The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaromír Novotný (* 1947)

• narodil se 24. srpna 1947 v Ostravě

• od dětství toužil po diplomatické dráze

• vystudoval Vysokou školu ekonomickou

• v roce 1967 vstoupil do KSČ

• v roce 1968 byl ve Francii s partnerkou Kateřinou Smrkovskou

• oba odmítli nabídku emigrace a vrátili se domů

• jeho tchánem se stal Josef Smrkovský

• pamětníka na počátku normalizace vyloučili z KSČ a ztratil zaměstnání

• nadále mohl pouze vykládat vagony

• celou rodinu sledovala StB

• v polovině 70. let nastoupil do Projektového a inženýrského podniku

• v roce 1978 mohl vycestovat do USA, režim doufal v jeho emigraci

• celá 80. léta pracoval v oblasti prodeje obuvi a koženého zboží

• z prodavače se vypracoval na post obchodního náměstka

• jeho syn Ondřej Novotný se zúčastnil událostí na Národní třídě

• pamětník v prosinci 1989 dostal nabídku postu poradce Jaroslava Kořána, prvního polistopadového primátora Prahy

• později nastoupil na Ministerstvo obrany ČR do výboru pro mezinárodní vztahy

• byl u jednání týkajících se vstupu Československa do Evropského společenství

• pracoval na Ministerstvu zahraničí ČR jako šéf sekce zahraničních vztahů

• poté se stal náměstkem ministra zahraničních věcí

• předsedal vládnímu týmu pro vstup České republiky do NATO

• na počátku tisíciletí se stal velvyslancem v Indii a poté v Japonsku

• od roku 2011 byl v důchodu a přednášel v Diplomatickém institutu

• několik let působil ve sboru poradců Bohuslava Sobotky

• v roce 2023 žil v Praze

Tchánem Jaromíra Novotného se stal v roce Josef Smrkovský, jedna z hlavních postav Pražského povstání v květnu 1945, vězeň komunistického režimu v padesátých letech a významný představitel Pražského jara, obrodného procesu ve společnosti i v KSČ v roce 1968. Brzy po svatbě své dcery Kateřiny s Jaromírem Novotným, která proběhla v roce 1970, se však Josef Smrkovský vážně roznemohl.

„Lékaři nám říkali, že jeho tělo jakoby přejelo auto, nezůstala snad jedna kost v těle celá. To mu udělali ve vězení v padesátých letech,“ tvrdí pamětník. Celou rodinu Smrkovských i Jaromíra Novotného sledovala StB. Pamětníka vyhodili v roce 1969 z KSČ i z práce, několik let musel vykládat vagóny. 

Jeho otec čelil za totality nesmyslnému obvinění, že byl spojkou revizionistických kruhů na Moravě. Musel odejít z Ostravy do Vrbna pod Pradědem, kam ho následovala i manželka. Když zjistil, že jeho syn vykládá vagony, vážně onemocněl a v roce 1975 zemřel. „Nedožil se ani padesáti let, což jsem komunistickému režimu nikdy neodpustil,“ tvrdí pamětník.

Syna zmlátili a chtěli ho vyhodit ze školy

Pamětníkův syn a tehdejší gymnazista Ondřej Novotný se na podzim roku 1989 účastnil jedné z protirežimních demonstrací. Policie ho zatkla a dva dny strávil ve vězení. Poté ho chtěli z gymnázia vyhodit, ale naštěstí přišla sametová revoluce, což ho zachránilo. Po maturitě tak mohl nastoupit na pražskou Univerzitu Karlovu a vystudovat práva.

V pátek 17. listopadu se Ondřej Novotný opět účastnil demonstrace na Národní třídě. „Zbili ho ve známé uličce policajtů, ale naštěstí měl jen modřiny. Na zádech měl totiž batůžek, který ho částečně ochránil, a v něm nosič na CD, z něhož zbyly jen bakelitové třísky,“ hněvá se pamětník.

Po roce 1989, kdy v Československu padla během sametové revoluce totalita, pracoval Jaromír Novotný jako ekonomický poradce prvního polistopadového primátora Prahy Jaroslava Kořána či náměstek ministra obrany. Zastával post velvyslance v Indii a Japonsku.

