The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Novotná (* 1933)

• narozena 2. prosince 1933 v Kyšperku (dnes Letohrad)

• pamětnice událostí spojených s druhou světovou válkou

• vystudovala pedagogické gymnázium a později dálkově pedagogickou fakultu

• po vysokoškolských studiích se přestěhovala do Prahy

• po nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy přestala profesně působit ve školství

• od roku 1977 až do odchodu do penze pracovala v Národní knihovně

• podílela se na proměně Národní knihovny po pádu komunismu

Ve stejném roce, kdy se Eva Novotná narodila, převzali v sousedním Německu moc nacisté. Události, které následovaly, zasáhly do života jejích blízkých i místa, kde se narodila a vyrůstala. Pouhé tři roky po skončení války, na prahu jejího dospívání, se v Československu chopili moci komunisté. A podobně negativním způsobem jako nacisté ovlivnili velkou část jejího dalšího života. Říká, že doba, ve které žila, byla strašlivá. Současně ale dodává, že ani taková doba jí nemohla zabránit, aby se nesnažila žít naplno. 

Moji rodiče patřili k lidem, kterým ta zem patřila

Narodila se v Kyšperku, malebném městečku v podhůří Orlických hor, do středostavovské, vlastenecky zaměřené rodiny. Její rodiče, Jarmila a Vojtěch Machovi, s nadšením v roce 1918 uvítali založení Československé republiky a euforie je neopustila ani v letech následujících. Eva Novotná na své rodiče vzpomíná: „Byli snad ve všech spolcích, které před válkou existovaly, angažovali se v ochotnickém divadle, v Klubu turistů, v Okrašlovacím spolku. Patřili k lidem, kterým ta zem patřila. Byli šťastní, že se dočkali, že máme svůj stát a musíme proto dělat všechno, aby to v tom státě klapalo. Byli slušní a poctiví a takoví byli všichni, se kterými se stýkali.“ Konec Československé republiky, nejprve odtržením pohraničí a následně i obsazením zbylých části českých zemí, bylo pro ně bolestným zklamáním. Situace rodiny Machových byla o to horší, že hranice se po podpisu mnichovské dohody posunula do těsné blízkosti Kyšperku. Eva Novotná dál vypráví: „Na některých místech se hranice přiblížila až na šest kilometrů, takže obavy, že budeme muset utíkat, byly na místě. Panoval neuvěřitelný strach z toho, co se bude dít. A já jsem jako malá neustále přemýšlela o tom, jak budeme utíkat, a hlavně jak bude utíkat babička, když ani chodit rychle nemůže.“ 

Ohrožené Československo se po nástupu nacistů v Německu k moci připravovalo na možný útok a urychleně budovalo linii hraničních opevnění. Situace ale byla o to složitější, že v pohraničí tvořilo většinu obyvatelstvo německé národnosti. „Byla jsem se s tatínkem podívat na stavbu opevnění a jako pětiletá holka jsem slyšela, že se na té stavbě mluví německy. Pracovali tam i Němci z těch smíšených oblastí. A můj tatínek byl toho názoru, že bylo správně, že naše armáda nebojovala, protože by jí mohli jít do zad ti Němci z pohraničí a zbytečně by se tím zmařily lidské životy.“ Její otec byl nevoják a v září 1938 nemobilizoval, malá Eva ale viděla pláč dalších mužů z Kyšperku, kteří se po mobilizaci vraceli domů. 

Jednou se tam děti vrátíme

Do první třídy šla poprvé v září 1940, v té době už byla nacisty okupovaná celá země a Německo vítězně postupovalo dál Evropou. Eva Novotná si ještě z předválečné doby pamatovala bezproblémové soužití mezi Čechy a Němci. Některé z přítelkyň její maminky byly provdané za Němce, což nebylo v té době a v této oblasti ničím neobvyklým. Posunutá hranice ale některá dosud udržovaná přátelství rozdělila. Sudetští Němci na jedné straně, Češi na druhé. „My jsme do sudetského prostoru nesměli, ale oni do Protektorátu mohli,“ vzpomíná Eva Novotná a na adresu těch, kteří uvěřili slibům Adolfa Hitlera, dodává: „Myslím, že jim spadly šupiny z očí v momentě, když museli jít na frontu.“ Dál Eva Novotná vzpomíná na první roky ve škole, paní učitelku, která se rozhodla německé okupaci vzdorovat po svém. Eva Novotná říká, že si až jako dospělá uvědomila, jak statečná paní učitelka byla. Snažila se v dětech vzbuzovat hrdost, že přináležejí k českému národu tím, že jim četla Staré pověsti české, vodila je na místa, která byla symboly národních dějin. „Nebo nás vyvedla na poutní místo Kopeček, ukazovala nám hory a říkala: ‚Teď tam děti nesmíme, ale jednou se tam vrátíme.“    

