The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Josef Novotný (* 1949)

• narodil se 29. prosince 1949 v Jičíně

• v roce 1968 maturoval a nastoupil na Filozofickou fakultu UK

• během srpnové okupace psal protiokupační nápisy

• v listopadu roku 1968 byl v Praze zatčen během demonstrace a zažil první výslech

• v roce 1973 promoval

• učil na Střední ekonomické škole v Jičíně

• opsal text Charty 77 a rozdal ho známým

• kvůli návštěvám americké ambasády ho vyslýchala StB

• od roku 1983 opisoval a šířil zakázané knihy

• od roku 1985 vydával s Radkem Schovánkem samizdatovou edici Nos

• v roce 1988 mu při cestě z Vídně celníci zabavili pašovanou literaturu

• v listopadu 1989 se angažoval ve vedení Občanského fóra v Jičíně

• v prosinci 1989 byl kooptován za poslance Federálního shromáždění

• působil v komunální politice v Jičíně

• hrál ochotnické divadlo

Josefa Novotného podobně jako řadu jeho vrstevníků formovaly zážitky z roku 1968. Samozřejmě jej zasáhla sovětská okupace Československa a krátce poté odešel studovat na filozofickou fakultu do Prahy. Ve vysokoškolském prostředí se odehrál, jak sám řekl, jeho ideový přerod.

Dne 21. srpna 1968 se tehdy osmnáctiletý mladík nacházel v Jičíně v domě svých rodičů, když ze svého pokoje zaslechl, jak sestra rodičům něco plačtivě oznamuje. Přišel za nimi a dozvěděl se, že je Československo okupováno. „Já jsem z toho byl úplně zoufalý,“ vzpomínal Josef. Hned se vydal ke své přítelkyni a společně s nejlepším kamarádem psali vápnem nápisy po městě a roznášeli letáky. Když stáli na chodníku u hlavní ulice, projížděly kolem sovětské tanky směrem na Prahu. Před Josefem zastavilo nákladní auto s malými okénky, ve kterých zahlédl oči ruského vojáka. Otočil plakát, který držel v ruce, směrem k vojákovi. „Oči najednou zmizely a objevila se tam hlaveň samopalu. Dodneška cítím, že je pravda, když se řekne, že strach člověka totálně ochromí. Já jsem periferně viděl, jak lidi prchají do stran, a já jsem zůstal stát neschopný jakéhokoliv pohybu,“ vyprávěl pamětník živě.

Koncem sedmdesátých let 20. století začal opisovat povídky a texty, které ho zajímaly a nebylo možné je koupit. Opsal je vždy přes kopírovací papír, aby je mohl rozdat příbuzným a přátelům. Několikrát navštívil Budapešť, odkud vždy přivezl několik knih českých autorů vydaných v exilových nakladatelstvích. Na jaře roku 1988 se mu podařilo dostat povolení a odjet se svou druhou manželkou na týdenní svatební cestu do Vídně. Součástí dovolené byla i návštěva malého knihkupectví a nákup deseti knih, které museli v autě přepravit domů. Za tímto účelem si přivezli výtisky Rudého práva a tři z knih do něj zabalili. Ostatní poschovávali na různých místech.

Na hranici je ale čekalo nepříjemné překvapení. Josef zavzpomínal: „Začali s naprosto detailní prohlídkou vozu. A to tak, že si vyhrnuli rukávy a šmátrali pod blatníky, byli potom celí špinaví, jestli tam není něco přilepeného.“ Tři knihy našli a zabavili, on s manželkou se při osobní prohlídce museli vysvléknout do spodního prádla.

Josef se ale knížek nechtěl vzdát a po návratu domů se šel na SNB v Jičíně zeptat, jestli mu knihy vrátí. Následoval asi pětihodinový výslech příslušníky StB, ve kterém už nešlo jen o zabavené knihy. „Ptali se mě úplně na všechno a věděli úplně všechno,“ popisoval pamětník. „Strašné pro mě bylo vidět ty tři knížky ležet u estébáka na stole a nemoci si je vzít zpátky. Na druhou stranu bylo evidentní, že ty knížky byly čtené. Měl jsem takovou zvrácenou radost, že jsem alespoň provedl určitou osvětovou činnost, že ty knížky si jeden nebo dva estébáci přečetli a seznámili se s dílem Škvoreckého a Hrabala.“

Problém nicméně konzultoval s kamarády právníky a po dlouhém administrativním procesu se dočkal. „Knížky mi vrátili. To jsem považoval za sice drobné, ale velmi uspokojující vítězství nad systémem,“ podotkl.

