The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. MUDr. Pavel Pafko (* 1940)

• narozen 3. července 1940 v Bratislavě do česko-slovenské rodiny

• po prvním bombardování Bratislavy v roce 1944 odjeli sourozenci Pafkovi s matkou do podtatranské vesnice k příbuzným, kde setrvali do konce války

• po komunistickém převratu roku 1948 otec Gejza Pafko vyhozen z pozice vedoucího daňového oddělení na slovenském Ministerstvu financí, poté nastoupil na administrativní pozici ve Slovenských vinařských závodech

• v letech 1957–1963 vysokoškolské studium na Všeobecné lékařské fakultě v Praze

• už za studií si přivydělával v Anatomickém ústavu, kam po absolutoriu a povinné vojenské službě nastoupil

• v roce 1966 přestoupil na chirurgickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Londýnské ulici v Praze, kde působil i v důchodovém věku v r. 2022

• září 1968 – září 1969 stáž v německém Nordhornu

• v prosinci 1997 zavedl po dlouhých přípravách ve spolupráci s prof. Walterem Klepetkem z Vídně transplantaci plic ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí

• veřejně známým se stal lékařskou péčí o tehdejšího prezidenta Václava Havla v prosinci 1996

• v roce 2013 vyznamenán státní medailí Za zásluhy

• v roce 2016 pasován na Rytíře českého lékařského stavu

• v roce 2020 obdržel Cenu Arnošta Lustiga

„Mnohé věci v medicíně se dají okecat. Chirurgii ale neokecáte – tu buď umíte, nebo neumíte,“ shrnuje profesor Pavel Pafko, jenž držel v ruce skalpel při historicky první transplantaci plic v České republice.

Profesor Pavel Pafko se narodil 3. července 1940 v Bratislavě do česko-slovenské rodiny. Jeho otec Gejza Pafko (*1909), původem z východního Slovenska, ve 30. letech studoval v Praze práva, během kterých poznal svou budoucí ženu. Jejich seznámení provází krásná náhoda – Gejzův kamarád totiž míval fotografický ateliér a ve výkladní skříni tam Gejza spatřil portrét své budoucí ženy, do které se zamiloval na první pohled. Po jeho promoci se vzali a odstěhovali roku 1937 do Košic, odkud se za druhé světové války znovu stěhovali, tentokrát do Bratislavy, kde se profesor Pafko narodil. Maminka byla původem Česka, narodila se na nádraží v Heřmaničkách, kde její otec, Pavlův dědeček, pracoval jako přednosta nádraží. I v důchodovém věku pak dědeček dostával zdarma příděly uhlí: „To se mi strašně líbilo. Ani tak to uhlí jako to, že se zaměstnanec neopouštěl, i když odešel do důchodu,“ smál se při rozhovoru profesor Pavel Pafko. Poměrně symbolická vzpomínka vzhledem k tomu, že i přes překročenou osmdesátku v roce 2022 stále aktivně operuje, i když už je dávno v důchodu.

Druhá světová válka a poválečná doba

Za druhé světové války, po prvním bombardování Bratislavy v roce 1944, odjeli sourozenci Pafkovi s matkou do podtatranské vesnice k příbuzným, kde setrvali až do uzavření míru. „To je migrace, kdy jde o život. Při ní chlap zůstává a děti a ženy se pošlou do bezpečí. Ale pak je tady druhá migrace, kdy odcházejí hlavně chlapi, a to je migrace ekonomická. I tuto migraci naše rodina zažila,“ vzpomíná Pavel Pafko na tuhá dvacátá léta ekonomické krize na Slovensku.

Pavel Pafko nastoupil roku 1946 na základní školu zpět v Bratislavě. Vzpomíná na povinné zpěvy písní práce a Internacionály i na to, jak se nástupem komunismu skautské oddíly změnily na pionýrské. „Dítě nevnímá politiku, dítě vnímá barvu toho šátku. Žlutý, červený,“ vypráví profesor a dodává, že už od dětství dával jasně najevo svou apolitičnost, která jako by předurčovala i jeho další myšlenkové směřování.

