The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Očenášek (* 1928  †︎ 2022)

• jediný syn armádního důstojníka Jindřicha Očenáška

• v druhé polovině 30. let členem družiny vlčat 11. oddílu dejvického střediska

• po zákazu Junáka ilegálně vedl skupinu pětadvaceti dětí

• působil v odbojové organizaci Bílá hora

• vstoupil do Kuratoria pro výchovu mládeže, kde vyvíjel záškodnickou činnost

• během Pražského povstání doprovázel kolonu sovětských tanků z Dejvic na Staroměstské náměstí

• v květnu 1945 zachránil život otci, který měl být kvůli omylu Obranného zpravodajství popraven

• během studií se závodně věnoval krasobruslení, v roce 1948 reprezentoval Československo na mistrovství Evropy

• vyráběl zvuk k filmům Jiřího Trnky

• až do 90. let pracoval jako režisér zvuku v nahrávacím studiu Supraphon

Člověk míní, Pánbůh mění, ale i v těžké situaci může člověk obstát a odvést mnoho užitečné práce. Tak by se dal shrnout příběh Jiřího Očenáška (nar. 1928) i jeho otce Jindřicha, kteří v životě prošli nejedním zvratem a dobrodružstvím.

Jindřich Očenášek musel jako nedostudovaný inženýr narukovat k loďstvu rakousko-uherského mocnářství, a ačkoli rozhodně nebyl voják tělem a duší, na začátku února 1918 jej během povstání v Boce Kotorské zvolili velitelem. Tím zůstal i po skončení války, kdy československá armáda své důstojníky propůjčila nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na dobu nezbytně nutnou pro vyškolení a vytrénování vlastních námořních sil. Jindřich Očenášek se proto do vlasti vrátil až několik let po válce, a třebaže nikdy nesnil o vojenské kariéře, byl jmenován velitelem leteckého pluku v Nitře a později získal místo ve Výzkumném technickém ústavu v Praze. Tím ovšem jeho přesuny za prací neskončily: roku 1934 se s manželkou i se šestiletým synem odstěhoval do Plzně, a když v druhé polovině třicátých let dostal funkci v hlavním štábu ministerstva národní obrany, rodina se trvale usadila v Praze.

Na rodiče Jiří Očenášek vzpomíná jako na české vlastence; součástí jejich vlasteneckého cítění bylo možná i nadšení pro spolkovou činnost, které se snažili svému jedinému synovi předat. Zatímco matka ho přihlásila do organizace YMCA, jež se zaměřovala na intelektuální rozvoj mládeže, otec z něj chtěl mít skauta. YMCA pamětníkovy tužby a představy o trávení volného času příliš nenaplňovala, ale naopak ke skautingu přilnul okamžitě a bez výhrad: bavily ho fyzické aktivity stejně jako poznávání přírody a díky nenápadnému rozvíjení morálních a volních vlastností se jeho pohled na svět změnil do té míry, že získal mimo jiné lepší vztah k rodičům. Koncem třicátých let, kdy byl Jiří Očenášek členem družiny vlčat jedenáctého oddílu, který sídlil v pražských Dejvicích, se Junák těšil podpoře ministerstva obrany. Od československé armády skauti dostávali nepotřebnou výstroj, potraviny nebo pomůcky pro brannou výchovu. V posledních měsících první republiky spadalo pod dejvické středisko přibližně deset oddílů, jež dohromady čítaly na sto členů; těsně před mobilizací se pamětník stal velitelem svého družstva.

V září 1938 se Očenáškovi přesunuli na Slovensko, kde měl otec Jiřího Očenáška vybudovat paralelní vojenskou výrobu. Aby náš průmysl byl schopen plnit armádní zakázky i v případě vyhlášení války, ministerstvo národní obrany vypracovalo model tzv. mozaikové výroby; podle něj měly menší slovenské firmy dodávat jednotlivé součástky bez jakýchkoli informací o činnosti ostatních dodavatelů a předpokládalo se, že kromě přísného utajení zajistí funkčnost tohoto systému i přísná kontrola kvality. Po několika inspekčních jízdách, které navenek vypadaly jako obyčejná dovolená, se celá rodina na půl roku usadila Banské Štiavnici.

