The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Ohlídalová (* 1941)

• narodila se 9. prosince 1941 v osadě Žalý

• s rodiči se po válce přestěhovali do Vrchlabí

• na základní školu nastoupila brzy, do práce tak měla nastoupit už ve 13 letech

• v roce 1962 se přestěhovala za manželem do Červené Vody v Orlických horách

• celý život pracovala v podniku Tesla, nejdříve ve Vrchlabí, poté v Králíkách

• během práce si dodělávala maturitu, jezdila do večerní školy

• s manželem vychovali tři děti

Marie Ohlídalová vyrůstala v Krkonoších. Už jako dítě se tak musela vypořádat s úskalími, která s sebou život v tvrdých horských podmínkách nesl. Ve svých 21 letech se provdala a z Krkonoš odstěhovala. Hory však ani tehdy definitivně neopustila. Odešla totiž za manželem do Červené Vody na česko-moravském pomezí Orlických hor.

Právě tam zažila Marie příchod okupantských vojsk, se kterým musela v jedné obci čítající asi dva tisíce obyvatel, nedobrovolně žít. „Těšili jsme se, že odjedou. Bohužel jejich pobyt v naší obci trval příliš dlouho,“ vzpomíná na soužití i na to, že po příchodu vojsk v obci skončil někdejší klid. V Červené Vodě byl prý neustále hluk, který často neustával ani v noci. S manželem během dvaceti let, kdy vyhlíželi odchod Sovětů, stihli vychovat tři dcery a postarat se o staré rodiče, kteří se listopadové revoluce v roce 1989 bohužel nedožili. V Červené Vodě, která po odchodu okupantů zase utichla, žije Marie s rodinou dodnes. 

Byla dítětem z hor

Marie Ohlídalová, rozená Nechanická, se narodila 9. prosince 1941 v osadě Žalý v Krkonoších. V horách Marie vyrůstala společně se dvěma sourozenci. Její tatínek Vojtěch pracoval jako pekař ve Vrchlabí. Těžká manuální práce se na něm po letech dřiny ale podepsala. „Měl mouku na plicích, tak musel odejít a začal pracovat v továrně,“ vypráví. Maminka Marie zůstala v domácnosti, přivydělávala si však například obrubováním kapesníků.

Když bylo pamětnici asi pět let, měla se jí narodit další sestra. Během porodu však vznikly komplikace a dítě nepřežilo. Situace byla pro celou rodinu traumatizující o to víc, protože nesměli děvčátko pohřbít na místním hřbitově. „Nechápala jsem to a nepochopím to dodnes. Taková čistá dušička přeci nikomu neublížila. Nepomohla nám ani církev,“ přemítá Marie bolestně. Po velkých dohadech si rodina nakonec mohla pronajmout hřbitovní místo alespoň na jeden rok. 

Ačkoliv bylo dětství v horách často nelehké, Marie na něj dodnes vzpomíná s láskou. „Když přišla zima a mlha, tak jsme kolikrát k domu nemohli trefit. Táta nás držel a stále jsme poslouchali, ze které strany se ozve štěkání psa, který by nás nasměroval,“ usmívá se při vzpomínkách na hledání rodného domku mezi kupami sněhu.

Když měla sestra Ludmila nastoupit do školy, přestěhovala se celá rodina do Vrchlabí, aby se školní docházka pro děti stala dostupnější. Zprvu bydleli v dolní části města v jediné místnosti. „Pravděpodobně to byly prostory, které zůstaly prázdné po odchodu Němců,“ vysvětluje. Nejen ve Vrchlabí, ale také v osadě Žalý, žila do konce války řada německých rodin. Ty však musely po květnu 1945 odejít. „Co vím od maminky a babičky, tak se zde Češi a Němci snášeli dobře. Když přišel odsun, nikdo nevěděl, kam odcházejí,“ říká Marie. Nevraživost vůči Němcům si ze svého dětství nepamatuje.

Z rozhlasu zaznělo jméno Milada Horáková

V té době, tedy ve věku zhruba pěti let, nastoupila Marie do školy a opustila ji v roce 1955, bylo jí třináct let. „Měsíc jsem pak pracovala, ale když zjistili, že jsem pod zákonem, musela jsem půl roku počkat, pak jsem nastoupila do Tesly,“ vzpomíná pamětnice. V podniku společně s ní začala pracovat také její maminka.

Z 50. let má Marie v živé paměti proces s Miladou Horákovou. „V městském rozhlase se pouštěly vymyšlené politické procesy. Dokonce si z amplionu pamatuji i ten s Miladou Horákovou,“ přemítá pamětnice. Už jako dítě si o následcích vlády jediné strany s tatínkem povídala. Dobře však už tehdy věděla, že tyto dialogy musí zůstat pouze mezi nimi.