Otce mezitím po komunistickém převratu roku 1948 vyhodili z pozice vedoucího daňového oddělení na slovenském Poverenictvu financí, a nastoupil na administrativní pozici ve Slovenských vinařských závodech. „Komunisti samozřejmě potřebovali vedoucí místa, tak ho vyhodili,“ vzpomíná Pavel Pafko. „Jako dítě jsem vycítil neštěstí rodiny,“ dodává ke zlomovému roku 1948. Spolu s nižším otcovým platem musela rodinu finančně podporovat i matka a nastoupila tak jako fakturantka. „Myslím si, že lidé, kteří se dostanou na dno a mají to štěstí, že z něj nějakým způsobem zase vyplavou, viděli, co všechno za špínu leží na tom dně a co všechno plave v té vodě, tak to jsou ti správní lidé, protože ti poznali život,“ shrnuje své přesvědčení plynoucí právě z konce čtyřicátých let a osudu, jenž jeho rodinu postihl.

Fakulta všeobecného lékařství

Po osmi třídách základního vzdělání pokračoval na bratislavskou jedenáctiletku, kterou dokončil maturitou roku 1957 v necelých 17 letech a představoval si, že celé mládí stráví v Bratislavě. I přesto, že si podal přihlášku na místní lékařskou fakultu, mu jeho plány pozměnil dopis z Prahy. „Byl jste přijat na Fakultu všeobecného lékařství. A proti tomu se nedalo nic dělat,“ komentuje Pavel Pafko a dodává, že pražské univerzitní vzdělání v jeho rodině vždy platilo za lepší než jeho bratislavská varianta. Tehdy si člověk nevolil specializaci, jak tomu je dnes, existovala jedna jediná fakulta, ze které se až později vyvinuly jednotlivé fakulty a specializovaná odvětví. Pafkovi současně v dopise sdělili přijetí na terapeutický směr. „Vůbec jsem nevěděl, co to je. Říkal jsem tátovi, že asi půjdu do nějakých lázní studovat vodoléčbu,“ směje se s odstupem dlouhých desetiletí a přidává historku svého kamaráda Josefa Hozy, jemuž přišlo přijetí na pediatrii. „On si [z latiny] pamatoval pes, pedes – noha, nohy. Tak si říkal: ‚Jéžiš, to bude nějaké stříhání kuřích ok.‘ Pak zjistil, že se jedná o dětské lékařství a pak se nakonec stal předsedou České pediatrické společnosti,“ vzpomíná se smíchem profesor Pavel Pafko.

Roku 1957 se tedy z Bratislavy přestěhoval zpět do Prahy, kde příběh jeho rodiny vlastně začal, a nastoupil ke studiu na Všeobecné lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Student byl výtečný, vzpomíná jen na dvě trojky: „Jedna byla z marxismu a druhá byla z chirurgie,“ směje se paradoxu profesor, jenž platí za jednoho z nejnadanějších českých chirurgů vůbec. Už při studiích si brigádou na Anatomickém ústavu zlepšoval znalosti anatomie a po absolutoriu roku 1963 a následné povinné vojenské službě na letišti v Čáslavi zde nastoupil na plný úvazek a po nocích pomáhal v nemocnici Na Františku. Roku 1966 pak přestoupil na chirurgickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v pražské Londýnské ulici, která se mu stala profesním domovem až do dnešních dnů (2022). „Pamatuju si tu dobu, kdy jsem se nemohl dočkat, než můj předchůdce odstoupí a za tím stolem budu sedět já,“ rekapituluje posun v životním nadhledu a s radostí komentuje posun v lékařské vědě, ale i to, že sám zvládl zavčas „ustoupit z jeviště“ a předat vedení mladším generacím – roku 2010 předal ve svých 70 letech funkci přednosty kliniky svému nástupci, prof. Robertu Lischkeovi.

Rok 1968 a stáž v Německu

Dalším zlomovým okamžikem v jeho životě byl rok 1968. V červnu, tedy pouhé dva měsíce před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, totiž dostal nabídku na stáž v německém Nordhornu, v blízkosti hranic s Nizozemskem. Mezitím však v Československu zavládl chaos z invaze a první týden byl ve dne v noci pouze na klinice v Londýnské ulici. „Prosím jednotky okupačních vojsk, aby MUDr. Pavlu Pafkovi umožnily přístup na kliniku,“ znělo potvrzení, jímž se ke vstupu do nemocnice v tehdejších srpnových dnech 1968 prokazoval. Na tehdejší chvíle vzpomíná i s obrovskou vděčností – lidé ho na benzinové pumpě pouštěli před sebe, jakmile spatřili jeho bílý lékařský plášť, a ve společnosti byla cítit soudržnost. Netrvala však dlouho: „Nedůvěra je základem celého toho neštěstí a jednota se vytratila,” komentuje Pavel Pafko, jak drasticky se dle jeho vzpomínek pouhé tři dny po 21. srpnu 1968 změnila nálada ve společnosti. „Na to jsem si vzpomněl v roce 1989, když všichni cinkali klíči a jednota národa byla naprosto jasná,“ dodává k pozdějšímu společensko-politickému československému mezníku sametové revoluce.

