The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahoslava Rút Nývltová (* 1937)

• narozena 19. října 1937 v Michalovce na Volyni

• otec Jan Matěj Tomeš byl evangelickým kazatelem

• bratr Jiří Tomeš v roce 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

• v roce 1947 rodina repatriována do Československa

• usadili se v severních Čechách

• vystudovala pedagogickou fakultu, obor ruština a ruská literatura

• celý život se hlásila k evangelické církvi

V roce 1994 stála Drahoslava Nývltová před zchátralým kostelem ve své rodné vesnici a plakala. Téměř nic nebylo takové, jak si pamatovala z dětství. Vesnici Michalovku na Ukrajině opustila v roce 1947. Její rodiče se tehdy rozhodli pro návrat do své původní vlasti, do Československa. Stejně jako většina ostatních volyňských Čechů odjížděli s nadějí, že sovětský komunistický režim je v Československu nemůže dostihnout. Jen zakrátko měli poznat, jak moc se mýlili. 

Vlast jsme nikdy neviděli, ale věděli jsme, že je krásná

Vesnice Michalovka byla založena v roce 1878 v carském Rusku. V letech 1920 až 1939 spadala pod Polsko. Předci českých obyvatel vesnice pocházeli z Čech, rodina otce odešla z Čech prý už v pobělohorské době, rodina její matky později. Zbylí obyvatelé Michalovky byli Ukrajinci a Poláci. Michalovka dle jejích vzpomínek byla malebná vesnička obklopená kopci. Domy byly postavené ze dřeva, jen kostel a fara byly zděné. Rodina Tomešových se na Michalovku přistěhovala po vybudování kostela, kde Drahoslavin otec Jan Matěj Tomeš zastával funkci evangelického kazatele a současně byl i učitelem v místní škole. Rodina bydlela na faře, kde se – společně s kostelem – odehrávala převážná část společenského i duchovního života vesnice.

Drahoslava Rút se narodila 18. října 1937, byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Nejstarší Jiří a Jarmila se narodili v polském Zelově, v Michalovce se manželům Tomešovým narodily další dvě dcery, Světluše a Drahoslava. Žádné z dětí původní vlast nikdy nevidělo, přesto ji díky svým rodičům milovaly a snily o ní. „Slovo vlastenectví, které je teď občas vysmíváno, bylo pro nás něco tak důležitého... Ve škole jsme měli mapu naší republiky a já jsem u ní se sestrou stála a prstem jsme obkroužily její hranice a říkaly jsme si, jestli se do té krásné země někdy podíváme. V životě jsme ji neviděly, ale my jsme věděly, že je krásná,“ vzpomíná Drahoslava.

Naráz bylo všechno úplně jinak

Kontakt s původní vlastí nikdy úplně neztratili. Otec pravidelně nakupoval české knihy, ale z Československa se dovážely například i hospodářské stroje pro práci na polích. Věděli o všem, co se v Československu událo. A všechno zapisovali do deníků. Celá rodina si psala deníky, byla to tradice a s odstupem času i historické dokumenty. Nejstarší z dětí Jiří začal psát deník v roce 1937, to mu bylo 13 let. Prvním impulzem byla událost, která ho velmi zasáhla. Tragicky zemřel jeho nejlepší kamarád a Jiří nejen popsal, jak se vše seběhlo, ale i svoje pocity. V psaní pak pokračoval až do února 1944, kdy odešel na frontu. V roce 1937 nemohl tušit, jak těžké období bude v deníku zaznamenávat.

Text je doplněný kresbami a mapami a Jiří den po dni popsal koloběh života na vesnici, drobné radosti i osobní tragédie. Především ale popsal válku – v Michalovce, na Volyni, ale i tu, která probíhala na nejvzdálenějších bojištích. Podobným způsobem psala deník i jeho mladší sestra Jarmila a nejmladší Drahuška v rodinné tradici pokračovala. Jen díky svému věku zůstala toho nejhoršího ušetřena a její vlastní vzpomínky se mísí se vzpomínkami starších sourozenců.

