The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Otčenášek (* 1920  †︎ 2011)

• 1920 narozen v Českém Meziříčí, v rodině koláře

• 1932–1939 studium Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči

• 1939–1945 bohoslovecké studium (Hradec Králové, Řím)

• 1945 vysvěcen na kněze

• 1950 tajně vysvěcen na biskupa

• 1951–1953 internován ve zrušeném klášteře v Želivě, poté zatčen Státní bezpečností

• 1954 odsouzen Krajským soudem v Pardubicích za velezradu

• 1953–1962 vězněn v Pardubicích (vyšetřovací vazba), na Mírově, v Leopoldově a Valdicích-Kartouzích

• 1962–1965 mlékárenský dělník

• 1965 na intervenci papeže Jana XXIII. se vrátil do duchovní služby (pouze jako kněz)

• 1989 (prosinec) jmenován sídelním biskupem v královehradecké diecézi

• 1995 vyznamenán Řádem T. G. M. první třídy

• 1998 povýšen na arcibiskupa

• zemřel 23.května 2011 v Hradci Králové

Karel Otčenášek se narodil v roce 1920 ve vesnici České Meziříčí, v královéhradecké diecézi. Tato diecéze je nejen jeho domovem, ale i jemu svěřeným úkolem. V jeho pouhých devětadvaceti letech, pět let po kněžském svěcení v Římě, jej zde tajně konsekroval na biskupa jeho předchůdce, biskup Mořic Pícha. O tomto poslání rozhodl sám papež Pius XII., se kterým se Otčenášek několikrát v době svých studií setkal a který připravoval specielně pro církevní provincie v komunistickém bloku opatření, která měla pomoci zachovat neporušenou kontinuitu pronásledované církve. Otčenáškovo vysvěcení bylo jedním z těchto opatření, protože hrozilo nebezpečí, že biskupové budou postupně eliminováni zcela. Než se Karel Otčenášek mohl své diecéze náležitě ujmout, byl zatčen, internován v Želivi a poté odsouzen k trestu odnětí svobody na 13 let. 

„Farář přišel a zeptal se, zda chci být knězem.“

Své dětství prožil Karel Otčenášek v Českém Meziřící: „Můj tatínek byl kolářem, dneska tohle řemeslo už neexistuje. Maminka byla dcera řezníka. To všechno mě trochu poznamenalo, protože jsme samozřejmě byli závislí na kunčaftech. Když jsem jel do bubenečského gymnázia, tak mě tatínek poslal s lístkem, kteří sedláci mu dluží, a já si na tu cestu od nich musel vybrat. Tatínek byl František – mistr kolářský – to tehdy nebylo jen tak –když ho později nějaké děvče z komunálu (když mu živnost jako vykořisťovateli sebrali) poučovala a přikazovala, který strom má porazit a dát vyschnout atd., tak to ho hrozně žralo.“ K rozhodnutí stát se knězem, přivedl Otčenáška místní farář: „Bydleli jsme blízko kostela a já denně od půl sedmé ministroval. Pan farář přišel a zeptal se, jestli nechci být knězem. Přikývl jsem a odjel dělat zkoušky do sekundy, na pražské arcibiskupské gymnázium.“

Sportovní gymnázium

Arcibiskupské gymnázium, zvané také „malý seminář“, platilo ve třicátých letech za jednu z nejprestižnějších středních škol a bylo primárně určeno k tomu, aby připravilo kněžská povolání. S tímto záměrem se sem vydal tehdy jedenáctiletý Karel Otčenášek a napoprvé nebyl kvůli špatnému hodnocení z němčiny přijat. Po prázdninách roku 1931 se do Prahy vrátil a zkoušky tentokrát úspěšně složil. Na gymnaziální léta vzpomíná: „Býval jsem v čele různých sdružení, jako byla třeba Mariánská družina a hlavně Studentské misijní sdružení, které udržovalo styky s našimi tehdejšími misionáři, jako třeba s otcem Zemanem v Číně. Tenkrát se začala pěstovat i branná výchova, konaly se soutěže mezi různými školami – volejbal, basketbal. Fotbal byl tehdy považován ještě za surovou hru – ten jsme hráli jen na výletech. Účastnili jsme se i tzv. rapsodických závodů, kde se zpívala latinská a řecká písňová tvorba. Snažil jsem se kolportovat i časopisy, které vydával jeden profesor z naší školy.“

