The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Josef Obr (* 1923)

• narozen 17. září 1923 ve Svítkově u Pardubic

• vyučil se soustružníkem a 4. prosince 1942 dostal příkaz k nucenému nasazení v Říši

• pracoval v Kasselu a později v Zella Melis

• domů se dostal až v červenci roku 1945

• brzy po návratu byl odveden ke 4. pěšímu pluku v Hradci Králové, kde sloužil dva roky

• v roce 1950 nastoupil do školy středních velitelů v Hranicích na Moravě

• po absolvování školy pracoval na II. odboru v Dejvicích, pak odešel k 8. tankové divizi do Kolína a následně do Jince-Čenkov k mechanizovanému pluku při 4. tankové divizi v Táboře

• v roce 1953 dostal paragraf za urážku hlavy státu a nastoupil k výkonu trestu na šachtu Prokop v Lokti nad Ohří na Jáchymovsku

• v období pražského jara se jako odborář v pardubickém Ramu hodně angažoval, po srpnu zbaven všech funkcí a propuštěn

• po dobu normalizace pracoval „na barvičkách“ ve zdraví škodlivém závodu Semtín

Josef Obr se narodil 17. září 1923 ve Svítkově (tehdy ještě samostatné vesnici, která je dnes součástí Pardubic) do zemědělské rodiny jako nejstarší ze čtyř dětí. Obrovi bydleli v nájemním domě u židů Popperových. Dům měl devět místností a v každé z nich bydlela jedna rodina, pouze rodina železničáře měla prý místnosti dvě. Vzadu na dvoře měla pak každá rodina svůj chlívek. Jeden druhému si viděli doslova do talíře – v létě totiž chodili všichni obědvat na dvůr, kde měla každá rodina své místo.

Josef Obr rád vzpomíná na paní Popperovou, která pro něj byla ztělesněním „bystré židovky“ a každý měsíc k nim chodila vybírat nájem. Děti zase chodily k Popperům nakupovat „na knížku“ – protože výplata se brala jen jednou týdně. Popperovi sami bydleli ve městě, a i když si Josef Obr jejich odchod do koncentračního tábora nepamatuje, protože chodil v té době už do učení a doma moc nebyl, ví, že z táborů smrti se z nich nikdo už nevrátil.

Josef Obr vzpomíná, jak jejich vesnicí chodívali dragouni, na konci vsi byla totiž střelnice a v Pardubicích velký dragounský pluk. V roce 1929 nastoupil Josef Obr do Habrmanovy školy ve Svítkově, na měšťanku pak chodil už do Pardubic.

Ve Svítkově byla poměrně silná TJ Sokol a Dělnická tělovýchovná jednota, která byla ve Svítkově založena v roce 1911 – matka pana Obra tam hrála házenou, otec zase fotbal a i Josef Obr tam začal už jako dítě docházet. Zatímco Sokol byl spíše odnož národních socialistů, Dělnická tělovýchovná jednota se ideově hlásila k sociální demokracii. A podle Josefa Obra chodili do Sokola spíše chlapci ze zámožnějších rodin. To bylo prý poznat i na tom, že Sokolové měli dost peněz, aby si ve Svítkově mohli postavit vlastní sokolovnu. Dělnická tělovýchovná jednota vlastní budovu neměla, takže chodili cvičit do Popperovy hospody. Obě skupiny ale nebyly nijak oddělené a nepanovala mezi nimi žádná zvláštní rivalita.

Svítkov byl v třicátých letech menší vesnicí, kde se každý s každým znal, bylo tam pět hospod, často se pořádaly plesy a bály – hasičské, baráčnické, sokolské a plesy DTJ. „Lid se pořád nějak bavil a žil nějak tak víc pohromadě, než se žije dneska,“ vzpomíná Josef Obr.

