The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Ondřejčková (* 1942)

• narozena jako Jana Honomichlová 24. června 1942

• otec František Honomichl pracoval jako automontér v Pragovce, matka Františka v zemědělství

• jako jediná ze čtyř sester šla studovat

• po maturitě (1959) byla díky dělnickému původu přijata ke studiu germanistiky a rusistiky na FF UK

• na popud vyučujícího Eduarda Goldstückera vstoupila v roce 1963 do KSČ

• během studia se provdala za Jiřího Ondřejčka

• má dvě děti, syna (1964) a dceru (1965)

• od roku 1964 pracovala v zahraničním vysílání Československého rozhlasu

• v období pražského jara jí otřáslo odhalení zločinů komunismu, zůstala však přesvědčenou členkou strany

• byla očitou svědkyní dění v budově Čs. rozhlasu 21. srpna 1968

• po prověrkách na začátku normalizace byla vyloučena z KSČ, odvolala se a rozhodnutí bylo změněno na vyškrtnutí

• i nadále pracovala v Čs. rozhlasu, v dopisovém oddělení

Germanistka Jana Ondřejčková pracovala od 60. let v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Byla přesvědčenou členkou Komunistické strany Československa (KSČ) a věřila v budování socialismu s lidskou tváří. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ale znamenala kruté vystřízlivění. 

Narodila se jako Jana Honomichlová 24. června 1942 v Nových Třebonicích, které jsou dnes součástí Jinočan v okrese Praha-západ. Pocházela ze skromných poměrů, její otec František Honomichl pracoval celý život ve vysočanské Pragovce a povolání automontéra bylo i jeho koníčkem. Maminka Františka, rozená Vycpálková, byla za svobodna služkou v pražské domácnosti, později se věnovala péči o rodinu, a když děti povyrostly, pracovala na státním statku v Mirešicích. 

Manželům Honomichlovým se narodilo celkem šest dcer, dvě nejstarší však záhy po narození zemřely na neznámou chorobu. S tou samou nemocí přišla na svět i malá Jana, díky otcovým kontaktům na známého lékaře však byla operována a přežila. Vyrůstala tedy jako nejstarší ze čtyř sester, po ní se narodila ještě Zdena, Daniela a nejmladší Miroslava. 

Dominantní osobou v celé rodině byla otcova matka – babička Honomichlová, silně věřící katolička, která trvala na tom, aby se děvčata účastnila nedělních mší v nedalekém Ořechu, chodila ke zpovědi, šlapala měchy varhan a ve škole se účastnila výuky náboženství. Rodiče proti tomu neprotestovali, přestože nebyli věřící; otec Františky Honomichlové dokonce zakládal na Černokostelecku ateistický spolek. 

Do kostela i do KSČ

Nejstarší vzpomínka Jany Ondřejčkové pochází z květnových dnů roku 1945, kdy v Praze probíhaly boje povstalců s ustupující německou armádou a děti Honomichlových se ukrývaly ve sklepě. „Stále si pamatuji zápach toho sklepa. V polovině se skladovalo uhlí, v druhé polovině zelenina a pětilitrovky vajec naložených ve vápně. Stále mám před očima haldu uhlí, naskládané dřevo a jutový pytel plný kostkového cukru, který jsme společně s Věrkou od sousedů tajně ujídaly,“ vzpomíná Jana Honomichlová. 

Vybavuje se jí také výjev na rohu u místního pekařství, kdy Novými Třebonicemi projížděly nákladní vozy plné vojáků v německých uniformách a pekařka na ně samou radostí stříkala vodu z hadice, kterou právě zalévala květiny. Až později pochopila, že zřejmě šlo o vlasovce. 

