The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Nykles (* 1951)

• narodil se 3. června 1951 v Šumperku do rodiny Anežky a Rudolfa Nyklesových

• od šesti let žil s rodiči v České Lípě

• v roce 1969 odmaturoval na strojírenské průmyslovce, oboru se nikdy nevěnoval

• v 50. letech byl členem turistického oddílu, který mu dal základy pro členství ve Skautu

• v období druhé obnovy Junáka, na jaře 1968, vstoupil do Skautu a dostal přezdívku Viki

• roku 1969 byla kvůli jeho členství ve Skautu ohrožena jeho maturita, ale zastal se ho ředitel školy

• po zrušení Junáka v roce 1970 odmítl pokračovat ve skautingu pod hlavičkou Pionýrské organizace

• v letech 1971–1973 absolvoval vojenskou základní službu v Bechyni jako radista

• aby mohl pracovat jako celník, vstoupil do KSČ; od roku 1980 pracoval na letišti na pasové kontrole

• pomáhal československým letcům – veteránům RAF dostat se na Západ, přestože neměli doklady

• od roku 1977 byl aktivním příznivcem hnutí euroindiánů sdružujících se v Československu

• v roce 1990 spoluzaložil spolek Indian Corral, který patří k celosvětové organizaci Westerners International se sídlem v Oklahomě, v USA

• je podruhé ženatý s výtvarnicí Jarmilou, roz. Čechovou

Lákaly ho skautské myšlenky – pravda, čest, nelhat, slušně se chovat. Ve Skautu si pak Luděk vysloužil přezdívku Viky, a to proto, že prý z úcty ke starým skautům všem vykal. V roce 1970, když byl Skaut zrušen, odmítl jako vedoucí pokračovat pod hlavičkou Pionýrské organizace. To by bylo pokrytectví. A proto, když nemohl být skautem, stal se „Indiánem“. Odmítá režim, který panoval před listopadem, ale v kapitalismu a demokracii také cestu nevidí. Cítí se být komunistou. Věří, že komunismus by měl šanci, kdyby se k moci dostali skromní a poctiví lidé.

Kořeny rodu sahají až do Itálie

Luděk Nykles se narodil 3. června 1951 v Šumperku do rodiny Anežky a Rudolfa Nyklesových. Matka pracovala jako úřednice, otec byl učitelem odborných předmětů na strojírenské průmyslovce.

Vzhledem k tomu, že se Rudolf Nykles jakožto pedagogický pracovník snažil nepodlehnout nátlaku ke vstupu do KSČ, měnil práci a rodina se často stěhovala. Učil na strojní průmyslovce, později byl také například úředníkem v textilce ve Cvikově. V roce 1957 se Nyklesovi přestěhovali do České Lípy a už tam zůstali.

Kořeny rodu Nyklesových prý sahají až do Itálie. Byli to ortodoxní katolíci. Otcův strýc byl ředitelem Vyšehradské kapituly, další z rodu Nyklesů měl být farářem. Luďkův otec, ročník 1923, se narodil v Uherském Hradišti a byl prvorepublikovým skautem. Maminka pocházela z rodu slezských zemanů. Oba rodiče zpívali v hudebně tanečním souboru Hradišťan, který vznikl v roce 1950, a tak se seznámili.

„Když jsme se přestěhovali do České Lípy, už jsme tam zůstali. Byla tam velká komunita z moravského Slovácka, a tak se tam rodiče cítili dobře, mezi svými,“ vypráví Luděk Nykles. Ten v České Lípě nastoupil do první třídy.