S válkou se Evě Novotné pojí ještě několik dalších vzpomínek, či spíše obrazů, tak jak je viděla dětskýma očima. Vybavuje se jí Liga německých dívek pochodující městem a demonstrativně odcházející Češi. Vypráví také o události, která rodinu Machových zasáhla nejbolestivěji, jenž se týká bratra otce Evy Novotné, Václava Macha a jeho nejbližších. Po jeho opakovaných výsleších na pražském gestapu se rozhodl pro to nejkrajnější řešení. Společnou sebevraždu, kdy svůj život ukončil nejen on a jeho žena, ale i jejich malá dcerka. A neposlední řadě v souvislosti s válkou vzpomíná Eva Novotná i na osudy židovských rodin z Kyšperku.

Krabička paní Ledererové

S maminkou často navštěvovala rodinu Ledererových, u kterých byla její maminka Jarmila Machová zaměstnaná a se kterými se postupně spřátelila. „Strašně se mi líbil jejich byt, představovala jsem si, že tak nějak to musí vypadat na zámku. Ledererovi byli nesmírně laskaví lidé a maminku měli moc rádi a tu náklonnost přenesli i na mě. Z cest mi vozili dárky, třeba nafukovacího krokodýla do vody nebo košíček s miniaturními zvířátky, ten mám dodnes,“ vzpomíná na manžele Ledererovy Eva Novotná a pokračuje: „Jednou, to už bylo za Protektorátu, jsem na náměstí paní Ledererovou potkala a běžela jsem k ní. Ona se ale otočila a šla pryč. Nerozuměla jsem tomu a doma jsem se pak ptala maminky, jestli jsem něco neudělala špatně.“ Dostalo se jí vysvětlení, že paní Ledererová jí pouze chtěla chránit. V té době již nosila žlutou židovskou hvězdu na hrudi, kromě mnoha dalších zákazů se nesměla ani s nikým stýkat a mluvit na ulici. Před odjezdem do transportu dala paní Ledererová Jarmile Machové do úschovy krabičku s rodinnými cennostmi. Eva Novotná dál vypráví: „Maminka pak celou válku krabičku ochraňovala. Měnila úkryty pokaždé, když se něco v okolí stalo a uchránila jí až do května 1945, kdy k nám přišla Rudá armáda.“ Krabičku, a nejen jí, z domu rodiny Machových odnesli v poslední den války sovětští vojáci. Jarmila Machová si pak až do konce života neodpustila, že krabičku nedokázala uchránit. 

Karel a Hermína Ledererovi zahynuli v roce 1943 v Osvětimi. Manželé Fischlovi, předváleční zaměstnavatelé otce Evy Novotné, věznění v nacistických vyhlazovacích táborech přežili a domů se po válce vrátili. V Terezíně ale zahynul jejich šestiletý syn Zdeněk. „Fischlovi se vrátili, ale v osmačtyřicátém roce byli potrestání znovu,“ dodává Eva Novotná.