Roky krize

Otec Josefa Obra pracoval jako natěrač u soukromníka Machaně a maminka byla se čtyřmi dětmi nejdříve doma a poté, co děti odrostly, pracovala v pardubické chemičce Ramo (dnešní podnik Paramo). Pro Obrovic rodinu byl stejně jako pro mnoho jiných rodin v tehdejším Československu stěžejní a zlomový rok 1929. A to nejen kvůli bouřlivému létu, kdy se děti nejednou modlily, aby se jim tatínek vrátil domů živý, ale především kvůli Černému pátku 25. října, který znamenal následek krachu newyorské burzy – počátek hospodářské recese, propouštění, rostoucí nezaměstnanost atd. Důsledky celosvětové krize se nevyhnuly ani rodině Josefa Obra – jeho otec přišel v té době o práci a rodinu živila maminka tím, že si brala „do komise“ rýžáky, které pak podomně prodávala po vesnicích.

Stát dával nezaměstnaným v té době podporu – tzv. žebračenky a mlíčenky. Podpora to ale byla naprosto minimální a lidé za ni museli dělat veřejně prospěšné práce – např. regulaci potoka atp. Tak to bylo až do roku 1933, kdy se začalo budovat pohraniční opevnění republiky – otec Josefa Obra pracoval u Dobrošova u polských hranic.

V roce 1938 bylo Josefu Obrovi patnáct let a mnichovské události prožíval tedy prý stejně jako jeho rodiče. I když postoupení území na okraji republiky a následný příchod německých vojáků každý nesl nelibě, normálních lidí se okupace v prvních měsících podle pana Obra zas až tak nedotýkala. To vše se změnilo ve chvíli, kdy Němci začali popravovat.

Otec Josefa Obra neměl ještě ze začátku války práci, ale když se fabriky rozjely, vrátil se ke svému natěračskému povolání. Podnik jeho původního zaměstnavatele Machaně ale krátce poté vyhořel a Josef Obr starší začal pracovat v „Prokopce“, v továrně na mlýnské stroje. Jeho syn později nastoupil do stejného podniku do učení k soustružníkům.

Cesta do Říše

V roce 1939 dostal Josef výuční list, a protože za protektorátu musely fabriky dodávat určitý počet zaměstnanců na práci do Říše, dostal Josef Obr příkaz, aby odjel 4. prosince 1942 do Reichu. Ještě před odjezdem stihl se svým kamarádem ztropit malé pozdvižení.

„To jsme s jedním kamarádem, který taky měl jet do Reichu, prostě ten den šli do města a dělali jsme voloviny. Byli jsme na pardubickým starým nádraží a teď jsme viděli nějakýho urostlýho chlapa, na první pohled nějakýho Němčoura, který si tam kupoval lístek. A my jsme viděli, že tam postavil kufr, a tak jsem se rozhoupali – z lotroviny, z žádný ziskuchtivosti – drapli jsme ten kufr a utíkali jsme a oni nás stejně na peróně chytli a od vedli nás na pardubickou radnici. Tam byl nějakej Zástěra a ten nám dal. Vyslechl nás, co se děje, a pak nám dal každýmu takovýho lepáka a šoupli nás dolů – pod radnicí bejvala šatlava – tam nás strčili, takže já jsem poslední noc před Reichem prožil v tý base. Ráno nás vyhodil s upozorněním, ať utíkáme, že to mohlo bejt daleko horší.“

Josef Obr tedy doběhl domů a navečer už odjížděl. Maminka mu nejdřív nadávala, ale pak napekla buchty. Josef Obr vzpomíná, jak mu při loučení jeho dědeček z matčiny strany udělal křížek na čelo a doufal v jeho návrat. Sám totiž prožil první válku, a tak dobře věděl, co může Josefa Obra v Německu čekat.

