The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Zdeňka Ostmeyerová (* 1943)

• narodila se 8. března 1943 v Popelištné na Pelhřimovsku

• v letech 1960 - 1965 vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v aprobaci dějepis – český jazyk a literatura

• od srpna 1965 pracovala jako vyučující zahraničních studentů na Univerzitě 17. listopadu v Hamru na Jezeře, později v Zahrádkách

• okupace v srpnu 1968 ji zastihla na Kypru

• účastnila se pohřbu Jana Palacha

• od září 1969 vyučovala v Praze

• jako nestranička přečkala normalizační prověrky

• v roce 1973 se provdala za svého bývalého studenta Jűrgena Ostmeyera pocházejícího z tehdejšího západního Německa

• o manžela se zajímala československá rozvědka, spolupráci odmítl

• od roku 1974 vyučující na Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy

• v roce 1984 manželé Ostmeyerovi adoptovali dceru z kojeneckého ústavu

• po sametové revoluci zástupkyně ředitele Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy

Zdeňka Ostmeyerová, rozená Janáková, se narodila 8. března 1943 v Pelhřimově jako páté dítě z celkem šesti sourozenců. Vyrůstala v malé obci Popelištná u Červené Řečice, kde měl její otec Bohumil Janák (1901–1972) kolářskou dílnu. Matka Františka Janáková, rozená Váňová (1906–1986), byla v domácnosti. Úplně první vzpomínka pamětnice se váže k událostem z května 1945. „Na Pelhřimovsku byl konec války dost divoký. Tou naší vesnicí, která je v kopci, utíkali němečtí vojáci. My jsme bydleli uprostřed vesnice. Já si pamatuju obrovskou tmu v okně, fousatého muže a namířenou zbraň. Moje sestra, která je o osm let starší, mě chytla do náručí. Ten člověk potom odešel. Určitě to byl Němec, protože Němci tou cestou opravdu utíkali, navíc asi tři kilometry od nás byl německý lazaret. Tahle událost pro mě zřejmě měla větší důsledky, než jsem si pak stačila uvědomit,” popisuje děsivý zážitek z dětství Zdeňka Ostmeyerová. 

 

Dětství v neklidné době 

Přestože rodiče zahrnovali Zdeňku a její sourozence maximální péčí a láskou, pamětnice i jako dítě vnímala tíživou společenskou atmosféru padesátých let. „Člověk, který prožíval dětství v padesátých letech na malé vesnici uprostřed násilné kolektivizace, nemůže mluvit o idylickém dětství,” připomíná pamětnice a pokračuje: „Samozřejmě jsem si všímala, že jsou některé věci jinak než v učebnicích. U nás to bylo znásobeno například tím, že naše vesnice je blízko Želiva, kde jak známo byl internační tábor pro kněze až do roku 1956. Každý o tom věděl. Když pak ve škole slyšíte, že je podle ústavy v Československu náboženská svoboda, tak vám to hlava nebere,“ upozorňuje na absurdity doby Zdeňka Ostmeyerová 

Po únoru 1948 byl otec pamětnice donucen ukončit svoji kolářskou živnost a nastoupit jako údržbář v JZD. Pamětnice si stejně jako většina dětí z vesnice užívala her spolu se spolužáky. Na druhou stranu musela pomáhat s rodinným hospodářstvím. Důležitou roli v životě Zdeňky představovala od dětství literatura. Vztah ke knížkám si pamětnice vybudovala díky otci a ředitelce základní školy v Červené Řečici Marii Stárkové. Mezi pamětnicí a ředitelkou Stárkovou vzniklo nakonec i celoživotní přátelství. 

 

Vzdělání není samozřejmost 

Do školy chodila pamětnice každý den tři kilometry pěšky, nebo jezdila na kole. „Do školy jsem šla i v roce 1956, kdy byl mráz minus třicet šest stupňů. Odmalička mám zimu velmi ráda a v současné době ji postrádám.“ Díky dobrému prospěchu chtěla Zdeňka Ostmeyerová pokračovat ve studiu na střední škole. To ovšem nebyla v té době žádná samozřejmost. „U každého dítěte, které pocházelo ze zemědělství, bylo zvažováno, jestli na tu střední školu bude moci jít, nebo jestli bude muset zůstat v zemědělství. Vůbec to nebylo automatické. Díky tomu, že můj nejmladší bratr šel na zemědělské učiliště, jsem já mohla jít na střední školu,“ líčí Zdeňka.

