The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Nový (* 1922)

• narozen 14. září 1922 v Horosedlech u Čkyně

• v březnu 1939 zažil příjezd německých vojáků do Strakonic

• v roce 1941 se vyučil strojním zámečníkem

• v letech 1944 až 1945 pracoval v pražské pobočce Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG

• v únoru a březnu 1945 se stal svědkem bombardování Prahy

• zažil osvobození Horosedel americkou armádou

• po roce 1945 se rodina usídlila ve Slavicích u Stříbra

• rodina označena za kulaky

• v roce 1953 přišel o hospodářství

• od roku 1949 pracoval ve Strojní a traktorové stanici Slavice

„Dne 14. února 1945 byl nálet na Karlovo náměstí a Emauzy. Kulisárna od Národního divadla to také odnesla. Zahynula strašná spousta lidí, protože městský rozhlas vždy, když hlásil, že se blíží nepřátelská letadla, tak lidi vyšli ven a koukali po obloze po letadlech. Nikdy se nic nedělo, tak do krytu nikdo nechodil. Bohužel toho čtrnáctého února to začalo padat na lidi venku. Zahynula strašná spousta lidí,“ vzpomíná Miroslav Nový na osudný nálet amerického letectva na Prahu. Tehdy jej ale bombardování natolik nepostihlo, o měsíc později už i jemu šlo o život.

Přežil bez újmy, a tak mohl po více než šestasedmdesáti letech vyprávět svůj dlouhý životní příběh. V době natáčení mu totiž bylo téměř sto let. Zažil bezmála celé období turbulentního dvacátého století. V dětství se tak setkával s Němci, kteří po roce 1945 skončili v odsunu. Dvakrát zažil okupaci, jak ze západu, tak z východu. Při měnové reformě v roce 1953 přišel podruhé o našetřené peníze. Poprvé se tak stalo již po válce. Do toho byla jeho rodina po roce 1948 označena za kulaky a později musela zakoupené hospodářství odevzdat do zemědělského družstva. Miroslav Nový přesto dodnes pohlíží na tyto okamžiky s jistým nadhledem. 

Nadávali nám do českých psů a sviní

Narodil se 14. září 1922 v jihočeské vesnici Horosedly, která je dnes součástí nedaleké obce Čkyně. Rodiče Marie a Jan vlastnili malé hospodářství, kde pamětník již od dětství musel vypomáhat. Když vychodil obecní školu, nastoupil do měšťanské ve Vimperku, kde tehdy žili především německy mluvící obyvatelé. Soužití Čechů a Němců v pohraničí se velmi zhoršilo po nástupu nacistů v sousedním Německu.

„Soustavně nás napadali a nadávali nám do českých psů, českých sviní a podobně. Když jsme skončili vyučování a jeli jsme na kolech domů, tak ti němečtí mladíci si na nás počkali na konci města, kde se dodnes říká Na Fišerce. Tam byli za kapličkou vybaveni kamením a pronásledovali nás kilometr až kilometr a půl nadávkami a házením kamení po nás,“ vzpomíná Miroslav Nový na tehdejší vypjaté vztahy.

Rodina ovšem nezápasila pouze s Němci, ale také s hospodářskou krizí třicátých let, jež velmi citelně zasáhla pohraničí. „Nebyla práce, a když jsem v roce 1936 skončil školu, nemohl jsem sehnat místo na učení. Nikde totiž nepřijímali učně do podniků. Můj táta to vyřešil tak, že se dal do agrární strany, a zbrojovka ve Strakonicích byla agrární podnik, kde nabírali učně od členů strany,“ vysvětluje Miroslav Nový. Jenže ještě než se vyučil strojním zámečníkem, strakonická zbrojovka již nebyla agrárním podnikem, ale spadala pod německou správu. 

