávanou hůl s nápisem ,Ich kere Heim – vracím se domů‘. Zřejmě nedošel. Bylo to smutné.“

Do kláštera za všechno, co se dělo za války

Po válce, po maturitě odešla do kláštera, poslali ji studovat na pedagogickou fakultu. „Měla jsem na vysvědčení jedničku z tělocviku v době, kdy bylo šest známek. Tenkrát mi profesor tělocviku říkal: ,Nějaké vynikající výkony sice nemáš, ale jsi na všechno šikovná, tak jsem ti tu jedničku dal.‘ V klášteře (u Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem) potřebovali učitelku tělocviku na škole Křížovce. Tak jsem začala studovat tělesnou výchovu, proti všemu očekávání. Do kláštera jsem šla proto, abych život obětovala Pánu Bohu za všechno, co se dělo za války i po válce zlého. Bylo to v srpnu 1947.“

Do Prahy Helena Nováková přišla na zakončení svatovojtěšských oslav. Tehdy lebka svatého Vojtěcha putovala po celé republice. Kongregace boromejek se zotavovala ze změn, které si vynutily poválečné poměry. Od počátku byla kongregace smíšená, byly v ní sestry české i německé národnosti. Na německé sestry se vztahoval povinný odsun Němců. Byly mezi nimi i sestry z generální rady. Celkem jich odešlo, hlavně do Rakouska, kde měla kongregace provincii, na tři sta. Klika komunisticky smýšlejících lékařů se chtěla protiprávně zmocnit nemocnice, která byla funkčně spjata s mateřským domem kongregace. Došlo k mimořádnému zvolení české generální rady, jejíž členky musely být vybrány ze sester, které nežily momentálně v mateřinské komunitě. Tak byla do čela kongregace zvolena matka Bohumila Langrová. Ta působila v Řepích od doby, kdy Němci uzavřeli řádové školy, v Křížovce byla více let ředitelkou. Sestry učitelky za války přešly do zdravotnictví. Církevní školy byly po válce opět otevřeny a sestry se vrátily do škol. Působení ve školách ale opět dlouho netrvalo. Když nebyla naděje k uplatnění studia, přešla Helena Nováková do zdravotnictví. V roce 1940 dostala řeholní šat a jméno – sestra Marie Richardis. „Když jsem ještě chodila do školy, zemřela sestra Richardis a já jsem tehdy řekla, že by měl tatínek radost, kdybych to jméno dostala, byl Richard. Sestra představená si to pamatovala, tak jsem to jméno dostala.“

Nedaleko Pražského hradu

Po únorových událostech v roce 1948 se ptala jednoho dne spolužačky, proč je tak smutná. Vysvětlila jí: „Včera večer jsem se vracela do bytu v Nerudově ulici a přidala jsem se ke  studentům, kteří šli manifestovat na Hrad, bylo to po Benešově abdikaci. Proti nám vyšli vojáci s pažbami, ale to nebyli Němci, to byli naši!“ A k tomu dodává: „Tehdy jsme byli plni nadějí, ale zhroutila se i touha svobodně si studium vybrat.“

Po převzetí moci komunisty byly řehole dány pod státní dozor, který prováděl nový Státní církevní úřad (SÚC) skrze své církevní tajemníky a referenty, „jejichž postoj k nám byl vyloženě nepřátelský. Ale i cílem marxisticky smýšlejících lékařů bylo dostat řádové ošetřovatelky mimo Prahu, ,očistit ji od jeptišek‘.“

Po osvobození usilovala skupina lékařů o vyvlastnění řádové nemocnice. Jejich pokus o označení nemocnice jako německého konfiskátu pod národní správou neuspěl, protože byl protiprávní. Nemocnice byla dobře vybavena, i když byla víceméně odkladovou nemocnicí Všeobecné nemocnice v Praze. Měla operační sál i rentgen, EKG i jiné moderní přístroje. Kongregace také nechala vypracovat projekt na nový chirurgický pavilon se čtyřmi operačními sály a různá vylepšení. Po postátnění nemocnice koncem roku 1948 byla přeměněna na fakultní nemocnici a sestry už nemohly nic podnikat. V nemocnici zatím zůstávaly na svých místech, protože režim neměl dost vyškolených civilních ošetřovatelek.