„Kdybych prý nebyl darebák, mohl jsem jít mámě na pohřeb.“

Otčenáška si jako adepta kněžství nejdříve vyhlédli sami jezuité, kteří gymnázium vedli. Později ovšem uvážili okolnost, že jeho rodiče jsou staří a mohla by jim jednou chybět jeho opora – po absolutoriu gymnázia vstoupil tedy do běžného semináře v Hradci Králové. Když Otčenáškova matka později zemřela, nesměl jít ani na její poslední rozloučení: „Byl jsem v kriminále a nedovolili to – kdybych prý nebyl darebák, mohl jsem jít mámě na pohřeb.“

Řím

Do semináře vstupoval Otčenášek již za války a na radu sekretáře biskupa Píchy požádal o dovolení studovat v Římě. „Dovolení jsem dostal, ale tehdy už tu byli Němci a Oberlandrat mi to nechtěl dovolit. Můj nejvyšší představený prelát Doskočil na sebe navlékl všechna vyznamenání, která dostal ještě od císaře pána, to na ty Němce zapůsobilo a to dovolení jsem nakonec dostal.“ Římská univerzitní kolej Nepomucenum, která byla vyhrazena československým bohoslovcům, se stala Otčenáškovi ve válečných letech útočištěm na šest let. Studoval na konzervativně laděné Lateránské univerzitě a na tato léta vzpomíná jako na dobu odříkání: „Všechno tam bylo ztlumené, mnozí bohoslovci kvůli válce odjeli. Mnoho památek bylo obloženo pískem, kvůli bombardování, kterých jsme tam jinak užili dost. Hlad, tma a chlad…Musím ovšem vydat svědectví, že fašismus nespolupracoval s církví. Když bylo odhoukáno bombardování, jel papež v otevřeném autě do postižených čtvrtí a rozdával jídlo, peníze, oblečení. Kdyby se něčeho takového odvážil Mussolini, tak by ho lidi rozsápali. Někde zase oficiálně pálili papežovy portréty, protože prý kazí morálku italské armády. Já jsem pracoval jako kostelník – mnoho let – po mně žádní noví alumni nepřišli, a tak jsem to neměl komu předat. Svítili jsme jen karbidovými lampami, jídlo nebylo.“ V Římě měl Otčenášek několikrát možnost se setkat i se Svatým Otcem, papežem Piem XII.: „Každoročně, na Hromnice jsem jako kostelník s naším rektorem papeži předávali svíci a přitom bylo možné mu něco povědět.Mluvil jsem s ním o tom, že má sestra se bude vdávat a poprosil jsem o jeho požehnání. Informoval jsem ho i o pelhřimovském děkanovi, kterého umučili nacisti.“

Svou první primici slavil Karel Otčenášek v římském kostele Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore). Druhou potom na svátek Jana Sarkandra v římských katakombách a domácí primici ve svém rodišti Českém Meziříčí: „Po válce to bylo všechno takové vykradené, takže žádná bůhvíjaká sláva. Přijel ovšem i patron kostela, hrabě Colloredo-Mansfeld, kterého později komunisté nechávali na potupu zametat ulice.“ 

Karel Otčenášek vzpomíná i na jeden nedostatek v kněžské formaci: „Později nás v kriminále mrzelo , že nás neučili i boxovat. Ne, že bychom se chtěli prát s estébáky, ale kdyby pak člověk dostal nějakou tu ránu či kopanec, tak už by ho to nebylo překvapilo. Kdyby byl člověk zvyklý boxovat a přijímat rány, tak by se tak nedivil, když ho fackovali nebo kopali kolenem do rozkroku.“ 

Život ve velmi skromných podmínkách naplňoval ovšem každý všední den: „Skutečný hlad jsme neměli, ale zdaleka to nebylo to, co si mohli dovolit dřív. Vnější slávu církve jsme tam nezažili, bylo to vše velmi ztlumené. Dokud se nevylodili spojenci, nebyla možná žádná podpora. Šetřilo se i na známkách – pod jednou známkou se posílalo i několik dopisů najednou – sami jsme si ševcovali, stříhali vlasy a dokonce i pěstovali nějakého pašíka, který pak posloužil našim žaludkům. Volejbal jsme ovšem hráli pořád, dokonce jsme se jezdili o prázdninách koupat do Livorna k moři.“ 

