Ing. Josef Otisk

"Robert Matula dělal v Šumperku v Moravolenu a psal do závodního časopisu články na pokračování. Jmenovalo se to Jak jsme bojovali. To jsem si přečetl až někdy, když už jsem uměl číst, asi ve třetí třídě. Pravda je, že otec přede mnou toho moc nevykládal. Věděl, jak na tom je, že je sledovanej. Abych já náhodou někde něco nekecl. Vykládal jsem kamarádům, že táta je partyzán a parašutista, to jo, ale dál nic. Po válce táta chodil v uniformě, tehdy byl ještě kapitán. Šli jsme s otcem do líšeňského kostela a já jsem ho držel za ruku a nějaký chlap se ozval: ,Co ho držíš?´ A já se hrdě ozval, že je to táta."

"Můj děda, který byl obchodník, měl ve sklepě takové kádě betonové, které sloužily k uchování vajíček. Ty se uchovávaly ve vápené jímce. Za války už tam pochopitelně žádný vajíčka nebyly. Tak na těch kádích byly položené desky a na těch deskách jsme spali, za náletu. A když skončila válka, byli tam už Rusové, tak jeden den do toho sklepa někdo volal. Šli jsme nahoru a tam byl pán a já jsem v ten okamžik věděl, že je to otec. Tak jsem ho poznal, hned jsem mu vyprávěl, jaké mám kamarády a tak dál. No a tím pro mě skončila válka a začal normální život."

"Před naším barákem byla obrovská lípa a pod tou lípou byl ke konci války schovaný německý tank. Nevím, jestli to byl Panzer nebo Tiger, to jsem v té době nepoznal. A tak jsme jako kluci okolo toho tanku tancovali. A vzpomínám si akorát na to, že jeden z těch vojáků mi dal bonbon. Přiběhla maminka a říkala: ,Neber to od něho, bude to otrávený.´ A on ten Němec se ozval česky: ,Paní, nebojte se, to je dobrá čokoláda.´ On to byl nějakej, já nevím, sudeťák nebo mluvil česky."