Z toho, že se Československo mnichovskému diktátu poddalo, byl Jindřich Očenášek zdrcený. Ještě více na něj však dolehlo obsazení zbytku republiky německými vojsky: 15. března 1939 malý Jiří nemohl pochopit, proč jeho otec, který vždy uměl potlačit slzy, pláče.

Třebaže okleštěný protektorát mohl udržovat jen nepočetné vládní vojsko, o bývalé důstojníky bylo postaráno – většina z nich našla zaměstnání v civilním sektoru. Pamětníkův otec tak až do konce války pracoval ve výrobě vzduchotechniky a v rámci možností sabotoval válečné úsilí říše. „Ve firmě Janka Radotín, kde otec za války pracoval, Němci zavedli vojenskou výrobu. Otec tuto výrobu řídil, dokumentaci, kterou od Němců dostával, posílal do Británie a pak ji dostával zpět zfalšovanou, s malými odchylkami. Když se podle těchto plánů vyrobily součástky, posléze se ukázalo, že nejsou k ničemu. Konspirace naštěstí fungovala tak dobře, že za sabotáž nebyl nikdo popotahován. Můj otec byl přesto ve velkém nebezpečí, protože nefungující výrobky se zkoušely v jeho přítomnosti – kdyby došlo k nějaké explozi, asi by to odnesl na životě.“

Jednou skaut, vždycky skaut

Neméně odvážně si počínal i přibližně jedenáctiletý Jiří Očenášek: po oficiálním zákazu Junáka složil se svými kamarády v údolí Vltavy slib, jenž se podobal přísaze věrnosti Československé republice, a zatímco řada dospělých vedoucích odešla za hranice, nejmladší generace skautů si uvědomovala, že ve své činnosti musí pokračovat, byť ilegálně. Pamětník se tak dohodl se Zdeňkem Žižkou, taktéž synem důstojníka, své družiny sloučili a ve válečných letech vedli přibližně pětadvacet dětí.

Na sklonku druhé světové války Jiří Očenášek studoval na reálném gymnáziu v Dušní ulici, kde shodou okolností zastával funkci tajemníka bývalý štábní kapitán. Když pamětník a Zdeněk Žižka zjistili, že tajemník nikterak nesdílí ředitelovo nadšení pro myšlenku národního socialismu, obrátili se na něj a nechali se jím zasvětit do činnosti tajné organizace Bílá hora. Jelikož chlapci jejich věku byli pro okupanty nejméně podezřelí, výborně se hodili pro různé nebezpečné úkoly – spolu s jinými skauty fungovali v Bílé hoře jako spojky a prováděli drobné záškodnictví, například krádeže telefonního vedení. Díky tomuto napojení na odboj se jim podařilo zůstat v Praze i v posledních měsících války, kdy jejich vrstevníky hromadně povolávali na zákopové práce.

Jako by tato podvratná činnost nestačila, Jiří Očenášek a jeho kamarádi se rozhodli nepříteli škodit i v rámci oficiálních nacistických struktur. „My skauti jsme organizovaně vstoupili do Kuratoria pro výchovu mládeže. Byli jsme vycvičení jako hasiči a při náletu na Prahu nás nasadili do oblasti Karlova náměstí. Ve Faustově domě se tehdy nacházela zbrojnice německých vojáků a ranění museli při převozu do nemocnice odevzdat všechny zbraně. Tak jsme do domu natáhli hadice, voda šla z jedné strany a z druhé strany se zbraně nakládaly do hasičského auta.“

Poté, co byli mnozí členové Kuratoria odveleni na kopání zákopů nebo do Svatováclavské legie, využívali bývalí skauti klubovny na náměstí Branné moci (dnes Vítězném náměstí) po svém. Podle přísloví, že pod svícnem je největší tma, pořádali v těsné blízkosti štábu wehrmachtu – a někdy dokonce pod přímou ochranou německých vojáků – schůze odbojářů a do kamen ukládali porůznu ukořistěné zbraně.

