The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc., Dr., Th.D. Libor Ovečka (* 1950)

• narodil se 27. září 1950 v Praze

• vyrůstal v centru Starého Města v prostředí katolické moravské rodiny

• otec Josef byl učitel latiny a řečtiny, v 50. letech se stal učitelem ruštiny

• od dětství vnímal nesvobodu a útlak v Československu, chtěl být knězem

• v srpnu 1968 byl svědkem okupace, fotil sovětské tanky v ulicích Prahy

• absolvoval gymnázium a filozofickou fakultu, stal se učitelem angličtiny

• od roku 1970 studoval tajně teologii, v roce 1979 byl vysvěcen v Krakově

• byl sledován Státní bezpečností, objevuje se v signálním svazku Kazatel

• začátkem 90. let zakládal školu Jabok pro studium sociální a duchovní práce

• v době natáčení v roce 2024 byl farářem v Praze Dolních Počernicích

Než se háček chytl lana, chvíli to trvalo. Háček skřípal, lano běželo a natažená ruka brněla. Pak to škublo a Libor vyrazil. Cítil sílu motoru v dřevěné boudě pod sjezdovkou, visel na laně v černobílé krajině a jeho lyže klouzaly sněhem proti svahu. Viselo jich tam hodně. Motor roztáčel kola vleku, lano bylo napnuto, kotvy pod zadky držely pevně, lyžaři stoupali vzhůru. Studenti na lyžařském kurzu v Jeseníkách. Všichni na jednom laně, přesto každý sám. Libor míjel stromy pokryté sněhem a myslel na knihu, kterou právě dočetl.

„Skutočne musím dávať veľký pozor, aby som nepodľahol; strácam pritom len sily a čas. Včerajší deň som ‚nežil‘, nechal som ho prejsť popri sebe so zatvorenými očami a ušami, s ovisnutými ramenami, ako chlap, ktorý v kolóne slepo kráča za ostatnými.“

Text francouzského teologa Michela Quoista „Aimer ou le journal de Dany“ z roku 1967 vydal v překladu Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoda jako „Lásky pätnásťročných?“ Libor Ovečka vzpomíná, že to byla určující kniha jeho dospívání. Stoupal na lyžích k nebi, ze kterého se sypal sníh, a náhle si byl jistý, že se stane knězem. Netušil, jak to udělá, ale věděl, že to chce.

„Aj pre mňa sú mnohí chlapci bezvýznamnými číslami; s niektorými sa denne stýkam; ale väčšina z nich žije a rastie okolo mňa a vôbec ma nezaujímajú. Musím sa usilovať a otvoriť oči, aby som ich videl a vychádzal im v ústrety, aby každý z nich bol pre mňa „niekým.“

Nežli Jakub, radši Haštal

Stará Praha byla v padesátých letech zamlklá a tichá. Libor si pamatuje modrý kočár tažený koňmi. Rozvážel poštu. Haštalskou ulicí, ve které vyrůstal, projela dvě tři auta za den a řádit tady na tříkolce bylo zcela bezpečné.

Znárodněné obchody byly zavřené, se staženými roletami, za které neviděl. Barevné omítky secesních domů šedly a sypaly se na chodník. „Jeden dům ještě zářil oranžovou, lidé se ale nedívali. Kráčeli sehnutí s pohledy k zemi,“ popisuje. Aby chodcům nepadala omítka na hlavu, vyrůstaly na chodnících dřevěné konstrukce kryté prkny. Uvnitř domů to bylo jiné. Vchody nikdo nezamykal a Libor se tam chodil dívat. Prohlížel si schodiště a zábradlí, štuky a barevné vitráže zalité v olovu.

Otec Josef i matka Olga pocházeli z Moravy. „Táta v Praze studoval, zůstal tady a poznal maminku,“ říká. Matka pečovala o domácnost, otec učil latinu a řečtinu. Počátkem padesátých let nesměl učit nic. Dojížděl z Prahy do Slaného pracovat na úřad, a když se mohl do školy vrátit, učil německy a rusky. Libor už si nepamatuje, proč měl otec ve škole potíže. Zřejmě pro svou víru, kterou se nikdy netajil. V katolické rodině z Moravy nebyl sám. Strýček Vojta byl farářem, kterému komunisté sebrali souhlas, a také další strýcové to neměli jednoduché.