Z Říma se Karel Otčenášek vrátil do svého rodiště v roce 1945. „Na zpáteční cestě jsme jeli v nákladních a dobytčích vagónech, všude byla bída a nedalo se nic koupit. Občas nám dala na cestě nějaká řeholnice napít vody nebo čaje, někdy i kousek chleba…Jinak nebylo nikde nic a ta cesta trvala velmi dlouho. S jedním knězem odtud jsme se jediní dva odvážili vzít nějaké knížky, které jsme dostali od představených (sami jsme peníze neměli). Z nich potom mohl Áťa Mandl překládat něco do češtiny.“ 

„Lid si to postavil, lid si to bere.“

Po návratu byl Otčenášek ustanoven kaplanem v Týnci a zde započal svou pastorační činnost v poválečném Československu: „Všecko se změnilo a bylo jiné, než když jsem odjížděl. Pro nás opravdu věřící nebylo tak obtížné se v tom vyznat.“ V Týnci se Otčenášek věnoval hlavně mládeži a byl horlivým organizátorem různých vzdělávacích a výchovných aktivit. Pomáhal zakládat organizaci místního Orla (katolická obdoba Sokola), zval do své farnosti skautskou kapelu. Zdejší starý děkan Burda se věnoval psaní poezie a mladý Otčenášek byl hybnou silou celé farnosti – prototypem kněze, pro kterého je laická síla v církvi nezastupitelná a potřebná a který se kvůli tomu zcela samozřejmě dostává brzy do zorného pole komunistů. Úhelným kamenem jeho pastorace je práce s mládeží...

Jako většina mladých kněží vystřídal Otčenášek více „štací“ v krátké době – sloužil v Horní Rovni a Žamberku, kde v létě roku 1949 přečetl proslulý pastýřský list československých biskupů „V hodině velké zkoušky“. Byl to čin odvahy, který byl prakticky vstupenkou do kriminálu. Po převratu v roce 1948 byl Otčenášek povolán do Hradce Králové: „Před vysvěcením na biskupa jsem potom byl jmenován zástupcem rektora v semináři(v Hradci Králové). To bylo velké vyznamenání, v té době už byly všechny špičky pozavírány a mě si zavolal biskup a pověřil mě. Nosil jsem dokonce jiný límec, abych se od seminaristů odlišil, byl jsem ve vztahu k některým skoro v jejich věku, třicetiletý.“

V této době se začalo odehrávat drama kolem číhošťského zázraku: „Tehdy mi říkali: ,Nech od toho ruce pryč, všechny kolem toho zavřeli a tebe taky zavřou, co si potom bez tebe počneme...‘ Hodně mě napomínali, abych se o to nezajímal, protože je to nebezpečné.“

Seminář v Hradci byl ovšem za krátkou dobu zrušen: „Vpochodovalo asi dvacet chlapů do budovy a řekli: ,Lid si to tady postavil, lid si to zase bere.‘ Mě vyhnali... Tady jsem seděl v jednom opuštěném bytě na bedně se svými věcmi.“

Zachovat tajemství i před vlastními rodiči

V této době byl královéhradecký biskupský stolec obsazen stařičkým biskupem Mořicem Píchou, který se tváří v tvář přiostřující se situaci rozhodl vysvětit schopného kněze Otčenáška jako svého nástupce. Toto bylo možné s použitím tzv. mexických fakult, tj. souboru dispensí od papeže, které měly usnadnit pronásledované církvi především svátostné působení. O svém tajném vysvěcení vypráví Otčenášek: „Nikdo nesměl nic vědět, ani bohoslovci. Pan biskup sám řekl několika spolehlivým kněžím a pozval je na to svěcení a i to bylo takové trochu legrační: Když odjeli 30. dubna naši hlídači do Prahy slavit první máj, tak jsme se tam sešli a proběhlo biskupské svěcení.“ Svěcení mělo zůstat v absolutní tajnosti – „i před vlastními rodiči“. To se bohužel nepodařilo: „Já ani nevím, možná tady něco našli, pan biskup byl takový ouřada a samozřejmě to zapsal do svého tajného archivu, že mě toho a toho dne vysvětil. Takže možná, že našli ten zápis, protože před nimi žádná závora neplatila. Možná, že to vytloukli z biskupova sekretáře (Rytíře), který u toho svěcení byl taky a možná že to vyzradil. Už 3. února 1951 vyšla v Rudém právu zpráva, že tenhle Rytíř byl odsouzen a že se účastnil mého tajného biskupského vysvěcení. Přišel za mnou okresní církevní tajemník a povídá: ,To jsme nevěděli, koho tady máme.‘ Já jsem mu to samozřejmě vymlouval s tím, že do novin se dá napsat leccos…Za několik měsíců už volali, jestli by se se mnou nešlo nějak dohodnout – asi mysleli, že mladýho ještě spíše ohnou nebo zlomí – když to nešlo, tak mě 30. července odvezli z Vrchlabí do Želiva, kde jsem byl spolu s budoucím kardinálem Tomáškem a opatem Šuránkem v izolaci.“