Mezi jeho dětské vzpomínky patří ta, jak chodil tátovi pro noviny za 25 haléřů a jak s tatínkem o prázdninách jezdili do Polska do vesnice u Katowic, kde žili otcovi příbuzní. „Část rodiny se tam za první republiky odstěhovala. Byli to zemědělci a za Masaryka jim tam slibovali půdu. Přijeli tam v zimě, a když na jaře slezl sníh, zjistili, že tam není orná půda, ale písek. Už jim ale nedovolili vrátit se zpět do Československa, a tak tam žijí dodnes.“

Luděk se sestrou trávili prázdniny také u babičky z otcovy strany v Uherském Hradišti. „Bydlela na okraji Uherského Hradiště a tehdy tam ještě staré ženy chodily v suknicích se spodničkami a jezdily tam povozy se žebřiňáky tažené voly. Byl to pro mě takový jistý, bezpečný svět.“

Základy pro skauting mi dal turisťák

V padesátých letech chodil Luděk do turistického oddílu, který vedli manželé Sobotíkovi. Neměli vlastní děti a za své děti považovali turistický oddíl. „Žili tím, i když už pak byli v důchodu. Dali mi základy, které pak byly ve Skautu nenahraditelné. Předali mi lásku k přírodě a k vlasti. Byla to nádherná léta. Jezdili jsme na tábory, které byly trochu ve stylu Jaroslava Foglara, jen jsme nebyli skauti. Patřili jsme pod Svazarm,“ vzpomíná Luděk Nykles.

Po základní škole z popudu otce nastoupil na strojní průmyslovou školu, odmaturoval, ale obor ho nebavil a nechtěl se mu věnovat. Ještě na střední škole, na jaře 1968, v České Lípě vstoupil do skautského oddílu. Probíhaly celospolečenské změny, politika se liberalizovala, skauti mohli po dvaceti letech, kdy je komunisté zakázali, obnovit svou činnost. Luďkův táta byl kdysi také skaut, ale teď na jaře 1968 nebyl příliš nadšen, když se syn chtěl přihlásit. Měl obavy, aby se to neobrátilo proti synovi; situace ve společnosti byla nejistá. Luděk ale neváhal. Lákaly ho skautské myšlenky – pravda, čest, nelhat, slušně se chovat. Ve Skautu se setkal s prvorepublikovými vedoucími, kteří ho mimo jiné zaujali svou skromností. Luděk si vysloužil přezdívku Viky, a to proto, že prý z úcty ke starým skautům všem vykal. Vzpomíná například na vedoucí Sira, Bobra a Rafa. Posledně jmenovaný byl pro Luďka klíčovou osobou. Říkali mu Raf, protože se zajímal o Československé letce, kteří za války bojovali v RAF, ve vojenském letectvu britských ozbrojených sil, což Luďka inspirovalo a zajímal se také.

V srpnu 1968 byl se skautským oddílem v Polsku. „Viděli jsme polská vojska, jak se hrnou k hranicím a říkali jsme si, že to je malér.“

Jako skaut jsem neměl maturovat, pomohl mi kovaný komunista

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy obrátila karty a za nedlouho mělo dojít na otcovy obavy, aby se synův skauting neobrátil proti němu. Luděk v roce 1969 maturoval, ale náhle bylo zpochybňováno, zda mají být skautští činovníci připuštěni k maturitě. „Díky řediteli školy ing. Horovi, který byl kovaný komunista, jsme ale nakonec odmaturovali. To mě přesvědčilo, že komunistické myšlenky, komunismus jako takový není špatný, ale že záleží na lidech, kteří jsou u moci.“

Luděk dodnes věří v komunismus a je přesvědčen, že se jeho smýšlení se skautingem nevylučuje. „Jediné, s čím nesouhlasím, je, že Foglar tvrdil, že Skaut by měl být pro děti všech sociálních vrstev, chudí i bohatí dohromady. To si nemyslím. Děti kapitalistů by měly mít svoje oddíly. Jak si totiž může rozumět dítě, které nemá nic, a dítě, které si může dovolit všechno?“ uvažuje Luděk.