Od té chvíle jsme zatrpkli na své osvoboditele

S jarem 1945 přišel vytoužený konec války, současně ale i nejtěžší dny z celého válečného období. Nejprve Eva přestala docházet do školy, školní budova se proměnila v německý polní lazaret. Důstojníci Československé armády z Kyšperku po šesti letech znovu oblékli uniformy a začali vyjednávat s Němci, kteří doprovázeli obrněný vlak stojící na nádraží. Především díky tomuto vyjednávání byl konec války ve městě poměrně klidný, říká Eva Novotná. Evin tatínek pobral doma vše, co mohlo sloužit jako obvazový materiál a šel pomáhat místnímu lékaři do provizorně zřízené ošetřovny. Kyšperkem v uloupených německých autech projížděli mladící s rudými páskami revolučních gard na rukávech, ale situaci ve městě spíš komplikovali, než aby pomáhali. Ke Kyšperku se blížila Rudá armáda a Němci se před ní začali stahovat. Ze školy odváželi své raněné a jakýsi pan Barnet z Kyšperku jim za tím účelem zapůjčil povoz s koňmi. „Vyprávělo se ale, že těm, kteří byli těsně před smrtí, pomohl vidlemi,“ dodává Eva Novotná. Sovětští vojáci se na jedinou noc ve městě ubytovali a následující den pokračovali dál. Přespali i v domě rodiny Machových, Eva Novotná vzpomíná, že na dvoře stálo pět povozů s koňmi a vojáci přenocovali s otcem v přízemí. Evu, její mladší sestru, maminku a babičku zavřel tatínek na noc do místnosti v patře. Zamčené dveře pro jistotu zajistil ještě přisunutou skříní. „Ti vojáci se chovali jako na dobytém území, není divu, domnívali se asi, že jsou ještě v Německu. A když nás ráno tatínek propustil, tak jsme zjistili, že budík, babiččiny hodinky, peřiny, hodiny z bytu a další různé cennosti jsou pryč. A zmizela také krabička paní Ledererové... Od té chvíle jsme jaksi zatrpkli na své osvoboditele…,“ vypráví Eva Novotná.

Vzpomíná ale i na radostnější okamžiky. Například jak na náměstí zahlédla místní modistku, jak odstraňuje německý nápis nad svým obchodem. Tehdy dvanáctiletá Eva to považovala za jasný důkaz, že válka opravdu skončila. „Pro mě to byl symbol začátku nového věku,“ říká dnes s úsměvem. Běžela pak domů a tam našla maminku a babičku, jak se slzami v očích sešívají československou vlajku. Před válkou její jednotlivé díly rozpáraly a každou z barev ukryly na jiné místo.

Nenávist si pamatuju až z 50. let

Maminka Evě a její mladší sestře také ušila národní kroje, ve kterých se účastnily oslav konce války. A se začátkem ‚nového věku’ se snažili dohnat všechno, co během války nesměli. „V té euforii jsme chodili jak do Sokola, tak do Skauta,“ vzpomíná Eva Novotná. Začala také hrát v Kyšperku ochotnické divadlo a na toto období, a především na všechny, se kterými se tam setkala, vzpomíná: „To byla skupina lidí, kteří uměli vybrat hru, která bude mít co sdělit. A přitom se měli rádi, dokázali spolupracovat a ledacos si odepřít, aby všechno dopadlo dobře. To byl pro mě nesmírný vklad do života.“ Eva dokonce uvažovala i o studiu herectví, divadlo ji nejen naplňovalo, ale slavila v něm i úspěchy, podle reakcí okolí měla bezesporu i herecký talent. Stejné nadšení a společné zaujetí v té době zažívala téměř všude. I na gymnáziu v Kostelci nad Orlicí, kde po válce začala studovat. Myšlenky věnovat se herectví profesionálně se nakonec vzdala a rozhodla se pro jistější budoucnost. S odstupem času vzpomíná s vděkem na gymnaziální profesory, a nejen na způsob jakým předávali studentům vědomosti. Na pozadí změn, které se v Československu udály po únoru 1948, bylo pro studenty mnohem důležitější naučit se kriticky přemýšlet a snažit se pochopit podstatu demokracie. Krátké období, kdy byla ještě naděje, že demokracii v Československu se podaří zachránit, skončilo. V roce 1948 bylo Evě patnáct let a svět, tak jak ho dosud znala, se začal měnit.

Nejprve se Kyšperk přejmenoval na Letohrad, s čímž se nikdy nesmířila. V čele města stanul místo starosty tajemník místního národního výboru, původní profesí hrobník. Nepřáteli se postupně stávali všichni, kteří měli jiný názor a jiný původ než dělnický. Rodiče Evy Novotné byli úředníky, Eva tedy ‚správný‘ třídní původ neměla. Navíc byli její rodiče přívrženci Československé strany národně socialistické, politické strany, která po únoru 1948 vadila komunistům nejvíc. Jejich snaha o likvidaci nejsilnějšího oponenta vyvrcholila sérií politicky motivovaných procesů, a především popravou Dr. Milady Horákové. „Milada Horáková byla pro moji maminku hvězda první velikosti, znala jí z různých přednášek a vztahovala se k ní jako k životnímu příkladu. A ta zem s ní udělala tohle. S ženou, která byla v koncentráku. Moje maminka to nemohla unést,“ vzpomíná Eva Novotná. 