Neděle bez kostela byla u Ovečků nemyslitelná. Chrám svatého Jakuba na Starém Městě patří mezi největší kostely v Praze a Libor se tam necítil dobře. Prostor baziliky byl ohromný, potemnělý a neosobní. O Týnském chrámu ani nemluvě. Svatý Haštal, který měl z domova na dohled, byl mnohem přívětivější a rodina tam občas chodívala v neděli odpoledne. Stávalo se, že škola uspořádala v neděli výlet. Libor šel o půl šesté ke Křížovníkům a stihl výlet i bohoslužbu.

Spolužáci z gymnázia zůstávali k Bohu vlažní. Církev měli za odepsanou instituci, Ježíše za kejklíře. Libor o tom s nimi někdy diskutoval, cítil ovšem, že na to nemá dostatečné vzdělání, proto si tak trochu vymýšlel. Byly z toho zajímavé debaty, které nikam nevedly. Na gymnáziu ve Štěpánské si Libor vybral přírodovědnou větev. Znamenalo to více fyziky, deskriptivy a matematiky, ale chyběla latina. Přemýšlel o tom, že by studoval jadernou fyziku. Když ovšem v roce 1969 maturoval, přidal si jako nepovinný předmět filozofii.

Musím si to zařídit sám

„Študijný prefekt mi poriadne vyčistil žalúdok; ide mi na nervy. Povedal, že som sa dopustil darebáctva a bol som drzý, a ak by sa to opakovalo, musím počítať s vylúčením zo školy; som podľa neho vetroplach, ktorý na nič iné nemyslí, len ako urobiť nejaký kravál a druhých hocako rozosmiať, kým v učení som nula, atď., atď. …“

Jízdy na vleku zasněženým lesem v Jeseníkách byly chvílemi rozjímání. V těch horách už to Libor znal. Matka i otec se v podhůří Jeseníků narodili a Libor tam jezdíval na prázdniny. Jednou v létě se Libor s bratranci vypravil přes hory na túru. Pršelo a spali v nějaké boudě, než došli na Petrovy kameny. Koncem 17. století lidé věřili, že se na Petrových kamenech slétají čarodějnice. Tažení svaté inkvizice proti „čarodějnicím“ pak přineslo procesy, mučení a popravy na hranicích, které patří k nejtemnějším etapám v historii římskokatolické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

„Tieto konečné rozsudky, ktoré sa vždy pri podobných príležitostiach vynášajú a vôbec si nevšímajú človeka, ktorý pred nimi stojí, ma vždy rozčúlili a protivili sa mi. Viem, že pre prefekta je ťažké poznať sedemsto žiakov, ale napriek tomu je mi l´úto, že sme len bezvýznamnými číslami.“

Dočetl knížku, háček se chytl lana a Libor věděl, kudy životem pojede. V srpnu 1968 chodil ulicemi, děsil se okupantů, přesto tajně fotil tanky. Foťák schoval do plátěné tašky s dírou vystřiženou pro objektiv. Už na podzim pozoroval, jak v rádiu a televizi stále méně říkají pravdu, a netrvalo dlouho a všechno byla otevřená lež. Nevěděl, co s tím, ale když se upálil Jan Palach, pochopil, že to byl velký čin. „Sebevraždu páchá člověk, který se chce zbavit života. Nežít je pro něj lepší než žít. To nebyl Palach.“ Přesto šířil letáky, aby už to nikdo další neudělal. Několik letáků měl pak ještě doma, než je zničil v obavě z domovní prohlídky.

V květnu šedesát devět Libor Ovečka maturoval a chystal se na filozofickou fakultu. Prázdniny prožil v Anglii. U pásu konzervárny nedaleko Canterbury vybíral z fazolí listí, stonky a všechno, co tam nepatřilo. V továrně poznal zvláštního člověka. „Jmenoval se Guj Li Hoj Fu,“ hláskuje Libor Ovečka jméno, jak si ho pamatuje. Byl to Číňan z Madagaskaru. Stal se křesťanem díky tomu, že četl bibli, a žádné jiné křesťany k tomu nepotřeboval. To se Liborovi líbilo. „Když mám něco v úmyslu, musím si to zařídit sám,“ rozhodl se. Později se ještě jednou setkali v Praze, ale od té doby už o Guj Li Hoj Fuovi nikdy neslyšel.

V konzervárně pracovali většinou přes noc. Pásový dopravník unášel metráky fazolí, ruce vybíraly nečistoty a dalo se u toho přemýšlet a vydělávat přitom peníze. Získat západní měnu nebylo snadné, libry se ovšem mohly hodit na nějakou další cestu. Že dvacet let žádná další cesta nebude, to si Libor ještě nepřipouštěl. Angličan, který o brigádníky pečoval, jim radil, aby se do Československa nevraceli. Libor o tom nechtěl ani slyšet. Věřil, že má své poslání, které musí vykonávat doma. Tam, kde vládli komunisté.

S tím se nedá nic dělat

Po návratu z Anglie mu začal dvojí život, který trval dvacet let. Od podzimu 1969 studoval filozofii a anglistiku. Filozofii proto, aby lépe rozuměl světu a lidem. Anglistiku, aby mohl učit angličtinu, protože filozofií by se v okupovaném Československu neuživil. Bylo to ještě v době, kdy se na fakultě vedly otevřené debaty o tom, jak by studium filozofie mělo vypadat. Někdo navrhoval, že by mohl vzniknout třeba kombinovaný obor filozof a truhlář nebo filozof a zedník.

S postupující tzv. normalizací byl svobodné diskusi konec. Základem všeho se stal marxismus-leninismus a z fakulty vyhazovali jednu osobnost za druhou. Libor Ovečka si pamatuje na respektovaného profesora Milana Machovce, který přednášel dějiny křesťanství: „Přišel na přednášku, oznámil, že už se na fakultě neuvidíme, a byl pryč.“

Když na tu dobu Libor Ovečka vzpomíná, vypráví dva paralelní příběhy. Na univerzitě poznal dusnou atmosféru normalizačních čistek. V kostele Svatého Kříže na Příkopech se začal seznamovat se společenstvím Salesiánů a poznal tam lidi, které hledal. Salesián Beno Beneš přivedl Libora k provinciálu Františku Míšovi a jemu Libor oznámil, že chce být knězem. Tak se dostal mezi studenty tajného studia teologie a od začátku roku 1970 začal navštěvovat přednášky. Rozešel se s přítelkyni Hanou, a když viděl, jak je z toho Hana smutná, řekl jí prostě, že se s tím nedá nic dělat.

K pochopení situace, ve které se Libor Ovečka v socialistickém Československu nacházel, je dobré uvést několik okolností. Za prvé nebylo nutné studovat tajně. Budoucí kněží mohli vstoupit do semináře v Litoměřicích nebo v Bratislavě a tam se připravovat na duchovní službu. Za druhé bylo zakázáno přijmout do semináře absolventa jiné vysoké školy. Kdyby Libor vystudoval filozofii, režim by ho do semináře nepustil. „Pracující lid ti zaplatil školu a ty chceš být farářem? Na to zapomeň, soudruhu.“ A za třetí by se mu studium v semináři nelíbilo.

„Seminář byl poloviční vězení, tam jsem nechtěl jít,“ vypráví Libor Ovečka. „Naprostá izolace. Vycházky jednou týdně, a ještě k tomu ve dvou, aby jeden hlídal druhého. Neustálý dohled Státní bezpečnosti. Nedostatek literatury. O něco takového jsem nestál.“ V roce 2021 natáčeli dokumentaristé Paměti národa v Ostravě svědectví faráře Zdeňka Pluhaře z Polanky nad Odrou. Zdeněk Pluhař studoval litoměřický seminář v osmdesátých letech a všechno, co Libora Ovečku odpuzovalo, v semináři zažil. „Neustálé obavy. Pořád jsem si musel dávat pozor. Nikdo nevěděl, kdo pracuje pro estébáky, kdo jim donáší,“ vzpomínal Zdeněk Pluhař.