1. září 1939 napadli Němci Polsko, začala tím druhá světová válka a jen o několik dní později napadl Polsko z východu i Sovětský svaz. Západní Volyň, do té doby patřící k Polsku, byla nyní připojena k Ukrajině okupované Sovětským svazem. Drahoslava vypráví: „Když Ukrajinu obsadili Sověti, tak se úplně změnil celý politický systém. Všechno bylo úplně jinak.“ Jako dítě vnímala to, že utichl zvon na věži kostela a tradiční zahájení školního roku nesmělo probíhat v kostele. Vše, co bylo spojené s vírou, bylo zakázané. Spolu se Sověty dorazil na Michalovku i komunismus.

Před gulagem nás zachránil Hitler

26. června 1941 měla být celá rodina Tomešových deportována na Sibiř do gulagu a s nimi ještě další tři rodiny z Michalovky. 22. června 1941 ale Německo napadlo Sovětský svaz a na deportace nepohodlných rodin do gulagů už najednou nezbýval čas. „Sověti nesnášeli, když někdo jenom malinko vyčníval. Ať už se jednalo o vzdělání, majetek nebo cokoli jiného. Naše rodina měla být vyvezena proto, že tatínek byl kazatelem a občas jsme dostávali od příbuzných pohledy z Ameriky. A tak vděčíme za život jednomu z největších zloduchů historie, Hitlerovi,“ říká Drahoslava Rút Nývltová.

O tom, že mají být deportováni, věděl jediný člověk z Michalovky. Drahoslavin bratr Jiří si do deníku zapsal, že se jednalo o soudruha Hůlku, sekretáře selsovětu (vesnické rady). Pod pohrůžkou trestu smrti nesměl nikomu nic vyzradit. „To hrozné tajemství, které v sobě nosil, ho téměř zničilo,“ napsal Jiří Tomeš. I soudruh Hůlka měl ale nakonec být mezi těmi, co budou deportováni na Sibiř za špatné plnění povinností. Jiří Tomeš zápis v deníku zakončil větou: „Kam bychom se asi dostali? Do Archangelska, Kazachstánu nebo na Kamčatku?“

Nebudu se bát zlého

„Nebudu se bát zlého, neboť Ty se mnou jsi,“ zapsal si 22. června 1941 Jiří Tomeš do deníku. Důvod k obavám byl obrovský. V jeho deníku dál stojí: „Válka! Válka se přiblížila k nám! Nyní už nevyvázneme... Německo, vítěz nad jednou polovinou Evropy, přepadlo ve čtyři hodiny ráno Sovětský svaz. V šest ráno už byla bombardována města Kyjev, Žitomir, Sevastopol a německá vojska překročila hranice Sovětského svazu.“ Kolem šesté hodiny ranní bombardovala německá letadla i nedaleké okresní město Rovno. Jiří letadla sledoval z kopce nad Michalovkou. Jen o pět dní později už bylo slyšet střelbu z německých děl a kulometů. „Fronta postupuje od Dubna k Rovnu. Michalovka je připravená na nejhorší,“ napsal do deníku Jiří.

2. července 1941 v jeho deníku stojí, že rány z děl otřásají dveřmi i okny a kulomety se ozývají ze všech stran. Němci obsadili okolí Michalovky a začali vesnici ostřelovat.

Snažili jsme se žít normálním životem

Tomešovi se vyhnuli deportaci do sovětského pracovního tábora, ale válečných útrap ušetřeni nebyli. Válka byla na Volyni o to horší, že tu společně žilo několik národností. „A to byla ta největší hrůza. Sověti proti Polákům a proti Židům, Němci proti Židům a proti Polákům, Ukrajinci proti Polákům. Vypalování domů, vraždy, to bylo na denním pořádku. Ale já jsem si to v tom nejmladším dětském věku neuvědomovala. Ta vesnice se snažila i přesto žít normálním životem. Konaly se bohoslužby i nedělní škola a ta duchovní posila lidi hodně držela. I když se ty hrůzy na nás valily ze všech stran,“ vypráví Drahoslava.