Tento rok musíte odsloužit v pohraničí

V roce 1950 přestoupila Eva Novotná z kosteleckého gymnázia na pedagogické gymnázium do Hradce Králové. S nadějí, že odsud by i jako studentka se ‚špatným kádrovým profilem‘ mohla být přijatá na vysokou školu. Pedagogů byl v poválečném Československu nedostatek, především ve vysídleném pohraničí. Eva Novotná už krátce po válce na vlastní oči viděla důsledky odsunu německého obyvatelstva. Studium v Hradci Králové se ale od kosteleckého gymnázia v mnohém lišilo. „Hned první den nástupu do školy nás odvedli před budovu, kde jsme měli mít internát. Na nádvoří stály dva náklaďáky a podivně polovojensky ustrojení muži do těch aut vyhazovali z oken knihy. Když jsme se pak dostali dovnitř té budovy, zjistili jsme, že jsme v bývalém katolickém semináři. A na půdě jsem pak našla tabla absolventů a na jednom z nich fotografii mého milovaného pana faráře Schreibra. Schovala jsem si jí na památku. V té době byl ještě v pořádku a působil v Kyšperku, ale zanedlouho ho zatkli a myslím, že byl pak deset let ve vězení,“ vzpomíná Eva Novotná. Další zklamání přišlo zakrátko, profesorský sbor v Hradci Králové byl zcela jiný než ten v Kostelci. Studenty připravovali pro učitelskou profesi již podle požadavků komunistické strany a Eva se s tím jen těžko smiřovala. Dobře se necítila ve škole, ale ani na internátu. Nedůvěra a vzájemná obezřetnost panovala i mezi studenty. „Nakonec zůstali jen dva spolužáci, se kterými jsem mohla otevřeně mluvit o tom, kdo jsem a co si myslím,“ říká.

Po maturitě na vysokou školu přijatá nebyla a nemohla si ani vybrat místo, kde by chtěla nastoupit na své první učitelské místo. Rozhodovat o jejím životě měl od nynějška především stát. V úředním dopisu, který jí přišel ze školského odboru, stálo: „Tento rok musíte odsloužit v pohraničí.“ Pod nápisem oznamujícím začátek vesnice, která měla být jejím prvním působištěm, byl nápis další. A na něm stála věta: „Stydíme se za své rodiče, kteří nechtějí vstoupit do družstva.“ V té chvíli se otočila a vrátila se domů. Otec jí ale tehdy řekl: „Milá holka, na umístěnku musíš nastoupit, jinak budeš příživník a zavřou tě.“ „Takže jsem se zase vrátila a šla se do té školy představit,“ říká Eva Novotná.

To nezměníte, to je třídní msta

Vesnice, kde se mladí styděli za své rodiče, se jmenovala Nekoř a Eva Novotná na tamní škole učila rok. Další „umístěnku“ dostala do Orlického Záhoří, původně německé vesnice Kunštát, ležící vysoko v horách. Eva Novotná tam měla vystřídat známého, také absolventa kosteleckého gymnázia. Na den, kdy se s ním setkala, vzpomíná: „Řekl mi, že jako ženská tam být nemůžu. Že on musí přespávat ve škole a abych pochopila proč, otevřel šuple psacího stolu. A v tom šupleti měl revolver…“ Do vyjednávání na pracovním úřadu se následně zapojil i Evin, pravděpodobně vyděšený, otec. Úředníci byli nakonec svolní poslat mladou učitelku na jiné místo. Příliš velká změna to ale nebyla. Vesnice se jmenovala Dolní Boříkovice a byla to jen další z řady vysídlených vesnic v horách. V chalupách roztroušených po úbočí kopců, které sahaly až do nadmořské výšky téměř tisíc metrů, žilo v té době několik nově přistěhovaných Čechů, několik zbylých Němců a většinu obyvatel tvořili Romové, kteří do Československa přijeli z rumunského Banátu. Ve vsi nebyla elektřina, obchod měl otevřeno dva dny v týdnu. Eva Novotná na své působení v Dolních Boříkovicích vzpomíná: „Rumunské děti si tam velmi rychle zvykly a byly nesmírně snaživé a také vděčné. Pocit, že jsem k něčemu na světě, že ty děti učím a ony to akceptují a jsou za to rády, jsem už nikdy tak silně nezažila. Pan řídící v Boříkovicích mě naučil, co znamená, být kantorem a já tam nakonec prožila nádherné dva roky.“ Evu nakonec přijali i k dálkovému studiu na vysokou školu, z Boříkovic se vrátila do Kyšperku a další tři roky učila na jedenáctiletce v blízkém Žamberku. Nebyla tam ale příliš dlouho, když se udála příhoda, kvůli které se mohla znovu vrátit do některé ze škol v horách. V lepším případě, v horším mohla přijít i o svůj tehdy čerstvě získaný diplom promovaného pedagoga.