„Tohle udělají i s námi.“

Ve zrušeném premonstrátském kláštěře Želiv, přeměněném na koncentrační tábor pro kněze a řeholníky, strávil Mons. Otčenášek dva a půl roku, z toho rok a půl bez jakéhokoli obvinění. Jeho dva spoluvězni byli stejně jako Otčenášek podezřelí, že byli vysvěceni na tajné biskupy a snad i proto byli spolu všichni tři na jedné cele. Opat Šuránek byl tímto úkolem sice pověřen (měl být tajným arcibiskupem pro Olomouc), ale listina s pověřením byla zabavena StB ještě dříve, než se dostala k adresátovi. František Tomášek byl v roce 1949 vysvěcen tajným biskupem od olomouckého arcibiskupa Matochy: „Šuránek ho znal a řekl o něm (o Tomáškovi – pozn. autora), že bude asi slabý, kdyby ho uznali (biskupem – pozn. autora)– a on ho znal. To se potom taky ukázalo... Když nastoupil novej papež (Jan Pavel II. – pozn. autora), tak byl velice statečný.“

V souvislosti s opatem Šuránkem vzpomíná Otčenášek na ilustrativní událost: „Jednou nás odvedli pod dozorem jednoho četníka k rybníku sbírat suché větve a dříví na podpal pro estébáky, kteří tím topili. Když jsme se pak vraceli s károu, naloženou dřívím, tak těsně před tím vstupem do koncentráku se tam začala mezi kolama motat taková malá kočička a my jsme zastavili. Ten co s námi šel, poroučel jet dál. My jsme říkali, že nemůžeme přece ublížit tomu tvorečkovi. On vytáhl revolver a zastřelil jí. Když jsme potom vešli dovnitř a byli sami, tak ten spirituál (Šuránek) řekl: ,Tohleto chtějí udělat s námi se všemi!‘“

„Modlili jsme se, aby mu Pán Bůh ty strašný zločiny odpustil.“

V roce 1953 zemřel J. V. Stalin. V Želivě se tato zpráva dostala ke kněžím v polévce, kam přítomní řeholníci-kuchaři vhodili ampulku, obsahující lístek se zprávou. „Za zavřenými dveřmi jsme potom poklekli a modlili se za to, aby mu Pán Bůh ty strašný zločiny odpustil, a samozřejmě taky za to, aby to bylo lepší. Ale teď najednou si nás najednou všiml hlídač, co chodil kolem, kopl do dveří a řekl: ,Celej svět teď pláče, že ztratil svého báťušku a vy tady děkujete tomu svýmu pánbíčkovi‘ ... Nebyl štond pochopit, že se modlíme i za nepřátele, i když jsme tam tvrdě trpěli.“  

„Jděte do hospod a za děvkama.“

Ze Želiva převezli Otčenáška později do Prahy, kde se on i další kněží museli povinně zúčastňovat povinných politických školení, a tak se obrátit ke komunistické ideologii. Na těchto školeních mimochodem několikrát vystoupil Josef Plojhar, známý kolaborant a „pokrokový“ kněz. „Potom nám dali každému tisícikorunu a: ,Běžte si užít do hospod a vykřičených domů.‘ Někteří to vzali (už jim to bylo dlouhý) a z těch pak udělali kanovníky.“ 