Babička Honomichlová navzdory své katolické víře hned v roce 1946 podala za svého syna přihlášku do KSČ a o dva roky později přihlásila i snachu. „Babička byla pragmatik,“ směje se Jana Ondřejčková. „Moji rodiče žádní přesvědčení komunisté nebyli. Platili příspěvky a odebírali Rudé právo, které jsme pak, natrhané na proužky, používali místo toaletního papíru.“ 

Životní úroveň rodiny v tomto období příležitostně vylepšovaly balíčky od babiččiny sestry Marie Šťastné, přezdívané teta Mary, která již kolem roku 1918 přesídlila s manželem do USA. Posílala příbuzným oblečení, někdy na československé poměry značně výstřední, a také dolary v obálce, které ovšem rodiče museli povinně směňovat v bance za koruny. 

Jana prožívala šťastné venkovské dětství, nedotčené dobovými politickými zvraty. Její rodiče se nezajímali o politiku, měli rádi humor, doma zněly legionářské písničky, maminka dcerám před spaním recitovala a otec předčítal z knih Boženy Němcové. 

V roce 1948 nastoupila do první třídy ve třebonické dvoutřídce a vzpomíná na romantické cesty do školy sněhovými závějemi. Jejich třídní učitelka sem byla zřejmě „za trest“ přeřazena z Prahy, protože byla věřící. Ve čtvrté třídě ji dočasně zastupovala jiná učitelka, přesvědčená komunistka, která na konci školního roku razantně odmítla kytičky od dětí: „Soudruh Lenin neměl rád řezané květiny. Propříště tedy žádné řezané květiny, které potom shnijí. Pamatujte na soudruha Lenina,“ oznámila jim. 

Brzy poté se Jana poprvé střetla s temnými stránkami 50. let: když čekala u rádia na rozhlasovou pohádku, vyslechla kousek z přenosu z inscenovaného procesu s Rudolfem Slánským. „Nevěděla jsem, o co jde, ale drásal mě hlas prokurátora Urválka. Jeho skřehotavý hlas jsem měla v uchu dlouho.“ Zaslechnutý úryvek si ovšem tehdy neuměla zařadit do kontextu dalších událostí. Byla hrdou členkou Pionýra a ráda recitovala. Účastnila se i tryzny k úmrtí J. V. Stalina, kde přednášela tyto verše: „Tvář soustředěná, přímá, / jen trochu stříbra ve vlasech. / Nezemřel Stalin, / stále se dívá.“ 

Je dělnického původu, má předpoklady ke studiu západního jazyka

Roku 1956 ukončila druhý stupeň základní školy v Řeporyjích a díky doporučení své třídní učitelky z prvního stupně se přihlásila na gymnázium (tehdy jedenáctiletku) Wilhelma Piecka na pražských Vinohradech. Kvůli každodennímu dojíždění stála poněkud stranou studentského života, to ale nebyl jediný důvod. Jako jedna z mála studentů ve třídě pocházela z dělnické rodiny, většina spolužáků měla zázemí v rodinách vinohradských lékařů, právníků a úředníků. Zpočátku neznala písničky, které spolužáci hráli na chmelových brigádách, neměla ani vědomosti o intimním životě přiměřené svému věku. Z kolektivu ji poněkud vyčleňovala i horlivost ve studiu: „Byla jsem velmi svědomitá žákyně, odhodlaná dodržovat daný řád a plnit své povinnosti.“ To všechno způsobovalo, že se cítila vyčleněná z kolektivu a vůči svým spolužákům měla komplexy méněcennosti. 