I přesto, že po srpnové okupaci byla situace stále nepřehledná a navíc měli tehdy se ženou dvouleté dítě, v polovině září nastoupil Pavel Pafko na stáž v Nordhornu. „V té době jsme měli pasy a v nich razítko ‚platné do všech států světa‘. To si dneska neumí nikdo představit,“ vzpomíná Pavel Pafko na zásadní detail, jenž mu kariérní posun a německou zkušenost umožnil. Cestou vlakem pak pozoroval, jak se mění krajina i vzhled měst a vesnic – ze „šedorezavého“ Československa najednou viděl nový svět: „To jsem koukal, jak jsou Němci vybarvení,“ směje se zpětně nad svým tehdejším údivem.

Na stáži v Německu setrval rok – do září 1969. Emigrace pro něj nepřicházela v úvahu. Ještě před rokem 1968 k němu jednou přišel pacient se zlomeninou ruky: „Povídá mi: ‚Pane asistente, můj brácha emigroval a za dva dny ke mně přišli a vzali mi pilotní průkaz.‘ A já jsem si uvědomil, že ten brácha mu sice pošle nějaké marky a džíny, ale že mu vzal život. Život toho člověka byl v tom letadýlku kolem Karlštejna a najednou nemohl. A tak si uvědomíte, že je to egoistické,“ rekapituluje zásadní důvod, jenž ho zavedl zpět k rodině do Československa. Emigrantů však v Německu poznal celou řadu: „Většina emigrantů to omlouvala, že je to kvůli dětem. Kde byla pravda, nevím. Sice měli ty věci, které my jsme tady neměli, ale byli to smutní lidé, protože se nemohli vrátit,“ dodává Pavel Pafko.

Ačkoli by se dala po návratu z Německa předpokládat intervence StB, nestalo se tak a Pavel Pafko neměl s režimem problémy vlastně až do chvíle docentské habilitace. Před promocí se totiž u něj objevila kádrovačka lékařské fakulty: „Soudruhu Pafko, vždyť vy nejste ve straně!“ zděsila se. A tak Pavel Pafko začal chodit každou středu do VUMLu – Večerní univerzity marxismu-leninismu, a zase ho režim nechal na pokoji. „Medicína je absolutně apolitická,“ shrnuje a dodává, že právě z tohoto důvodu pro něj sametová revoluce roku 1989 v profesním životě neznamenala pražádnou změnu.

Transplantace plic a Havel

V prosinci 1997 zavedl po dlouhých přípravách ve spolupráci s prof. Walterem Klepetkem z Vídně transplantaci plic v České republice. Veřejně známým se však stal prof. Pafko lékařskou péčí o tehdejšího prezidenta Václava Havla, byť právě tuto svou „slávu – polní trávu“ rozhodně upozaďuje. „Zavést transplantace plic je daleko víc než operace jednoho pacienta. Mimořádné bylo, že to bylo tělo pana prezidenta, ale jinak na tom nic extra zajímavého nebylo,“ komentuje a vzpomíná i na to, jak byl veřejností kritizován za svůj výrok „prezident jako bezdomovec“, ve kterém narážel na svou bezvýhradnost v identicky kvalitní péči vůči komukoli, kdo se mu dostane pod skalpel.

Byť si ve svém osmém životním desetiletí bolestně uvědomuje, že celý život „šidil rodinu“ na úkor lékařské vědy a pokroku, má tuto otázku vyřešenou. Při svém nedávném úrazu po pádu na kole měl totiž dostatek času rekapitulovat: „Kdybych měl žít svůj život znova, tak bych ho žil stejně.“ Současně však v jeho rozhovoru jasně převažuje právě s rodinou spojená zásada – štěstí. „Trávit nejvíce času s lidmi, se kterými je nám dobře,“ shrnuje. „Musíme přemýšlet o svém životě, co chceme. Základem je, abychom byli šťastní. Někdo je šťastný, když chytá ryby, a někdo je šťastný, když jede na kajaku. Kdybychom chtěli všichni jenom chytat ryby, u Vltavy by to bylo blbé, byl by tam prut na prut,“ směje se v závěru profesor Pavel Pafko.