Činnost Bílé hory byla na jaře 1945 tak koordinovaná a spolehlivá, že během blížícího se střetnutí skauti předpokládali nasazení celé organizace jako bojové jednotky. K tomu však nakonec nedošlo – když v Praze vyrostly barikády, odbojářům se nepodařilo spojit a každý se zúčastnil bojů v té čtvrti, kde se zrovna nacházel. Konkrétně Jiří Očenášek a jeho kamarádi vynesli ruční granáty z klubovny kuratoria a pronikli do zadní části budovy ministerstva národní obrany, jež byla vyhrazena vládnímu vojsku. Těsně před příjezdem sovětských tanků dostali Jiří Očenášek a Zdeněk Žižka lehký kulomet a na dnešním Vítězném náměstí očekávali osvoboditele, které měli chránit před odstřelovači a doprovodit do centra Prahy. Svou misi úspěšně splnili a zakončili na Staroměstském náměstí.

Omyl mohl stát otce život

Navzdory vítěznému konci přinesly první mírové dny pamětníkovi zklamání a rozčarování – nešetrné chování rudoarmějců se mu příčilo stejně jako šikana pražských Němců a Němek. Během povstání navíc padli dva pamětníkovi spolužáci a o život přišel také otec Zdeňka Žižky... Chybělo málo a tragickým omylem zahynul také Jindřich Očenášek.

„Několik dní po osvobození otec působil jako velitel zbrojnice ve Střešovicích. My skauti jsme pomáhali zbraně třídit, zajišťovali jsme strážní službu nebo spojení s posádkovým velitelstvím a natahovali jsme telefonní vedení, takže jsme využili dráty, které jsme během války nakradli. Najednou si pro otce přišli příslušníci Obranného zpravodajství, zavřeli ho na Hradčanech, a když jsem se druhý den šel zeptat prokurátora, co se děje, oznámil mi, že otec bude nazítří popraven. Zpravodajská služba Svobodovy armády zkrátka nevěděla nic o otcově spolupráci s Londýnem. Taková nespravedlnost mě samozřejmě ani v nejmenším netěšila, a tak jsem využil kontaktů z odboje, obrátil jsem se na své známé mezi vyššími důstojníky a zpravodajci a ti zařídili odklad popravy. Mně se mezitím podařilo získat podklady z radotínské továrny, které dokazovaly, že otec v utajení pracoval pro odboj, čímž jsem mu zachránil život. Celá tato aféra velmi poznamenala otcův vztah k armádě – ve vězení pobyl asi jen čtyři dny a později se mu dostalo plné rehabilitace, ale s vojáky už nechtěl nic mít.“

Během květnových bojů se Jiří Očenášek a Zdeněk Žižka osvědčili natolik, že si je plukovník Matoušek vyžádal jako motocyklové spojky. Dva mladí gymnazisté v civilu pak nejméně měsíc doručovali denní rozkazy do posádkového velitelství na Střeleckém ostrově, a nebýt aféry s otcovou popravou, pamětník by se dost možná stal vojákem z povolání.

Jiří Očenášek na výsluní slávy

V létě 1945 pamětníkovi zbývaly dva roky střední školy a snil o tom, že se stane konstruktérem zabezpečovací drážní techniky; jeho otec se ale ocitl bez práce, a tak přijal nabídku od nahrávacího studia Jiřího Řípy a ještě před maturitou začal pracovat. Své první zaměstnání nedostal Jiří Očenášek náhodou: na přání matky se během gymnaziálních studií věnoval krasobruslení, postupoval do čím dál vyšších kategorií a v roce 1948 reprezentoval Československo na mistrovství Evropy. Jako krasobruslař získal vztah k mixované hudbě a ve studiu sídlícím v Paláci Lucerna pak pomáhal s její přípravou. Postupem času se zaučil a po vyučování chodil Jiřímu Řípovi, majiteli a hlavnímu inženýrovi v jedné osobě, asistovat.