Když ale nuceně nasazení odjížděli, prý se ani moc nebáli. Pan Obr si pamatuje, že od roku 1939 se jezdilo do Německa dobrovolně – Češi tam dělali posunovače na dráze, pošťáky – marka byla silná a v Říši bylo možné vydělat velké peníze. „Bylo mně v té době devatenáct roků, tak jsem nebyl žádnej velkej hrdina, ale zase se mnou cloumala zvědavost,“ vzpomíná na odjezd dnes pan Obr. Byl vypraven veliký transport pravděpodobně z celého okresu. Němci měli prý vše velice dobře zorganizované, už po cestě je roztřiďovali a dobře věděli, kdo co dělá a kam ho tedy potřebují zařadit. Byla to vlastně jedna z prvních cest Josefa Obra z vesnice. Spolu s ním jelo i hodně chlapců ze Svítkova – dva z nich se nevrátili – jeden zahynul při náletu a druhý prý záhadně zmizel.

Nucené nasazení v Kasselu

Dostali se do Kasselu, kde ve velkých Henschelových továrnách fungovala zbrojní výroba. „Člověk musel dodržovat nějaké normy a nařízení, ale pokud se jich držel, tak zase o tolik v táboře nešlo,“ komentuje to Josef Obr s tím, že jejich povinností bylo chodit včas do fabriky, ale jinak po nich vlastně nikdo nic nechtěl a neobtěžovali je nějakými zbytečnými nařízeními.

Čeští nuceně nasazení bydleli v Kasselu v dlouhém dřevěném baráku, v místnosti jich bylo kolem dvaceti. Měli sice přiděleného svého strážného – pravděpodobně z konce války raněného Němce, ale pan Obr si nepamatuje, že by s ním někdy byly nějaké problémy. Kolem jejich baráku nebyly žádné ploty, do práce je nikdo nevodil – na rozdíl například od Poláků, které do práce doprovázela eskorta. A Češi nebyli navíc ani nijak označeni a ze začátku války měli zcela volný pohyb – v roce 1943 mohli prý v Kasselu dokonce navštěvovat i německé restaurace.

Na rozdíl českých nuceně nasazených byli Poláci a Ukrajinci zavřeni v lágrech a Poláci museli nosit na oblečení potupné bílé písmeno P v červeném pruhu. Navíc neměli nikam přístup, dostávali méně jídla a nemohli ani přijímat balíčky z domova.

Styk s domovem pro Čechy fungoval však docela dobře a Josef Obr dostával celkem pravidelně balíčky. A například tabatěrky posílal domů, protože sám nikdy nekouřil. Josef Obr rád vzpomíná na jednoho hocha, který dostával týden co týden bochník chleba „veliký jak mlýnské kolo“ – normálně zabalený v balicím papíru a dělil se o něj pak se svými spoludělníky jiných národností – především s Ukrajinkami, kterých bylo ve fabrikách hodně. Atmosféra v Německu byla podle Josefa Obra uvolněnější až do podzimu 1944, kdy začala na Němce doléhat bída totální války.

Cesta na německou vesnici

V Kasselu prožil Josef Obr několik náletů, pak ho přeložili do malé fabričky v Zella Melis poblíž Oberhofu. Vyráběly se zde výlisky, o nichž dělníci ani nevěděli, na co jsou, a součásti jízdních kol pro armádu. Na maloměstě, kterým Zella Melis nepochybně bylo, panoval ještě volnější režim než v Kasselu. Ve velké fabrice v Kasselu byl řád a dohled přece jen daleko přísnější – když se oznamoval předběžným alarmem nálet, museli si jen rozsvítit menší světlo nad soustruhem a pokračovat v práci, až teprve když se spustil velký poplach, mohli běžet do krytu. V Zella Melis už ale žádný nálet nezažili. Bylo to malé město a asi tam ani nebyla žádná velká a důležitá výroba. Nic se tam nekompletovalo a přímá válka se jich tedy vůbec nedotkla. Ve volném čase si tedy založili českou fotbalovou jedenáctku a hráli zápasy ČSR–Francie, ČSR–Belgie. Poláci však hrát nesměli.