Gymnázium, tehdy jedenáctiletá střední škola v Pelhřimově znamenala pro pamětnici důležitý mezník. „Ve třídě nás bylo čtyřicet. Cítila jsme se trochu jiná svými zájmy. Většina spolužáků byla technicky zaměřená a já jsem byla vždycky orientovaná humanitně.” Ke středoškolskému studiu v druhé polovině padesátých let patřilo členství v Československém svazu mládeže (ČSM). „V rámci svazu mládeže byla organizována řada literárních soutěží, sportovních akcí a brigád. Nemám pocit, že by docházelo k nějakému nátlaku. Když se po roce 1989 vracely kádrové materiály, tak mě pobavilo, že mi doporučení na vysokou školu psal nejen ředitel, ale i spolužák z vedlejší třídy.” 

Vysokou školu, konkrétně Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v aprobaci dějepis – čeština, začala Zdeňka Ostmeyerová studovat v roce 1960. To s sebou samozřejmě neslo i jisté starosti. „Byla to finanční zátěž pro mé starší rodiče.” Zdeňka proto vděčně vzpomíná na pomoc sourozenců a jejich partnerů. 

 

Touha učit 

V první polovině šedesátých let přednášela na filozofické fakultě celá řada významných osobností. Mezi ně bezesporu patřil především profesor československých dějin Václav Husa. U něj psala pamětnice diplomovou práci s názvem Rod Bryknarů z Brukštejna, jeho hospodářský a sociální vzestup v druhé polovině 16. století: Studie k typologii úřednické šlechty doby předbělohorské. Dalšími důležitými osobnostmi byli například Josef Petráň, Eduard Maur, František Kafka nebo František Kutnar a na metodiku vyučování dějepisu Jiří Hánl. Záznamy některých jejich přednášek uchovává pamětnice dodnes. 

Během studia se Zdeňka Ostmeyerová zapojila i do studentské vědecké činnosti. Spolu se čtyřmi spolužačkami zpracovala na základě výzkumu na školách v Praze a v Jihočeském kraji práci o stavu a problémech vyučování dějepisu na středních školách. Práce zvítězila ve fakultním i celostátním kole soutěže studentských vědeckých prací a vyvolala diskusi v časopisu Dějiny a současnost. I to svědčí o průběžném směřování pamětnice k učitelskému povolání. 

 

Vyučující zahraničních studentů 

Po promoci v červnu 1965 hledala Zdeňka uplatnění v oboru v severních Čechách. To se jí podařilo získat v Hamru na Jezeře ve Studijním středisku tehdejší Univerzity 17. listopadu, která byla zřízena v roce 1961 speciálně pro přípravu a studium zahraničních studentů. Univerzita 17. listopadu existovala až do roku 1974, kdy byla zrušena. V Hamru nastoupila Zdeňka jako vyučující českého jazyka a dějepisu. První studenti, které dostala na starost, museli nejdříve získat úplné středoškolské vzdělání. Mimochodem, nikdo z žáků nebyl mladší než jejich vyučující. Na svoje tehdejší svěřence vzpomíná Zdeňka dodnes. „Ta třída byla nesmírně milá a velice motivovaná, protože chtěli udělat maturitu. Byli tam manželé z Latinské Ameriky s malou holčičkou, byl tam Alžířan, Ital, lidi z celého světa. S řadou z nich jsem si dlouho potom dopisovala.” 

 

Tísnivé ticho

V Hamru na Jezeře, kde se připravovali hlavně budoucí studenti humanitních a uměleckých oborů, působila Zdeňka Ostmeyerová do roku 1967. Tehdy se přesunula spolu se stěhováním střediska do Zahrádek u České Lípy. Tedy na místo, kde údajně studoval i legendární africký student Mireček z filmové série o Básnících. 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastihla pamětnici na dovolené na Kypru, kam byla pozvána tamním studentským svazem. O okupaci se tak dozvěděla až z večerních televizních zpráv. Později si uvědomila, že signály o “bratrské pomoci” okupačních vojsk měla už před tragickými srpnovými dny. „Už několik měsíců předtím mi zahraniční studenti říkali, že k invazi dojde. Všechno mi to ale došlo až mnohem později.” 