Vysvětluje, že prvorepublikoví skautští vedoucí, které v České Lípě poznal, tušili, že reformní komunisté situaci v zemi v roce 1968 bohužel nezachrání, i když také věřili v reformaci komunismu. „Věřili, že komunismus lze reformovat, rozvinout. Že komunistická myšlenka není špatná, ale to špatné že dělají lidé, kteří jsou u moci,“ říká pamětník. Tomuto postoji je ostatně věrný dodnes.

Skauting pod Pionýrskou organizací by bylo pokrytectví

Po srpnových událostech v roce 1968 se na všech úrovních skautských organizací aktivizovaly stranické skupiny KSČ tvořené skauty-komunisty a těm Luděk nevěřil. Ústřední rada postupně připravila a k 15. září 1970 v rozporu se stanovami bez svolání sněmu schválila zánik Junáka. Její bývalí členové následně vyjádřili plnou podporu Pionýrské organizaci a vyzvali skautské oddíly, aby do něj přestoupily.

„Ve Skautu byly tehdy dva směry – jedni říkali, že musíme přejít pod Svazarm nebo pionýry a vést oddíly dál ve skautském duchu. Tomu jsem odporoval, že nebudeme vést oddíly ve skautském duchu pod pionýry, protože to by byla kapitulace. Přetvářka. A tím jsem oficiálně ve Skautu skončil. Ještě jsem vedl ty rozpadlé oddíly, když nám přerušili činnost. Dělali jsme ještě nějakou dobu schůzky, víkendové výpravy, tábory, ještě než jsem odešel na vojnu. To byl ten druhý směr. Ale když jsem se vrátil z vojny, už nebylo nic.“

Vstupujte do mocenských organizací a rozebírejte komunistickou stranu zevnitř

V roce 1971, po jednom semestru vysoké školy, kterou nezamýšlel dokončit, Luděk narukoval na základní vojenskou službu k protiletecké obraně do Bechyně, kde sloužil jako radista.

Půl roku před koncem vojny přemýšlel, co bude dělat. K oboru, který vystudoval, se vrátit nechtěl. Dostala se k němu možnost udělat si školu a pracovat jako celník v České Lípě, respektive ve Varnsdorfu na hraničním přechodu. Podmínkou však bylo členství v KSČ. „Podmínkou členství ve straně ale bylo být nejdříve ve svazu mládeže. Takže jsem ještě na vojně vstoupil do SSM, stal jsem se vedoucím, dostal svazácké vyznamenání a odcházel jsem jako kandidát strany. A to všechno jako bývalý skautský funkcionář. Nikdo mi nevěřil, že to šlo,“ říká Luděk Nykles.

Vysvětluje, že když končil skautskou lesní školu, skautští funkcionáři jim prý říkali: „Vstupujte do mocenských organizací, do strany, kdo na to máte žaludek. Pozorujte, studujte a rozebírejte komunistickou stranu zevnitř.“ 

U pasové kontroly

Po vojně Luděk Nykles absolvoval celní školu v Liberci a získal služební byt. Záhy se poprvé oženil a narodil se mu syn. V roce 1977 se zjistilo, že syn má závažnou poruchu řeči a nebude mluvit. Jediná škola pro děti s takovou poruchou se nacházela v pražských Kobylisích, a tak rodina musela změnit bydliště. Tchán, který byl vysoce postaveným na ministerstvu vnitra, na oddělení pasové kontroly, mu pomohl dostat místo s bytem, totiž u pasové kontroly na letišti. „Bylo to jediné místo s bytem. Já jsem jinak k ministerstvu vnitra cíleně jít nechtěl. Udělal jsem to kvůli synovi, který by byl jinak odkázán na zvláštní školu,“ vysvětluje Luděk Nykles. „Kontroloval jsem pasy. Patřili jsme pod Pohraniční stráž. Do roku 1989 jsme nosili na zimních uniformách znak Pohraniční stráže – psohlavce. Tehdy ještě nebyly počítače. Měli jsme k dispozici svodky s hledanými osobami a každého člověka v pase jsme museli ručně zkontrolovat, zda není v kartotéce. Za pár let jsem si vypěstoval fotografickou paměť. Podíval jsem se na stránku a přečetl ji v jednom okamžiku.“