Právě ve fabrice ve Vrchlabí se Marie poprvé setkala se samizdatem. „Přes noc přečíst, vrátit a nic neříkat. Tak to chodilo,“ uvádí k tajně půjčovaným knihám. Ve svých 21 letech se Marie vdala a z města odstěhovala. Neopustila však horské prostředí a za manželem odešla do Červené Vody. S Miloslavem Ohlídalem se seznámila v Praze na jedné z podnikových exkurzí. Dlouhé měsíce si pak dopisovali, protože Miloslav odešel na vojnu na Slovensko. 

Dřina, večerní škola i konec klidu

I v novém bydlišti nastoupila Marie Ohlídalová do podniku Tesla, který sídlil v nedalekých Králíkách. V 70. letech začala při práci studovat večerní školu v Letohradě. Chtěla si zvýšit kvalifikaci, aby už nemusela pracovat na směny. Děti, práci, studium i starost o domácnost však zvládala zastat. „Potřebovala jsem chodit jen na jednu směnu, aby někdo byl doma. Měla jsem už starší tchýni a tchána, kteří potřebovali také péči,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč se rozhodla pro pětileté studium.

Příchod vojsk Sovětské armády si Marie Ohlídalová pamatuje jako by to bylo včera. „Ráno jsem nasedla do autobusu a jela do práce. Jeden pán mi řekl, že nás obsadili Rusové. Tomu já ale nevěřila. Přišla jsem do fabriky, ženy už se srocovaly. Všechny jsme chtěly volno, já udělala to nejnutnější a šla jsem stopovat,“ vzpomíná Marie, která jakmile to bylo možné, odjela domů. Tam celou rodinu vzbudila a manželovi řekla, aby neodváděl děti do školky. „Oni o ničem nevěděli, ještě spali. Řekla jsem jim, ať si pustí televizi, a odjela zpět do práce,“ dodává. Manželé Ohlídalovi nechtěli zprávám věřit, brzy však vojsko dorazilo také do Červené Vody a zprvu stěží uvěřitelné se stalo realitou.

Českoslovenští vojáci museli odejít z Červené Vody do Jaroměře a udělat místo Sovětské armádě, která podle některých dorazila do obce v počtu až dvou a půl tisíc vojáků. „Pořád jezdili skrz obec na náklaďácích a stále drželi samopaly,“ uvádí. Scénou jako ze špatného filmu život s okupančním vojskem teprve začal.

Další soužití se Sověty totiž přinášelo jen problémy. „Všechno v obchodech vykoupili. Cokoliv nového přišlo, bylo hned pryč. Měli všude přednost, i u lékaře,“ vysvětluje Marie, která zároveň vzpomíná na strach, který přítomnost vojáků vyvolávala. „Nesměla jsem třeba chodit sama do lesa. Pro nás to opravdu byli okupanti. Nebylo to pěkné a trvalo to moc dlouho,“ říká.
Za dobu normalizace soudruzi několikrát chtěli, aby Marie vstoupila do strany. „Já jsem nechtěla a manžel také ne. A tchán? Toho by to rozzuřilo,“ říká.

V listopadu 1989 si připnula trikolóru na klopu

S listopadem 1989 přišla léta očekávaná změna a euforie. „Když to v listopadu začalo, tak jsme poslouchali rádio. Tam toho moc neřekli, ale nechala se pustit i Svobodná Evropa. No a já tehdy přišla do fabriky s trikolórou na klopě,“ vzpomíná s úsměvem Marie.

Její vedoucí s tak okázalým gestem ale zásadně nesouhlasil. „Musela jsem to sundat. Kabát jsem strčila do skříňky. Na nástěnce jsme ale stále četli, že to není pravda. Že pan Havel chce zpátky Barrandov a že to dělá kvůli tomu,“ říká k listopadové atmosféře v podniku.

Završením převratných změn na sklonku roku 1989 se stal odchod sovětských okupantů z Československa, který nastal v létě roku 1991. Podle Marie odjezd vojáků provázela demolice vybavení v kasárnách. „Když se chystali k odchodu, doslechli jsme se, že vojáci začali vytrhávat umyvadla, poškozovat elektřinu a všechno ostatní. To nás samozřejmě netěšilo,“ vypráví.

Když pak vojáci odjeli, v obci nastalo ticho. „Už tu nejezdila ta ohromná auta,“ dodává úlevně Marie. Červená Voda i manželé Ohlídalovi tak mohli otevřít novou a klidnější kapitolu svého života.