Velice silně Zdeňku zasáhlo i sebeupálení studenta FF UK Jana Palacha v lednu 1969. Jeho pohřbu se účastnila spolu se statisíci dalších spoluobčanů. Dodnes vzpomíná na trýznivou atmosféru onoho smutečního průvodu. „Já jsem měla pocit, že se děje něco strašného, protože v Praze bylo ticho. Pro mě je nepřirozené, aby v Praze bylo ticho. Tísnivé ticho.“ Od roku 1969 připravovala pamětnice zahraniční studenty přímo v našem hlavním městě. 

Jako nestranička nemusela Zdeňka podstoupit stranické prověrky po srpnu 1968, vedení pracoviště však později žádalo vyjádření názorů a postojů k vývoji i od nestraníků. Své vyjádření uzavřela pamětnice odkazem na nutnost pozdějšího hodnocení na základě dalšího vývoje. Dnes to může působit jako poněkud alibistické, ale v časech počínající normalizace nijak neobvyklé. Výzvy ke vstupu do KSČ neměly v případě Zdeňky Ostmeyerové nikdy charakter nátlaku, spíše jim předcházelo pozitivní hodnocení její osoby a pracovního nasazení jako případného přínosu pro stranu. Takovou výzvu bylo vždy možné takticky odmítnout. Poslední návrh přišel přímo od děkana tehdejší Fakulty jazykové a odborné přípravy Univerzity 17. listopadu v září 1973. Sdělení, že se pamětnice za měsíc vdává za západního Němce, vedlo k tomu, že to byla výzva poslední.

 

Na zkušenou do Bulharska

V roce 1972 se Zdeňka díky své profesi dostala na studijní stáž do bulharské Sofie, kde sledovala tamní výuku zahraničních studentů na Institutu Kamel Abdel Násir. Podobně jako československá Univerzita 17. listopadu existovaly obdobné instituce i v ostatních státech tehdejšího východního bloku. Patřil mezi ně mimo jiné Herder Institut v Německé demokratické republice nebo Univerzita Patrice Lumumby v Moskvě (dnešní Univerzita Družby národů). I do Bulharské lidové republiky tehdy mířily stovky studentů především z rozvojových zemí. „Úroveň výuky v Bulharsku byla podobná jako v Československu. Lidově řečeno to ale bylo trochu utaženější. Metodické pokyny byly přesně nalinkované. Učitel měl jasně dané, co má dělat, u nás měl přeci jenom mnohem větší volnost,” srovnává pamětnice. Díky několikaměsíčnímu pobytu v Bulharsku se mohla Zdeňka seznámit s tamní historií a kulturou a zvládnout jazyk tak, že po návratu tlumočila bulharským kolegům při návštěvách Prahy a do tramvaje si brala bulharské autory v originále. K Sofii vázalo pamětnici i celoživotní přátelství s bulharskou bohemistkou.

 

Zdeňka a Jűrgen 

V roce 1973 se Zdeňka na Staroměstské radnici provdala za svého západoněmeckého studenta Jürgena Ostmeyera. Jejich seznamování probíhalo postupně: „Když jsme měli češtinu, tak psal různé náznaky, ale já to nepoznala. Když jsme měli stupňování, tak napsal: Já jsem roztomilý, ty jsi roztomilejší než já, to je důvod, že naše děti jednou budou nejroztomilejší na celém světě.” 

Po sňatku s Jürgenem Ostmeyerem neměla Zdeňka na pracovišti žádné větší problémy, ale od začátku jí bylo jasné, že nemůže pomyslet na žádný kariérní růst ani na vědeckou aspiranturu. Spíše cítila určitou „opatrnost“ ze strany spolupracovníků, až na výjimky se s kolegy v soukromí nestýkala.

Po svatbě nemohl Jűrgen Ostmeyer v tehdejším socialistickém Československu jako vystudovaný germanista a bohemista dlouho sehnat odpovídající uplatnění. Mnoho let pracoval v podniku Léčiva jako skladový dělník a řidič vysokozdvižného vozíku. Od konce roku 1988 se živí jako překladatel, do němčiny přeložil přes 100 českých knih, mimo jiné i Werichovo Fimfárum a bezpočet článků a statí z různých oborů. 