V Zella Melis se Češi poznali s Němci, s nimiž pracovali na dílně. „Byl to člověk, který by už dávno byl rád také na odpočinku, ale protože nebyly v Německu pracovní síly, tak tam pracoval,“ vzpomíná Josef Obr na starého Němce – „vynikajícího dědu“, s nímž pracoval v malé dílničce, velmi dobře spolu vycházeli. Do vedlejší dílny ale jednou přišlo gestapo a odvedli Čecha Hvězdu, nikdo se už pak nikdy nedozvěděl proč. Na rozhraní března a dubna 1945 pak znenadání přijel na náměstí americký tank, jehož posádka jim oznámila, že druhý den přijdou okupační vojska.

Nejkrásnější jaro 1945

Když se poté v Reichu dostali již do americké zóny, atmosféra byla zcela uvolněná. „Nedělali jsme nic, byli jsme na lágru, to bylo překrásný jaro v tom pětačtyřicátým, takový jaro od tý doby nepamatuju. Jednak jsme byli najednou svobodný a svítilo sluníčko, teplo a my jsme nedělali. Akorát když přijeli Američani s nákladními vozy, vzali si pár lidí a jeli něco nakládat – takový pomocný práce pro okupační armádu. Ale jinak se o nás starala UNRRA – denně hrnek kakaa nebo mlíka, sušenky … tam bylo tak pěkně, že se nám pomalu ani domů nechtělo.“ Teprve v červenci 1945 byli Češi soustřeďováni do sběrného tábora, odkud je odváželi do Plzně a odtamtud domů.

„Když to hodnotím s odstupem těch let, tak to byla moje první životní zkušenost. Zkušenost, ale v tom dobrým slova smyslu. Já jsem do té doby žil tady na tom maloměstě, nikde jsme necestovali. A tam jsem se najednou setkal s lidma, pochopil jsem, co to je, když musí kolektiv držet pohromadě. Tady jste měli partičku kamarádů, ale jako kluk kolem šestnácti sedmnácti let, to se ještě netoužilo po nějakejch životních zkušenostech. Člověk tam pochopil, co to je, když najednou žijete ve velkým kolektivu a jste závislej – on na vás a vy na něm. Setkal jsem se tam i už s takovými modernějšími stroji, s těmi soustruhy, takže ta práce mi vcelku dala takovou tu životní zkušenost. Otrkal jsem se. Dá se říct, že jako mladej kluk jsem se poprvé takhle otrkal v cizině, takže nelze říct, že by mi to nějak ublížilo.“

Za války měla z celé rodiny nejvíc starostí Josefova matka – pracovala v Ramovce, „fasovala“ tam petrolej, který načerno vozila na vesnice, kde po něm byla sháňka, protože byl potřeba na svícení. Vyměňovala ho za mouku, králíky, zkrátka za vše, co mohla vesnice nabídnout. Obrovi také doma vyráběli například krém na boty, který nebylo možné za války sehnat – míchali parafín se sazemi, výslednou směs dávali do krabiček a na černém trhu prodávali.

Kariéra v armádě

Josef Obr se domů vrátil až v červenci 1945 a v podstatě ihned šel k odvodu. Na vojnu narukoval ke čtvrtému pěšímu pluku v Hradci Králové, kde si odsloužil povinné dva roky a ještě čtyři měsíce přesluhoval. V roce 1947 pak odešel do civilu, ale o tři roky později v roce 1950 se k vojenskému řemeslu přece jen vrátil – nastoupil do školy středních velitelů v Hranicích na Moravě.

Po rychlém absolvování školy nastoupil na druhý odbor v Dejvicích, kde pracoval jen chvíli, odtud odešel k 8. tankové divizi do Kolína a následně do Jince-Čenkov k mechanizovanému pluku při 4. tankové divizi v Táboře. Tam pracoval nejdříve jako zástupce velitele a v roce 1953 se propracoval dokonce na velitelství 4. divize.