Poslední ročník gymnázia Jiří Očenášek studoval externě a před otcovým nástupem na ministerstvo lehkého průmyslu tvořil jeho plat nemalou část rodinného rozpočtu. Jindřichu Očenáškovi jako schopnému organizátorovi ministerstvo uložilo nahradit staré a nevyhovující náhony, jež k převodu energie využívaly kožené řemeny, za náhony elektrické, a to zejména v oblasti severních Čech. Se složitým úkolem si otec pamětníka nevěděl rady, syn ho ale nenechal na holičkách: dokázal provést veškeré potřebné výpočty a tím otci opět výrazně pomohl.

V době, kdy se spolužáci Jiřího Očenáška připravovali k maturitní zkoušce, on ve studiu vyráběl zvuk k filmům Jiřího Trnky a ve volném čase, kterého měl stále méně, se jako rozhodčí účastnil soutěží v krasobruslení nebo psal články o mixování hudby pro mezinárodní časopisy. Po znárodnění nahrávacího studia se stal zaměstnancem státního podniku Supraphon, mixoval hudbu československým reprezentantům v krasobruslení a ve svém oboru byl považován za evropskou špičku.

Když v únoru 1948 Jiří Očenášek ze svého pracoviště sledoval demonstrace na Václavském náměstí, netušil, že životnost československé demokracie se počítá na hodiny. Navzdory prognózám poradců inženýra Řípy se rychle ukázalo, že plány na rozvoj studia vezmou s komunistickým převratem za své, a rozčarování bylo o to větší, že znárodnění podniku se dvěma zaměstnanci proběhlo podle dekretu, který oficiálně platil pro závody s padesáti a více pracovníky. Jiří Řípa si výsostnou pozici v oboru přesto udržel, a když ředitel Supraphonu dostal příkaz rekonstruovat československý gramofonový průmysl, realizací pověřil a vedoucím nahrávacího oddělení jmenoval právě svého podřízeného, bývalého „vykořisťovatele“ Řípu.

Na vojně jsem byl svědkem mnoha absurdit

I po únoru 1948 se zdálo, že se před Jiřím Očenáškem otevírá slibná budoucnost mistra zvuku, když vtom do jeho života zasáhla nehoda: 14. května se při jízdě na motorce srazil s policejním autem a půl roku strávil v nemocnici. Mezitím došlo k zásadním změnám osnov, vedení školy mu dalo na srozuměnou, že nebude připuštěn k maturitě, a doporučilo mu, aby celou střední školu vystudoval znovu.