Pomáhali jsme letcům dostat se na Západ

V době, kdy Luděk Nykles pracoval na letišti, prý také prakticky zúročil svůj zájem o československé veterány RAF, k čemuž ho kdysi nasměroval skautský vůdce Raf. „Oni nesměli létat do zahraničí. V osmdesátých letech už to byli staří lidé, šedesátníci, sedmdesátníci. Protože hodně pilotů emigrovalo, pořádali si setkání. Piloti ze Západu sem nesměli, takže naši létali tam. Když měli štěstí a narazili na člověka, jako jsem byl já, a to jsem určitě nebyl jediný, tak jsme je pouštěli. Vzal jsem jejich výjezdní doložku a domluvil se s nimi, jak to uděláme, až se budou vracet. A ta výjezdní doložka, která po příjezdu měla projít kontrolou dalších pěti lidí a uložit se do archivu, tak ta se ‚ztratila‘.“

V lepším případě tím prý riskoval ztrátu zaměstnání, ale kdyby se na to přišlo, nejspíš by šel sedět. Jednal však podle svého vnitřního přesvědčení. „Byl jsem přesvědčen, že režim je špatný a lidi, kteří ho vedou, to dělají špatně. Zároveň jsem byl a jsem stále přesvědčen, že beztřídní, komunistická společnost se dala vytvořit. Ale nebyla vůle a byl silný vliv Moskvy a nebyli tady lidi, kteří by se dokázali tomu sovětskému diktátu postavit.“

Luděk je také přesvědčen, že psát básničky a podepisovat Chartu k ničemu nevedlo. „Kdyby to všichni podepsali, tak kdo bude pracovat? Kdo podepsal Chartu, ten pak už byl nepoužitelný, protože se o něm vědělo, věděla o něm StB, byl pod dozorem a nemohl dělat nic. Muselo se působit na lidi kolem, na kolegy, nenápadně. Většina mých kolegů byla v partaji proto, že když chtěli dělat tuto práci, museli tu legitimaci mít. Obnášelo to jednou za měsíc školení a jednou za tři měsíce jsme museli přede všemi vystoupit a zhodnotit svou práci na svěřených partajních úkolech. Lakonicky řečeno – říct, že se polepším a příště to bude lepší. Prostě si posypat popel na hlavu a na další půlrok byl pokoj.“

Když ne skauting, tak indiáni

V roce 1977, ještě když bydlel Luděk Nykles v České Lípě, ho oslovil neznámý člověk s tím, zda by neměl zájem účastnit se aktivit lidí, kteří se zajímají o kulturu severoamerických indiánů, pořádají tábory a snaží se žít přírodním způsobem života. „Neznal jsem ho a najednou zazvonil u našich dveří. Nechápal jsem, o co jde, ale koneckonců, pokud se nejedná o nějaké hraní si na Vinnetoua, tak jsem s tím problém neměl a řekl jsem, proč ne,“ vypráví zvláštní historku o seznámení s člověkem, kterému se přezdívalo Vlk.

Jako skaut, který nemohl provozovat činnost, měl k tematice indiánů blízko. „Jednalo se o skupinu Šejenů. Bydleli ve Frýdlantě na severu, tak se jim říkalo Indiáni ze Severu.“

Hnutí tzv. euroindiánů, které se od sedmdesátých let formovalo ve skupinách a „kmenech“ na různých místech Československa, se oficiálně zabývalo experimentální etnografií. Jeho příznivci se zajímali o kulturu a život severoamerických indiánů a snažili se jejich zvyklosti praktikovat na setkáních a táborech, kde spali v teepee, oblékali se do vlastnoručně vyrobených oděvů, které si šili dle dostupných informací, uváděli v život zvyklosti a rituály, které si nastudovali. Vraceli se tak prakticky k samotným kořenům skautingu a woodcraftingu.