Důvodem byl její nesouhlas s rozlišováním dětí podle třídního původu. Vzpomíná, jak s kolegy vedli na toto téma dlouhé diskuze, kdy panoval obecný nesouhlas s nařízením doporučovat ke studiu pouze děti z dělnických rodin. Eva Novotná dál vypráví: „Ti zkušenější kantoři nám mladým říkali, že je to důsledek třídní msty a nedá se s tím nic dělat. A mně se nelíbilo, že se s tím nedá něco dělat. Šla jsem na okresní výbor partaje, vtrhla do kanceláře tajemníka a řekla jsem mu, co si myslím. Že ty nadané děti nemůžou trestat za to, že jejich rodiče se jim nelíbí.“  

Jako když zatáhnete oponu

Před očekávaným trestem jí patrně zachránila svatba a následný odchod do Prahy, kde novomanželé plánovali nadějnou budoucnost. Socialistická realita ale přinášela nečekané překážky. Eva Novotná vypráví, že začátky v Praze jí připomínaly doslova „Kafkův zámek.“ Při hledání zaměstnání a ubytovaní opakovaně navštěvovala úřady, avšak s nulovým výsledkem. Odmítali ji zaměstnat, protože neměla trvalé bydliště v Praze a současně neměla nárok žádat o byt, pokud nemá razítko zaměstnavatele v občanském průkazu. Po čtyřech letech provizorního bydlení úřady neobměkčilo ani to, že byla těhotná. Byt získali teprve když Ústav radiotechniky a elektroniky Akademie věd, kde pracoval její manžel, nechal postavit bytový dům v pražských Kobylisích. Eva v té době učila na základní škole v Čakovicích. To už přicházela léta šedesátá a s nimi naděje na změny k lepšímu. Eva Novotná vzpomíná, jak období tzv. pražského jara prožívala. Jak „četli mezi řádky“ a hledali skryté významy  v novinách, v knihách, během divadelních představení i ve filmech nové české vlny. Vladimír začal docházet na bytové semináře, kde přednášel filozof Jan Patočka a setkal se na nich i s Václavem Havlem nebo Petrem Pithartem.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, oficiálně armády spřátelených zemí, aby odvrátily probíhající „kontrarevoluci“. Eva Novotná pokračuje: „Byly jsme se sestrou a našimi dětmi v Kyšperku. Naši rodiče byli na zájezdu ve Vídni a já měla strach, že se nedostanou zpátky. V Kyšperku byly všechny směrovky obrácené, nádražáci zatáhli lokomotivy do depa, aby je Rusové neměli k dispozici. Můj manžel byl v Praze, podílel se tam na stavbě tajného studia pro Československý rozhlas a manžel mojí sestry byl kameraman v televizi. Se sestrou jsme toho věděly moc málo, odkázané jen na to, co hlásil rozhlas nebo televize. A měly jsme strach o rodiče i o muže.“ Pocity, které se dostavily hned poté, popisuje slovy: „Naděje, kterou jsme měli a štěstí, které vycházelo z toho uvolnění, to všechno najednou skončilo. Jako když zatáhnete oponu nebo vám někdo navleče pytel na hlavu. To bylo velké rozčarování a od chvíle, kdy se vrátila naše delegace z Moskvy, jsme věděli, že je konec.“