Roku 1959 úspěšně odmaturovala a toužila pokračovat ve studiu na Vysoké škole ruského jazyka a literatury, založené v Praze roku 1952. Ruština byla její láskou už od útlého věku, na zvláštní povolení ředitele dvoutřídky se mohla ruštinu učit dokonce již od třetí třídy. Zájem o tento jazyk posílila i ruštinářka na gymnáziu, která se soustředila zejména na výuku ruských klasiků, jako byli Puškin a Lermontov. Jenže Janina vysněná vysoká škola roku 1959 ukončovala svou činnost a už nepřijímala nové studenty. Jako náhradní řešení jí nabídli studium ruského jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde si k němu musela vybrat ještě druhý obor. Jana zvolila němčinu a u přijímacích zkoušek ji překvapilo, že ji poslali rovnou na katedru germanistiky. Německy se do té doby učila jen tři roky a ovládala pouze základy jazyka. Součástí přijímacího pohovoru byly i otázky týkající se povědomí o mezinárodní politické situaci. Jana dostala jen jedinou otázku: Co je to NATO? Když stručně odpověděla, komise byla spokojena a brzy nato jí přišlo oznámení, že je přijata. 

Až o léta později, roku 1968, když mohla nahlédnout do svých kádrových materiálů, odhalila pozadí svého přijetí na vysokou školu: „Jelikož je dělnického původu, má veškeré předpoklady pro studium západního jazyka,“ stálo v jejích papírech. Tehdy pochopila, že díky svému původu měla přijímací zkoušky možná snadnější než jiní uchazeči. 

Jana šla studovat jako jediná ze čtyř sester Honomichlových. Mladší Zdena nastoupila jako dělnice do čokoládoven a nějakou dobu ji na studiu finančně podporovala. Další sestra, Daniela, dělala mzdovou účetní, a nejmladší Miroslava pracovala ve spořitelně. 

Komunismus je dobrá věc. Jen se musí vzít z jiného konce

Během studia germanistiky a rusistiky ji učilo mnoho tehdejších předních odborníků, mimo jiné i germanista a bývalý diplomat Eduard Goldstücker. Ten byl roku 1951 zatčen a o dva roky později v zinscenovaném procesu s Rudolfem Slánským odsouzen na doživotí, ale již roku 1955 byl propuštěn a rehabilitován. Jana měla se svým pedagogem blízký vztah, pracovala jako jeho „pomvěd“, tedy pomocná vědecká pracovnice. 

Právě Eduard Goldstücker ji roku 1961 navrhl na členství v KSČ a v přijímacím řízení se stal i jejím ručitelem. „Tehdy jsem těm idejím pořád ještě věřila a neměla jsem dostatek informací,“ poznamenává Jana Ondřejčková. Na schůzi, na níž byla Jana s dalšími dvěma adepty přijímána za kandidátku KSČ, vystoupil Eduard Goldstücker s projevem, v němž zmínil i zločiny 50. let. Pamětnice o nich tehdy podle svých slov slyšela vůbec poprvé, byť ve velmi okleštěné podobě, protože se mluvilo pouze o nespravedlnostech, které postihly členy komunistické strany. Jeho slova na schůzi přesto vyvolala poprask: „Tam bylo absolutní ticho. Ti komunisti úplně oněměli. Potom měl Goldstücker nádhernou řeč k nám mladým. On byl tehdy pořád ještě přesvědčený, že komunismus je dobrá věc, ale že se musí vzít z jiného konce, ne z toho sovětského,“ vzpomíná Jana Ondřejčková. Toho dne se tedy stala kandidátkou a o dva roky později i členkou KSČ.

Jako studentka třetího ročníku se Jana provdala. Její manžel, Jiří Ondřejček, neměl láskyplné rodinné zázemí, vychovávala ho nevlastní matka, a proto se už ve 14 letech, roku 1948, rozhodl vstoupit do armády. Vystudoval vojenské gymnázium ve Vyškově a pokračoval technickým studiem na vojenské vysoké škole. Byl naprosto přesvědčeným a oddaným komunistou, ale během 50. let si začal uvědomovat rozpory mezi komunistickou ideologií a realitou. Postupně se pro něj další působení v armádě stávalo nesnesitelným a podal si žádost na odchod do civilu. Jeho otci však přišlo úřední oznámení, že v případě odchodu syna do civilu by musel zaplatit veškeré náklady na synovo studium od jeho 14 let. Pracoval jako listonoš a takovou sumu neměl k dispozici, takže Jiří Ondřejček v armádě ještě několik let zůstal. Podruhé se o odchod pokusil začátkem 60. let, kdy mu bylo vyhověno. V době, kdy ho Jana poznala, již pracoval jako civilní zaměstnanec Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. 