Zatčení generální představené, matky Bohumily

Docentka MUDr. Budínová prosadila ve fakultní nemocnici nervové oddělení pro čerstvé mozkové mrtvice. „Její lékařský sbor byl ryze komunistický a žádal na vyšších místech, aby sestry opustily nemocnici. Ostatní lékaři proti sestrám nebyli. Matka Bohumila byla žena rázná, inteligentní, nebojácná. Mnoho kněží muselo tehdy pracovat u PTP (Pomocné technické prapory), kde neměli možnost sloužit mši svatou. Chodívali k nám v neděli odpoledne přes nemocnici (jako návštěvy nemocných) a tajně u nás měli bohoslužby. Dostali samozřejmě také najíst a něco do kapsy. Říkaly jsme si po jejím odsouzení, jaké by to bylo přitížení viny, kdyby soudruzi to všechno věděli. Oponovala nejvíc ministru zdravotnictví Plojharovi na veřejné schůzi řeholních představených, kdy šlo o přijetí státních platů podle kvalifikace a odsloužených let, místo dosavadního vestiáře, který na to nebral zřetel, peněžní dávky byly pro všechny stejné. Sestry ale věděly, že je to pokus rozbít a zrušit řeholní společenství. Budeš brát státní plat, jsi státní zaměstnanec, stát bude mít právo poslat tě, kam chce. Po této bouřlivé schůzi tušila, že ji zavřou.“ Tlak ze strany komunistů byl veliký, ale matka Bohumila dovedla riskovat. V mateřinci byl například Josef Zvěřina jako doma, otec Oto Mádr tam sepsal apel všem věrným katolíkům Slovo o této době v čase, kdy už byl hledán státní policií, jakožto vůdčí osobnost obnovy katolického života u nás a organizátor kroužků vysokoškolských studentů. Skrýval se tam i františkán P. Remigius Janča, který unikl při raziích mužských klášterů v dubnu roku1950. Matka Bohumila byla zatčena 25. ledna 1952. Přítomen a zatčen byl také otec Zvěřina, který si na vojně zlomil nohu a léčil se v mateřinci.

„Při zatýkání si pro matku přišlo několik mužů v noci přes nemocnici a vynucovalo si na noční službě klíče od klauzury. Mladé sestry jim statečně odporovaly a řekly, ať si ji zavolají telefonem do nemocnice. Mezitím, co jí konali prohlídku jejího bytu, všechny ostatní sestry měly byly shromážděny v refektáři. Když matku odváděli do auta, dala sestra znamení regulérním zvonkem a všechny jsme se seběhly do průjezdu kolem auta. Policisté rychle matku vzali zpět do bytu a my jsme se neplánovaně hlasitě dožadovaly aspoň rozloučení. Jeden z mužů, asi inspektor, který to všechno vedl, nás chtěl uklidnit slibem, že nám matku přivede. Když řekl: ,Sestry, rozejděte se, slibuji ván na svou čest…‘, skočila mu jedna sestra do řeči a zvolala: ,Co, vy máte nějakou čest, když jste chtěli jít v noci do klauzury, kde spaly sestry?‘ Ale nakonec matku přivedl do sesterského chóru, když předtím tam vpochodovalo asi čtyřicet mužů nějaké závodní stráže a rozestavili se kolem. Matka vstoupila v cestovním plášti a my jsme se daly všechny do breku. Ona však statečně pevným hlasem říkala: ,Sestry, neplačte, nejsem první, kdo jde s policií, vzpomeňte na naše sestry ve francouzské revoluci… Potom jí směl náš domácí duchovní podat Tělo Páně na cestu a policejní auto ji odvezlo.“

V březnu 1952 se konal soud v Brně na stadionu. „Byl to proces se skupinou kněží, sester a tří mladých lidí.“ Měli to jako součást stranického školení, aby se ukázal zhoubný vliv katolické výchovy na mládež. Přelíčení bylo proto jen na vstupenky pro straníky. „Přesto jsme se dověděly, že matka Bohumila má za svou protistátní činnost (povinná hlášení do Vatikánu, korespondenci s kmenovým mateřincem v Nancy ve Francii, okradení sester o větší částky peněz, kterými podporovala státu nepřátelské živly a tak dále) navržený trest smrti. S její rodnou sestrou jsme šly za advokátem JUDr. Gottfriedem, který ji obhajoval. Ten nám řekl: ,Nebojte se, trest se navrhuje vždy vyšší, než se dá. Dostane dvacet pět let nebo doživotí.‘ To moc potěšující nebylo. Při rozsudku však dostala dvaadvacet let. Zpět do Prahy jsme jely ve vlaku opět s doktorem Gottfriedem a ptaly jsme se ho, jak je to možné, že přece dostala nižší trest. Vysvětlil nám, že když s ní měl před soudem pohovor, řekl jí, když řekne určité věci tak a tak, že si trest ulehčí. Ona prý se na něho udiveně podívala a řekla: ,Ale, pane doktore, já mám svědomí!‘ To ho pohnulo, že udělal všechno, aby trest byl skutečně mírnější.“ V rámci vykonstruovaného monstrprocesu Mádr a kolektiv byla matka Bohumila odsouzena. Propuštěna byla na amnestii 11. května 1960.

Boromejky a komunistická strana

Nástup komunistů k moci zbavoval jeho protivníky svobody, kde se dalo. Katolická církev a tedy i její řehole byly pro komunisty protivníky číslo jedna. „V den uchopení moci komunisty jsem byla ještě čekatelka, tedy civil. Proto mě poslala matka Bohumila do filiálek v jižních Čechách s dopisy, ve kterých byly informace pro komunity. Pošta už byla kontrolovaná, telefony odposlouchávány. Dostala jsem příkaz: Tramvaje nejedou, ale musíte odjet! Stihla jsem vlak, i když jsem se musela prodrat na Příkopech davem lidí a zkřížit dráhu pochodujícím milicím. Jela jsem do Tábora. Byla jsem upozorněna, že na vrátnici nemocnice je zuřivý soudruh vrátný, že mě bude třeba vyslýchat, kam tak pozdě jdu. Cestou k nemocnici jsem šla kolem plotu nemocniční zahrady a uviděla, že tam jedna tyčka chybí. Prolezla jsem tedy dírou, bylo to kratší a bez řečí.“

V květnu 1952, když už byla matka Bohumila ve vězení, byly volány na Národní výbor v Praze III sestry z generální rady a novicmistrová. Bylo jasné, že s nimi má režim své plány. Skutečně byly odtud odvezeny do internace v bývalém františkánském klášteře v Hejnicích. Byly tam pod dozorem, hlídala je církevní referentka a tajná policie. To bylo v rámci likvidace ženských řádů označené jako „akce B“. Řádové sestry ze škol, sirotčinců a jiných vychovávacích ústavů byly vyvezeny ze svých klášterů už v srpnu 1950. Se sestrami ošetřovatelkami to nešlo tak rychle, protože nebyla za ně okamžitě náhrada. Ale v srpnu 1952 přišel na řadu mateřinec Milosrdných sester v Praze pod Petřínem. Sestry byly pozvány pod záminkou doškolování zdravotnického personálu do České Kamenice. Zjistily si však, že po absolvování školení se nebudou moci vrátit do svého kláštera, ale budou rozeslány, kam určí strana a vláda. To by byl jejich konec. Proto školení odmítly. „Tím jsme se ovšem provinily proti zdravotnické kázni a dostaly jsme přípis z ministerstva o nezpůsobilosti k ošetřování nemocných, k okamžitému opuštění pracoviště a vyhoštění z Prahy. Dne 13. srpna večer nás uzavřeli do klauzury za dozoru ozbrojené stráže, abychom si sbalily věci, 14. srpna večer nám oznámila referentka, kam kdo pojede. 15. srpen byl pro mnohé sestry profesním dnem, tedy jako svatebním, ráno ve tři hodiny jsme měly poslední mši svatou v našem kostele – sto let po jeho postavení – a potom nás rozváželi na nová pracoviště.“