Nikdy se to nestane

Dogmatika. Biblistika. Liturgika. Fundamentální teologie… K tajným přednáškám se tajní studenti scházeli v bytech nebo na farách. Novoscholastickou filozofii přednášel ve svém jednopokojovém bytě ve Vyšehradské ulici teolog Josef Šplíchal. Na jiných přednáškách se studenti potkávali na faře v Hradešíně, kterou spravoval salesián Vincenc Mrtvý, zvaný Čenda. „Základem konspirace bylo nedomlouvat se telefonem. Nic neplánovat písemně. Jenom ústně. Někteří měli sledovanou poštu nebo napíchnutý telefon. Někteří to věděli, jiní ne. Vždy bylo třeba domluvit si další kroky a to nešlo jinak, než si to říct osobně,“ vzpomíná.

Na fotografii z roku 1978 přechází Libor Ovečka dlážděnou ulici s tramvajovými kolejemi. V pravé ruce drží velkou naditou aktovku, v levé jakousi plátěnou tašku, rovněž úplně plnou. Už si nepamatuje, co v aktovce a tašce nesl. Ovšem slečnu v džínách do zvonů, v dlouhém svetru, s krátce střiženými vlasy, kterou na snímku doprovází, zná Libor Ovečka velmi dobře. Jmenuje se Mireia Ryšková a snímek pořídili agenti Státní bezpečnosti, když je oba sledovali. Mireia Ryšková byla první ženou v Praze, které Salesiáni umožnil studovat teologii a s Liborem se stali nerozlučnými přáteli.

Ani Liborovi rodiče netušili, že se jejich syn chce stát knězem. O studiu teologie sice věděli, některé přednášky se dokonce konaly u Ovečků doma, ale matka i otec doufali, že Libor a Mireia budou jednou manželé. Oni v tom však měli jasno. Věděli, že se to nikdy nestane, ale rodiče v tom nechali, stejně jako spoustu lidí kolem sebe. Aby byli méně nápadní. Také Mireia toužila po vysvěcení a o manželství nestála. To je ale další příběh, o kterém pro Paměť národa Mireia Ryšková vyprávěla.

Státní bezpečnost se na Mireiu Ryškovou zaměřila v roce 1977 a zavedla na ni takzvaný signální svazek. Cílem založení takového spisu bylo prověřit „signály“ o protistátní činnosti. Svazek měl krycí název Kazatel a dochoval se v Archivu bezpečnostních složek ČR pod názvem KR-685353 MV. „Jmenovaná organizuje v různých soukromých bytech nedovolenou schůzkovou činnost římskokatolických laiků převážně z řad studentů středních a vysokých škol. Při těchto schůzkách je prováděno duchovní cvičení, jsou zpívány náboženské písně, čte se z bible a hodnotí se církevně-politická situace,“ zdůvodnil pověřený estébák zavedení svazku.

To jsem prostě nechtěl

„Když jsem viděl, jak žijí moji příbuzní, kteří byli faráři, jak jsou uzavření na své faře a nikam nepřijdou, nebo se lidé bojí za nimi chodit, tak to jsem prostě nechtěl. Proto jsem se účastnil tajného studia. Trvalo sice dlouho, ale vedlo k jasnému výsledku,“ říká Libor Ovečka. Přestože studoval v konspiraci, cítil se svobodnější než duchovní, kteří sice směli působit oficiálně, ale byli pod neustálým dohledem, nemohli kázat, jak by chtěli, a režim střežil, aby se „drželi svého kostela“ a nikam je nepustil.

Stejně jako další studenti i jejich učitelé také Libor Ovečka toužil po tom, aby komunistický režim padl a tajná církev mohla vystoupit z ilegality. Ovšem na duchovní službu se připravovali s předpokladem, že se tak nikdy nestane. Jejich úkolem bylo sloužit bližním v podmínkách útlaku a nesvobody. Tím se řídili a tak o tom přemýšleli.