Zázemí rodiny i evangelického sboru jí přinášelo pocit bezpečí. Víra v Boha byla ale často to jediné, co zbývalo. V Michalovce byli členy evangelického nebo baptistického sboru všichni. Víra znamenala sílu i pospolitost a v nejtěžších chvílích se kostel a fara stávaly i jediným útočištěm.

Myslel jsem, že se vše zřítilo a pohřbilo všechny mé drahé

Drahoslavě byly tři roky, vlastní vzpomínky na dny, kdy byla Michalovka v bezprostředním ohrožení, nemá. Jiřímu bylo 17 a teprve v jeho deníku si později mohla přečíst: „Po půlnoci mě budí hrozná rána, třeskot skla, dým, čoud, hned nato druhá, třetí, čtvrtá rána a zase hluk padajícího skla a zase kouř. Běžím k postýlce Drahušky, vytahuji ji zpod padajícího skla. Chvíli jsem se motal a potácel, protože jsem měl dojem, že se vše přede mnou řítí. Vtom další rána otřásla naším domem a já jsem si myslel, že se vše pobořilo, zřítilo a pohřbilo všechny mé drahé. Sám jsem v té chvíli ohluchl. Zdálo se mi, že je takové příšerné ticho a přitom rány duněly dál, okolo nás to burácelo. Jako by však let granátů řídil Bůh, nikomu ve vesnici se nic nestalo.“

Lidé z vesnice utekli před granáty a kulomety do polí. A brzy ráno vyšel farář Jan Tomeš a spolu s ním další dva muži prosit Němce, aby už na vesnici nestříleli. Nad hlavami bílý prapor, cestou míjeli mrtvé sovětské vojáky. Německému důstojníkovi se pak snažili vysvětlit, že v Michalovce není nikdo, kdo by je mohl ohrozit. Německý důstojník slíbil, že už střílet nebudou a slib splnil. Michalovka pak už zůstávala stranou hlavních bojů, vojáci ale vesnicí projížděli po celou dobu války. Drahoslava vzpomíná: „Když jsme byli malí a vesnicí projíždělo auto, tak jsme všichni vybíhali ven a byli jsme celí nadšení. Netušili jsme, jak budeme mít zakrátko aut plné zuby. Po té silnici se přesunovala pořád.“

Báli jsme se všech

Vojáci se střídali, jednou Němci, podruhé Sověti. „Nebyl velký rozdíl mezi sovětskými a německými vojáky. Všichni sledovali jen svoje cíle – co nejvíc uchvátit. Vlastně se vůbec nedá říct, kdo byl horší, báli jsme se všech,“ říká Drahoslava. Dál vypráví, jak sovětské vojáky zpočátku litovali. „To ani nebyli vojáci, neměli ani pořádné uniformy, to až později. Jeden takový moment, který si pamatuju – žádali tatínka, aby jim ukázal cestu, a domů se vrátil bez hodinek a bez prstýnku. Pro ně bylo naprosto běžné: ‘Davaj!’ Hotovo. Oni prostě přišli a vyžadovali jídlo, a když jim maminka nabídla brambory, tak říkali: ‘To Němcům byste dávali něco jiného a nám dáváte jenom brambory!’ Oni se neptali, oni si prostě brali. Neměli žádné zábrany – bylo to jejich, brali si.“

Válka zasáhla obyvatele Volyně s nesmírnou krutostí. A jako první postihla Židy. „Pořád tam byly nějaké dvě nebo tři strany, které proti sobě bojovaly, ale Čechům se kupodivu podařilo zachovat si neutralitu, i když byli velmi odvážní. V době, kdy tam už byli Němci a Židé na tom byli tak zle, tak neváhali, aby ukryli tři židovské chlapce. A to jim za to hrozila smrt,“ vypráví dál Drahoslava. V téže době si její otec připravil o Židech kázání, o jejich údělu i poslání. Jiří si do deníku poznamenal: „Vzpomněl jsem si [při tatínkově kázání] na slova dědečka Rejchrta, který říkal, že Židé jsou stvoření také k velikým věcem, i když je nyní mnozí proklínají, ponižují a hubí.“ O měsíc později v jeho deníku stojí: „3. září 1941 nacisté poprvé použili plyn Cyklon B k masové vraždě asi 600 sovětských zajatců a 278 nemocných vězňů v Osvětimi.“

