Rostislav Osička

„Přišla revoluce a já jsem měl první privátní školu boxu v republice. Hned jsem to rozjel a namotali se na mě takoví dva kovbojové a že by chtěli dělat velké zápasy v Lucerně. Chtěli ode mě pomoct. Abych jim dal know-how a zaštítil to svým jménem, oni na to měli mít prachy. Žádné prachy ale neměli. Jenom si na to hráli. Pozvali sem desítku ruských boxerů včetně olympijského vítěze Janovského. Byli to ale podvodníci. Byli to sice boxeři, ale dělali to za prachy. Byl tedy domluvený sparring. Říkám těm dvěma klukům, jestli na to mají peníze, a prý že mají. Můj kamarád, který měl řeznictví a byl bývalý vzpěrač, mi dal dvě stě tisíc, a to tehdy bylo hodně peněz. Dal jsem jim to bez potvrzení, oni to shrábli, nakoupili si pěkná saka, jezdili si v šest set třináctkách, měli svého řidiče. No, nalítnul jsem jim jako idiot.“

„Čtu teď filozofa Blaise Pascala, který je můj idol. Vím o něm od dcery, která studuje filozofii na fakultě. Je v něm něco podobného mně, co je mi blízké, protože já taky uvažuji srdcem, a ne mozkem. Když začnu přemýšlet, tak je to někdy pozdě. Buď mě někdo podrazí a ví, že to není správné, já to tak ale cítím, a stejně to udělám srdcem. A ten Pascal taky – má srdce, cit a vnímání. Třeba Milan Machovec, filozof, kterého mám rád a kterého jsem chtěl navštívit v nemocnici, ale nestihl jsem to, ten napsal: ‚Kam až bych musel jít, kdybych chtěl dojít na konec světa, když je kulatý. Kam až bych musel jít, abych došel na konec svého trápení, když smrt se spojuje v jednom prstenci se životem.‘ V tom je vlastně všechno řečeno. A všichni se pachtí a ženou se dopředu, myslí si, že jsou něco, ale jsou jenom svědomí a vědomí.“

„Pak přijeli Rusáci, utkání se konalo, bylo to dobré, byl to sehraný sparring, a pak ti dva borci zmizeli. Ti Rusáci ale za mnou přišli, že ještě nedostali peníze. Vzali si ten šek a šli do banky. Přiběhli asi za hodinu zpátky, bledí, sinalí, zaťaté pěsti, mohli by rukama lámat skály. Ta směnka byla napsaná na 999 tisíc, tedy milion korun, a nebyla krytá. Chtěli po mně, abych jim ty peníze dal. Já jsem říkal své tehdejší ženě – co teď? Prodáme auto, máme favorita, to je za pár korun, něco si půjčíme, něco někde vyhrabeme... Takhle jsem přemýšlel. Byli ubytovaní v hotelu Evropa, kde pořád čekali, co se bude dít, a nechtěli odjet. Nakonec to ale zabalili, zdejchli se a zmizeli a od té doby už jsem je nikdy neviděl a nic o nich neslyšel.“