The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Matěj Outrata (* 1949)

• narodil se 29. října 1949 ve Washingtonu, kde byl tou dobou jeho otec velvyslancem

• v roce 1951 se rodina z politických důvodů vrátila zpět do Československa

• otec učil na právnické fakultě, matka byla překladatelka

• je vnukem ak. malíře Ludvíka Strimpla, odbojáře, legionáře a přítele Štefánika a spolupracovníka Beneše

• rodiče pobývali za války ve Francii, Anglii a od roku 1941 v Sovětském svazu

• strýc Eduard Outrata byl odsouzen na 12 let ve vykonstruovaném procesu za velezradu

• vystudoval právnickou fakultu v Praze

• prožil demonstrace v roce 1969

• 1975 - 1977 byl na vojně v Prostějově

• pracoval několik let na prokuratuře jako čekatel, ale trestní právo nakonec dělat nechtěl

• od roku 1980 působil jako podnikový právník na generálním ředitelství Potravinářského obchodu

• po revoluci nastoupil do vládní legislativy, ale po několika měsících z vlastního rozhodnutí odešel

• v 90. letech byl právní poradce, věnoval se privatizačním projektům a podnikal i mimo právnický obor

• od konce 90. let působil jako samostatný advokát

Jeho babička se přátelila s Hanou Benešovou, dědeček byl u zrodu Československé republiky a traduje se, že to byl on, kdo v Paříži seznámil Štefánika s Benešem. V pozůstalosti uchovává dopisy z babiččina válečného londýnského exilu i ilegální zprávy psané na podšívkovou látku, které jí do Londýna posílal někdo, jehož identita už zůstane navždy neodhalena. Vyrůstal ve složité době plné rozporů: demokraticky založení prarodiče, levicově orientovaní rodiče a strýc odsouzený ve vykonstruovaném procesu. Matěj Outrata otevřeně říká, že nebyl hrdina, ani revolucionář, chtěl jen žít svůj život a přitom si s režimem nezadat.

Matěj Outrata se narodil 29. října 1949 ve Washingtonu, kde byl tou dobou jeho otec JUDr. Vladimír Outrata velvyslancem. V roce 1951 byl z postu velvyslance odvolán a rodina se vrátila zpět do Československa. Otec učil na právnické fakultě, matka byla překladatelka z francouzštiny a angličtiny. Matěj Outrata má staršího bratra.

Prarodiče Strimplovi a Edvard Beneš

Pamětníkova maminka Eva Outratová se narodila v roce 1912 v Paříži do rodiny ak. malíře Ludvíka Strimpla, který byl ještě před první světovou válkou dobrým přítelem astronoma Milana Rastislava Štefánika, pozdějšího spoluzakladatele Československa. Na začátku první světové války se Ludvík Strimpl ve Francii poznal s Eduardem Benešem a seznámil ho se Štefánikem. Pamětníkův dědeček Ludvík Strimpl se účastnil protirakouského odboje, na začátku války se přihlásil do československých legií. Za války byl nadále blízkým spolupracovníkem Edvarda Beneše, v letech 1922 – 1927 působil jako vyslanec Belgii, poté byl přednostou diplomatického protokolu Ministerstva zahraničích věcí, kde působil až do své smrti v roce 1937.

„Prarodiče Strimplovi byli demokraticky smýšlející, nonkonformní lidé, o čemž svědčí například to, že maminka, narozená v roce 1912, nebyla pokřtěná, což bylo tehdy ještě velice neobvyklé. V roce 1927 studovala na UMPRUM a provdala se za sochaře Kodeta, brzy se však rozvedli, děti spolu neměli,“ vypráví pamětník.

Rodiče ve Francii, Anglii a Sovětském svazu

Jeho matka Eva Strimplová se s otcem, právníkem Vladimírem Outratou, seznámila v Paříži v roce 1937. Zde zůstali do roku 1940, odkud po porážce Francie nebylo možné utéct jinam, než lodí do Anglie. Navíc tam oba měli rodinné příslušníky: Eva se v Anglii shledala s matkou Jiřinou Strimplovou, která do Anglie prchla po okupaci Československa, neboť jí hrozily perzekuce, stejně jako Benešovým. Vladimír měl v Anglii bratra Eduarda Outratu, který zde působil jako exilový ministr financí.

Pamětníkův otec v Anglii dostal práci na čsl. Ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1942 byl poslán do Sovětského svazu jako tajemník čsl. vyslanectví v Moskvě. Ještě před cestou do Moskvy se oženil s Evou Strimplovou, a tak mohli z Anglie vycestovat spolu.

Když na podzim 1941 Němci zahájili bitvu o Moskvu, vládní úředníci, významné osobnosti kulturního života a diplomaté byli z Moskvy evakuováni do Kujbyševa. Právě v Kujbyševě manželé Outratovi prožili několik let. „Ke konci války se táta vrátil zpět do Moskvy a do Prahy se dostal po válce, matka se vrátila do Prahy dříve, jako frontová zpravodajka,“ vypráví Matěj Outrata.

Zatímco prarodiče Strimplovi, přátelé Beneše a Štefánika, byli demokraticky orientovaní, pamětníkovi rodiče tíhli k levici. „Mí rodiče vstoupili do strany po válce, v roce 1945. Dopisy mé matky z Kujbyševa její matce do Londýna jsou velmi prosovětské. Byli přesvědčení komunisté. Vzpomínám také, že se nás rodiče snažili učit rusky, a to ještě než jsme měli ruštinu ve škole. Ale nesetkalo se to s úspěchem, a tak tohoto časem nechali,“ dodává Matěj Outrata.

Eduard Outrata, politický vězeň

Otec po válce působil nadále na Ministerstvu zahraničních věcí, v roce 1947 přešel jako profesor na Vysokou školu politickou a sociální. Od roku 1948 do odvolání v roce 1951 působil jako velvyslanec v USA.

V odvolání otce z funkce hrálo roli dle písemných materiálů archivu bezpečnostních složek více faktorů. Například velvyslancův buržoazní původ, touha po luxusním životě, styky se „zrádnými“ emigranty, odměřené jednání s nižšími úředníky, či nekonzistentní politické postoje.

Matěj Outrata však jako důvod předčasného návratu jeho rodiny do Československa uvádí trestní stíhání strýce Eduarda Outraty, nařčeného v roce 1951 z velezrady a sabotáže.

Eduard Outrata, někdejší ministr financí exilové vlády v Londýně v roce 1948, vstoupil do strany a zastával po válce vyšší státní funkce, například v letech 1949–51 působil jako náměstek ministra-předsedy Státní plánovací komise. Poté byl obviněn z údajné velezrady a sabotáže a ve vykonstruovaném procesu v roce 1954 odsouzen k trestu 12 let odnětí svobody.

Propustili ho v roce 1956 kvůli vážné srdeční chorobě. „Báli se, že jim zemře ve vězení, tak ho raději propustili. Na druhou stranu mu odmítli dát léky, které mu otec opatřil v Americe,“ vypráví pamětník. Jeho strýc Eduard zemřel v roce 1958. „Šlo o jeden z posledních procesů, o kterých se vědělo, že byl vykonstruovaný, v roce 1963 byl rehabilitován,“ dodává.

Komunisté do roku 1968

Otec Vladimír Outrata byl v roce 1951 nejen propuštěn z diplomatických služeb, vyloučen byl i ze strany. O existenci však nepřišel. Z Ministerstva zahraničních věcí ho převedli jako profesora na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde učil mezinárodní právo. Politický proces s jeho bratrem s ním otřásl, na obhajobu bratra psal protestní dopisy na nejvyšší místa, avšak marně. Přesto na komunistickou stranu on, ani jeho žena, nezanevřeli. Po rehabilitaci Eduarda Outraty v roce 1963 byli na svou žádost opět přijati do strany.

„Zřejmě stále věřili, že se strana může změnit k lepšímu. Reakce strany na okupaci 1968 byla pro ně ale definitivním rozčarováním. Matku z KSČ vyloučili, otce, který sepsal právnické pojednání o tom, co je to okupace, už se na nic ani neptali. Bylo jasné, co si o bratrské pomoci myslí. Navíc trpěl nevyléčitelnou leukémií, zemřel v roce 1970,“ říká pamětník.

Studentem práv

Matěj byl druhorozeným synem. Do školy nastoupil ve svých pěti letech v roce 1954 a vzpomíná, že nesnesl, když se s ním mluvilo jako s malým dítětem. Za kamarády si prý instinktivně vybíral „největší vyvrhele ze třídy“a jeho schopnost se vždy hlasitě ozvat, kdykoli se mu zdálo něco nespravedlivé, se nesetkávala u učitelů s velkým pochopením. Učil se ale dobře a do školy chodil rád. Rodiče vedli syny ke vzdělání a zásobovali je velkým množstvím literatury, zejména klasické světové prózy.