Ještě během studia se jim narodil syn Michal (1964), který nyní (2024) žije v USA, brzy poté dcera Zuzana (1965), jež hraje na housle v různých malých kapelách i divadelních souborech. 

Poprvé viděla manžela plakat 

Jana Ondřejčková končila studium v době, kdy byly zrušeny všechny doktorské tituly kromě lékařských a právnických; fakultu tedy opouštěla jako promovaný filolog. Díky tomu, že byla vdaná, nemusela nastoupit na umístěnku mimo Prahu. Dostala nabídku na práci v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, kde již během studia absolvovala praxi jako stážistka. Zpětně si uvědomovala, že v tom mohlo sehrát roli i její členství v KSČ. „Tehdy mě to ale nenapadlo, říkali mi, že mám cit pro rozhlasovou práci,“ uvažuje. 

Jejími mentory se v rozhlase stali redaktoři Olga Jeřábková a Walbert Schmirler. Nastoupila do redakce vysílání do zahraničí, jejímž úkolem bylo prezentovat socialistické Československo posluchačům v německy mluvících zemích v co nejlepších barvách. Zpravodajské a politické pořady se střídaly s odlehčujícími rubrikami o kultuře, turismu či různých zajímavostech. Jana Ondřejčková překládala texty do němčiny a připravovala je pro vysílání. 

Jako zaměstnankyně rozhlasu prožívala také politické uvolňování pražského jara. Ona i její manžel coby přesvědčení komunisté se poprvé dostávali k podrobnějším informacím o hrůzách politických procesů stalinismu, přečetli si například Doznání Artura Londona, a začátkem roku 1968 tak zažívali tvrdé rozčarování: „Pro manžela to byl obrovský šok a osobní tragédie. Zklamal se ve všem, čemu věřil. Poprvé jsem ho viděla plakat,“ říká Jana Ondřejčková. Třebaže stále zůstával členem KSČ, v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži se zapojil do činnosti Klubu angažovaných nestraníků (KAN). 

Reformní proud v KSČ Janě Ondřejčkové nicméně imponoval. Dnes zpětně vnímá, že pojmy jako „osmašedesátník“ a „dubčekovec“ jsou mladší generací vnímány jako cosi hanlivého. „Vy jste nezažili, že sedíte před obrazovkou, na které dojatý Dubček říká: ,Teď budeme budovat socialismus s lidskou tváří.’ Nedovedete si představit, co to pro nás znamenalo. Těšili jsme se, že ukážeme světu tu třetí cestu,“ obhajuje své tehdejší postoje. 

Pod namířeným sovětským samopalem

21. srpna 1968 nad ránem probudil manžele Ondřejčkovy v jejich bytě na Petřinách rachot letadel z ruzyňského letiště. V okolních domech se rychle rozsvěcovala okna, z jednoho z nich kdosi vykřikl: „Rusáci jsou tady!“ Tak se Jana Ondřejčková dozvěděla o přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

Protože děti byly v té době na chatě s prarodiči, nasedli s manželem na jeho motorku a jeli do centra. „Na náměstí Republiky jsme viděli kropicí vůz a na něm skupinku mladíků. Jeden z nich držel československou vlajku, jeden chlapec na tom voze plakal.“ Dorazili k budově rozhlasu, kolem které již vládla značně vyostřená atmosféra mezi okupačními vojáky a protestujícími Pražany. Janin vedoucí z balkónu v prvním patře na ni volal, ať do budovy nechodí, ona ho ale neuposlechla, šla dovnitř a hledala, jak by se mohla zapojit do činnosti. Na chodbě mezi debatujícími politickými komentátory zahlédla Jiřího Hanáka, který říkal: „Národ, který se podruhé vzdává bez boje, nemá právo na existenci.“ 