V padesátých letech panovala v armádě podle Josefa Obra velmi ustrašená atmosféra – nikdo si nebyl moc jistý svým postavením, důstojníci přicházeli a odcházeli, docházelo k velkým personálním změnám. Komunisté nabízeli vojákům odchod takovým způsobem, že se nedalo odmítnout, buď sami dobrovolně odešli, nebo byli penzionováni. „Tenkrát komunisté vyházeli spoustu důstojníků a potřebovali rychle doplňovat rezervy, postupy byly tedy hodně rychlé,“ vzpomíná Josef Obr na to, jak i on sám brzy dosáhl hodnosti majora.

Zároveň pan Obr vzpomíná na to, jak bylo stále patrné, že byla armáda i v padesátých letech ještě pozůstatkem armády prvorepublikové. Když byl například na stáži v Hranicích v Českých Budějovicích u 1. pěšího pluku Mistra Jana Husa, sloužili tam plukovník a podplukovník, kteří se mezi sebou stále ještě oslovovali „bratře“ jako za první republiky.

Bytí a nebytí v KSČ

Na tomto místě je třeba udělat odbočku, která by vysvětlila vztah Josefa Obra ke komunismu. Dělnická rodina Josefa Obra vždy inklinovala k sociálním demokratům a jejich levicovým idejím, a proto patřili mezi ty, kteří po útrapách války a předcházející hospodářské krizi, dali osvoboditelům z východu velkou důvěru. Matka Josefa Obra vstoupila dokonce již v roce 1945 do strany, a kdyby otec nezemřel tak brzy, vstoupil by tam určitě také. Důvěra v komunismus se ale začala u Obrů v rodině vytrácet poměrně brzy, hned s procesy v padesátých letech, kdy začali cítit, že se tu děje bezpráví, když už se popravují i komunističtí pohlaváři. Josef Obr ale legitimaci nevrátil, když chtěl totiž člověk zastávat na vojně nějakou funkci, musel být i členem strany a tzv. kádrovou rezervou.

„Už předtím jsem víceméně byl a nebyl ve straně. Spousta lidí vlastnilo legitimaci, ale více méně nic. A potom taky když jste zastával někde na vojně nějakou funkci, tak tam byla podmínka, že jste byl členem strany. Tenkrát za komunistů tomu říkali ‚kádrový rezervy‘. A kdo byl kádrová rezerva, musel být buď velikej sympaťák, nebo člen partaje. To bylo podmíněný. Dneska se to třeba těžko chápe, ale tenkrát v tý době to bylo jako … že nebylo vyhnutí. Fakt je, že hodně lidí tohlento ‚nebylo vyhnutí‘ zneužívali, takže ani nemuseli, ale šli do partaje a pak říkali: ‚Já tam šel kvůli dětem, já tam šel kvůli tomuhle.‘ U některejch lidí to bylo pravdivé, u některejch to bylo spíš pro osobní prospěch.“

V roce 1953 zemřel Stalin a krátce po návratu z jeho pohřbu odešel i český „všemi milovaný“ dělnický prezident Klement Gottwald – a i když ke slavnému Chruščovovu projevu odhalujícímu Stalinův kult osobnosti bylo ještě daleko, už v té době se mezi vojáky prý docela hojně diskutovalo o Gottwaldově politice a hlavně o jeho nástupci Antonínu Zápotockém. V rámci jedné takové diskuse s vojáky ze své jednotky se Josef Obr, který byl vždy hodně výbušný a vznětlivý, rozlítil a řekl, že Zápotocký je diktátor a vůl. Možná i kvůli tomu, co po jeho slovech následovalo, se Josef Obr k tomuto incidentu vrací velmi nerad.