Chtěl se stát diplomatem

Otec Jaromír Novotný pracoval jako projektant v podniku Hutní projekt v Ostravě. Matka Vlasta, rozená Kovalová, byla mzdová účetní v Koksovně Karolína. Narodily se jim dvě děti, synové Jaromír a Jiří.

Jaromír Novotný mladší se narodil v roce 1947 a od dětství toužil stát se diplomatem. Zajímaly ho cizí jazyky, které ve volném čase studoval. Dokonce ještě jako žák základní školy napsal tehdejšímu ministrovi školství, co by měl udělat pro svou vysněnou diplomatickou dráhu. Ministr František Kahuda mu kupodivu odpověděl. V dopise mu doporučil jít na gymnázium a poté vystudovat práva či zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. A pak by mohla následovat přihláška na Státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO) v Moskvě.

Doporučení si pamětník vzal k srdci. Podařilo se mu dostat na výběrové gymnázium v Ostravě. V čítárně místní knihovny rád procházel ruský a jugoslávský tisk a poté ve škole dával zkušební otázky učitelkám. Bavilo ho, když neuměly odpovědět. „Byl jsem prostě známý troublemaker,“ usmívá se pamětník. Čili potížista, problémové dítě.

Kvůli výběrové škole v Moskvě vstoupil do KSČ

Po úspěšné maturitě v roce 1965 se přihlásil na Vysokou školu ekonomickou (VŠE), obor zahraniční obchod. Přijali ho, přestože o studium byl obrovský zájem a počet uchazečů desetinásobně převyšoval počet volných míst.

V roce 1967 vstoupil do komunistické strany. „Řekli mi, že pokud chci jít na Moskevský státní institut mezinárodních vztahů, bylo by lepší stát se komunistou. Na škole právě vznikala pokusná mládežnická organizace KSČ, tak jsem tam šel,“ vysvětluje pamětník. V této organizaci se potkal s kamarádem Milošem Zemanem, polistopadovým politikem a prezidentem.

Na VŠE existovala pobočka celosvětové Asociace vysokých obchodních škol. Zajišťovala výměnné pracovní stáže pro československé a zahraniční studenty. První stáž pamětník absolvoval v Belgii a druhou v roce 1968 v Paříži.

V srpnu 1968 se vrátil z Francie diplomatickým autem

Do Francie pozval i svoji spolužačku a partnerku Kateřinu Smrkovskou, dceru politika Josefa Smrkovského. Jeho budoucí tchán byl stoupencem Pražského jara a jedním z politiků, kteří po zavlečení do Sovětského svazu pod nátlakem podepsali takzvaný Moskevský protokol.

Jaromír Novotný a Kateřina Smrkovská právě pobývali na Riviéře, když přišel 21. srpen 1968, osudový den, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem okupovala Československo. Okamžitě jeli na do Paříže na československou ambasádu, kde získali ubytování. Ambasadorem byl v té době Vilém Pithart, jehož za protest proti okupaci režim na počátku normalizace perzekuoval.

Zprávy se pořád dramaticky měnily a oba mladí lidé měli obavy ze smrti Josefa Smrkovského. Dostali nabídku na emigraci, kterou kvůli svým rodinám bez váhání odmítli. „Francouzský diplomat nás tehdy propašoval v diplomatickém autě do Československa. Mysleli jsme, že by nás tam jinak nepustili, pokud by byl tatínek Kateřiny v gulagu nebo mrtvý,“ vypráví pamětník. Ale Josef Smrkovský už se mezitím vrátil domů. Zhroutil se mu svět, okupaci vnímal jako totální zradu.

Dostudoval na poslední chvíli

Krátce po srpnových událostech dostal pamětník pozvání na univerzitu v Brightonu. Děkan mu navrhl, že by bylo lepší, kdyby do Anglie jel už s titulem, a jestli by poslední ročník nezvládl vystudovat za půl roku. „Tak jsem se učil, až se ze mě kouřilo, a v lednu roku 1970 jsem udělal státnice. V únoru jsem promoval, pár dní před tím, než přišel dopis z vyšších míst, že není vhodné, abych dostudoval,“ popisuje pamětník. Záhy ho vyloučili z komunistické strany. Z cesty do Anglie pochopitelně také sešlo.