Matěj Outrata vystudoval Všeobecně vzdělávací střední školu v Hellichově ulici (dnes gymnázium). Jeho zájem o mikrobiologii patrně podnítil mikroskop zakoupený rodiči ještě za války v Rusku. Jak ovšem říká, biologii mu zošklivila učitelka na střední škole. Poté uvažoval o studiu dramatických umění, ale nepřijali ho ,a tak se, zcela pragmaticky, aby nemusel na vojnu, přihlásil na práva, kam prý brali skoro každého.

„Byl jsem ale ten typ, který když už něco dělá, tak to dělá pořádně, a tak jsem bral studia vážně.“ Pobíral prospěchové stipendium, přesto chtěl po dvou letech práv nechat a hrozilo, že studia nedokončí. Nakonec se nechal přesvědčit a po ročním přerušení studia práv absolvovoval.

Na brigádě ve Franci v srpnu 1968

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ho zastihla, coby čerstvě přijatého studenta práv, ve  Francii, kam odjel s kamarádem stopem. Aby si vydělali na cestování, sklízeli broskve, když se ale 21. srpna dověděli o vpádu vojsk do Československa, odjeli do Paříže, kde se potkali s dalšími Čechoslováky, kteří buď v Paříži uvízli, nebo sem utekli před okupanty. Vzpomíná na velkou solidaritu západních obyvatel s Čechoslováky. „Brigádničili jsme a stopovat bylo neuvěřitelně snadné. Stačilo zamávat československou vlaječkou a nestalo se, že bych někde stál déle než pět minut. A tak jsem se podíval ještě na pár dní do Andorry a do Prahy jsem se vrátil až v říjnu,“ vypráví.

Čin Jana Palacha námi otřásl, ale i já jsem se přidal k normalizační pasivitě

Matěj Outrata navštěvoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, o rok starší Jan Palach na stejné univerzitě studoval historii. Dne 16. ledna se zapálil v horní části Václavského náměstí a s rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel. „Byl to strašný otřes, udělal to jako protest proti okupaci, aby lidi vyburcoval. V té době jsem byl přesvědčený, že náš národ netvoří revolucionáři a že se nikdo bouřit nebude. Já sám jsem se přidal k té normalizační pasivitě,“ přiznává Matěj Outrata.

Jak sám říká, uvízl ve všedním životě. Ještě v roce 1969 měl touhu rozšířit svá studia a přihlásil se na mimořádné studium na sociologii, ale v té pookupační době už tam ani nenastoupil.“ Viděl jsem, jak zredukovali výuku a pochopil jsem, že to tam bude stát za nic.“

1969: Slzný plyn v kině Jalta

Okupaci v roce 1968 na vlastní kůži nezažil, ale živě si vzpomíná na výročí okupace 1969, kdy se připletl do demonstrace.

„Šli jsme do kina Jalta na film Smrt v červeném jaguáru a mezitím se to semlelo. Ještě když jsme šli do kina, byli nějací lidé u sochy svatého Václava, nahoře byl policejní kordon, snad i nějaké obrněné transportéry...“, vypráví Matěj Outrata. V kině se zdrželi, protože se rozbila promítačka a veřejná bezpečnost nechtěla opraváře pustit na Václavské náměstí, nakonec se ale do kina dostal a promítalo se dál. Kino prý mělo mělo špatné větrání, takže se větralo otevřenými dveřmi přímo z průchodů. „Mezitím policajti vytlačili lidi až k Jaltě a nějaký policajt hodil otevřenými dveřmi do kina slzný granát. Začaly se nám dělat krvavé mžitky před očima a většina lidí začala v němé hrůze prchat z kina. Vybíhali akorát mezi policajty a ti je tam mlátili na hromadu. My jsme si lehli pod sedadla. Nevím, jestli tam nějaký policajt nahlédl, nebo ne, ale když to všechno utichlo, slyšeli jsme jen zvuk filmu, který běžel dál. Tak asi po deseti minutách jsme vylezli a posadili se. V kině nás zbylo asi pět. Když jsme vyšli z kina, měli jsme co dělat, abychom unikli policejním represím a dostali se do bezpečí.“