Mezi vojáky se totiž samozřejmě našel někdo, kdo ho udal, a když byl Josef Obr předvolán před komisi na velitelství divize, svá slova nepopřel. Dostal tedy paragraf za urážku hlavy státu, a přestože jeho matka psala prezidentovi o milost, nastoupil k výkonu trestu na šachtu Prokop v Lokti nad Ohří na Jáchymovsku.

„Nic není tak mlčenlivýho jako kámen“

Tábor byl obehnaný ostnatým drátem a ráno chodili do práce tzv. buzerantským pochodem – tunelem z ostnatého drátu. „Tyhle tábory vynikaly, tak jako asi všude, věčným počítáním – vstanete, počítaj vás, jdete do práce,…“ vzpomíná Josef Obr. V jeho táboře nebyli jen političtí vězni, vysokoškolsky vzdělaní lidé byli zavřeni s obyčejnými zloději. A komunisté si z těchto zločineckých živlů vytvářeli kápa, kteří měli za úkol dbát na to, aby by na lágru „pořádek“, a ti aby se zalíbili, tak ostatní vězně ještě šikanovali.

„Já konkrétně jsem nebyl na Jáchymově nikdy svědkem, že by nějakej ten esenbák anebo hlídač, že by někoho udeřil. Tam když se někdo dopustil násilí vůči druhýmu, tak to byl vězeň. Ten mukl na mukla. To je ta celá jejich chytristika – oni si z těch vězňů nějaký vybrali, a ti nechodili na šachtu a měli lepší místnost a možná i lepší stravu, ale dělali tam takzvaný bachaře, kápa. A ty kápa dohlíželi na pořádek, a když si ti esenbáci potřebovali s někým něco vyřídit, tak si na to zavolali toho kápa.“

Na uranových šachtách a tedy i na dole Prokop pracovali i civilisté a jeden z nich zprostředkovával Josefu Obrovi kontakt s rodiči – pronášel jeho dopisy a dopisy pro něj si nechával posílat na svou adresu, a pak mu je tajně předával. Josef Obr si ale pamatuje i případ, kdy se jiný vězeň obrátil na civilního dělníka a ten ho udal. Člověk na šachtě podle něj však po nějaké době pozná charakter lidí, s nimiž spolupracuje – „nic není tak mlčenlivýho jako kámen“.

Jednou za šest měsíců měli v táboře povolenu návštěvu. Posadili je do autobusů a odvezli do Lokte, kde se mohli na několik desítek minut vidět s rodinou. Josef Obr říká, že si v táboře určitě někteří vězni prožili jisté „předpeklí“, ale byla to prý menšina – s většinou vězňů museli bachaři zacházet relativně slušně, potřebovali totiž, aby pracovali a odváděli nějaký výkon. Takže vězni dokonce brali motivační poukázky, za které si mohli nakupovat v lágrové kantýně čokolády a bonboniéry. Josef Obr si prý vždy kupoval mléko a cukr, do mléka nalámal chléb a toto jídlo ho v lágru udrželo při životě.

Totální nasazení v Německu podle něj nelze s Jáchymovem vůbec srovnávat – v Reichu sice musel být, ale měl tam svobodný pohyb, zato v Jáchymově byl mukl, vězeň. V Německu až do roku 1943 žili docela svobodně – řekli si, že se pojedou podívat do vedlejšího města, a měli tu možnost. Odpracovali si svoje a měli volno. Na tohle nebylo v jáchymovském lágru ani pomyšlení. Poté, co byl Josef Obr propuštěn z lágru, musel ještě na rok na brigádu na uhlí, pracoval v lomu Kolumbus poblíž Litvínova. Když mu brigáda skončila, šel pak pracoval do pardubické Ramovky, kde prožil i období pražského jara.

„Všude jsem chtěl bejt nastrčenej“ – jaro 1968

Josef Obr se v pražském jaru 1968 hodně angažoval – samozřejmě už ne jako straník, ale jako odborář, byl členem užšího výboru Odborového svazu chemie v Praze.