Zdeňka Ostmeyerová si byla vědoma, že nějakým způsobem je její manžel i ona v dohledu a zájmu StB. Ví o dotazech u nadřízených i u sousedů. Po první návštěvě v tehdejší Spolkové republice Německo byla pozvána na oddělení, které jí udělilo výjezdní doložku, ale k žádnému výslechu nedošlo. Snad jen kontrola, že se vrátila. Manžel pamětnice byl v hledáčku StB asi už během studií, ale konkrétní zájem StB projevila až v době, kdy už měl trvalý pobyt a pracoval v Léčivech. Na některá setkání dokonce vzpomíná jako na zajímavé fundované diskuse. Výzvu k tomu, aby své sympatie k Československu podpořil činy, odmítl. Od té chvíle se už pozvání k „posezení u kafe“ neopakovalo.1

Manželům Ostmeyerovým se dlouho nedařilo získat byt, devět let tak společně prožili v podnájmech. Teprve v roce 1982 získali byt od podniku Léčiva na sídlišti Košík, později si postavili dům v Satalicích, kde žijí dodnes.

 

Nejkrásnější vánoční dárek

Ostmeyerovi prožili 11 let bez dětí, proto se rozhodli pro adopci, po nutných úředních jednáních se jim nakonec jejich přání splnilo. Státní příslušnost ani národnost manžela překážkou pro adopci nebyly, pamětnice si vlastně až teď uvědomuje, že si to tenkrát ani nepřipouštěli. Kromě věku (oba nad 35 let) splňovali podmínky a hlavně neměli vůbec žádné požadavky na původ a vzhled adoptovaného dítěte, přijali by i dítě jiného etnika a jiné barvy pleti. V tomto případě mohlo jejich smíšené manželství být spíše plus.

 „Toho 22. prosince 1984 bych si klidně ráda zopakovala. Markétu jsme si tenkrát přinesli z Kojeneckého ústavu v Krči domů pod stromeček. Musím říct, že to byl rozhodně ten nejkrásnější vánoční dárek, který jsem kdy dostala,” říká s úsměvem Zdeňka Ostmeyerová. Od té doby žili všichni tři jako spokojená rodina. Výchova dcery probíhala stejně jako výchova dětí v jiných rodinách. U Markéty se už v útlém věku projevil mimořádný hudební talent, dnes ji hudba živí, hraje na violu a učí na Základní umělecké škole.

 

Znovu se nadechnout

V pátek 17. listopadu 1989 se pamětnice zúčastnila oslavy Mezinárodního dne studentstva ve Studijním středisku Poděbrady. Víkendové dny pak strávila před televizní obrazovkou. Do centra se vydala v pondělí časně ráno, nejprve na Národní třídu. „Z té Národní třídy jsem šla nahoru k Václavovi, kde už byli studenti. Po té cestě jsem zažila nádherný zážitek. Ta Praha se teprve probouzela a z ulice jela stařičká paní. Před sebou měla takovou drátěnou kárku a na ní měla obrovskou krásnou podobiznu Masaryka. Jela s tím k svatému Václavovi. Symbolický vjem. To byl nádherný pocit.“ 

Na první svobodné volby v červnu 1990 pamětnice vzpomíná: „Uvědomila jsem si, že to jsou první volby, ke kterým nemusím, když nechci! Velice úlevný pocit. Žádná jednotná kandidátka Národní fronty! Šla jsem, a ráda.“

Teprve po sametové revoluci se celoživotní nestranička mohla naplno profesně uplatnit. V roce 1992 se Zdeňka Ostmeyerová stala zástupkyní ředitele Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Pamětnice kromě toho působila dvě volební období v akademickém senátu univerzity. V roce 2003 se Zdeňka podílela na založení Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, která sdružuje vyučující češtiny pro cizince z České republiky i ze zahraničí. Byla členkou výboru asociace a devět let pracovala jako její archivářka a knihovnice. Dnes je čestnou členkou.

Svoji funkci na Univerzitě Karlově pamětnice zastávala až do odchodu do důchodu v roce 2005. Ani v penzi ovšem Zdeňka Ostmeyerová nezahálí. „Jako celoživotní učitelka občas mívám sny o třídě a tabuli,“ nezapře svou profesi. Pravidelně se schází se svými bývalými spolupracovníky z univerzity, čte, věnuje se historii, spolupracuje se svým bývalým pracovištěm, nejraději ovšem spolu s manželem hlídá vnučku Zuzanku.

 

Poznámky:

1: O Jűrgena Ostmeyera jako občana Spolkové republiky Německo se zajímala I. správa SNB (rozvědka) dlouhodobě. Dne 12. 3. 1980 dokonce založila na jeho osobu svazek takzvané rozpracované osoby s krycím jménem Reiner, později však od zamýšlené spolupráce upustila. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek