The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ludmila Nováková (* 1941)

• narodila se 29. ledna 1941 v Praze

• z politických důvodů nedostala doporučení ke studiu

• v roce 1957 absolvovala dvouletou hospodářskou školu

• v letech 1957–1999 pracovala ve Státním ústavu těsnopisném

• během 60. let při zaměstnání vystudovala střední a vysokou školu

• stenografovala v Národním shromáždění a učila těsnopis

• v 90. letech byla ředitelkou Státního ústavu těsnopisného

• je provdaná za stenografa Jiřího Nováka, roku 2024 žila v Praze

Chtěla studovat jazyky, ale nedostala doporučení ke studiu maturitního oboru, protože kádrově nevyhovovala; její otec byl živnostník. Co na tom, že tvrdě pracoval od rána do večera, aby rodinu vůbec uživil. Ludmila Nováková se ale zadupat nenechala. Dvouletá hospodářská škola, která neslibovala příliš dobrou perspektivu, ji nasměrovala k těsnopisu, který se stal jejím koníčkem. Psala rekordně rychle, vyhrávala soutěže, nakonec na něm postavila i svou kariéru.

V Praze jsem se cítila jako na vesnici

Ludmila Nováková, rozená Češpivová, se narodila 29. ledna 1941 do rodiny Františka a Josefy, rozené Trmalové, kteří žili v malém hospodářství v Praze na Proseku v ulici Nad Krocínkou. Tehdy to byl okraj města, obklopen loukami a poli. Zemědělství v místě přetrvalo do doby, než se začalo stavět sídliště. Ludmila se tam cítila jako na vesnici. Její maminka, vyučená švadlena z Vrchlabí, zemřela, když Ludmile bylo sedm let.

Dům, ve kterém Ludmila Nováková vyrůstala s rodiči a prarodiči, pocházel z 19. století a měl typické vesnické příslušenství jako suchý záchod na dvoře a chybějící koupelnu. „Chovali jsme králíky, husy, kachny a slepice, a i přes skromné bydlení jsem zde žila spokojeně až do svých 26 let, kdy jsem se vdala,“ vypráví Ludmila.

Dům stále stojí a dnes slouží jako chalupa pro rekreaci. Původně v něm bydlela rodina tatínka, která čítala osm dětí – tři dcery a pět synů. Žili velmi skromně, a tak se vysokoškolské vzdělání dostalo pouze jednomu z otcových bratrů, Josefovi Češpivovi, který díky podpoře sourozenců vystudoval práva a získal titul JUDr. „Strýc pak na oplátku pomáhal ostatním sourozencům a mně také. Když jsem byla na střední škole, každý rok mi dával na vkladní knížku 300 korun na jízdné,“ vzpomíná Ludmila Nováková.

Na Proseku prožila i válku, ale její vzpomínky jsou jen letmé; byly jí teprve čtyři roky, když se v roce 1945 skrývali v krytu, který rodiče vybudovali v zemi nedaleko domku. Utíkali tam vždy při náletech.

Maminku snad mohl vyléčit penicilin

V roce 1947, kdy Ludmila Nováková nastoupila do první třídy na Proseku, přišla o maminku, která zemřela na zánět pohrudnice. V té době ještě nebyl penicilin běžně dostupný nebo široce používaný a v rodině se mluvilo o tom, že mohl její život zachránit.

Po smrti matky se otec oženil podruhé s Františkou Buchtovou, která pocházela ze Znojma. Ludmila si ji velmi oblíbila: „Byla pro mě jako opravdová maminka. Tatínek již nechtěl další dítě, aby nedocházelo ke komplikacím, takže jsem zůstala jedináčkem,“ vzpomíná Ludmila.

Přesto se necítila osamělá. Do třídy chodila se svým bratrancem, zatímco její o pět let mladší sestřenice navštěvovaly nižší ročníky. Škola ji bavila; vynikala ve studiu a s vděkem vzpomíná na laskavou paní učitelku, u které se učila většinou na jedničky a dvojky.

Měli jsme filosofii „nejít hlavou proti zdi“

Ludmilin otec František Češpiva byl sice vyučený holič, ale společně se svým bratrem Bohumilem provozovali autodopravu. Vozili stavební materiál, přičemž každý z nich zaměstnával jednoho závozníka. Přesto museli oba bratři tvrdě pracovat, aby se uživili.

Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 začali být živnostníci stigmatizováni jako „třída vykořisťovatelů“. V roce 1950 bratři Češpivové přišli o svou autodopravu, když jim komunistická vláda zabavila nákladní auta. František se následně stal skladníkem v autodružstvu, zatímco jeho bratr, vyučený automechanik, pracoval v dílnách jako strojní zámečník.

Její adoptivní matka, vyučená švadlena, pracovala v továrně Letov, kde šila potahy na sedačky letadel. „Tvrdě pracovala v továrně a s velkou pečlivostí zvládala i domácnost. Otec měl po ztrátě živnosti relativně lehčí pracovní režim. Dříve pracoval od rána do večera, aby uživil rodinu, ale teď měl po osmihodinové směně čas na odpočinek,“ popisuje tehdejší rodinné poměry Ludmila.

O osudech lidí rozhodovaly i drbny odvedle

František Češpiva byl zarytým antikomunistou. „Žili jsme dvojí život – doma se mluvilo určitým způsobem, ale ve škole se muselo mluvit úplně jinak. Měli jsme filosofii ‚nejít hlavou proti zdi‘,“ vzpomíná Ludmila.

V padesátých letech stát pod vedením KSČ často ovlivňoval osudy svých občanů skrze tzv. uliční výbory, což byly skupiny důvěrníků, obvykle složené z běžných občanů, kteří měli moc rozhodovat o životech svých sousedů.

Tito důvěrníci uzavřeli Ludmile Novákové cestu za vyšším vzděláním až do dospělosti. „Nemohla jsem se hlásit na maturitní obor kvůli kádrovým problémům – můj otec byl přece živnostník. Uliční výbor mi nedal doporučení na studium. Řekli, že dvouletá hospodářská škola mi stačí a další vzdělání není potřeba,“ vzpomíná Ludmila Nováková. Přála si studovat na gymnáziu a věnovat se jazykům. Hospodářskou školu dokončila v roce 1957. Jako šestnáctiletá nastoupila do práce, aby pomohla finančně svým rodičům.

Socialistické fráze byly pro těsnopis výhodné

Od července 1957 Ludmila Nováková pracovala jako sekretářka ve Státním ústavu těsnopisném, který měl sídlo v Dušní ulici, ve stejné budově, kde se nacházela hospodářská škola, již Ludmila navštěvovala. Na tuto pozici ji doporučil jeden z jejích profesorů. Těsnopis, který si zpočátku oblíbila jako koníček, se stal postupem času středem jejího profesního zájmu.

V ústavu pracovala Ludmila mezi vysokoškolsky vzdělanými kolegy, což ji motivovalo k dalšímu vzdělávání. „Učili v kurzech psaní na stroji, těsnopis, různé kurzy pro sekretářky. Vysokoškolské prostředí mi imponovalo, ale cítila jsem se tam nedovzdělaně,“ vypráví. Rozhodla se proto si dálkově dodělat maturitu, kterou úspěšně absolvovala v roce 1961.

V dalších letech se Ludmila zdokonalovala v těsnopisu. Trénovala a účastnila se soutěží, neustále zvyšovala svou psací rychlost. „Těsnopis existuje více než dva tisíce let, první soustava těsnopisu vznikla v prvním století před naším letopočtem. Jeho první verze byla primitivní, ale postupně se vyvíjel. Tento způsob psaní umožňuje rychlé, efektivní a úsporné zapisování textu a v minulosti sloužil i jako tajné písmo, například ve vojenském prostředí středověku,“ popisuje Ludmila.

Několikrát obhájila titul mistryně republiky v těsnopise. Jak říká, během socialistického režimu mělo stenografování zvláštní výhodu, protože tehdy se používalo mnoho frází, jako například „výstavba socialismu v naší vlasti“. Tyto fráze umožňovaly používat spřežky, což jsou speciální zkratky pro časté fráze, a to umožňovalo psát ještě rychleji a efektivněji.

Zúčastnila se ale i mezinárodních soutěží. Dosahovala rychlosti až 190 slov za minutu, což je rychlost, kterou je těžké i jen nadiktovat. „Vyžadovalo to použití silného krácení slov a znalosti sousloví. Soutěžní texty pak byly rozpočítávány na slabiky kvůli srovnatelnosti hodnocení jazyků,“ popisuje pamětnice. Mezinárodní soutěže probíhaly v mateřských jazycích soutěžících, ale všem byl diktován stejný text přeložený do jejich jazyka podle slabikové náročnosti. „Například italština a němčina mají více slabik, zatímco čeština je někde uprostřed. Diktáty byly navrženy tak, aby byly srozumitelné pro všechny, často se týkaly rozvojových zemí, například jak se pomáhá v Africe a podobně,“ vzpomíná.

Díky soutěžím měla pamětnice možnost cestovat do zahraničí a podívala se i na Západ. Navštívila například Berlín, Řím, Brusel. Tyto cesty organizoval ústav a za normalizace je financovalo ministerstvo školství.

Na KSČ nemám čas, studuji vysokou školu

V roce 1962 svůj koníček proměnila v profesi. Po úspěšném složení komorní zkoušky, která jí umožňovala zapisovat na různých jednáních, se rychle dostala až do parlamentu, tehdejšího Národního shromáždění. „Už týden po zkoušce mi volali, abych přišla zapisovat do Národního shromáždění. V té době se nepoužívala nahrávací zařízení, vše muselo být zapsáno ručně a pak nadiktováno písařce,“ vzpomíná Ludmila Nováková.

Na tajná zasedání směli chodit jen stenografové, kteří byli členy KSČ. „Ti ale byli v menšině. Na Ústředním výboru KSČ (ÚV KSČ) měli vlastní stenografy z řad členů strany,“ dodává pamětnice, která sama členkou strany nikdy nebyla. Přestože jí naznačovali, že je mladá a perspektivní, odmítla vstoupit do KSČ s odůvodněním, že se věnuje studiu na vysoké škole.

Ludmila Nováková si totiž kladla za cíl nejen pracovat jako stenografka, ale také těsnopis vyučovat, což vyžadovalo vysokoškolské ekonomické vzdělání. Motivací pro její studium se nestala jen práce, ale ještě něco jiného: „Do zaměstnání jsem chodila kolem Karolina a v červnu tam probíhaly promoce. Z otevřených oken jsem slyšela znít skladbu ‚Gaudeamus igitur‘. Tato atmosféra mě tak inspirovala, že jsem si přála jednou tam také stát,“ říká. Po pěti letech náročných studií při zaměstnání, 12. července 1967, se jí tento sen splnil. „Byl to poslední rok, kdy Karlova Univerzita propůjčila slavnostní sál ekonomické škole, pak si Vysoká škola ekonomická postavila svoji budovu,“ vzpomíná.

Ústav těsnopisný byl „úschovnou“ pro politicky nevyhovující

Krátce po promoci se provdala. Se svým budoucím manželem Jiřím Novákem, doktorem filosofie, se seznámila ve Státním těsnopisném ústavu, kde spolu pracovali jako kolegové deset let. Po půlročním vztahu se vzali a o dva roky později přivítali na svět dceru.

„Státní těsnopisný ústav byl ‚úschovnou‘ pro politicky nevyhovující a manžel byl přesně takový, i když byl vědecký, uzavřenější typ. Učit v ústavu mohl díky tomu, že se se tam školili jen dospělí a mělo se za to, že dospělé už nelze zkazit. Na vysoké škole však z politických důvodů učit nemohl,“ vypráví.

Její muž Jiří Novák také stenografoval na zasedáních v Národním shromáždění. „Pro vstup do parlamentu museli být komorní stenografové pečlivě prověřeni. Vyžadovala se vysoká míra mlčenlivosti a loajality, což je praxe dodržovaná dodnes,“ dodává Ludmila Nováková.

Někdy jsme si říkali, jaké šílenosti musíme zapisovat

V roce 1968 během pražského jara Ludmila Nováková a její manžel přivítali politické změny s nadějemi. „V práci jsme pokračovali jako obvykle, ale cítili jsme pozitivní posun v atmosféře mezi lidmi. Podporovali jsme Dubčeka, avšak kvůli povaze naší profese jsme se vyhýbali veřejnému vyjadřování politických názorů,“ vzpomíná.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy zažívali zklamání. Ačkoliv se neúčastnili demonstrací a protestů, mezi sebou jako stenografové si občas říkali, jak obtížné je zapisovat některé projevy z toho období. „Museli jsme zůstat neutrální, přijímat informace, ale nechat své osobní názory stranou. Nikdy jsme se nezapojili do protestů, ale přiznávám, že zapisování některých projevů během okupace a normalizace bylo skutečně šílené,“ dodává.

S pádem komunistického režimu v roce 1989 Ludmila zažívala opět velké naděje. „Očekávala jsem, že konečně budeme moci svobodně dýchat, což se naplnilo. Zpětně však musím uznat, že s otevřením hranic přišlo i mnoho negativních věcí ze Západu, což mé původní nadšení mírně ochladilo,“ reflektuje pamětnice.

Těsnopis je stále potřeba, ale na školách už se neučí

Ludmila Nováková se věnovala výuce těsnopisu, psaní na stroji a obchodní korespondenci do svých 70 let. Ve Státním těsnopisném ústavu působila do jeho zrušení roku 1999, v posledních letech jako jeho ředitelka. Poté pokračovala ve výuce na obchodních akademiích v Bubenči a Karlíně. V roce 2001 vznikl Český těsnopisný spolek, jehož je předsedkyní.

V 90. letech se těsnopis postupně vyřadil ze školních osnov a učí se jen soukromě. Ludmila Nováková konstatuje, že o výuku již není takový zájem, což připisuje náročnosti tréninku. Stále ještě pracuje a chodí zapisovat do parlamentu. Vysvětluje, že těsnopis má i přes rozvoj záznamových technologií stále význam: „I když se jednání mohou nahrávat, nahrávky často nejsou srozumitelné. Politici mluví a křičí přes sebe a bez kontextu je těžké pochopit, co se děje. Stenograf může zaznamenat i nonverbální projevy a udělat záznam srozumitelným. Kromě toho je těsnopis skvělým tréninkem pro mozek, který nic nenahradí,“ uzavírá Ludmila Nováková.