Sestra Richardis byla s dalšími 43 sestrami odvezena na práci do továrny Texlen v Trutnově, do závodu v Libči, asi 7 km od Trutnova. Bydlely tam v narychlo opravené bývalé hospodě pod dozorem církevní referentky. Měly svou kapli, kde se mohly modlit, bohoslužby obstarávali kněží z Trutnova. Vzpomíná zvláště pana administrátora Kubáta,  kterého zatkla tajná policie po jedné plamenné řeči na pohřbu mladého hasiče. „Modlily jsme se za něho usilovně k svaté Terezii Ježíškově a on byl skutečně za měsíc bez soudu propuštěn, ale z Trutnova musel odejít. Na jeho místo přišel také z Prahy vyhoštěný pan děkan Dr. Broj. Tomu dovolili, aby měl u nás bohoslužbu, ale nesměl nás zpovídat. Začaly jsme tedy chodit k němu ke zpovědi do Trutnova, až to někomu ze soudruhů došlo a zákaz odvolali. Pan děkan byl velmi moudrý a vzdělaný. Po mši svaté jsme mívali tzv. ,desetiminutovky‘, které někdy trvaly i hodinu. Hodně jsme se v nich dověděly, nejen o duchovním životě, ale zasvěceně i o dialektickém materialismu. Tím, čím si komunisté mysleli, že nám ubližují, nám vlastně pomáhali. Dříve například nebylo zvykem, aby se různé řády mezi sebou navštěvovaly. Zde jsme měly možnost stýkat se a poznávat blíže, vyměňovat si knihy i samizdatem psané, společně se modlit a zpívat v kostelním sboru a tak dále. V tom soudruzi předběhli koncil.“

Sester se také dotkla měnová reforma, která se chystala od poloviny roku 1950 a zákonem byla vyhlášena dne 30. května 1953. Nařizovala výměnu peněz – na osobu 300 Kč se měnilo v poměru 1:5, ostatní peníze 1:50, vklad o něco příznivěji. Zrušen byl stále ještě platný přídělový systém na potraviny a ošacení zavedený za války. Zaváděly se nové ceny, mzdy, platy a důchody. „Nás se to tíživě nedotklo, protože jsme měly jen to, co jsme si vydělaly. Nebraly jsme poslední dobu v nemocnici žádné peníze, protože platy jsme odmítly a vestiáře nám přestali vyplácet. Až teď jsme se dověděly, že nám platy ukládali a po měnové reformě nám vyplatili, co nám z toho zbylo. Koupily jsme si za to dvě nová jízdní kola a hodinky, kdo je potřeboval.“

Sestry zažily v té době také volby, ke kterým odmítly jít. Nešel nikdo z pracujících řeholních dělnic (bylo jich tam pět kongregací), jen školské sestry to dostaly nařízené od své představené, která se bála ve svém stáří postihu. „Vzpomínám si na líčení jedné z nich, že šly do volební místnosti, když tam nikdo nebyl, a že se z hloubi duše styděla za to, že tam šla, i když do urny vhodila účet od bot.“

V továrně sestry také zastihlo úmrtí Stalinovo a následně Gottwaldovo. „Referentka nám donesla jejich obraz s kytkou, abychom si je umístily na čestném místě v refektáři (jídelně). Když po týdnu zjistila, že obojí stojí u dveří, kam je postavila, velmi se rozlítila, vtrhla do jídelny – dosud respektovala naši klauzuru – a postavila obrazy na skříňku u čelné stěny. My jsme si je pak v době jídla otočily čelem ke zdi, aby nám nepřestalo chutnat.“

Po dvou letech začala továrna propouštět sestry do vznikajících domovů pro důchodce a ústavů sociální péče. „Naše komunita se zmenšovala, a když v továrně pracovalo už jen pět sester, byla jsem já jako šestá domácí hospodyňkou. V té době jsme se také dvakrát stěhovaly, podle toho, jak se měnil počet zaměstnaných v závodech Texlenu. Smály jsme se, že to jednou dostaneme za odměnu, podruhé za trest, ale vyjde to za jedno.“

Pobyt v továrně končila sestra na podzim v roce 1955. Do konce roku pak mohly odejít i všechny zbývající sestry. Dalším jejím působištěm byl na dva měsíce domov důchodců a potom na 13 let ÚSP ve Šternberku u Olomouce, v bývalém „Vincentinu“. V roce 1968 absolvovala tříleté katechetické studium na bohoslovecké fakultě v Olomouci, od roku 1969 vedla novicky v Moravských Budějovicích, po několika jiných působištích pobývala jako důchodkyně ve Znojmě-Hradišti a nakonec po zrušení této filiálky žije v Praze pod Petřínem.