The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Okrouhlík (* 1924)

• narozen v roce 1924 v Praze na Žižkově

• vyučen jemným mechanikem

• v lednu 1944 nasazen na nucené práce v Německu

• pracoval v podzemní továrně na výrobu raket u města Nordhausen

• po bombardování Nordhausenu se vydal pěšky do Prahy

• v roce 1950 začal pracovat ve sledovacím odboru ministerstva vnitra

• přestoupil do odboru hospodářské kriminality Veřejné bezpečnosti

• po roce 1968 vyjádřil nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy

• vyloučen z KSČ, přišel o práci u Veřejné bezpečnosti

• až do penze pracoval jako mistr v podniku Sběrné suroviny Praha

Kluk z pražského Žižkova se v roce 1944 ocitl v místě, které patřilo k nejutajovanějším na světě. V podzemním továrním komplexu u města Nordhausen, kde vězni vyráběli rakety pro německou armádu. Přežil dřinu ve dvanáctihodinových směnách, hlad, čtyřicetistupňové horečky i těžkou cestu zpět domů.

Ladislav Okrouhlík se narodil v roce 1924 v pražské čtvrti Žižkov. Většina tamních dělnických rodin žila v bídě, ale jemu se v dětství špatně nevedlo. Jeho otec Rudolf Okrouhlík byl šikovný parketář, který vždy na stavbách sehnal dost práce na to, aby uživil dva syny i manželku Marii. Okrouhlíkovi žili skromně. Všichni bydleli v jedné místnosti, navíc s tělesně postiženou tetou, ale netrpěli hlady a to bylo tehdy to nejpodstatnější. „Když měla rodina dát co do hrnce, znamenalo to, že je zajištěná,“ shrnuje pamětník. Jeho kamarádi na tom byli hůř. Mnozí žili v žižkovských činžovních domech ve sklepeních, protože jejich rodiče neměli na nájem ani jedné místnosti.

Vyučil se jemným mechanikem a začal pracovat ve firmě v Praze-Košířích, která vyráběla optiku. Když Němci obsadili republiku, začaly se tam dělat zakázky pro německou armádu. To, že republika byla okupována Němci, nesl těžce: „Naše rodina byla dost vlastenecky zaměřená. Na každého doléhaly vyhlášky o zastřelených lidech, všude byl znát strach. Ale nakonec všichni sklopili uši i hlavy a koukali přežít. Jezdili jsme normálně dál do práce, hodně jsme si s tátou doma četli.“

Jeho zájem o literaturu ho dovedl k mladým lidem, kteří se scházeli na Žižkově a společně si četli poezii. Recitační kroužek tvořilo asi deset chlapců a dívek. Dokonce se k nim dostaly verše, které příbuzný jednoho z nich propašoval ven z koncentračního tábora Mauthausen. „Je to zvláštní, ale my jsme opravdu za války měli verše, které někdo napsal v koncentráku,“ říká pamětník.

Nástup na práci do Německa

Zlom v jeho poklidném životě v protektorátní Praze nastal v době Vánoc roku 1943. Přišlo předvolání, že v lednu musí nastoupit na práci v Německu. Ladislav Okrouhlík věděl, že není způsob, jak se nařízení vyhnout, a tak v lednu v určeném termínu čekal na Wilsonově nádraží. Nastoupil do zvláštního vlaku. Patřil mezi část pasažérů, která musela vystoupit v Magdeburgu. Byli ubytováni ve velkém domě s malými místnostmi a z něj každý den jezdili do továrny, kde se vyráběly součástky proudových leteckých motorů. „V té době jsme ještě dostávali jídlo. I když mizerné, dalo se tomu ještě říkat jídlo. Kupodivu nám rychle a dobře chodily i balíky z domova. Rodiče posílali, co mohli. Když to dali přímo na nádraží, ještě ten den to odjelo. Dokonce mi přišla i lahvička, ve které maminka poslala koňský guláš. A ono se to dalo jíst,“ vypráví. Poměrně snesitelné pracovní a životní podmínky trvaly do června roku 1944. Pak přišel příkaz, že si má zabalit a nastoupit do transportu.

Továrna

Vlak jej spolu s dalšími spolupracovníky odvezl k městu Nordhausen. Nedaleko od něj byla v kopci vybudována podzemní továrna na výrobu raket. Spolu s asi sedmdesáti dalšími muži byl ubytován v nedaleké vesnici, ze které vlakem jezdili do tajné podzemní fabriky.