To se pamětníkovi později při zaměstnání podařilo, smůla ho však nepouštěla: přestože utrpěl těžký úraz a navzdory tomu, že mu kolegové a známí slíbili zařídit odklad, musel v roce 1949 nastoupit na základní vojenskou službu. „Na vojně jsem se dostal mezi nejméně vzdělané vrstvy a kvůli tomu, že můj otec byl prvorepublikový důstojník, jsem se ocitl mezi branci, kteří v kasárnách po ,vytřídění‘ zbyli. Stal jsem se pak svědkem mnoha absurdit,“ líčí s úsměvem Jiří Očenášek. „Například bylo rozhodnuto, že z lidí v mé jednotce se mají vycvičit řidiči, a vedoucím kurzu stanovili mne. Všichni ostatní závěrečnou zkouškou úspěšně prošli, ale o mě se nikdo nestaral, a tak jsem požádal komisaře, aby vyzkoušel i mě. Ten si ode mne jen vzal vojenský řidičský průkaz a beze slova mi ho celý vyplnil. Potom velitelé zjistili, že nikdo z celé jednotky kromě mne neumí šifrovat, zavolali si mě a já se jako naprosto nespolehlivá osoba dostal na to nejtajnější oddělení. Pak zase důstojníci museli povinně složit maturitu, k čemuž jim scházely znalosti z češtiny, fyziky a dalších předmětů; zeptali se mě, jestli bych byl ochotný je učit, já na to přistoupil, a když jsem přišel do třídy, museli hezky vstát a vojína Očenáška pozdravit. A aby toho nebylo málo, protože jsem od ministra národní obrany za svou válečnou a poválečnou činnost dostal medaili Za chrabrost, navzdory špatnému kádrovému posudku jsem se při přehlídkách opakovaně dostal na tribunu mezi důstojníky. V armádě totiž platí předpis, že vojáci s vyznamenáním musí být při přehlídkách přítomni na tribuně.“ Ke všem těm absurditám se nakonec přidala ještě jedna, snad nejnepříjemnější: oproti původním ujištěním musel Jiří Očenášek sloužit nejen celé dva roky, ale dokonce ještě o měsíc déle.

Rodinné stříbro socialistického Československa

Vojenskou službou nicméně řetězec absurdit neskončil: po návratu do zaměstnání pamětník kupříkladu zjistil, že kolegové na méně kvalifikovaných postech pobírají dvakrát vyšší plat než on jen kvůli své stranické příslušnosti; a protože příslušné ministerstvo nemělo pro Jiřího Očenáška odpovídající pracovní začlenění, po jistou dobu, než byla vytvořena kategorie režisér zvuku, oficiálně pracoval jako uklizeč.

Během krátké doby musel dohnat veškerý technologický pokrok z předchozích dvou let, počáteční obtíže se mu však podařilo překonat. A přestože dostával nabídky od filmu, svému podniku zachoval věrnost – snad kvůli svému prvnímu zaměstnavateli, snad kvůli tomu, že prostředí Supraphonu bylo relativně dobře odstíněné od politických třenic a tlaků, ba dokonce se stalo útočištěm lidí, kteří byli kvůli svým názorům z jiných pracovišť vyhozeni. Svou práci navíc Jiří Očenášek chápal jako poslání: gramofonový průmysl podle jeho slov představoval jedinečnou možnost, jak československou kulturu představit v zahraničí, a na začátku padesátých let byl režim kvalitním nahrávkám vážné hudby nakloněn. Po domluvě s pražskou filharmonií správa Rudolfina Supraphonu propůjčila levou kuřárnu, jež se měla stát supermoderním natáčecím studiem. Aby bylo možné pořizovat technicky dokonalé snímky, inženýr Řípa objednal kvalitní západní aparaturu a s hrstkou spolupracovníků během dvou let místnost kompletně přebudoval.

Tým Jiřího Řípy jako první v Evropě začal používat digitální techniku a v celosvětovém měřítku razil nové trendy. Namísto odhlučněného studia, jež umožňovalo natáčet ve své době módní bezdozvukové záznamy, využívali českoslovenští technici k nahrávání raději koncertní sál. Toto novátorství zprvu narazilo na odpor vedení, inženýru Řípovi se ale podařilo získat ředitele Šedu na svou stranu, originální koncepce dostala zelenou a světový vývoj dal s jistým časovým odstupem zaměstnancům Supraphonu za pravdu. Nahrávání v prázdném Rudolfinu nicméně neposkytovalo ideální podmínky, v případě nepřítomnosti publika se nedostatky musely kompenzovat pomocí obkladů: mistři zvuku nechali spustit opony a sedadla potáhnout akusticky vyhovujícím materiálem. Všichni členové týmu se navíc naučili nahrávky stříhat i lepit a tato kombinace píle, pečlivosti a odvahy brzy slavila úspěchy: dostavila se první zahraniční ocenění. Jiří Očenášek se vyznamenal zejména nahrávkami komorní hudby.

