The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Olšanská (* 1943)

• narodila se 23. února 1943 v Praze jako Alena Charvátová

• její matka pocházela z chudé chalupnické rodiny, byla nejmladší z deseti dětí

• rodiče se rozvedli, když byla malá

• matka si vzala manžela jedné ze svých sester, která předčasně zemřela

• od šesti let žila v Děčíně, nevlastní otec ji později adoptoval

• chodila do Sokola, v páté třídě vstoupila i do Pionýra

• ve škole jí to šlo, učitelé jí doporučili, aby pokračovala ve studiu

• hrála na klavír a harmoniku, rodiče ji v hudbě velmi podporovali

• vystudovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, aprobace ruský jazyk a hudební výchova

• v létě 1968 odjela za svým nevlastním bratrem do Anglie

• v Anglii prožila okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• po těžkém rozhodování se nakonec kvůli matce z Anglie vrátila

• celý pracovní život působila ve školství a věnovala se mládeži

• v roce 1972 vystudovala na Univerzitě Karlově v Praze angličtinu

• v roce 1995 vážně onemocněla a odešla do invalidního důchodu

• díky znalosti angličtiny a ruštiny si přivydělávala jako průvodkyně po Evropě

• v roce 2022 žila v Děčíně

Jedno rozhodnutí, a život Aleny Olšanské se mohl ubírat úplně jiným směrem. Jedno osudové rozhodnutí, a místo v České republice mohla teď sedět třeba nad čajem o páté někde ve Velké Británii. Byl srpen roku 1968 a Československo se probudilo do úplně jiné reality.

Šok, smutek, zděšení – takové pocity se mísily v obyvatelstvu země, do které v noci na 21. srpna 1968 vpadly armády Varšavské smlouvy. Pozvali je někteří vysocí představitelé komunistické strany, zalekli se totiž probouzející se demokracie a svobody, které do socialistického Československa přineslo pražské jaro. Tu noc spala Alena Olšanská v domě svého nevlastního bratra v anglickém Ketteringu, jen kousek od města Northampton. Nevěřícně s bratrem sledovali v televizi a rozhlase dění v Československu.

Alenu Olšanskou navštívili v první den okupace její vlasti reportéři z lokálních novin Northampton Evening Telegraph, aby zprostředkovali svým čtenářům zděšení mladé Češky a těžké rozhodování, zda v Anglii požádat o politický azyl, nebo se vrátit do rodného Československa. Několikrát se marně pokoušela spojit se svou matkou, aby se s ní domluvila, jak se k celé situaci postavit. Nakonec se rozhodla vrátit domů a dodnes svého rozhodnutí tak trochu lituje. Nastoupila do školství a jen nerada se přizpůsobila režimu, který vyžadoval povinnou účast na lidových veselicích, oslavy význačných sovětských svátků a loajalitu vůči komunistickému režimu.

Strýček pracoval na Letné na Stalinovi

Alena Olšanská se narodila 23. února 1943 v Praze. Její maminka byla nejmladším z deseti dětí v chudé, chalupnické rodině, která pocházela z Horních Pasek u Ledče nad Sázavou. Matka i její sourozenci odešli za vzděláním většinou do Prahy.

Maminčini sourozenci se většinou vyučili, byli mezi nimi krejčí, košíkáři, hodináři. „Jeden její bratr byl kameníkem. Pracoval v roce 1955 na žulovém pomníku J. V. Stalina v Praze na Letné,“ dodává s pýchou v hlase pamětnice. Jednalo se v té době o největší skupinové sousoší v Evropě a na Letné stálo celých sedm let. Všichni strýcové a tety podle pamětnice o své podnikání přišli po roce 1948, kdy se k moci dostala Komunistická strana Československa (KSČ).