„Věř v Boha a všechno vydržíš!“

Nepřeškolitelní kněží propuštěni nebyli. Otčenášek byl až nyní oficiálně obviněn z několika trestných činů a zatčen. Podle již ozkoušeného scénáře, zahrnujícího dlouhou vyšetřovací vazbu (v Pardubicích), samotku, bití a nekonečné výslechy, byl nakonec postaven před soud a odsouzen (Krajský soud v Hradci Králové, proces probíhal ve dnech 27.–29. prosince 1954). Předmětem mnoha obvinění na jeho adresu bylo kromě šíření protikomunistických letáků a nezákonné uplatňování tzv. mexických fakult (viz výše) také spojení se „superšpionem“ Kolakovičem po válce a pověstné maření státního dozoru nad církvemi. V případě Otčenáška, který byl postaven do čela souzené skupiny, byl vynesen rozsudek na 13 let, z nichž – včetně předchozí internace – odseděl jedenáct – v Želivě, na Mírově, v Leopoldově a Valdicích-Kartouzích. V době, kdy Otčenášek nastupoval trest, trpěla v komunistických žalářích již většina kněží a věrných laiků, kteří – řečeno slovy premonstráta Svatka, Otčenáškova přítele –„za něco stáli“. Svědectví o tom podávaly i stěny vězeňských kobek: „Když se šlo určitým směrem, viděl jsem na vlastní oči nápis: ,Věř v Boha a všechno vydržíš!‘ Bylo to vidět jen z určitého úhlu, viděl jsem to, až když jsem tam mnohokrát prošel.“ 

„Jsme vděční, že můžeme stát před Tebou a Tobě sloužit.“

Na kněžských odděleních se nezahálelo v žádném ohledu, kromě nucených prácí pro režim, které se muklové snažili dělat pouze v rámci pověstných sta procent, ne-li méně. Duchovní i intelektuální život se rozvíjel i v nejtěžších podmínkách, které si vůbec lze představit. Na pořadu dne kněžského oddělení byla i mše svatá, při jejímž slavení se kněží střídali, takže na jednotlivce vyšla řada po dlouhé době. Riziko bylo nemalé a v případě jednoho kněze to vedlo i k dalším letům odnětí svobody: „Rozhodl se, že kuličky s hroznovým vínem nevydá, a s tím policajtem se porval. Dostal další dva roky.V eucharistické modlitbě je řečeno: ,Jsme vděční, že můžeme stát před Tebou a Tobě sloužit.‘ Tohle vždycky vyzdvihuji, jsem si vědom toho, že to dlouhá léta možné nebylo.“

V roce 1960 byla vydána amnestie, na kterou byla propuštěna velká část politických vězňů, u nichž se režim domníval, že už nepředstavují velkou hrozbu. Součástí řízení byl rozhovor před komisí, která zkoumala míru „převychování“ a případně dalšího nebezpečí ze strany propouštěných. Otčenášek u takového pohovoru neuspěl: „Byla amnestie – ta první. Velice mnoho kněží i biskupů tenkrát šlo domů. Mě si taky zavolali a řekli mi: ,Tak, pane Otčenášek (pane!), my víme, že to tady nebylo žádný sanatorium, až se trochu zvetíte, tak za vámi přijdeme a dáme vám důkazy, že Vatikán dělá politické chyby (náboženské nás nezajímají) a vy jen řeknete: ,No jo, mě to taky trápí a mrzí.‘ Já jsem ji tam přede všemi řekl: ,Ale to já nemůžu říct, protože podáte prst a seberou vám celou ruku, to by mi pak lidi nemohli věřit….‘ Začali: ,Ty darebáku…odveďte ho!‘  Přistoupil ke mně ještě blíž a dal mi facku (to už se tehdy v šedesátém roce často nedělalo!) – přede všemi, před celou delegací, byl asi taky zklamaný, že si to nemohl odpustit. Zavezli mě pak do Kartouz, ty dva roky jsem si musel dosedět za to, že jsem odmítl říct, že lituju, že papež dělá politické chyby. To je samozřejmě možné…dělá, dělá je…, ale v té komplexitě by to tenkrát znamenalo zradu.“ 

Ze své diecéze byl Otčenášek po propuštění vyhnán, a tak pracoval jako mlékárenský dělník. Po získání státního souhlasu sloužil jako farář ve zpustlém pohraničí a svého legitimního biskupského úřadu se ujal opětovně až v roce 1990. V roce 1998 předal správu královéhradeckého biskupství Dominiku Dukovi a byl povýšen papežem Janem Pavlem II. k arcibiskupskému důstojenství. Angažoval se po revoluci v rozsáhlých vzdělávacích a kulturních projektech. Jeho zásluhou bylo zrekonstruován i sídelní palác královéhradeckého biskupství. Je nositelem Státního vyznamenání I. stupně (1995) a čestným občanem mnoha obcí a měst, kde po válce a v době totality působil.