Doma se na komunisty nenadávalo

Josef Novotný se narodil 29. prosince 1949 v Jičíně do učitelské rodiny a vyrůstal ve vile prarodičů na okraji Jičína. Rodiče se potkali v Jičíně a vzali se až po osmnácti letech, v roce 1944. Umístěnku totiž dostali každý do jiného regionu a neměli mnoho možností se vídat. Tatínek Josef Novotný učil český jazyk a latinu a maminka Věra, rozená Čubanová, český a německý jazyk. V roce 1945 se narodila sestra Olga. Oba vyrůstali obklopeni literaturou a oba později také vystudovali český jazyk.

Na dětství vzpomínal rád, volný čas trávil venku s kamarády, běhali, házeli oštěpem nebo si v blízkém lesíku stavěli bunkry. Později si neuměl představit, že by žil jinde než na Jičínsku, odkud pocházeli i jeho prarodiče a rodiče. Sport nepatřil k jeho koníčkům, jen asi v osmé třídě začal hrát házenou, což mu vydrželo dva roky.

Oba rodiče vstoupili do KSČ v roce 1945. Tatínek z přesvědčení a kvůli své fascinaci poezií dvacátých let, jejíž autoři se hlásili k levicovým ideálům. Pamětník tehdy bral komunistický režim jako daný. „U nás doma se na režim nenadávalo a já jsem myslel, že to je normální, že to, co je, je správně,“ vyprávěl. 

To se změnilo až v roce 1968, kdy maturoval na střední všeobecné vzdělávací škole neboli gymnáziu. V prvním pololetí čtvrtého ročníku jezdil často do Prahy. „Vždycky jsem se fascinovaně zastavil u hloučků, které se scházely Na Příkopech,“ vzpomínal. „Tam se lidé hádali, přizvukovali si a já jsem tam vždycky koukal a byl jsem tomu rád.“ Jeho úplný přerod pak urychlila srpnová okupace a nástup na filozofickou fakultu na Karlově univerzitě.

Pane profesore, já jsem byl zatčen

Jak pamětník prožil 21. srpen 1968, již bylo zmíněno. V rodném Jičíně ho zasáhla i tragédie, při které opilý polský voják zabil dva mladé lidi na křižovatce Na Letné. Pohřeb zastřeleného Jaroslava Veselého se konal v září. „Byla to masová událost a byly tam tisíce lidí,“ vybavil si Josef. Mluvilo se proti okupaci, ale zřejmě si nikdo v dané atmosféře netroufl zasáhnout. V dalších letech už ale bylo všechno jinak. Josef dodal: „Během normalizace, když tam někdo chtěl položit kytku v den, kdy se to stalo, nebo 21. srpna, tak to radši neudělal, protože to bylo hlídané.“

Po nástupu na univerzitu se odehrál pamětníkův první střet s policií. Došlo k němu 7. listopadu 1968 při demonstraci na Staroměstském náměstí. Když ho jeden z příslušníků zatlačil pendrekem, řekl mu pamětník: „Co do mě strkáš?“ Příslušník ho hned chytil a odvedl k přistavenému antonu. Pak ho s ostatními zadrženými odvezli na stanici SNB v Krakovské ulici. „Strčili nás do cely s okýnkem, za níž byla kancelář, kde seděli dva esenbáci. Bylo nás asi deset,“ vyprávěl. Postupně je odváděli k výslechu a na Josefa přišla řada kolem druhé hodiny ráno. Vyslýchal ho jeden starší policista a ptal se ho například, jestli na demonstraci něco křičel, což popřel. Nakonec musel svou výpověď podepsat. Pustili ho ve čtyři ráno a on šel pěšky až na koleje na Petřiny, protože tramvaje tehdy nejezdily. Nestihl pak přijít včas na první ranní seminář, měl však originální omluvu: „Pane docente, promiňte, že jdu pozdě, já jsem to nestihl, protože jsem byl zatčen.“

Na vojně u radistů

Během studia v Praze hodně chodil do kina a do divadla na operní představení, která milovala jeho tehdejší přítelkyně, později první manželka. On sám poslouchal spíše populární a rockovou hudbu, což byl ostatně i hlavní důvod, proč si ke studiu češtiny vybral ještě angličtinu. Na střední škole totiž hrál v jičínské kapele Preachers of Beat, která zpívala anglicky písně Beatles nebo Rolling Stones, ovšem jen z odposlechu, aniž textům rozuměla. Svou diplomovou práci použil i jako disertační, univerzitu tedy roku 1973 ukončil hned dvěma promocemi a titulem PhDr.

Krátce pracoval u maminky v knihovně, na podzim roku 1973 se oženil a v roce 1976 se mu narodil syn. První manželství se ale v roce 1980 rozpadlo. Mezitím však Josefa ještě čekala roční vojna, na kterou nastoupil v září 1974 do Zbiroha. „Tam byli radisti, kteří odposlouchávali komunikaci v angličtině mezi americkou armádou v Německé spolkové republice a základnami,“ vybavil si. On sám překládal americké vojenské časopisy a jinak se nudil.

Je to skvrna v mém životopise

Ke konci vojny měli skládat důstojnické zkoušky a předpokladem bylo členství v SSM. Josef byl mezi třemi, kteří nevstoupili. Nakonec ho ale, jak říkal, nevybíravými způsoby donutili vstoupit. Členem byl asi dva roky a už jako učitele ho opět nátlakem přiměli, aby se stal místopředsedou městského výboru SSM.

„To málokdo ví, to je skvrna na mém životopisu,“ vtipně podotkl pamětník. Když později kvůli smyšlené zámince nedostal devizový příslib, aby mohl vycestovat, s radostí si sedl a městskému výboru SSM napsal: „Považuji to za evidentní důkaz nedůvěry státních orgánů v mou osobu a jako takový se necítím být členem SSM a místopředsedou a rezignuji na tyto funkce.“

To není cukrárna, to je americká ambasáda

Josef vyučoval na Střední ekonomické škole, později Masarykově obchodní akademii, v Jičíně a práce učitele ho naplňovala. Popisoval se jako přísný kantor, který ale dokázal studenty pro svůj obor nadchnout. Byl k nim upřímný a nijak se netajil svými názory. Například při hodině zmínil, že je škoda, že nemůže studenty seznámit s dílem určitých autorů, a jmenoval konkrétně Václava Havla.

V Československu nebylo pro učitele angličtiny jednoduché udržet si kontakt s živým jazykem. Pamětník zjistil, že existuje možnost přijít na americké velvyslanectví a pročíst si noviny a časopisy, a rozhodl se ji při svých návštěvách Prahy využít. Tato skutečnost však neunikla Státní bezpečnosti, která za ním přišla do školy a upozornila ho, že by tam chodit neměl. Josef reagoval slovy: „Pro mě to je jako jít do cukrárny nebo do pekárny, mně je jedno, kam jdu, já si tam přečtu noviny.“

S takovým vysvětlením se ale estébáci nespokojili. Nakonec přišli s nabídkou: „Víte co, soudruhu, tak tam choďte, ale vždycky, než tam půjdete, tak nám to řeknete. Potom, až přijdete, byste nám řekl, co jste si tam přečetl, s kým jste tam mluvil a o čem jste se bavili.“ Byli velice nespokojeni, když Josef odmítl.

Po roce 1989 zjistil, že na něho donášel kolega ze školy. Domnívá se, že to dělal proto, aby mohl jezdit každý rok do Jugoslávie k moři, které prospívalo jeho dceři trpící lupénkou.