„Všude jsem vždycky chtěl bejt nastrčenej, a jelikož jsem vždycky chtěl hájit zájmy svých spoludělníků, tak jsem byl v Ramovce zvolenej nejdřív jako předseda odborového úseku, pak když přišli Sověti, tak v tý době se volily takzvaný stávkový výbory a já jsem byl v tý Ramovce na celozávodním plénu zvolen a postaven do čela toho stávkovýho výboru. To bylo v ty dny, v tom tejdnu potom, co přišli Rusové roku 1968. Tam jsme vedli tenkrát silný řeči, jak budeme proti a tak dále… Já pamatuju, že když mě zvolili, já jsem šel k tribuně promluvit k těm svým spoludělníkům v Ramovce, tam jsem je nakonec vyzval, abysme si všichni zazpívali hymnu. A z titulu toho jsme se tam tu fabriku snažili nějak vést. Pak jsem byl zvolen, to se v té době ustanovovaly rady pracujících, tak jsem byl taky postavenej do čela tý rady pracujících a z titulu toho pak až do Odborovýho svazu chemie v Praze, pak ale přišla doba normalizace, sedmdesátej rok. Ze všeho nejdřív mě zbavili tý funkce v Praze, potom zrušili ty rady pracujících a tak dále, pak jsem dostal výpověď z Ramovky na hodinu. Teď mi dali výpověď a teď jsem musel opustit fabriku. Ta výpověď byla pravda tříměsíční a tři měsíce mi posílali peníze, ale nesměl jsem si pro ně ani chodit. Byl jsem pro fabriku prostě tabu.“

„Nejvíc se nás dotklo, že byla nějak ponížena národní hrdost vstupem vojsk, člověk se cítil podveden. A když si tohle člověk uvědomuje, tak si musí stát za svým,“ říká pan Obr a dodává, že bezprostředně po srpnu 1968 nesouhlasil s okupací nikdo. S nastupující normalizací se ale našlo i mezi jeho známými a bývalými spolupracovníky poměrně dost lidí, kteří si ochotně „posypali hlavu popelem“. Každý se v tu chvíli staral o sebe – kdo by se snažil podržet kamaráda, podřezával by si podle pana Obra sám pod sebou větev. Takže si vzpomíná, že ve výboru, který ho propouštěl, byli i lidé, kteří za ním před zasedáním přišli a řekli mu: „Josef, já tam jít musím, ale co mám dělat...“ – „To byla doba buď, anebo.“ Stejně by ale takoví lidé podle pana Obra nemohli ničemu zabránit – pokud se někoho komunisté seshora rozhodli propustit, tak ho propustili, ať už s tím řadoví straníci souhlasili, anebo ne.

„Samozřejmě se to čekalo, nic jiného se ani čekat nedalo,“ říká dnes Josef Obr ke svému propuštění v roce 1970. Pracovně tehdy sice neztratil žádné velké postavení, protože ve fabrice pracoval jako dělník – předák-střídač na kotlové destilaci, kde se vyráběly převodové oleje a asfaltové laky, ale být za komunismu bez práce zkrátka nešlo. Než si ale začal shánět práci novou, pomohl mu jeho známý ortoped prodloužit si odvolací lhůtu operací kolena, takže mu podnik musel ještě půl roku platit nemocenskou, než se s ním mohli definitivně rozloučit.

Práce na „barvičkách“

Nové zaměstnání se ale s jeho kádrovým profilem shánělo velmi těžko, nakonec proto skončil v chemických závodech Semtín na „barvičkách“, což byl zdraví vyloženě škodlivý provoz, a protože potřebovali pracovní síly, brali každého. Na „barvičkách“ tak pracovali jak straníci a lidé oddaní komunismu propuštění po srpnu 1968, tak i lidé, kteří si odseděli nějaké roky v komunistických lágrech.