Pohřeb republiky

Dne 15. března 1939 obsadila německá armáda zbytek českých zemí. Toho dne vjely vojenské kolony wehrmachtu také do Strakonic. „Byl jsem v dílně, která byla nejblíž k vrátnici. Část té německé armády přišla a vstoupila do továrny. My jsme stáli až u vrátnice. Byl jsem v první řadě. Werkschutzáci otevřeli bránu a oni nás začali vyzývat, abychom se rozešli. Jenže nikdo se nehýbal. Stáli jsme a mlčeli. Velitel tak dal povel k nasazení bajonetů a začali nás tlačit zpět. Jak jsem byl v té první řadě, tak zadní řady se nehýbaly a do nás tlačili bajonety. Museli jsme křičet, aby ustupovali, nebo by nás snad probodli, nebo nevím,“ vzpomíná na vyostřené okamžiky.

Nacisté vyhlásili Protektorát Čechy a Morava. Práce v továrně pokračovala dál. Po půl roce však část zaměstnanců napadl velmi odvážný plán. „Na noční směně jsme zorganizovali pohřeb republiky. Truhláři nám udělali rakev a křížek. Oblékli jsme se všelijak. Rakev jsme nesli na ramenou s tím křížkem. Byla to provokace na koncentrační tábory,“ vypráví pamětník, ovšem vzápětí dodává: „Byla to od nás hrozná nerozvážnost.“ Naštěstí je však nikdo neudal.

Náš barák dostal zásah

Miroslav Nový opustil strakonickou zbrojovku v roce 1944 a zamířil za prací do pražské pobočky Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG, kde vystřídal svého kamaráda, jenž chtěl pracovat ve Strakonicích. Navzdory přátelskému gestu si o moc nepolepšil. „Ubytováni jsme byli v Hloubětíně na lágru. Dřevěné baráky oplocené dřevěným plotem, plaňkami, rozdělené na polovinu pro chlapce a děvčata. V zimě, když přišly mrazy, jsme neměli čím topit. Na cimře nás bylo dvanáct. Měli jsme násypná kamna, ale žádné palivo, tak jsme nejdříve spálili svoje stoličky… poté prkýnka z postele… a potom plot a později došlo na přepážky, kterými jsme byli odděleni od děvčat… nakonec jsme rozebrali výdřevu na protiletecký kryt,“ vypráví pamětník. O pár měsíců později však byli rádi, že kryt byl dokončený.

Když Miroslav Nový dorazil do Prahy, postupovaly spojenecké nálety čím dál hlouběji do střední Evropy. Stal se tak svědkem obou amerických náletů na Prahu z roku 1945. V paměti mu ale především utkvěl ten z 25. března na Květnou neděli. „Ležel jsem venku na dece v trenýrkách, poněvadž byl krásný den, a četl jsem si rodokaps. Bylo krátce po jedenácté hodině, když začal městský rozhlas hlásit, že se blíží nepřátelská letadla. Člověk zpozorněl. Přestal jsem si číst a koukal jsem na oblohu. Žádná letadla jsem neviděl, ale byl slyšet takový ten brum, jak ty bombardéry těžkopádně letěly. Má to takový zvláštní zvuk,“ vzpomíná na okamžiky těsně před náletem.

Krátce nato viděl, jak na Prahu dopadly první bomby. Utíkal se schovat do nedalekého krytu, jenže si nestihl nazout boty. Běžel proto bos. Když však dorazil k protileteckému bunkru, zjistil, že je již plný. „Tak jsem utekl přes pole. Vede tam trať pod kbelským letištěm a pod tratí jsou takové kanály, kam jsem zalezl. Začal jsem ale uvažovat, že bombardují tratě a letiště, které je rovnou za tratí. Tak jsem vylezl a bos jsem utíkal až do Satalic. Nevím, jak daleko to je. Cestu jsem si nevybíral. Bylo to hrozný,“ dodává pamětník. Naštěstí se mu nic nestalo. „Když ale bombardování skončilo, tak jsme se vrátili a barák, kde jsem byl ubytovaný, dostal zásah. Cimra přes chodbu neměla strop,“ vypráví.