Zakázané texty prý opisoval ze sobeckých důvodů

Coby pravidelný posluchač Hlasu Ameriky vyslechl i znění textu Charty 77. Nahrál si ho na magnetofon a potom ho přepsal asi v šesti kopiích, které rozdal známým. Svou reakci na celý text dokumentu popsal: „Vím, že to bylo docela krátké, a byl jsem strašně překvapený, to bylo koncem nebo v půlce ledna 1978, že to vlastně vůbec o ničem není, že se tam jenom citují zákony, které nejsou dodržované, a tím, že to končí. Co na tom je tak strašného, jak o tom psaly noviny?“ (redakční poznámka: pravděpodobně se jednalo o rok 1977)

Přibližně od roku 1983 pamětník opisoval povídky a knihy. Dělal to, jak sám s nadsázkou říkal, z čistě sobeckých důvodů, protože je chtěl mít doma. Zároveň vždy pořídil více kopií, aby mohly texty kolovat. Opsal tak například povídky Bohumila Hrabala nebo dramata Václava Havla. V roce 1985 se seznámil s Radkem Schovánkem, který dokázal sehnat knížky i nahrávky z koncertů písničkářů, jako byl Jaromír Nohavica. Společně založili edici Nos. Krátké texty sami sešívali sešívačkou a dávali do desek, delší pak nosili do knihvazárny, což překvapivě probíhalo bez problémů. Josef si vzpomněl na jeden lístek s objednávkou, kde stálo: „Dvakrát Hrabal, jednou Škvorecký.“ Jejich vydavatelské aktivity popsal slovy: „Naše činnost byla spíš nahodilá. Neřekli jsme si, že my budeme bolševika shazovat ze sedla tím, že budeme přepisovat.“

Schytal zásah vodním dělem

Dne 28 října 1988 se pamětník v Praze účastnil demonstrace. „Tam jsem schytal přímý zásah vodním dělem,“ vzpomínal. Během takzvaného Palachova týdne v lednu 1989 také přijel do hlavního města na Václavské náměstí. „Jeli jsme tam ve středu. To byl jediný den, kdy demonstranty nemlátili,“ říkal. V červnu téhož roku pak přepsal Několik vět a rozdal je svým kolegům. Sám petici podepsal v září 1989.

Shodou náhod se v Praze nacházel i 17. listopadu 1989 na oslavě tchánových narozenin. O událostech v centru se ale dozvěděl z rádia až po příjezdu domů. Vybavil si atmosféru následujících dnů. „Nehnuli jsme se od televize a já jsem na to koukal s nevěřícným údivem. Nebyl jsem schopen tomu uvěřit. To obrovské štěstí, že to fakt je, že jsme se toho dožili!“

Po sametové revoluci se stal poslancem sněmovny

Na střední ekonomické škole vstoupili do stávky 21. listopadu a konaly se improvizované besedy se studenty. Josef se zapojil do užšího vedení Občanského fóra (OF) v Jičíně až po několika jednáních u kulatého stolu s komunisty. Vladimír Mikan ho požádal, zda by nezastupoval oblast školství. V Jičíně probíhala setkání občanů nejdříve u kašny na náměstí a později u valníku, který sloužil jako pódium. Pamětník moderoval několik velkých shromáždění OF. Při kooptaci zástupců do Federálního shromáždění ho vybrali společně s Vladimírem Mikanem a 26. prosince dostal telegram s oznámením, že bude poslancem ve Sněmovně národů.

Josef jel den po svém jmenování do Vladislavského sálu. „Dostal jsem číslo, našel jsem si židličku a 29. prosince, v den svých čtyřicátých narozenin, jsem zvedl ruku jako člen Federálního shromáždění pro to, aby Václav Havel byl prezidentem naší republiky.“

Zařadili ho do zahraničního výboru, kde se setkal například s Michaelem Kocábem. Vybavil si obrovské množství zákonů, které schvalovali, nebo diskuse o budoucím názvu republiky. Nicméně v červnu se rozhodl dál nekandidovat a zapojit se do místní politiky v Jičíně, kde působil od roku 1990 a i v roce 2021 byl radním Jičína.

Vždy chtěl být svůj a prospěšný 

V roce 1994 odjel Josef Novotný se svým synem na roční stáž do USA. Učitelské profesi, která ho celý život naplňovala, se věnoval do roku 2013, kdy odešel do důchodu. K jeho velkým koníčkům patřilo ochotnické divadlo, býval členem souboru J. K. Tyla, který však nepřežil rok 1989. Za několik let se namísto toho stal zakládajícím členem Závěsného divadla. Své životní motto shrnul do následující věty: „Být svůj. Pokud vím, že to, co dělám, je nějak prospěšné, tak to dělat. Pokud zjistím, že to je neprospěšné, nedělat to.“