Bezprostředně po státnicích se oženil, vzal si Kateřinu Smrkovskou. Později se jim narodily dvě děti, Ondřej a Kateřina. Nicméně manželství nakonec nevydrželo a skončilo rozvodem.

Nastoupil u podniku Koh-i-nor Hardtmuth, kde se staral o obchod. Zanedlouho nastoupil na vojnu jako absolvent vysoké školy, a tudíž i vojenské katedry, jež připravovala studenty k důstojnické roční službě. Po návratu v roce 1972 zjistil, že se nemá kam vrátit, ze zaměstnání ho jako vyloučeného komunistu vyhodili. Jediná práce, která se pro něj našla, byla vykládka vagonů u podniku Domácí potřeby.

Tchánovu urnu našli estébáci údajně ve vlaku

Jeho tchána KSČ zbavila postupně všech politických funkcí a odešel do penze. Do konce života ho sledovala StB, stejně jako celou jeho rodinu. Brzy vážně onemocněl a v roce 1974 zemřel. Na jeho pohřeb přišlo velké množství lidí, čestnou stráž u rakve drželi Jiří Dienstbier a František Kriegl. Po kremaci rodina uložila ostatky do rodinné hrobky na Olšanech.

Jenže za pár dní po pohřbu dostala tchyně zprávu, že se urna našla v rychlíku do Vídně. Pak se jí ostatky jejího manžela na dlouhou dobu vrátily domů. Urnu později uložila ke známým do jejich domku v Krči.

StB si na něj vedla spis

V hledáčku StB se ocitl kvůli svému rodinnému zázemí. V Archivu bezpečnostních složek ve fondu s označením Správa sledování SNB je uveden s krycím názvem Tonda 4. „Chodili k nám neznámí lidé, že prý seděli s Josífkem v cele, a slíbili mu, že se o nás budou starat,“ vypráví pamětník. „Jenže mluvili o mém tchánovi jako o Josefovi, přitom všichni jeho kamarádi mu říkali Tondo, to byla jeho přezdívka. Tak jsme věděli, že si na ně máme dávat pozor.“

V roce 1975 se seznámil s politickým radou americké ambasády Johnem Evansem, s kterým se několik dalších let přátelil. Zájem StB tím jen posílil. Nicméně rada Evans v roce 1978 odletěl zpět do Států a spis Jaromíra Novotného o dva roky později příslušníci založili do archivu.

Dlouhá léta žádal o povolení vycestovat do zahraničí, avšak jeho žádost na příslušných místech vždy zamítli. Nicméně v roce 1978, kdy na pozvání známých zažádal o vízum do USA, se najednou vše zcela hladce podařilo a odletěl do Ameriky. „Když jsem přijel domů, tak jsem hned dostal pozvání na ÚV KSČ. Tam mi řekli, že jsem zklamal stranu podruhé, protože jsem se vrátil.,“ přibližuje tehdejší situaci pamětník. „Odpověděl jsem jim, že já nikam neodejdu a že emigrovat by měli oni.“

Vypracoval se z prodavače bot na obchodního náměstka

V roce 1975 nastoupil do Projektového a inženýrského podniku Svazu socialistické mládeže, později přejmenovaného na Projektový ústav SSM. Současně získal jako přivýdělek práci nočního vrátného v hotelu Tatran (dnešní Hotel Juliš) na Václavském náměstí.

V Projektovém ústavu se staral o obchod a administrativu a strávil zde několik pěkných let. Nicméně když dosavadní ředitel Antonín Mestek odešel na ministerstvo, nastoupil zde člověk zcela jiného kalibru. „Divil se, že člověk jako já, myslel takový protistátní živel, nekácí stromy někde na Šumavě. Řval jsem na chodbě, že s takovými lidmi tam nemůžu vydržet a prostě jsem odešel,“ říká pamětník.

Získal práci prodavače bot v pražském Domě obuvi. „Koupil jsem si učebnici galanterie a koženého zboží. Pak si mě prodavačky chtěly zkoušet, tak jsem je trochu deptal. Ale nakonec ještě byly rády, že tam pracuji,“ prohlašuje pamětník.

Z prodavače se postupně vypracoval na šéfa celého patra obchodního domu. Všichni dostávali mzdy podle obratu, který pamětník dokázal významně zvýšit. Na základě svých mnohých úspěchů se stal vedoucím celopražského oddělení sportovní obuvi.

