Jan Nykl

* 1953

  • „Místo toho na noční směně přijedu do Vítkovic a tam stojí houf lidí, plno vojáků, zbraně, samopaly… Takový divný vlak a [nadřízený] říká: ‚Povezeš vlak do Krnova.‘ – ‚Do Krnova? Já tam nemám ani poznání.‘ Do Opavy už jsme vlaky nevozili, protože jsem tam neměl poznání. Jezdili jsme tam střídat lokomotivy, takže jsem v Opavě mockrát byl, ale Ostraváci jsme normálně vlaky do Opavy nevozili a do Krnova už vůbec ne. A on říká: ‚Ne, to je speciální vlak.‘ A stála tam Honda a já jsem na to jel se Sergejem, postrk byl Sergej, a teď se tam hrnula na lokomotivu fůra lidí. Velitel vlaku, Rus, nějaký major. Říkal mi, že jede z Kazaně. Telefon natažený drátem přes celý vlak. Každý měl kličkový telefon jak… Tak na druhé stanoviště. Všichni se hrnuli na stanoviště. Říkám, že na stanovišti můžou být jen čtyři. Nikdy neexistuje, aby tam bylo víc lidí. Tam byl velitel vlaku, nějaký strojvedoucí, instruktor z Krnova, který mi zároveň dělal pilota, abych mohl vůbec jet po trati na Krnov, a já a pomocník. A ostatní seděli vzadu s někým z dráhy. No a co vezu? To bylo vidět pod plachtami – šest vagonů raket a spousta vagonů… Vlak měl určitě čtyřicet vagonů. To byl dlouhý, těžký vlak. To byly samé polní kuchyně, osobní vozy pro vojáky. Každý vagon na každém rohu hlídal Rusák se samopalem. To znamená, že stoprocentně vezu rakety, obrovské rakety na velkých plošinových vozech. Říkám, kurnik… a do Krnova… To je jasné, že to vezou na Libavou, a co to může být jiného než atomové rakety...“

  • „Přijeli jsme do Zábřehu, nasedli jsme na rychlík do Prahy. Do Zábřehu to jede pár minut [ze Šumperka], asi dvě zastávky. Rychlík do Prahy ze Zábřehu jede dvě hodiny nebo tři. A teď mi technicky popisoval, co se bude dít. Měl kufr plný věcí a teď mi vysvětloval: ‚Nebreč mi tu, potřebuju ti vysvětlit některé věci. Tady mám důvod, proč se jedu upálit. Tady to mám sepsané.‘ Měl prohlášení, dokonce napsané na cyklostylové bláně. To znamená, aby se to dalo množit. Už to měl vymyšlené. Jak k té bláně přišel, nevím. Měl napsaný dopis pro rodiče, dopis, já nevím, pro... Ale měl tam občanku, měl potvrzení od lékaře, že se nechal vyšetřit, že je zdráv, aby někdo neřekl, že to udělal, protože je nemocný, jako před tím. Měl vyšetření od psychiatra, že je zdráv, že není narušený, že to nedělá z nějakého důvodu. Protože tvrdil, že se Palacha snažili přesvědčit, než umřel, aby to odvolal, že měl nějaké jiné důvody. Nebo tak. Takže říkal: ‚To se mi nestane.‘ A taky: ‚Já dneska umřu. Mám to tak pojištěné, že umřu. Prostě já dneska budu mrtvý.‘ No a tak mi říkal: ‚Namažu se pastou na parkety, která je šílená hořlavina.‘ Měl samé vlněné oblečení. ‚Všechno to namočím v benzinu, a to si na sebe obleču. A ještě budu mít v ruce flašku kyseliny, kdybych to měl náhodou přežít, tak se toho ještě napiju. Takže já budu mrtvý [na] sto procent.“

  • „Brzo ráno mě na pokoji někdo budí: ‚Jane, vstávej!‘ – ‚Co se děje?‘ – ‚Jedu do Prahy.‘ – ‚Pro co?‘ – ‚Jedu se upálit, pojeď se mnou.‘ Ale jako zas úplně překvapený jsem nebyl, protože my jsme to tušili, ale že by mi řekl, že… že bych měl jet s ním nebo něco... To ani náhodou. Ani jsem to nevěděl, že se upálí. To se jako říkalo, že by… že možná nebo snad, nebo něco. Ale že bych to věděl, to ani náhodou. Ale zvednul jsem se, oblékl se a jel jsem s ním.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 09.04.2024

    (audio)
    duration: 01:49:44
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 16.05.2024

    (audio)
    duration: 01:24:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jan Zajíc zůstal v mém srdci, ale necítil jsem se hoden jeho odkazu

Pamětník v roce 1966
Pamětník v roce 1966
photo: Archiv pamětníka

Jan Nykl se narodil 24. února 1953 v nemocnici v Ostravě-Zábřehu. Dědeček Josef Rapač se za války přihlásil k německé národnosti. Po osvobození byl internován na Urale. Rodiče Jana Nykla pocházeli z Ostravy. Otec pracoval nejdříve v ostravském pivovaru a posléze v závodu automatizace Ostravsko-karvinského revíru (OKR). Matka se vyučila tkadlenou v Ústí nad Orlicí. V září 1968 Jan Nykl nastoupil na Střední železniční a střední průmyslovou školu v Šumperku. Tam se seznámil s Janem Zajícem, který se dne 25. února 1969 rozhodl následovat příkladu Jana Palacha a upálil se v průchodu domu č. 39 na Václavském náměstí. Jan Nykl jej v ono úterní ráno doprovázel s nadějí, že mu čin rozmluví. Následně po Zajícově sebeupálení čelil Jan Nykl vyšetřování z trestného činu napomáhání sebevraždě. V dubnu 1969 bylo vyšetřování zastaveno. Aby mohl dostudovat, byl nucen stát se zakládajícím členem Socialistického svazu mládeže (SSM). Nakonec pamětník roku 1971 přestoupil do Břeclavi, kde své vzdělání zakončil maturitou. Po škole nastoupil vojenskou službu. Jako „ajznboňák“ ji měl zkrácenou na pět měsíců. Jan Nykl získal v roce 1974 práci v Lokomotivním Depu Ostrava. Při výkonu svého zaměstnání se stal v prosinci 1983 svědkem rozmisťování nosičů jaderných zbraní v Československu. Po roce 1989 nastoupil do Lokomotivního depa Frýdek-Místek, kde setrval až do roku 2013. V roce 2024 žil s manželkou v obci Janovice-Bystré.