Následujícího dne se rozhodl, že už v Praze nezůstane. „Šel jsem na hlavní nádraží, kde byla fronta dlouhá až k Nerudovým sadům. Stál jsem tedy ve frontě a k pokladnám jsem se dostal až ve čtyři hodiny odpoledne. Nastoupil jsem do vlaku, odjel jsem domů a čekal jsem, co se bude dít. Jestli mě budou hledat, nebo ne. Nikdo mě ale nesháněl, a tak jsem se konce války dočkal doma.“

Velitele Werkschutzu utopili v nádrži

Miroslav Nový přivítal počátkem května americkou armádu v Horosedlech. Místní udávali své sousedy, někdy i pouze na základě domněnek. „Někdo udal asi pět lidí, že prý za války sympatizovali s Němci. Těch pět lidí bylo předvedeno před hospodu. Američané rozprostřeli plachtu, na kterou museli vyndat vše, co měli v kapsách. Potom je naložili na auto a odvezli je do Volyně, kde byla věznice a soud. Dodneška nevím proč. V Čkyni byl totiž velkostatek. Vypadlo mi, jak se jmenovali majitelé, ale měli syna. Byl strašně velký, měl i kolo na míru. Chodil také do hospody, ale byl to takový jelimánek... A toho odvezli taky. V té Volyni je dlážděné náměstí a oni museli prsty vyškrabávat trávu mezi dlažebními kostkami,“ vypráví pamětník.

Když skončila válka v Evropě, vydal se zpátky do Prahy. V podniku, kde pracoval, zanechal oblečení ve skříňce, a tak si jej chtěl odvézt. Jenže již nebylo co. „Skříňky byly vypáčené a prázdné. Nezbylo tam nic. Venku na dvoře pracovalo několik chlapů a byla tam protipožární nádrž, a tak jsem se jich ptal, jak dopadl velitel toho Werkschutzu. Jmenoval se Tasani nebo tak nějak. A oni mi povídali, že ho utopili tady v té nádrži,“ vypráví pamětník, jaký osud potkal velitele závodní stráže, který nešel daleko pro fyzické tresty na zaměstnancích.

Esenbáci je do toho vlaku dokopali

Po válce rodina Nových hledala nové obydlí, protože jim původní dům v Horosedlech již nevyhovoval. Využili situace, kdy němečtí obyvatelé museli republiku opustit. Narazili na volný statek ve Slavicích u Stříbra. „Našli jsme tam to číslo popisné 26, tak jsme vešli do baráku. Němci nás mile uvítali i pohostili. Táta se tam bavil s Němcem. Já jsem pouze poslouchal, i když jsem rozuměl. Potom nás Němec provedl po celém hospodářství. Všechno nám ukázal. Byl s tím nějak smířený, že musí jít pryč. Nedělal scény. Jeli jsme pak s tátou domů. Vrátil jsem se 29. října 1945 a byl jsem tam s nimi až do jejich odsunu, do 26. února. Odvezl jsem je pak do Chodové Plané na zámek. Potom se tam nastěhoval zbytek rodiny,“ vzpomíná. Majetek nedostali zadarmo. „Museli jsme státu zaplatit sto deset tisíc korun,“ dodává pamětník.

Ovšem ne všichni Němci se vyrovnali se svým osudem, a jelikož Miroslav Nový byl jedním z prvních dosídlenců v regionu, musel se chtě nechtě podílet na jejich odsunu. „První tři německé rodiny, které šly do odsunu, odjely vlakem z Cebivi. Dostal jsem to od starosty za úkol, abych ty lidi ve tři hodiny v noci vzbudil a řekl jim, že půjdou do odsunu, aby se sbalili a že si mohou vzít pouze šedesát kilogramů. To byla tragédie, když jsem tam zabouchal na dveře, vzbudil je a říkal jsem jim to. Ježíšmarjá, Josefe... Pláč, nervozita. Brali věci do rukou, pokládali je, zase jinou věc... Běhali sem a tam. Prostě zmatek. Do toho vlaku nechtěli jít, ale tam už byli esenbáci, a jak se říká, ti je do toho vlaku dokopali. Kopali do nich a strkali je tam,“ vzpomíná.