Banderovci i Němci se chovali podobně

Češi si dokázali zachovat neutralitu ale jen zpočátku. Nejprve se stali nucenými svědky a posléze i oběťmi. Nejsmutnějším příkladem je vypálení a vyvraždění vesnice Český Malín, kde Němci povraždili 374 Čechů a 26 Poláků. Drahoslava pokračuje: „Byl tam ještě jeden bod střetu, a to byli banderovci, oni chtěli mít Ukrajinu odpoutanou od Sovětského svazu a v Němcích viděli něco jako pomocnou ruku. Jejich vůdce Bandera udělal smlouvu s Němci, že jim budou pomáhat proti Sovětům, a skutečně to dělali. Jenomže Němci brzy pochopili, že banderovci jim nechtějí pomáhat, ale spíš uskutečňovat svůj vlastní cíl. A tak byl Bandera zajat. Ale tím to neskončilo. I když už bylo po válce, tak Ukrajina byla pořád ve střetu, ve dne Sověti, v noci banderovci. Nikdy jsme nevěděli, kdy nám co seberou, kdy budeme ohrožení na životě. Banderovci i Němci povraždili stovky Poláků, chovali se podobně.“

A dovětek z Jiřího deníku z května 1943: „Strach pronásleduje lidi. Strach před bandity, před vyvezením, před bombami, strach z násilné smrti a ze ztráty majetku. Partyzáni [banderovci] přišli včera ještě za světla a stříleli Poláky, kde jací v naší vesnici byli. Pak zapalovali jejich hospodářství.“

Vše, co se událo, se nám zdálo jako strašný sen, byla to však skutečnost

Na počátku roku 1944 se fronta začala přibližovat k Rovnu, Němci ustupovali před Rudou armádou. V březnu do Rovna dorazily také československé vojenské jednotky pod velením Ludvíka Svobody. V Rovnu začal nábor dobrovolníků. Do té chvíle nepříliš početné a také po proběhlých bojích prořídlé jednotky posílily o 12 000 nových vojáků. Především z řad volyňských Čechů, tedy těch, kteří Československo nikdy neviděli a přesto ho tolik milovali. Drahoslava Nývltová pokračuje: „Nikdo nemusel nikoho nutit, aby šel do Rovna a přihlásil se do Svobodovy armády. První mobilizační vlna byl věk 18 až 47 let, ale cpali se jim tam i šestnáctiletí a sedmnáctiletí chlapci. Bylo to naprosto spontánní.“ I její bratr Jiří se přihlásil.

V Michalovce se se svými vojáky slavnostně rozloučili. Všichni byli dojatí, Jiří tehdy viděl svého otce poprvé plakat. Jan Matěj Tomeš jako bývalý československý legionář věděl, kam jeho syn a další muži z vesnice odcházejí. Na vesnici pak nezůstali téměř žádní muži. Jan Matěj Tomeš zůstal jediným kazatelem pro několik vesnic a často odjížděl, přestože neměl nárok na mzdu.