„Byl to rozsáhlý kopec z čistého sádrovce. V něm byly prokopány skrz dva tunely a do nich vedly normální koleje, odbočka železnice. Mezi těmito souběžnými tunely byly prokopány výrobní haly. Těch bylo asi padesát,“ vysvětluje Ladislav Okrouhlík.

Do některých on ani další muži nasazení na práci nesměli. Šlo o haly, ve kterých se vyráběly rakety V1 a V2. Probíhala tam jejich montáž a konečná výroba. Na tu byli nasazeni vězni z nedalekého koncentračního tábora Dora. „Bylo to obrovské podzemní mraveniště pod správou esesáků a nacistické tajné služby,“ upřesňuje pamětník. Dvě hodiny mu trvala cesta z vesnice až do podzemní továrny. Dny byly stále stejné: práce, cesta na ubytovnu, spánek a znovu nástup. Tehdy poprvé poznal hlad. Do továrny se vozily várnice se směsí uvařenou ze shnilé mrkve a tuřínu. Každý dostal jen jednu naběračku na den. Ladislav Okrouhlík si přitom uvědomoval, že je na tom stále výrazně lépe než vězni z koncentračního tábora, které občas zahlédl. „Ti byli přísně hlídaní a zpočátku byli ubytováni přímo pod zemí. Později pro ně na druhé straně kopce postavili lágr,“ říká.

Práce v podzemí byla nebezpečná. I když továrna byla vybavena vzduchotechnikou, teplota v ní byla vysoká. Způsobila, že se sádrovec drolil. Jednou se utrhla velká část stropu a spadla přímo na dělníky v hale a mnohé zranila.

Ladislav Okrouhlík pracoval na součástkách pro výrobu letadel a turbínových motorů, ale viděl i části raket, které se přes tunel odvážely z jiných výrobních hal.

Po bombardování vznikla panika

V dubnu 1945 bylo město Nordhausen bombardováno. Vznikla panika a mnoho jeho obyvatel se utíkalo ukrýt do podzemní továrny v horách. On zůstal v nedaleké vsi, kde byl ubytován. Chtěl využít zmatku a vydat se na cestu domů, jenže neměl žádné doklady. Obával se, že by ho cestou mohla zastavit vojenská hlídka a byl by považován za uprchlého vězně. „Vše se tam zhroutilo. Nebylo co jíst, a nikdo nevěděl, co má dělat. Utíkali Němci, kteří nás měli hlídat, i muži, kteří tam byli se mnou na práci,“ říká pamětník. Německý velitel, jenž měl nad nimi dozor, řekl, že je neopustí, a snažil se pro ně vyřídit doklady, aby mohli odejít domů. Dostal však příkaz, že všichni mají setrvat na místě. Přesto jim oznámil, že kdo chce na své riziko odejít, tomu bránit nebude. „Dokonce si v hospodě půjčil malý vozík, žebřiňáček, objel vesnici a vyžebral pro nás brambory a zeleninu. Jak ustupovala fronta, ulágrovala se tam polní kuchyně. Nechali nás v ní uvařit si z toho, co sehnal. To bylo naše poslední teplé jídlo.“

Cesta pěšky domů

Pak se spolu s dalšími muži vydali na cestu směrem na Plzeň. Šli pěšky podél železniční tratě. Skrývali se, územím procházelo hodně hlídek, protože se tam nacházely tajné objekty. Podařilo se jim naskočit do vlaku, jenže právě na něj spojenecká letadla provedla nálet. Tak z něj zase vyskákali a utíkali se skrýt do blízkého lesa. Cesta do Plzně trvala sedm dní. Došel do ní z posledních sil. V noze měl totiž silný zánět. „Nedostatek vitaminů, imunita v háji. Jednu noc jsme spali zavrtaní do stohu. Byli jsme celí popíchaní, tak z toho vpichu jsem asi dostal zánět do nohy. Pak už jsem šel ve čtyřicetistupňové horečce,“ popisuje Ladislav Okrouhlík. V Plzni se dostal do nemocnice a byl ihned operován. Podařilo se mu spojit se s rodiči a ti pro něj přijeli. Tatínek s bratrem jej odnesli do vlaku, převezli ho do Prahy a tam se podrobil další operaci. V nemocnici nakonec strávil osm měsíců. Prožil v ní i Pražské povstání a osvobození. To vše ve sklepení vinohradské nemocnice, kam byli uloženi lidé po operaci, které nebylo možné přenášet. „Tak jsem v Praze v pětačtyřicátém prožil revoluci, ale neviděl jsem ani jedinou barikádu, ani jediný tank,“ shrnuje.