Tak z nás udělali kulaky

Miroslav Nový však dlouho v novém domě nepobyl. Již v roce 1947 se oženil a odstěhoval se do severočeského Duchcova. Otec ale nedlouho nato onemocněl, a tak se po roce vrátil, aby se postaral o hospodářství. Jenže musel ještě na několik měsíců nastoupit na povinnou vojenskou službu, kterou vykonal v Klatovech. Mezitím v únoru 1948 proběhl převrat komunistické strany, která krátce potom přišla s plánem kolektivizace zemědělství.

„Začali chodit pověření lidi, kteří přesvědčovali lidi ke vstupu do družstev. Někdo byl pro, někdo proti. Můj táta do družstva jít nechtěl, a tak jsme do družstva nešli. Tak z nás udělali kulaky,“ vypráví pamětník. „Když se ale nedělalo na polích, tak jsme s koňmi vozili dlouhé dříví na dráhu do Cebivi nebo do Černošína na pilu. Tam se to ale jednomu komunistovi ze vsi nelíbilo, že jsem doma a nepracuji, tak aby mě nezavřeli, musel jsem jít do práce,“ vzpomíná Miroslav Nový na jednu z praktik komunistů z místních národních výborů, kterou chtěli donutit hospodáře ke vstupu do družstev.

V roce 1949 tak našel zaměstnání ve Strojní a traktorové stanici ve Slavicích, přesto rodina stále držela  hospodářství ve vlastních rukou. Otec dlouho odmítal odevzdat svůj majetek. „Do družstva jsme vstoupili jako jedni z posledních až v roce 1953,“ dodává.

V tomtéž roce ovšem nepřišel jenom o hospodářství, ale kvůli měnové reformě také ztratil podstatnou část našetřených peněz, a to již podruhé. „Během války jsem si všechno šetřil, a všechno mi propadlo… V roce 1953 jsme měli našetřeno osmnáct tisíc na novou kuchyň. Bydleli jsme naproti spořitelně, takže manželka vzala ty peníze, aby je vyměnila. Jenže když se vrátila, skoro nic nepřinesla,“ vzpomíná pamětník s nadhledem na celou situaci.

Vzal jsem to a hodil do kamen

Miroslav Nový bydlel od padesátých let ve Stříbře, kde jej zastihlo uvolňování poměrů, ale také srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Když se to trošku uvolnilo v roce 1968, tak jsme to samozřejmě všichni uvítali. Jenže to dlouho netrvalo. Tím, že sem vtrhla ta vojska, tak se to člověk dozvěděl ráno z rozhlasu. Vstal jsem a pustil si rádio, kde hlásili, že jsme obsazení. Byl to strašný šok. Člověk by něco podobného nečekal od osvoboditelů. Bohužel, tak to bylo. To se ví, že v práci se toho moc nenadělalo, protože se více diskutovalo, než dělalo. Odsuzovalo se to, ale manifestace jsme žádné nedělali. Dělal jsem na odvzdušnění velké nádrže a přišel tam za mnou ředitel. Bavili jsme se a já mu povídám: ‚Václave, neměli bychom spálit ruskou vlajku?‘ A on mi odpověděl: ‚Na to je času dost,‘“ vzpomíná na pocity po druhé invazi, kterou ve svém životě zažil. 

Po okupaci Miroslav Nový odložil, podobně jako většina občanů, politiku stranou. Věnoval se více rodině. Ačkoli jej opakovaně nabádali ke vstupu do komunistické strany, vždy odmítl. Stejně se zachoval i v případě, kdy mu nabízeli spolupráci se Státní bezpečností. „Dal mi papír, abych to vyplnil. Já jsem jej vzal a hodil jsem to do kamen,“ vypráví pamětník. V roce 1982 odešel do důchodu, přesto si stále přivydělával. Až od roku 2000 si dopřává zaslouženého odpočinku. Navzdory vysokému věku je stále aktivní. Rád luští křížovky nebo chodí posedět do cukrárny ve Stříbře, kde žil i v době natáčení rozhovoru v roce 2021.