Maminka Aleny Olšanské se nejprve učila u cukráře, učení ale nedokončila, protože přišla do jiného stavu. „Když jsem se narodila, bylo mamince 21 let. S mým biologickým otcem ale nevycházela dobře, a tak se rozvedli,“ vypráví pamětnice. „Bydleli jsme u příbuzných, nejdéle u tety Aničky, která přišla ke konci války o muže,“ dodává a vysvětluje, že její matka se u své sestry starala o domácnost a vypomáhala jí v řeznictví. „Maminka také pracovala v továrně Tesla. A potom se stalo něco, co úplně změnilo naši situaci. Jedna z mých tetiček z Děčína náhle zemřela.“

Děčínský strýček se stal mým nevlastním otcem

Matčina sestra trpěla nedomykavostí srdeční chlopně a právě kvůli ní předčasně zemřela. „Bydlela se svým mužem v Děčíně, byli tam spokojení a pamatuji si, že měli i spoustu německých sousedů,“ vypráví Alena Olšanská a popisuje, jak Němci z Děčína postupně mizeli. „Když přišel konec války, museli si Němci většinou sbalit věci a z města odejít,“ vysvětluje. Poté, co se s maminkou v Děčíně usadila, mnoho původních německých obyvatel už nepotkávala. 

Maminka s pětiletou Alenou přišly do Děčína v prosinci roku 1949. „Provdala se za mého ovdovělého strýce, a tak se ze strýčka stal můj nevlastní otec. Tenkrát jsem chodila do první třídy, a tak jsem jen plynule přešla z pražské základní školy do děčínské,“ vysvětluje pamětnice. „Po válce nebylo vůbec nic, jídlo bylo na lístky, a když se objevily první kecky nebo tepláky, považovali jsme to za terno. Když jsem třeba jela na lyžák, měli byste vidět moje vybavení.“ 

V páté třídě vstoupila pamětnice do Pionýra. „Na maminku na třídních schůzkách vyvíjeli nátlak a ptali se jí, proč neusiluji o pionýrský šátek. Já už jsem v tu dobu chodila do Sokola, což mi stačilo. Abychom měli klid, do Pionýra jsem nakonec také vstoupila,“ vysvětluje.

Na fakultě byli výborní hudebníci

Alena Olšanská, tehdy Charvátová, od sedmé třídy základní školy Břicháčková byla výbornou studentkou. Rodiče ji podporovali v učení i hudbě. Hrála na klavír a později i na harmoniku. Na gymnáziu se nadchla pro studium jazyků. „Tam jsme měli výborného profesora angličtiny a už tenkrát jsem se rozhodla, že si právě z angličtiny udělám státnici,“ vysvětluje. Původně chtěla pokračovat studiem na ekonomické škole, ale právě na gymnáziu ji nasměroval její třídní učitel na pedagogickou dráhu.

Nastoupila tedy na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. „Celé čtyři roky na fakultě jsem prožila v jedněch tesilkách, v polobotkách, kterým se říkalo pilky, a v jednom hubertusu,“ vypráví o studentských letech. „Nevlastní otec byl velmi přísný. Doma jsem nikdy nesměla lhát a otec například vyžadoval, abych odevzdávala své písemné práce vyvedené krasopisem.”

Alena Olšanská si vybrala obor ruština a hudební výchova. „Na pedagogické fakultě byli velmi dobří muzikanti, já sama jsem jako altistka zpívala ve sboru,“ vzpomíná s láskou na studium. „Stala jsem se také ročníkovou vedoucí a dostala jsem za úkol pracovat na jedné základní škole s dětmi a vedoucími na pionýrských schůzkách. Měla jsem vést kroniku a zaznamenávat, jakou práci vedoucí odvádí. Už v pololetí jsem ale upozornila, že na schůzkách často chybí program a také vedoucí.” Nechtěla svůj čas marnit hlášením toho, co který vedoucí udělal nebo neudělal, a tak se raději sama funkce vzdala.

Hned po jejím nástupu do zaměstnání začaly tlaky na její vstup do komunistické strany. „Přišel za mnou kolega a řekl, že by mě měl přesvědčit ke vstupu do strany,“ vzpomíná zamračeně. „Já mu ale pohotově odpověděla, že mám spoustu práce. Potřebuji si udělat učební plány na celý rok, pracovat s magnetofonem a nemám čas ani prostor pracovat pro stranu.” Další nabídka už nepřišla.