Byl jsem pro vojíny „prokurátor z Washingtonu“

Po absolvování práv se v lednu 1975 se oženil a na podzim musel narukovat na dvouletou základní vojenskou službu, protože na vysoké škole opakoval ročník. Absolvoval poddůstojnickou školu v Prostějově a poslali ho do Plzně na letiště k radiotechnickému zabezpečení. „Tam nevěděli, co se mnou. Doznívala tam mazácká vojna, ale kolem mě se chodilo po špičkách. Předcházela mě tam totiž absurdní pověst prokurátora z Washingtonu, kde jsme se narodil, a byl jsem také čekatelem na prokurátorské zkoušky, což mezi vojáky vzbuzovalo obavy.“ Vzpomíná, že na vojně byl nástěnkářem. Všechno, co bylo imperialistické, muselo být zelené a černé a co bylo o socialistickém táboře a Varšavské smlouvě, muselo být bílé, červené a modré. Kdybych to prohodil, byl by to průšvih. Vyřezával jsem písmenka z polystyrenu na řezačce, vybral správné barvy, dal na nástěnku, a když se vrátili opilí vojáci z hospody, celé to odrbali a já to tam lepil druhý den znovu,“ vzpomíná s pobavením Matěj Outrata.

Na prokuratuře vládlo pokrytectví, a tak jsem odešel

Jako čekatel na prokurátorské zkoušky nastoupil na prokuraturu. Zažil, jaké pokrytectví na prokuratuře a v soudnictví vládne, a rozhodl se, že se trestnímu právu věnovat nebude. Prokurátorské zkoušky složil, ale jmenovat prokurátorem se už nenechal a v roce 1980 odešel do podniku jako podnikový právník na Generální ředitelství Potravinářského obchodu, kde byl do roku 1988 do jeho zrušení.

Měli pod palcem všechny družstevní obchody potravin v republice, Matěj Outrata byl právník v obchodním úseku, poté i vedoucím právníkem. Pak vytvořil sdružení podniků, kde působil do září 1989. Po celou dobu byl nestraníkem. Říká, že si pěstoval pověst kverulanta, aby nikoho nenapadlo lanařit ho do strany. V červnu 1989 našel inzerát, v němž federální arbitráž hledala do legislativního odboru právníka. „Nebyl jsem ve straně a tak jsem moc nevěřil, že by mě tam mohli vzít. Přesto jsme to zkusil a k mému překvapení mě vzali. Pak jsem se dověděl, že mě, nestraníka, vzali. Prý bylo zvykem brát jednoho straníka a pak jednoho, který tu práci skutečně dělal, třeba i nestraníka, a to jsem měl být já,“ vypráví Matěj Outrata.

Po revoluci 1989 mu nabídli místo ve vládní legislativě. „Sídlili jsme ve Strakovce, ale já tam vydržel jen po zkušební dobu. V poslední den zkušební doby jsem se rozhodl odejít. Psal se nový zákon o kanceláři prezidenta republiky. Dostal jsem obsahové zadání a podle něj jsem to napsal. Byl to krátký zákon, ale práce na tři týdny. Když jsem to odevzdal, přišel mi pokyn, že to mám předělat a jak to mám předělat. Takže jsem to přepracoval a odevzdal a přišel mi pokyn, abych to předělal zpátky a nebo ještě jinak. Takže jsem se rozhodl, že to dělat nebudu. Seděl tam někdo, kdo si neujasnil, co tam chce mít, a zatěžoval lidi naprosto zbytečnou prací,“ vysvětluje Matěj Outrata.

Devadesátá léta skýtala mnoho příležitostí

Začátkem 90. let si založil živnost na právní poradenství. Radil začínajícím podnikatelům, jak si založit nejlépe živnost a přidal k tomu ekonomické poradenství, poté působil v soukromé firmě svého bývalého kolegy. „Psali jsme privatizační projekty pro velké podniky (Benzina, Řempo a Technomat), byla to šílená práce, pracovali jsme celé dny do noci, i o víkendech, po celé dva roky.“ Matěj Outrata měl podnikatelského ducha. V polovině devadesátých let změnil pole působnosti a s kamarádem hajným Václavem Králem z Bechyně po čtyři roky provozoval pilu. Po tragické smrti jeho podnikatelského partnera, který se utopil na divoké vodě v Rakousku, s tím skončil a pořídil si výrobnu palet, poté obchod s vybavením do přírody, udělal si zkoušky a mohl prodávat i střelivo a zbraně. Koncem devadesátých let se nechal zapsat do advokátní komory a byl samostatným advokátem. Dnes (2022) už je v penzi, ale stále ještě pracuje na rozpracovaných kauzách z minulosti.