„Šli jsme i obsazovat Sněžku, kdy jsme vystoupili až nahoru, pěšky. Potom chtěli celý útvar přeměnit na Sbor národní bezpečnosti a celý mančaft přeškolit na policejní práci. To se konalo v Mariánských Lázních. Tak jsme tím vlakem jeli do Mariánek. Tam nás usadili do nějakého penzionu s tím, že budeme docházet na školení. Já jsem ale policajtem být nechtěl, tak jsem požádal o propuštění. Vrátil jsem se do Prahy, a tam mě povolali do služby v Československé armádě. Nastoupil jsem tedy do Prahy k 51. pluku Ludvíka Svobody.“
„Byl jsem předvolaný k ministrovi, kde bylo uspořádáno takové teatrální jednání, kde byly třeba i písařky, které o tom neměly ani páru a vůbec nevěděly, o co se jedná. Naopak několik lidí, kteří by bývali mohli svědčit v můj prospěch, ti nepřišli do práce. Byli nemocní. Ministr tam tedy četl ten můj záznam a postupně došel k závěru, že jde o projevy naprostého buržoazního nacionalismu a že jsem propuštěn. Musel jsem odevzdat průkaz a přišla pro mě stráž a vyvedli mě ven z baráku. To bylo v roce 1953. Měl jsem posudek, že by po něm pes neštěkl. Kamarád mi ale pomohl najít práci v Armabetonu, a tak jsem už druhý den kopal výkop v loděnici v Libni.“
„A to je zase další takový blud, kdy se říká, že Němci byli totálně vyhnaní. Ale ono to tak úplně nebylo. Oni se báli příchodu ruské armády a sami od sebe utíkali pryč. Nádraží bylo nabité. Byli tam nemocní, třeba tam někdo ležel na peřinách na zemi. Plné vagóny lidí čekajících na vlak. Zrovna tak v přístavu byly velké šífy, nákladní lodě. Němci na ně čekali, aby se na nich dostali pryč. To je tedy takový omyl, který se někdy zanedbává. Hodně Němců prostě prchalo pryč. My, když jsme pak přišli do některých místností německých opuštěných bytů, byly tam třeba fotografie esesáků s černou páskou přes roh. Bydleli tam lidi, kteří byli nějakým způsobem spojení s nacisty.“
„Bylo to kruté období. Výživa byla dost slabá. Kolega, který měl hospodářství na venkově, měl v kastrůlku knedlíky s tvarohem, což pro nás neexistovalo. Já jsem měl s sebou chleba namazaný umělým margarinem - kunerolem. Stávalo se, že když jel člověk domů tramvají, tak usnul. Na čepice se dávaly cedulky s nápisem ‚vzbuďte mě ve stanici‘. A tak se to tlouklo. Často se lidi mrzačili, aby se vyhnuli nátlaku a nuceným pracím.“
„Docházelo tam k tomu, že zbili pracovníka do krve. Viděl jsem, jak přišli zkrvavení. Viděl jsem na vlastní oči, jak ten ředitel zkopal těhotnou ženu u vrtačky. Bylo to deset metrů ode mě. My jsme dělali dvanáctihodinové směny a případně i osmnáctihodinové. Střídalo se to – jeden týden noční, jeden týden denní. Můj kolega, který dělal se mnou na soustruhu, nepřišel do práce a okamžitě ho poslali na šest neděl do Terezína. Když se pak vrátil, už nikdy žádnou šichtu nevynechal. Nebo přišel K. H. Frank, tak jsme museli všichni sklonit hlavy ke stroji a nesměli jsme se dívat, jak ta suita prochází.“
„Šel jsem do archivu a vytáhl jsem si tu smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi. Byla v kůži vázaná, červená a byl tam podepsaný Stalin fialovým inkoustem. V té smlouvě jsem se dočetl, že po roce existence toho oddělení budou vyvolána mezivládní jednání o odškodnění a majetkových záležitostech. Tak jsem si říkal, že doba už uplynula, je potřeba s tím pohnout. A to nemluvím o tom, že se tam s těmi žádostmi hrál pinčes. Od nás se žádosti posílaly na vnitro a vnitráci to zase posílali na zahraničí, takže takhle se to hrálo do autu. Když jsem to zjistil, napsal jsem záznam pro ministra s návrhem, aby se začalo řešit odškodňování lidí. Byli to drobní živnostníci, pošťáci, policajti, prostě obyčejní lidé, kteří si tam našetřili na domeček a přišli o něj. A přitom jsem do toho záznamu taky zmínil, že ty poměry v tom sovětském odboru nejsou nejlepší, že tam dochází k šikaně některých lidí a tak dále.“
Zdeněk Pacina se narodil 9. března 1923 v Praze, s rodiči a o rok mladší sestrou žil v sudetském Oseku. Po smrti otce v roce 1933 ho ze sociálních důvodů matka poslala k sestře do Prahy. V roce 1937 nastoupil do Baťovy školy práce do Zlína, kde pracoval v koželužně. Po obsazení Sudet Němci v roce 1938 se vrátil do Prahy, aby se staral o matku a sestru, které se musely vystěhovat. V Praze se vyučil v obchodě s textilem, za války byl totálně nasazený v továrně na výrobu leteckých součástek ve Vysočanech. Zúčastnil se bojů při osvobozování Prahy v květnu 1945 a poté působil v pohraničí. V letech 1948–1953 studoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd v Praze, kde vystudoval mezinárodní právo. Poté nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí na sovětský odbor. V roce 1954 byl označen za „buržoazního nacionalistu“ a vyhodili ho z práce i z KSČ. Několik let pracoval v Armabetonu jako stavební dělník. V 60. letech po přezkumu jeho vyloučení ze strany se stal opět kandidátem členství v KSČ. Pracoval pak ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl pro své politické názory opět vyloučen ze strany a přišel o práci. V roce 1977 s manželkou podepsali Chartu 77 a v osmdesátých letech se zúčastňoval protikomunistických demonstrací. Za normalizace byl zaměstnán v papírnách, v pojišťovně i v kotelně. Po revoluci 1989 pracoval na sekretariátu Federálního shromáždění a poté na sekretariátu poslance Zdeňka Jičínského. S manželkou Jiřinou vychovali 4 dcery.