Ota utekl z vlasti po nástupu komunistů

Už v roce 1965 dostal její nevlastní otec dopis s pozváním do Anglie od svého syna Otakara, který tam žil. Do Anglie utekl po roce 1948 poté, co si KSČ uzurpovala veškerou politickou moc v zemi a začala svou vůli vnucovat i jejím obyvatelům. „Tenkrát poslal Oto tatínkovi letenku, a tak za ním mohl odjet na návštěvu,“ vypráví Alena Olšanská. Další rok letěla do Anglie maminka.

V roce 1968 otec onemocněl a maminka sezvala příbuzné do Děčína. Nevlastní bratr Oto ale přijel s rodinou z Anglie až dva dny po otcově smrti. „Strávili tu měsíc a pak jsem se s nimi do Velké Británie vracela já,“ vypráví pamětnice a dodává, že se jí splnil sen. Mohla se podívat za hranice a navíc si procvičit angličtinu, kterou v té době studovala na Univerzitě Karlově v Praze. 

Atmosféra ve společnosti se na počátku roku 1968 zdála velice svěží, Alexander Dubček byl vycházející politickou hvězdou. „Některým politikům se dalo věřit. Sice ne Gottwaldovi, protože spolupracoval s Moskvou, ani Zápotockému, který vyhlásil měnovou reformu, ale lidi byli pořád ukáznění a odváděli svoji práci,“ popisuje situaci pamětnice.

Aleno, u nás jsou Rusové!

Psal se srpen 1968, pamětnici bylo necelých 25 let a s Otou vyjela do Anglie. „Na dvacátý srpen si vzpomínám, jako by byl včera,“ začíná s vyprávěním. „Spala jsem v pokojíčku u šestnáctileté Shirley, ráno se otevřely dveře a Ota řekl, že jsou u nás Rusové. Nechtěla jsem věřit. Vůbec jsem nechápala, co se děje,“ prohlašuje.

Alena Olšanská měla otevřenou zpáteční letenku domů do Československa. „Zůstávalo mi 14 dní na rozhodnutí, co udělám. Každý večer jsem trávila v slzách.“ Nevlastní bratr Oto jí nabídnul podporu, kdyby se v Anglii rozhodla zůstat. „Já bych tam bývala zůstala, byla jsem slovanský typ. Líbivá a zaoblená, myslím, že bych tam měla nádherně nastartovaný život.“

Netrvalo dlouho a u pamětnice se objevili reportéři z místních novin Northampton Evening Telegraph. „Chtěli znát můj pohled na věc, chtěli vědět, jak se cítím a co si o celé situaci myslím,“ vypráví o velkém rozhovoru do večerníku Northampton Evening Telegraph. „S bratrem jsme dění v Československu neustále sledovali v televizi a poslouchali jsme Svobodnou Evropu.“ V Northamptonschirském deníku se zpráva o okupaci Československa objevila na první straně.

Alena Olšanská se snažila všemožně spojit z Anglie se svojí maminkou. Volala jí přes kamarádky, posílala psaní, ale matka se jí zpátky neozvala. „Potřebovala jsem se s ní domluvit, potřebovala jsem vědět, zda to sama doma zvládne,“ popisuje pamětnice nelehkou situaci. „Dnes to od maminky vidím jako sobectví. Mohla jsem mít lepší život než ona. Stačilo jen, aby mi zavolala zpátky.”

S matkou se také potřebovala domluvit na prodeji nebo pronájmu bytu, který vlastnila. „Mamince bylo tenkrát nějakých 45 let, o nápadníky neměla nouzi. Jen jsem chtěla vědět, zda to beze mě zvládne. Kdyby bylo po mém, v Anglii bych zůstala,“ upozorňuje pamětnice a v jejím hlase je slyšet hořkost. Než se rozhodla do Československa vrátit, poslala na školský inspektorát pohlednici se žádostí, aby jí podrželi její místo učitelky. „Později jsem se dozvěděla, že ani nedošla, někomu se asi líbila.“

Okupace? Na to vám snad ani nemusím odpovídat

Ve školství se po vpádu okupačních vojsk v roce 1968 podle Aleny Olšanské všichni tvářili, jako by bylo vše v pořádku. „Každý učitel musel do takové rozhovorové místnosti vyjádřit svůj názor na to, že u nás jsou Rusové. V Děčíně na to vyčlenili nějakou učitelku z Kamenické ulice, která přišla s okupačním vojskem,“ dodává.