Před budovou rozhlasu se střílelo, některé kulky vlétly i do oken a jedna zasáhla i Janin stůl, takže zaměstnanci z kanceláří, které měly okna do ulice, se zdržovali na chodbách. Přicházely zprávy o tom, že v garážích rozhlasu se obvazují ranění. Okolo poledního přišel příkaz vpustit do budovy sovětské vojáky. „Přišli k nám na chodbu a my jsme se museli postavit čelem ke zdi,“ popisuje Jana Ondřejčková následující události. „Najednou jsem ucítila v zádech žďuchnutí. Jeden voják si mě vybral a s namířeným samopalem mě odváděl.“ Postupně ji vedl do jednotlivých kanceláří a na jeho pokyn musela vypnout a vytáhnout ze zásuvky všechna technická zařízení rozhlasu. „V ten moment jsem si neuvědomovala strach. Nad strachem, že člověka mohou zastřelit, převládal šok z toho, co se stalo. Že nás přepadli, že tady jsou. Že by tu mohli zůstat dalších 20 let, to si člověk vůbec nepřipouštěl.“ 

Už nikdy slepě důvěřovat

Později téhož dne museli zaměstnanci rozhlasu opustit budovu. Janin manžel na ni stále čekal a líčil jí incident, k němuž mezitím došlo na rohu Vinohradské a Italské ulice. Jeden tank začal hořet a sovětští vojáci, kteří na něm seděli, seskákali dolů. Jeden tankista zůstal uvězněný uvnitř, nemohl otevřít poklop. Janin manžel a ještě dva další muži mu pomohli poklop otevřít, aby si zachránil život. Toto lidské gesto ale vyvolalo nevoli dalších přítomných, kteří zachránce obvinili, že pomáhají okupantům. V davu kypěly bouřlivé emoce. 

Jana Ondřejčková s manželem se potom vydali po Praze s úmyslem oslovovat sovětské vojáky a vysvětlovat jim, že v Československu není kontrarevoluce. Většina z nich s nimi odmítla hovořit, jen se bez výrazu dívali před sebe. Jeden mladý voják prý plakal: „Brečel tak, že měl cestičky slz na zaprášených tvářích.“ Teprve u třetího tanku narazili na mladého důstojníka, který byl ochoten s nimi hovořit: „My nechápeme, proč proti nám tak protestujete. Dostali jsme okamžitý rozkaz, že musíme jet na pomoc bratřím Slovanům, protože do pohraničí Československa prý vtrhli západní imperialisté a stojíme na pomezí třetí světové války.“

Manžel Jany Ondřejčkové se domníval, že právě tohoto důstojníka později viděl ve škarpě zastřeleného. Jana Ondřejčková usuzuje, že mohl být takto potrestán za to, že přes zákaz mluvil s obyvateli Prahy. 

Pamětnice poté odcestovala na chatu, kde se tchán a tchyně starali o jejich děti, a další srpnové dny už prožila mimo Prahu. Do budovy rozhlasu se spolu s dalšími zaměstnanci vrátila v září 1968: „Nastal velký úklid. Na stole jsem našla patronu a v zásuvce svého stolu exkrementy jednoho vojáka. Jak vypadaly záchody, to si neumíte představit…“ 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa považuje za ostrý řez ve svém životě: „Uvědomila jsem si, že ničemu nemám slepě důvěřovat, že mám používat hlavně svůj rozum. Člověk se může opájet krásnými idejemi, ale nemá je slepě přijímat. To se pro mě od té doby určitě změnilo.“ 

Manžel Jany Ondřejčkové uvažoval o emigraci, ona to však odmítla – jak kvůli rodičům a sestrám, tak proto, že Prahu považovala za svůj domov a „nedovedla si představit život bez Hradčan“. Své rozhodnutí nezměnila ani v roce 1969, kdy měla možnost jako stážistka vycestovat do Rakouska a navštívit tamní rozhlasová studia. 

