Pavel Odehnal

Vězeňskej čaj, magorák, jestli to znáte – většinou to byl Cejlon a sypalo se to polívkovýma lžičkama do ešusu. Zalilo se to, nechalo se to trochu odstát a to když jste pil, tak vám z toho trnuly zuby, tak to bylo silný. To bylo silnější než kafe. A člověka to nabudilo. Jako když vypijete třeba deset káv, přece jenom to s vámi cvičí. A tam se to pilo běžně. Člověk neměl hlad, vydržel. To byl tenkrát takový doping. Když jsem viděl, jak to tam chodí, tak každý mukl měl svůj ešuš a měl na něm udělanou značku. Donesli mi ešusy a až vařila voda, tak jsem jim zalil čaj a odnesl jsem jim to na pokoj. Na chodbě byl klid, já jsem tam měl třeba pět šest ešusů a já jsem se bavil tím, že jsem jim to nosil na pokoj. Tím, že jsem si pamatoval, čí ten ešus je, tak jsem jim to tam donesl, povykládal jsem s nimi chvilku a bylo to všechno v klidu. Velitel byl spokojenej, mukli taky. Tak se mi to tak nějak dařilo držet to tam v klidu. Ale kolikrát to v klidu nebylo. V zimě se tam odklízel sníh mezi dráty. Zvlášť, když jsme měli odpolední, tak se to dělalo během dopoledne. Přišel dozorce ke katru a říká: ,Pět lidí na sníh.‘ Tak jsem vběhl na kuřárnu a říkám: ,Raz, dva, tři, čtyři, pět: odchod na sníh.‘ Mezi nimi byl jeden Rom. A jak jsem ho vybral, tak on najednou: ,Co si to dovoluješ, ty jseš rasista, jseš proti mně zaměřenej a já tě zbiju.‘ Za mnou stál dozorce, ten po něm skočil, vymetl s ním kuřárnu a říkal: ,Odchod. A na toho se ani nepodíváš křivě, jinak uvidíš, co dostaneš.‘ Tak od té doby jsem měl tak nějak klid a respektovali mě. Říkali mi Abbé. Že jsem se snažil vždycky ťuknout na tu duchovní stránku, ale ne moc, jenom tak jemně. A tím, že jsem se snažil bavit se s každým soukromě, tak jsme měli dobré vztahy a bylo to v klidu.“

„Každej počítal s tím, že je to režimem sledováno. Snažili jsme se být co nejmíň nápadní a kopie, které jsme dělali, byly zvlášť utajované. Věděli jsme, že kdyby nás chytli s časopisy, tak že z toho by bylo vězení. A kvůli kazatelské službě jsem byl podruhé ve vězení. To byl rok 86. Kazatelská služba se dělala tak, že jsme přijeli do vesničky, prošli vesničku a pokračovali dále. A koho jsme potkali, s tím jsme mluvili, ale nevraceli jsme se. V jedné vesničce jeden dva rozhovory a šli jsme pryč. A byli jsme v Bošovicích, šli jsme kolem obecního úřadu a nějaký pán tam házel uhlí do sklepa do okýnka. Jenom jsem se s ním dal do řeči, tak nějak jsme vykládali a jedním slovem jsem se zmínil o bibli. Pán na to nereagoval, tak jsme chvilku vykládali a šli jsme pryč. Přišli jsme k autu a vidíme policejní auto. Tak nás hned zastavili a: ,Co tady děláte?!‘ – ,No my jsme tady na vycházce.‘ – ,No ne, půjdete s náma!‘ Tak nás odvezli do Slavkova a že jsme provozovali pastorační činnost jako svědkové Jehovovi, že je to proti zákonu. Ten policista říkal: ,Víte co? Nebudeme z toho dělat vědu. My víme, že jste svědek Jehovův, vy nám dáte svoje Strážné věže, které máte doma a my to uzavřeme.‘ Tak říkám: ,Dobře.‘ Zavezli mě domů, vytáhl jsem z pod postele krabici se Strážnýma věžema, dal jsem mu to, zajeli jsme zase na služebnu a on říkal: ,Tak, a už máme podklady a to je vlastně důvod, abychom vás zavřeli. Jste svědek Jehovův a rozšiřujete tady toto.‘ Ve Vyškově jsem měl soud a odsoudili mě na rok.“