Vstupem do armády končí zápisy v deníku Jiřího Tomeše. Absolvoval zrychlený intenzivní výcvik a pak ho čekaly těžké boje o Dukelský průsmyk a na Slovensku. Drahoslava říká, že nikdy v budoucnu nedokázal mluvit o tom, co na Dukle prožil. „Zahynula tam spousta jeho přátel, bylo to pro něj hodně těžké. Ale i tam ho držela víra. To byla jejich síla.“ Jiří si v jedné ze závěrečných kapitol ve svém deníku napsal: „Vše, co se událo, se nám zdálo jako strašný sen. Byla to však skutečnost.“

Stalin se Čechů nechtěl hned tak zbavit

Jiří Tomeš dorazil do Prahy se Svobodovou armádou v květnu 1945. Během slavnostní vojenské přehlídky pak jako vítězný rytíř projel Václavské náměstí na bílém koni. Krátce nato nastoupil ke studiu na teologickou fakultu, i když na přednášky musel zpočátku chodit v uniformě, nic víc neměl. A také se v té době snažil najít dům pro svou rodinu. Rodiče se třemi sestrami stále zůstávali na Volyni a chtěli odjet nejen za ním, ale i do země vytoužené. V Evropě válka skončila, jen na Ukrajině se bojovalo dál. Deníky z Michalovky pokračují zápisky Drahoslaviny starší sestry Jarmily. Píše o netrpělivém čekání na podepsání smlouvy o repatriaci, o odprodávání majetku a balení na dlouhou cestu. Často ale popisuje i kruté obrazy řádění banderovců nebo výsledky nelítostných střetů mezi banderovci a sovětskými vojáky.  

„Stalin dobře věděl, koho na Volyni má, a Čechů se nechtěl hned tak zbavit. Teprve v roce 1946 se podepsala dohoda o repatriaci a začaly se dělat soupisy rodin a majetku,“ vzpomíná Drahoslava. A až na 9. března 1947 byl stanovený den odjezdu. „Pro nás to byl návrat do země otců, radost i smutek zároveň,“ popisuje pocity, které v těch dnech prožívala asi většina obyvatel.

Návrat do země otců 

Čekala je dlouhá cesta ve vlaku původně určeném k převozu uhlí. První problém se vyskytl hned na nádraží v Rovně, Rusíni z Podkarpatské Rusi, kteří se měli nastěhovat do uvolněných domů po Češích, odmítli z vlaku vystoupit. Tři mrazivé dny a tři ještě mrazivější noci museli čekat na nádraží, než se situace vyřeší. Děti a staré lidi vzali domů obyvatelé Rovna, ale muži zůstali na nádraží u zavazadel a dobytka, o který se museli postarat. 

V každém vagoně pak byly ubytované tři nebo čtyři rodiny. Topili si v malých kamínkách, na kterých se dal uvařit alespoň čaj. Celou cestu byli bez teplého jídla, bez možnosti umýt se. Strojvedoucí vlak pod různými záminkami často zastavovali, čekali na úplatek. Teprve pak vlak pokračoval v cestě. „Když jsme někde zastavili, tak se hned sbíhali Ukrajinci a žebrali o něco k jídlu. Bylo nám jich líto, bylo to smutné,“ vzpomíná Drahoslava. Po 17 dnech dorazili do Mukačeva, kde přestoupili na další vlak. Za hranicemi už bylo Československo.

Cesta Československem už byla o něco příjemnější, mohli se umýt a dostávali teplé jídlo. Cílem byl Žatec, kde se pak většina volyňských Čechů z tohoto transportu i natrvalo usadila. Tomešovi v Žatci nezůstali, Jiřímu se podařilo zajistit pro rodinu bydlení v Hrušovanech u Polep na Litoměřicku.

A pak nám došlo, že budoucnost nebude taková, jakou jsme očekávali

Zakrátko se stěhovali znovu, tentokrát do Trmic u Ústí nad Labem, kde otec získal místo kazatele. Drahuška, která od útlého dětství ‘ležela neustále v knihách’, jak o ní v deníku píše její bratr, zahájila školní docházku druhou třídou. Mohla tak do školy chodit se svou o rok starší sestrou Světluší. Krátce po příjezdu do Československa nastoupily obě na víceleté gymnázium v Ústí nad Labem, přišel ale únor 1948 a gymnázia byla jako buržoazní přežitek zrušena. Pro obě to bylo velké zklamání.