V oblasti techniky ale socialistické Československo nedokázalo držet krok s rychlým vývojem na Západě, a ačkoli vývoz nahrávek vážné hudby představoval pro stát cenný zdroj deviz, naše hospodářství nebylo schopné zajistit odpovídající vybavení; veškeré přístroje i materiály se tak musely pořizovat v cizině. Zaostávání se s lety zhoršovalo a pražští mistři zvuku je museli dohánět větším pracovním nasazením – například vykonávali práci, kterou za jejich západní kolegy odváděly stroje.

Kromě těchto praktických dopadů se komunistická ideologie ve výjimečných případech promítla i do edičního plánu Supraphonu. Nejrozsáhlejší projekt v tomto směru patrně inicioval ústřední výbor KSČ. „V trezorech Českého rozhlasu se na páskách uchovávaly nahrávky politických projevů, svým způsobem totiž šlo o kompromitující materiál. Jednou ale někdo usoudil, že pásky mají krátkou životnost, a aby se projevy zachovaly pro budoucí generace, je potřeba je vylisovat na gramofonové desky. Kvůli této akci nám v létě zakázali dovolenou, do Rudolfina přijeli agenti StB, přivezli pásky a my jsme z nich pro lisovnu v Loděnicích u Berouna vyrobili matrice. Estébáci nás hlídali, abychom si nepořídili kopii nahrávek, i když my jsme jim říkali: ,Prosím vás, když si kopii budeme chtít udělat, uděláme si ji, a vy o ničem nebudete vědět.‘ Ale po pravdě nás tahle možnost moc nezajímala a hlavně: materiálu bylo neuvěřitelné množství. Tuto zakázku jsem bral jako obrovské politické školení: v pracovní době jsem poslouchal všechny ty známé komunistické projevy, které byly dlouhou dobu zakázané, a uvědomoval jsem si jejich lživost. Mám dojem, že poté, co spolehliví pracovníci v Loděnicích desky vylisovali, se originální pásky zničily. Co se pak stalo s deskami, netuším. Všechny výlisky si odvezli, v Loděnicích ani v archivu nic nezůstalo.“

Zásluhou Jiřího Očenáška a jeho kolegů se přesto zachovaly některé nepohodlné nahrávky, které byly konkrétně v archivech Českého rozhlasu smazány. Podle vnitřního řádu Supraphonu se totiž ideologicky závadné záznamy nelikvidovaly, pouze se ukládaly do trezoru v kanceláři ředitele; před odevzdáním zvukové stopy do trezoru si ale celý tým rudolfinského studia pořídil kopie v profesionální kvalitě a po sametové revoluci je dal k dispozici veřejnosti.

Podle oficiální doktríny si v socialistickém zřízení byli všichni rovni, praxe však pravidelně ukazovala, že někteří jsou si rovnější. Na vlastní kůži to pocítil i Jiří Očenášek, jenž jako nejmladší zaměstnanec na pracovišti musel přebírat zakázky, které jeho kolegové odmítli; pamětník tak byl odpovědný za záznam živých přenosů i za nahrávání koncertů, recitace a divadelních představení a vykonával sobotní i nedělní služby. Z téhož důvodu vyslal Supraphon na moskevskou výstavu v roce 1958 právě jeho a stejné „pocty“ se mu dostalo také při pracovních cestách do Německé demokratické republiky.

V roce 1969 se pamětník s manželkou poprvé podívali do západního Německa a před návratem váhali, zda na druhé straně železné opony nezůstat. Dcery i rodiče však Očenáškovi měli v Praze, a tak se nakonec rozhodli před životem ve svobodné zemi a lepším uplatněním dát přednost rodině. Jiří Očenášek pro Supraphon pracoval na stejné pozici až do důchodu, dnes žije střídavě v Praze a ve Spojených státech amerických, kam se vdaly obě jeho dcery.