The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Omesová (* 1942)

• narozena 25. března 1942 ve Žďáru nad Sázavou Boženě a Bohuslavovi Špinarovým

• 9. a 10. květen 1945 prožila s rodinou ve sklepě, kde se skrývali před Němci

• 10. května 1945 vznikla fotografie, na které stojí u rozstřílené postýlky

• v roce 1948 nastoupila do školy

• v roce 1951 komunisté rodině znárodnili obchod

• v roce 1959 odmaturovala na jedenáctileté střední škole

• v letech 1959–1996 pracovala v podniku ŽĎAS

• v osmdesátých letech se podílela na šíření samizdatu

• v roce 2024 žila ve Žďáru nad Sázavou

Její fotografie z 10. května 1945, na které jako tříletá holčička stojí s panenkou v jedné ruce a s vařečkou v druhé u rozstřílené postýlky ve zdemolovaném domě, se stala ve Žďáru nad Sázavou legendární. Pořídil ji fotograf Vilém Frendl, který tak zdárně zachytil atmosféru konce druhé světové války.

Kde jsou ti čeští psi?!

Jarmila Omesová, rozená Špinarová, se narodila 25. března 1942 ve Žďáru nad Sázavou Boženě a Bohuslavovi Špinarovým. Její rodiče vlastnili menší obchod s potravinami a smíšeným zbožím. Na svět přišla do domu s číslem popisným 81/82 v Horní ulici, kde také prožila dětství a dospívání. Měla staršího bratra a později ještě dva mladší. Její první vzpomínky sahají do května roku 1945. Dodnes si vybavuje, jak slyšela na ulici z posledních sil kopat postřeleného umírajícího koně. Dne 9. května se celá rodina uchýlila do sklepa, protože se v ulici střílelo. „Byli jsme ve sklepě a prohnali se nám domem Němci. Mysleli si, že u nás někdo střílí na ně, tak vlítli do domu, rozmlátili okna, dveře, všecko v obchodě, co měl můj tatínek, taky rozbili všechny regály zboží a hodili čtyři granáty,“ vypráví pamětnice a dodává: „Křičeli, kde jsou ti čeští psi, a my jsme byli za dřevěnýma dveřma ve sklepě. Ve sklepě měli tatínek a maminka připravený už delší dobu otoman, vodu, nějaký jídlo, svíčky. Tam jsme přežili vlastně tu nejhorší dobu z 9. na 10. května ve čtyřicátém pátém roce.“

Kolem poledne 10. května matka zaslechla ruštinu, a tak se odvážili vyjít ven ze svého úkrytu. „Z kuchyně šel kouř, hořelo tam, protože jak tam hodili Němci ještě granáty, tak chytla postýlka. Ta byla úplně prostřílená. Naši v té kuchyni našli 360 střel, které pak posbírali, když začali uklízet,“ popisuje pamětnice. Vzpomíná také, jak vznikla ikonická fotografie, na které stojí ve zpustošené místnosti. „Odjakživa jsem byla bojovný dítě, tak jsem vzala vařečku – to vidíte, to malý, to je vařečka – a šla jsem na Němce. Panenku jsem měla s sebou i ve sklepě, pořád jsem jí říkala: ,Neplač, zas bude dobře.‘ Tak jsme to zaplaťpánbůh přežili, vlastně to datum si říkáme vždycky, že máme další den narození, protože kdyby nás byli v tom sklepě našli, tak asi nás vystříleli,“ říká. Fotografie se dodnes připomíná při výročí konce druhé světové války ve Žďáru nad Sázavou. Ačkoliv byla, jak sama říká, bojovné dítě, ještě nějakou dobu po dramatickém dění z května 1945 se s bratrem v noci probouzeli strachy. 

Lákalo mě, že můžu komunistům něco udělat

Po komunistickém převratu začalo jít všechno z kopce a v roce 1951 připravil režim rodinu o jejich obchod. V roce 1953 pak Jarmila Omesová přihlížela, jak její maminka pláče, když se dozvěděla o měnové reformě, která je připravila prakticky o všechno. Do školy začala Jarmila Omesová chodit v roce 1948. Prvních pět tříd absolvovala v národní škole dívčí, od 6. třídy byla škola přejmenována na osmiletou střední školu. Po závěrečných zkouškách nastoupila na jedenáctiletou střední školu, kterou zakončila maturitní zkouškou. „Přihlášku na vysokou školu mi vrátili s poznámkou, že vzhledem k tomu, že otec byl majitelem obchodu, nemám tedy správný dělnický původ a nemám nárok na další studia,“ vzpomíná. Od června 1959 tedy pracovala na konstrukci tvářecích strojů v technickém úseku v podniku ŽĎAS. Nejprve působila jako kreslička, později absolvovala při zaměstnání střední průmyslovou školu strojnickou. Poté pracovala na pozici pomocné konstruktérky, referentky technického rozvoje a referentky v oddělení normalizace. V roce 1963 se provdala za Karla Omese, narodily se jim tři děti, dcera Jarmila a dva synové Roman a Karel. Ve ŽĎASu pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1996.

V osmdesátých letech se zapojila do šíření samizdatu, konkrétně přepisovala na stroji román Miloslava Švandrlíka Černí baroni. „Kolega přišel a říká: ,Nemohla bys něco napsat na stroji? Bylo by to tajně, nesměla bys to nikomu nic říct a nikdo by tě u toho nesměl chytit.‘ Mě to lákalo, že můžu komunistům udělat něco, takže jsem se stala v podstatě disidentkou,“ říká s úsměvem a pokračuje: „Kolega sehnal někde opis už na stroji, co někdo psal. Nevím, odkud to donesl, nepídila jsem se po tom. Vždycky přišel, donesl mně v obálce napsaný na stroji list z té knihy a já jsem to měla přepsat. Takže jsem chodila do práce na pátou ráno, dokud tam nikdo nebyl, a psala jsem. Někdy jsem odpoledne tam zůstala, až všichni odešli, a psala jsem.“ Na tajnou činnost její a jejích kolegů se nikdy nepřišlo.

Sametovou revoluci přivítala s nadšením a účastnila se demonstrací. V důchodu se věnovala rodině, čtení nebo ruční práci. Dlouhodobě se zajímá o historii Žďárska. V roce 2024 žila ve Žďáru nad Sázavou.