Rozčarování ale bylo víc. Volyňští Češi nebyli všude přijímáni s otevřenou náručí a ne všechny sliby, které dostali od Benešovy vlády, byly splněné. Tím nejhorším byl ale nástup komunistů. „Dostali jsme se z bláta do louže. Došlo nám, že budoucnost nebude taková, jakou jsme očekávali. A to se pak potvrdilo. To, čemu jsme unikli, nás dohonilo tady. Sovětská propaganda tady byla už tak zabydlená, že i moji inteligentní přátelé nebyli schopni uvěřit, že Sovětský svaz není ráj na zemi, ale něco úplně obráceného,“ pokračuje Drahoslava Nývltová.

Jeden z těch tanků mířil přímo na nás

Místo gymnázia vystudovala jednotnou střední školu a pak vyšší hospodářskou školu. Následovalo studium ruského jazyka a literatury na vysoké škole. Hned po příjezdu do Československa se celá rodina Tomešových znovu zapojila do činnosti evangelické církve. A Drahoslava se záhy dozvěděla, že se v takovém případě ale musí rozloučit s představou, že bude v budoucnu učit. Přesto jí jako vynikající absolventce nabídli místo učitelky ruského jazyka na gymnáziu, ovšem s podmínkou, že nesmí navštěvovat bohoslužby. Odmítla.

„Já jsem si řekla, že nebudu nikdy nic předstírat. Už tenkrát se říkalo: ‚Doma mluvíme takhle, ale prosím vás, děti, neříkejte to nikde.‘ Ne, tohle jsem ani já později svým dětem neříkala a snažila jsem se, aby všechno viděly pravdivě a nesnažily se nic zastírat. I když by to pro ně znamenalo nějakou nepříjemnost,“ dodává Drahoslava.

Začala pracovat v podniku Výstavnictví a prováděla cizojazyčné delegace na velké výstavě Československo 1960. Vystudovala na lidové konzervatoři dirigentství a v rámci evangelické církve vedla dlouhé roky pěvecký sbor. V roce 1963 se vdala za kolegu z pěveckého sboru a postupně se jim narodily dvě děti.

Velkým šokem se pro ni stal srpen 1968. „Nechtěla jsem tomu věřit. Mému mladšímu dítěti Tomášovi byl tenkrát necelý rok a já tu scénu vidím pořád před očima. Když jsem ho ráno vzala do náručí, tiskla jsem ho k sobě a říkala jsem: ‚Tak zase se nebudete učit o Masarykovi, Komenském, Benešovi, o všech těch velkých osobnostech našeho národa.‘ To bylo první, co mně vstoupilo do hlavy, když jsem myslela na naše děti – do čeho budou vyrůstat. A potom jsem šla s kočárkem na Smíchov do Lidické ulice a tam byly tanky a jeden mířil přímo na nás. To se nedá z paměti vymazat,“ vzpomíná.

Zůstat sama sebou

Drahoslava se domnívá, že podřizování se režimu bylo často zbytečné. „Oslovení ‘soudruhu’ jsem se vyhýbala, i když původní význam toho slova byl docela jiný, a ředitele v zaměstnání jsem oslovovala ‘pane’. Nechal si mě zavolat a před svými náměstky mi řekl, že si nepřeje, abych ho tak oslovovala. Odpověděla jsem, že to budu dělat dál, protože nejsem ve straně a oslovení ‘pane’ považuji za jedno z nejhezčích v češtině.“ 

Čekala vyhazov, který ale nepřišel. „On mě vyhodit nemohl – nikoho s lepší ruštinou by nenašel – a dál musel snášet to moje oslovení ‘pane’. A pro mě to bylo poznání, že člověk jim nemusí lézt do..., že člověk může zůstat sám sebou. Bylo to na každém, jestli se cítil dost silný, nebo jestli chtěl mít lehčí cestu životem. Ale přesto jsem přesvědčená, že kdyby se tolik lidí okamžitě nepodvolilo tomu nátlaku, že to tak daleko nemuselo dojít,“ říká Drahoslava Nývltová na závěr svého vyprávění.