S invazí jsem souhlasit nemohla

Jako mnozí další uvažovali s manželem o opuštění okupované země, nakonec zůstali. Hlavním důvodem proti emigraci byli rodiče, které nedokázali opustit. Věděli také, že by jim tím kromě citového strádání způsobili i další potíže. Státní bezpečnost se dokázala mstít i příbuzným emigrantů. V Československu tedy zůstali, ale s invazí před prověrkovou komisí ve škole Eva Novotná souhlasit nemohla. „Trvala jsem na svém, že to bude mít neblahý dopad na vnímání sovětské armády, kterou jsme od roku 1945 vnímali jako naše osvoboditele. A že to hlavně bude mít neblahý dopad v kulturní oblasti. Protože náš národ miluje ruskou literaturu, ruskou hudbu a lidi to nebudou rozlišovat. A na přímou otázku, jestli souhlasím, nebo nesouhlasím, jsem odpověděla, že souhlasit nemůžu. No, a to stačilo...,“ vzpomíná Eva Novotná. Musela opustit školu v Čakovicích a jejím dalším působištěm se měla stát obří škola na ještě větším sídlišti Prosek. Už zakrátko pochopila, že učit způsobem, jakým byla zvyklá, jak jí velelo její přesvědčení a svědomí, nebude možné. „Na učitele byly vyvíjeny nesmírné tlaky, ta doba byla opravdu strašlivá,“ říká. Rozhodla se proto sama pro odchod ze školy. Povolání učitelky pro ni v normalizovaném školství ztrácelo smysl.    

Ve školství ale ještě nějaký čas zůstala, jako pracovnice Klubu školství se věnovala pedagogice dospělých. Organizovala přednášky a semináře pro učitele, často na opomíjená témata jako bylo vzdělávání tělesně hendikepovaných dětí nebo přístupu k dětem citově deprivovaným. Do klubu docházel přednášet průkopník v tomto oboru, profesor Zdeněk Matějček. Po čase přednášky podobně progresivních jedinců přestaly být v Klubu školství žádoucí. Věnovat se odborářské tématice nechtěla a z Klubu proto odešla.

V Klementinu jsem byla šťastná

V roce 1977 Eva Novotná opustila školství zcela a nastoupila do Národní knihovny, tehdy Státní knihovny, na pozici vedoucí audiovizuálního střediska. To reálně znamenalo, že musí nalézt smysluplné uplatnění pro audiovizuální techniku, kterou Národní knihovna získala darem od ministerstva kultury. Tehdy netušila, jak dlouhé a plodné období své pracovní kariéry má před sebou. Audiovizuální středisko začalo pod jejím vedením a ve spolupráci s jejími novými kolegy s úspěchem fungovat a dál rozšiřovalo pole působnosti. Ve spolupráci s filmovou akademií začali natáčet filmy i komplikované audiovizuální pořady. Návštěvníkům střediska pak promítali pořady o knihovnách, o W. A. Mozartovi, o vzácných rukopisech. V listopadu 1989 vyrazili s kamerou mapovat dění v ulicích Prahy. Po sametové revoluci se audiovizuální středisko proměnilo na oddělení public relations a Eva Novotná zůstala dál jeho vedoucí. Ředitelem Národní knihovny byl nově zvolený Dr. Vojtěch Balík, do té doby řadový zaměstnanec knihovny, původně vědecký pracovník Akademie věd, kterou musel z politických důvodů opustit v roce 1977. Knihovna pod jeho vedením prošla velkou proměnou, z těžkopádně fungující a dlouhé roky zanedbávané organizace se proměnila v moderní evropskou instituci. Eva Novotná jako vedoucí oddělení public relations byla jednou z blízkých spolupracovníků tehdejšího ředitele. Vzpomíná na jednotlivé úkoly, které museli vyřešit, zajistit vyhovující prostory depozitářů, uspořádat prostory historicky cenného sídla Národní knihovny v budově Klementina, vrátit zabavené knihy původním majitelům, digitalizovat vzácné tisky a plně automatizovat a propojit celou síť knihoven. 

Byly zavedeny pravidelné dny otevřených dveří, Národní knihovna se začala podílet na organizaci knižních veletrhů. V roce 2000, kdy byla Praha jmenována evropským městem kultury, zrealizovali projekt zpřístupnění barokní knihovny a astronomické věže Klementina, na kterém se Eva Novotná podílela. Činnost knihovny popularizovala několik let také jako jedna z moderátorek v autorském v pořadu Dobré jitro v Českém rozhlasu. „Když jsem v Klementinu začala pracovat, zjistila jsem, že tam, kde teď chodím já, chodil také Šafařík, Balbín, Havlíček, Tyrš nebo Masaryk. Ta budova pro mě najednou dostala úplně jiný rozměr. Setkávala jsem se tam s nesmírně zajímavými lidmi, dělala jsem práci, která někoho zajímala. A já jsem tam byla šťastná,“ říká na závěr Eva Novotná.