V závěru 80. let získal post obchodního náměstka oddělení obuvi a koženého zboží pro celou Prahu. „Věděl jsem, že bude třeba sjezd Československého svazu žen, tak jsem vytáhnul ze skladu do výloh dříve neprodejné zásoby kabelek zvaných „babčáky“ a všechno jsem prodal,“ vysvětluje pamětník svoji strategii úspěšného prodeje. „Nebo indické tašky, které údajně nikdo nechtěl. V Černé růži jsem toho měl plné výlohy a do Vánoc jsem je vyprodal.“ V Domě obuvi na Václavském náměstí zůstal až do sametové revoluce.

Stal se ekonomickým poradcem

Jaromír Novotný se zajímal o nějakou činnost v Občanském fóru a dostal zajímavou nabídku práce. Budoucí primátor Prahy Jaroslav Kořán mu nabídl post ekonomického poradce. „Lidi kolem primátora byli spíš umělci, o ekonomice nic netušili,“ prozrazuje pamětník.

Krátce působil v ekonomickém odboru prezidentské kanceláře. Prezident Václav Havel údajně neměl rád špatné zprávy z hospodářství, které mu pamětník připravoval. Navíc zde zaměstnanci nosili neformální oblečení, džíny a kostkované košile „Já jsem chodil v obleku, a s kým myslíte, že se klienti na jednáních chtěli bavit? Se mnou, a tak mě ostatní kolegové nesnášeli,“ říká pamětník.

Nastoupil tedy do vládního výboru pro mezinárodní vztahy, jeho nadřízenou se stala Viktoria Hradská. Zažili spolu začátek války v Jugoslávii a zasadili se o to, aby se z válečné zóny do Čech dostaly děti nejen z české menšiny, ale i srbské či chorvatské děti. Kromě jiného byl pamětník členem týmu, který připravoval obchodní dohody s Evropským hospodářským společenstvím (EHS).

Na začátku roku 1993 nastoupil jako ředitel pro mezinárodní vztahy v televizi Kabel Plus. Jenže pak ho oslovil tehdejší ministr obrany Antonín Baudyš s nabídkou práce v sekci zahraničních vztahů. Dostal na starost všechny vojáky v zahraničí, tedy dva prapory. „Musel jsem si se všemi pohovořit a slušně dát výpověď těm, kteří si nějak zadali za komunistického režimu,“ vysvětluje pamětník. „Jeden se zpěčoval, že nic neprovedl. Jenže já jsem mu připomněl, že zlikvidoval dva důstojníky, které vyhodil z armády a byli i se svými rodinami nadále pronásledováni režimem.“

V druhé polovině 90. let působil jako náměstek ministra obrany a ve vládním vyjednávacím týmu pro vstup České republiky do NATO. „Když se měl stát ministrem obrany Jaroslav Tvrdík, šel jsem za Milošem Zemanem, abych mu řekl, že tohle nemůže fungovat. Nebudu pracovat pod nějakým nadporučíkem finanční služby, který byl kdysi mým podřízeným.“

V Japonsku prožil krásných pět let

Miloš Zeman mu poté nad koňakem nabídl skvělou pracovní příležitost, post velvyslance v Indii s akreditací pro Srí Lanku, Bangladéš, Maledivy, Bhútán a Nepál. Podařilo se mu zde zařídit dobré obchody, do Indie se dovážely například české radary či ultralehká letadla. „Mojí druhé manželce Daně se tu ale moc nelíbilo. Před každým jídlem jsme si museli dát z dezinfekčních důvodů whiskey, dodnes se na ni nemůže ani podívat,“ říká pamětník.

V roce 2006 se stal velvyslancem v Japonsku, což hodnotí jako nejkrásnějších pět let svého života. „V Japonsku všechno funguje, nekrade se tam. Manželka mohla sama chodit po ulicích, což v Indii nelze ani náhodou,“ vysvětluje diametrální rozdíl mezi oběma zeměmi.

Po návratu setrval ještě půl roku ve službách Ministerstva zahraničí ČR. V roce 2012 nastoupil do důchodu. Zároveň začal učit na Diplomatické akademii, kterou založil politik Cyril Svoboda. V letech 2014 až 2017 působil ve sboru poradců vlády Bohuslava Sobotky.