Vyškrtnuta, nikoli vyloučena 

V roce 1970 se v Československém rozhlasu již naplno začaly projevovat nové poměry. Začínala takzvaná normalizace a většina vedoucích pracovníků musela odejít. Na jejich místo podle slov Jany Ondřejčkové nastoupili lidé, kteří často měli postavení ve strukturách Státní bezpečnosti a byli absolventy školy KGB v Sovětském svazu. Jejími novými nadřízenými se stali František Böse a později Ladislav Schell. 

V roce 1971 v rozhlasu probíhaly stranické prověrky, jimž byla vystavena i Jana Ondřejčková. Zaznívaly na nich dvě klíčové otázky: zda prověřovaný souhlasí s tzv. bratrskou pomocí (tedy invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa) a zda souhlasí s probíhající normalizací. „Já jsem na obě otázky odpověděla ‘ne’. Naivně jsem jim odpověděla, že celý život jsem věřila, že Sovětský svaz je náš nejlepší přítel. A tohle si přátelé nedělají. Přátelé musí o problémech diskutovat a najít společnou cestu.“ Vyjádřila se také k otázce o normalizaci: „Říkala jsem jim, že zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se něco normalizovalo.“ Jako příklad uvedla, že její bývalý pedagog Eduard Goldstücker nedostal v rozporu s platným tiskovým zákonem možnost reagovat na celostránkový nactiutrhačný článek, který o něm vyšel v Rudém právu. 

Po pohovoru si ji její nadřízený František Böse vzal stranou a řekl: „Jano, omlouvá vás pouze vaše mládí. Dovolte, abych vám řekl, že jste kráva. Nevíte, o co tady jde.“ Vzápětí se od něj dozvěděla, že se s ní počítalo coby s „novým mladým kádrem“ do vedení celé redakce německého vysílání. Normalizátoři totiž předpokládali, že s nimi bude ochotna spolupracovat. 

Jana Ondřejčková byla po prověrkách vyloučena z KSČ, ale proti rozhodnutí se odvolala na ÚV KSČ a verdikt vyloučení jí změnili na méně závažné vyškrtnutí. Stranu musel opustit také její manžel. „Člověk, který byl pouze vyškrtnutý, mohl snadněji získat práci. A my jsme se s manželem domluvili, že jeden z nás musí být umírněnější, abychom rodinu existenčně neohrozili,“ říká pamětnice. 

Po půl roce byla před prověrkovou komisi předvolána znovu a znovu setrvala na svých názorech. Mezitím ji oslovil také její nový vedoucí Ladislav Schell, který ji žádal, aby donášela na některé kolegy v rozhlase. Pamětnice se přidržela rady své někdejší mentorky Olgy Jeřábkové: „Všechno chtěj písemně.“ Požadovala tedy, aby pokyn donášet informace dostala v písemné podobě. Nadřízený ji vyhodil z kanceláře a už nikdy po ní nic podobného nežádal. 

Své zaměstnání v rozhlase si Jana Ondřejčková udržela, přestože musela opustit redaktorský post, snížili jí plat a nesměla dostávat prémie. Pracovala v dopisovém oddělení, které zpracovávalo dopisy posluchačů převážně z Německé demokratické republiky (NDR). Některé kritické dopisy ovšem na pokyn svého vedoucího nechávala „zmizet“. Až po roce 1989 se dozvěděla důvod této praxe: jeden z německých zaměstnanců rozhlasu totiž dopisy kritické k okupaci Československa odnášel na ambasádu NDR a jejich pisatelé byli ve své vlasti potrestáni, někdy i vězněni. 

V době normalizace Jana Ondřejčková působila také jako takzvaná pokrývačka: pod jejím jménem mohli publikovat někteří v té době zakázaní autoři, například již zmíněná Olga Jeřábková.