„Byli jsme jiná generace. Naše studium bylo pro život pod komunistickou nadvládou. Kněží a řeholníci z padesátých let byli církevně angažovaní a bylo jim to znemožněno. Kdežto naše generace do toho šla s vědomím, že platí ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘. Že prostě náš život bude život v socialismu od začátku až do konce, protože se socialismu nebo komunismu nikdy nezbavíme.“

Mezi Vánocemi a Silvestrem 1979 nasedl Libor Ovečka v Praze do rychlíku a odjel do Českého Těšína. Tam vystoupil z vlaku a přešel most přes řeku Olši, na kterém byl hraniční přechod do Polska. Přestože bylo Polsko socialistická země, vyžadovaly úřady k návštěvě osobní pozvání. Libor Ovečka už si nepamatuje, kdo mu takový doklad poskytl. Vše bylo ale zorganizováno tak, že v polském Těšíně nasedl na autobus a odjel do Krakova. Tam na smluvené adrese vyhledal salesiánského provinciála a v kapli biskupského paláce prožil svěcení na kněze. Tajné studium trvalo devět let. Z Krakova odjel nový kněz na horskou chatu v Beskydech, kde přátelům Salesiánům sloužil svou první mši.

První farnost

O pět let dříve promoval na filozofické fakultě, potom rok sloužil u pěchoty Československé lidové armády ve Stříbře nedaleko západní hranice. „Byli tam vojáci z celé republiky. Někteří neuměli ani číst a psát a já měl dohlížet, aby chodili řádně ustrojení a dělali všechno, co se po nich chce,“ vypráví Libor Ovečka. Jestli se tajnému bohoslovci takový úkol dařil, o tom se v rozhovoru nezmiňuje. „Tachov, Stříbro, Janovice, radši kulku do palice,“ říkalo se mezi vojáky základní služby před rokem 1989. Jednotky v těchto městech předcházela otřesná pověst a vojáci věřili, že v případě válečného konfliktu se Západem měly být obětovány „ke zpomalení nepřítele“ podle taktických pokynů z Moskvy. „Všichni jsme toužili vypadnout odtud co nejdříve,“ vzpomíná Libor Ovečka.

Po návratu z vojny se živil angličtinou v prostředí, ve kterém by teologa a faráře komunistický režim zřejmě nehledal. Součástí vládních struktur socialistického Československa bylo ministerstvo zahraničního obchodu. Úředníci pracovali v obchodních zastoupeních v cizině, jednali se zahraničními firmami, připravovali smlouvy. Byla to strategická instituce pod důkladným dozorem Státní bezpečnosti. Mnozí se Státní bezpečností spolupracovali. Součástí ministerstva byl takzvaný Institut zahraničního obchodu, ve kterém Libor Ovečka pracoval jako externí lektor angličtiny. Sám se do anglicky mluvící země za celých dvacet let nedostal, protože ho tam nepustili.

Za hranice však vyjížděl pravidelně. Spolu s Mireiou Ryškovou pokračoval v tajném studiu teologie v Erfurtu v Německé demokratické republice. Připravovali se na doktorát, který pak získali studiem na univerzitě v Pasově v roce 1993. Univerzitní teologické vzdělání bylo pro Libora Ovečku a jeho plány nutností. Posláním Salesiánů je pomáhat především mladým lidem, kterým se život příliš nedaří. Proto s Mereiou Ryškovou a dalšími Salesiány založili v roce 1993 v Praze vyšší odbornou školu Jabok a deset let ji vedli. Škola připravuje studenty na sociální a duchovní práci mezi lidmi bez domova, mezi závislými na drogách, alkoholu, v problémech, které nemohou sami zvládnout.

Od roku 2003 přednášel na Teologické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2019 se Libor Ovečka stal farářem v Dolních Počernicích. Byla to jeho první farnost.

„Usilovaľ som sa dokázať, ako je nutné mať pred sebou jasný plán, aby sme mohli statočne a úspešne pracovať. Voľba nemôže závisieť iba od náklonnosti, ale musí brať zreteĺ na schopnosti a možnosti vyhliadky na budúce povolanie.“