Byli jsme zfanatizovaní mládežníci

Přes svá zranění byl v roce 1946 odveden na dva roky na vojnu k tankové brigádě v Žatci. Poté nastoupil do podniku Tesla Hloubětín. Vstoupil do komunistické strany, pracoval v mládežnické organizaci a stejně jako většina mladých lidí po válce věřil, že společně vybudují nový, lepší svět. A tak se v roce 1950 nechal přesvědčit podnikovou stranickou organizací k práci pro ministerstvo vnitra. Vystudoval policejní školu a nastoupil na sledovací správu. O svých pohnutkách má nyní jasno: „Podlehl jsem bláznivému idealismu. Byli jsme zfanatizovaní mládežníci, kteří si mysleli, že předělají svět. Chtěli jsme ho jiný, ale nevěděli jsme jaký. Vlastně jsme jen papouškovali to, co do nás hustili.“

Tehdy však jasno neměl. Na jedné straně věřil, že dělá potřebnou práci, když sledoval lidi. Dostal něčí fotografii, jméno, místo bydliště a jeho úkolem bylo sledovat ho a zapisovat, kam chodí a s kým se stýká. Napsal o tom zprávu a tím to pro něj končilo. A tak to dělal, aniž příliš přemýšlel, proč se právě tito lidé stali předmětem zájmu Státní bezpečnosti. „Já vlastně dodnes nevím, co jsem si o tom všem tenkrát myslel. Ale jel jsem v tom,“ říká. Přestože práce u StB byla v padesátých letech mezi zaměstnanci ministerstva vnitra více ceněna než práce u Veřejné bezpečnosti, on v ní spokojen nebyl. Dodnes nedovede přesně popsat, co mu vadilo. „Možná jsem něco tušil, nevím,“ říká Ladislav Okrouhlík. Když se naskytla možnost nechat se přeřadit k Veřejné bezpečnosti, chopil se jí a začal pracovat na odboru hospodářské kriminality. Působil tam od roku 1952 do roku 1960 a dotáhl to do hodnosti majora. Podílel se na odhalování řady zločinů, byl například u rozkrytí skupiny zaměstnanců Národní banky Československé, která rozkrádala oddělení státního pokladu. Jeho deziluze z režimu, kterému sloužil, narůstala. Viděl případy, kdy se vysoce postavení komunisté dopouštěli zločinů v oblasti hospodářské kriminality, ale nikdy z nich nemohli být usvědčeni. „Byla tu kategorie nedotknutelných, kteří si mohli dělat, co chtěli. Na druhé straně tu byli lidé, kteří mohli být stíháni kdykoli za cokoli. Začínal jsem chápat, že to, v čem žiju, není to, čemu jsem věřil.“

Majorem ve sběrných surovinách

Poté Ladislav Okrouhlík pracoval na kriminální ústředně. Jenže přišel srpen 1968. Byl právě na dovolené u rodiny své ženy v Broumovském výběžku, když jej vzbudil tchán se slovy: „Jsme okupováni!“ Hned se vypravil do Prahy: „Někdo tomu říkal bratrská pomoc, někdo okupace. Já jsem jako příslušník ozbrojených sil cítil povinnost okamžitě nastoupit do služby, jestliže do naší země vstoupila cizí vojska. To přece nebyla normální situace.“

To, že se vstupem vojsk nesouhlasil, dal najevo na schůzi celoútvarového výboru KSČ, jehož byl členem. Následovalo vyloučení ze strany a následně i z řad Veřejné bezpečnosti. Pamětník si našel práci mistra v podniku Sběrné suroviny Praha, kde pracoval až do penze. V ní si ještě přivydělával jako přidavač u zedníků na stavbách. „Aspoň jsem se naučil, co se jak dělá, a mohl to uplatnit při práci na chalupě,“ podotýká.

Dodnes v něm však něco z doby, kdy věřil, že socialismus je to nejlepší zřízení, zůstalo. „Jsem stále levicově zaměřen. Je přece něco špatného na tom, že tady stále roste počet lidí na hranici chudoby a zároveň počet miliardářů, kteří ke svému majetku přišli divnými metodami,“ míní Ladislav Okrouhlík.