„Jste informovaná o tom, že jsem se právě vrátila z Anglie?“ odpověděla soudružce na otázku, co si myslí o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Tak vám snad ani nemusím odpovídat.“

Kdo se o situaci kolem okupace vyjádřil nesouhlasně, měl problém s komunistickým režimem. „Je známé, jak to pak s těmi lidmi dopadlo. O tom už ani nemusím mluvit,“ uzavírá vyprávění o událostech roku 1968 Alena Olšanská. „Pražské jaro vyšumělo a bylo po všem. Od Dubčeka už nebylo co čekat. Všechno bylo tak prapodivné a tak nepěkné, že výhled do budoucna byl hrozný.“

Adorovat režim jsem odmítla, dalo se v tom ale „bruslit“

Na rok 1968 má pamětnice ještě jednu silnou vzpomínku. „Na Silvestra jsme šly s kamarádkou tančit do Národní kavárny v Děčíně. A tam jsem poznala svého prvního muže. Seděl u stolu s pedagogy a přišel mě požádat o tanec,“ vzpomíná na seznámení s pohledným sportovcem. „V červnu příštího roku jsme se vzali a za rok, v listopadu 1971, se nám narodil syn Martin,“ vypráví Alena Olšanská. O čtyři roky později už požádala o rozvod. „Manžel se hodně věnoval sportu a schůzoval, na nic jiného mu čas nezbýval,“ vysvětluje.

Alena Olšanská nejprve učila, pak se chtěla věnovat více angličtině. „Různě jsem překládala, chodila jsem vyučovat i na učiliště pro lodníky nebo na průmyslovou školu,“ popisuje svoji pracovní dráhu. „Působila jsem také ve funkci ředitelky internátu na Slovanské ulici, který patřil ke stavební průmyslové škole na Letné.“ 

„Každý rok byly oslavy Velké říjnové revoluce. Pak bylo nutné poklonit se u hrobu padlých sovětských vojáků a nakonec prvomájové oslavy,“ vyjmenovává akce, kterých se musela s žáky povinně účastnit. „Domluvila jsem se rozumně s dětmi, aby si rozdělily účast na jednotlivých akcích, abychom nijak nevyčnívali, a ono to šlo.“

Přivez mi z Prahy placku s Havlem

Synovi pamětnice Martinovi bylo v roce 1989 18 let. „Byla jsem doma v Děčíně,“ vzpomíná na listopadové události v tehdejším Československu pamětnice. Během sametové revoluce se zhroutil komunistický režim. „Martin tenkrát dostal možnost jít do nultého ročníku Vysoké školy ekonomické, a tak byl v Praze. Pak se při demonstracích na Václavském náměstí zvonilo klíči a já ho poprosila, aby mi sehnal placku s Václavem Havlem,“ říká s úsměvem pamětnice a přiznává, že se o syna bála. „Já ho prosila, ať na Václavské náměstí nechodí, že je tam velká tlačenice, a on mi to slíbil. Nakonec mi placku přivezl a demonstrací se samozřejmě zúčastnil. Vynadala jsem mu. Byla jsem ale ráda za to, co se v republice děje,“ dodává Alena Olšanská.

Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaneš

Na rok 1995 pamětnice nevzpomíná ráda. Vážně onemocněla a musela odejít z práce do invalidního důchodu. „Když jsem se dala trochu dohromady, začala jsem jako průvodkyně vyjíždět na zájezdy po celé Evropě s jednou děčínskou cestovní kanceláří,“ vzpomíná na devadesátá léta. „Ze začátku vyjížděli za hranice celkem solventní důchodci, měli našetřeno a do sametové revoluce neměli kde peníze utratit. Po převratu chtěli hlavně cestovat.“

Na zájezdy vzpomíná ráda, většinou byly třídenní a pro ni samotnou byly velice náročné. „Byla to práce s lidmi. Musela jsem být pořád ve střehu, řešit problémy, i když byla třeba půlnoc. A tak jsem se zájezdy skončila ve svých 65 letech,“ říká. Cítila se už unavená. Alena Olšanská se celý život řídila heslem: „Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň.“