„Tam u Frýdlantu jsem viděl poprvé teepee a tam jsem měl poprvé na sobě bederní zástěrku. To byl děs, vzít si na sebe kus hadru. Tady nic a jenom řemínek. Já jsem to dlouho nemohl skousnout. Na táborech jsme se scházeli dvakrát třikrát do roka a mezitím jsme se vídali v civilu. Ze začátku jsem neměl žádné oblečení kromě té bederní zástěrky. Tenkrát to bylo takové primitivní. Začalo se to rozvíjet naplno po roce 1989, když byl přístup ke všemu.“ 

Nebyl to prý zrovna laciný a bezpracný koníček. Euroindiáni se po celý rok zaměstnávali výrobou oděvů vyšívaných korálky, bubnů a dalších artefaktů. Příprava a odjezdy na tábor byly také náročné: „Představte si, že máte teepee, do něj rosnou látku, dál musíte mít nádobí, kotlíky, misky, kdo měl oblečení, tak oblečení, pokud možno kožené. Všechno je těžké a veliké. Ten proces byl strašně dlouhý. Kdo neměl auto nebo odvoz, tak nejel. Hodně lidí odpadalo. Bylo to taky finančně náročné. Nebyly kůže. Kupovaly se kůže v drogériích, dneska jsou ty kůže ručně vydělávané,“ vypráví Luděk Nykles, který měl indiánské jméno Jezevec.

Vzpomíná, že o nevšední aktivity společenství „Indiánů“ se zajímala Státní bezpečnost. „Vraceli jsme se třeba z táboření. V neděli jsme se vrátili a v pondělí už měla StB seznamy i s přezdívkami. Takže mezi námi byli donašeči. Pak jsem se dověděl o dvou. Věděli, že dělám pod ministerstvem vnitra, a tak díky tomu jsem se do těch seznamů často nedostal. Když jsme jeli na tábor nebo na víkend, v práci jsem nahlásil, že jedeme s manželkou na dovolenou tam a tam. V práci to tedy věděli. Co chtěla StB vědět? Co děláme, proč to děláme, co říkáme, jaké máme názory. Jednoduché,“ říká Luděk Nykles, který tyto nepříjemnosti považoval za běžnou součást života v normalizaci, která ho ovšem o pocit svobody nepřipravila.

Manželství Nyklesových se rozpadlo a Luděk Nykles se v polovině osmdesátých let znovu oženil. Jeho druhá žena Jarmila též propadla kouzlu indiánského hnutí. (Paměť národa také natočila její vzpomínky) Jako výtvarnice měla vztah především k vyšívání a šití indiánských oděvů, ale také k písním v lakotštině. Oba se zajímali především o kulturu Sinouxů. Vychovali spolu dceru a Luděk Nykles měl navíc v péči syna z prvního manželství. Ten bohužel ve svých 36 letech podlehl vážné nemoci.

Komunismus potřeboval více času, aby se rozvinul

Přesto, že změna režimu v listopadu 1989 otevřela hranice do celého světa a lidé mohli začít cestovat, získávat nové informace a materiály, Luděk Nykles způsob, jakým ke změně režimu došlo, zavrhuje. Nemyslí si, že demokracie a kapitalismus přinesly změnu k lepšímu, ačkoli režim, jaký byl před listopadem, také odmítá. Je však stále přesvědčený, že společnost by dosáhla komunismu, spravedlivé beztřídní společnosti a svobody, rozpadem režimu zevnitř. “Jen potřebovala více času.”

V roce 1990 Luděk Nykles spoluzaložil spolek Indian Corral, který patří k celosvětové organizaci Westerners International se sídlem v Oklahomě v USA. V roce 1992 o indiánském hnutí v ČSSR natočila kanadská produkce unikátní dokument If only I were an Indian.

Manželé Nyklesovi také podnikli cestu do USA, kde navštívili místa spojená s domorodými indiánskými kmeny.