„Vroubek“, který Josef Obr u vládnoucí strany měl, ho ale doprovázel celý život. Jedna z jeho dcer se proto nedostala na pedagogickou školu, musela nakonec do Žiliny na vysokou školu dopravní. A když chtěl Josef Obr pro svou dceru Zuzanu sehnat práci na prázdniny v Semtíně (chodilo tam na brigádu hodně studentů) – přijali ji, ale jakmile měla nastoupit do úseku výbušnin, řekli jí na kádrovém oddělení, že ji sice zaměstnají, ale v žádném případě na oddělení výbušnin. Na otázku proč, dostala jednoduchou odpověď: „Zeptejte se tatínka.“

V roce 1985 šel Josef Obr do důchodu, ale v Semtíně ještě dva roky přesluhoval. Protože mu to ale bylo po odchodu ze Semtína doma „dlouhé“, pracoval ještě jako vrátný v plaveckém areálu, a pak o cukrovarnické sezoně pomáhal ve kvasírně pardubického lihovaru.

Naděje po sametové revoluci

Na začátku 90. let se Josefu Obrovi z fabriky omluvili za výpověď z roku 1970, když ale pak fabrika slavila nějaká výročí, nikdy se tam neukázal – jeho spolupracovníci už tam také nebyli, a on prý vůbec necítil potřebu se tam vracet.

K vývoji po sametové revoluci se staví Josef Obr zdravě skepticky:

„To, co jsme očekávali, se nenaplnilo, řekněme si takhle – v pětačtyřicátým roce nebo až do toho sedmačtyřicátýho byl národ jednotnej, i když se třeba mýlil v té své myšlence, ale byl do určité míry jednotnej. A my jsme si všichni mysleli, alespoň tak jsem to chápal já a většina z nás, že v tom devadesátým roce se ten národ zase stmelí. A on se stmelil, ale on se stmelil jen na určitejch pár měsíců, ale pak tu začaly převládat politický ambice a tak dále. A dneska to je tak rozházený všechno, že nikdo není schopen se na ničem dohodnout. A v tom si myslím, že to nenaplnilo to naše očekávání. V tom, že se ta politická scéna takhle rozdrobila, stala se nejednotnou a dneska vlastně nevíte, kde je pravice a kde je levice.“

Josef Obr se vždy hodně zajímal o sport, dodnes je velkým fandou Sparty, a jak sám říká, má svou partičku důchodců, s nimiž se jednou za týden schází – proberou sport a politiku, jako to staří lidé dělají. „Furt je to lepší, než si sednout na lavičku a mluvit o nemocech,“ komentuje to s nadhledem Josef Obr. Směrem k mladé generaci příliš optimismu necítí, například když se vrací k atmosféře a k chápání činu Jana Palacha z ledna 1969.

„Všichni jsme to chápali jako hrdinskej čin, prostě jako příklad toho vzdoru. Dalo by se říct, že to lidi hodně chápali jako příklad vzdoru proti Sovětům. No ale jak jde doba, tak nakonec se ten zářnej vzdor začal vydávat za zbytečnou oběť. Jak se měněj generace, tak se měněj i názory a dějiny se dají každých dvacet let vykládat jinak.

Je samozřejmý, že to většina lidí chápala v té chvíli jako takový vzdor – příkladný vzdor a příkladnou odvahu se k tomu takhle postavit. Ale nakonec, co z toho skutečně bylo, nebo nebylo... A to je to nejhorší, že tahle generace, generace jako všeobecně, ta už ani jméno Palach nezná. To jméno ani neznají, rozumíte, bohužel. A myslím si, že tahle generace, jako jsme my, který jsme aktivně prožívali tu dobu, se až podivujem, jak malé znalosti ti dnešní osmnáctiletí devatenáctiletí mají. A ani ne tak malé znalosti, ale jak malý zájem mají se s těmito věcmi seznámit. A nebýt pár jedinců, kteří se nějak angažujou a kteří to chtějí připomínat a vědí, že je nutný to připomínat, tak nebýt těch, tak to vůbec nebude.“