The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Palarčík (* 1963)

• narodil se 18. října 1963 v Olomouci

• jeho otec Adolf Palarčík bojoval na západní frontě

• kádrové problémy kvůli otcově vystoupení z komunistické strany

• člen výtvarné a literární undergroundové komunity v Olomouci

• signatář petice Několik vět

• knižní grafik vydavatelství Votobia

„Můj táta umřel, když mi bylo patnáct let. A já jsem na něj byl hrdý už jako dítě. Prohrabával

jsem se jeho šuplíkem, kde měl ta válečná vyznamenání a frčky. A škoda, že jsem se ho už na

spoustu věcí nemohl zeptat. Jsem si jistý, že tu mohl ještě být, kdyby se na jeho životě i smrti

nepodepsali komunisté,“ říká grafik, básník a fotograf Petr Palarčík.

Zběh

Příběh Petrova tatínka je dramatický. Adolf Palarčík měl tu smůlu, že se narodil na Těšínsku,

jehož některé části spadly po Mnichovské dohodě z roku 1938 rovnou pod německou Říši –

jako šestnáctiletý musel narukovat do wehrmachtu na západní frontu. Ve Francii se mu však

podařilo přeběhnout ke spojencům, a díky tomu během obléhání nacisty obsazeného

přístavu Dunkerque stál na správné straně – pod velením generála Aloise Lišky. Psal se rok

1944. Rok nato se Petrův otec vrátil do Československa.

Tatínka ze schůze vynesli vleže

Mnoho lidí, co zažili válečné hrůzy (Adolfu Palarčíkovi po válce vypadaly vlasy), slyšelo na

komunistickou rétoriku, která již v prvních poválečných volbách slibovala hojnost a rovnost

všem. Adolf do strany vstoupil a vydržel v ní až do osudného jednadvacátého srpna 1968, kdy

Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Adolf, tehdy oblíbený dílenský mistr

v Moravii (Mariánské údolí u Olomouce) se nejprve na dva dny ztratil. „Kde byl a co tam

dělal, jsme se my děti nedozvěděli, ale zřejmě se v Olomouci účastnil protestů proti okupaci.

Jisté je, že tato nešťastná událost pro něj byla zlomová. Stranickou knížku komunistům hodil

na stůl. A byly z toho takové problémy, že si troufám říct, že komunisté stojí za tátovými

třemi infarkty. První dostal, když ho na schůzi obvinili ze sabotáže. Pohádal se s nadřízenými

tak, že ho museli vynést vleže. Třetí infarkt po několika letech už nepřežil,“ vypravuje Petr

Palarčík, kterému v době sovětské okupace bylo pět let. „Samozřejmě jsme se sestrou věděli,

že poslouchá zahraniční rozhlas, a že si musíme dát pozor na pusu ve škole a všude jinde, než

doma,“ dodává. V období dospívání, za gymnaziálních studií, už měl jasno: komunismus je

zvrácená ideologie. To už byl jeho táta po smrti.

Závadová renesance

Kvůli špatnému kádrovému profilu se Petr nedostal na vysněnou uměleckou průmyslovku v

Uherském Hradišti. Nastoupit nesměl ani na olomoucká gymnázia. Ale jeho maminka našla

řešení. V nedalekém Šternberku bylo gymnázium, o kterém se již tehdy šuškalo, že je

odkladištěm nepohodlných – jak žáků se špatnými kádrovými profily, tak kantorů, většinou

vyhozených z jiných škol či z univerzity během prověrek, jež nastaly asi rok po sovětské

invazi, a kde měli účastníci za úkol vpád armády označit za bratrskou pomoc, nikoli za

barbarské napadení. „Maminka tam za mě byla orodovat a přijali mne. A skutečně, přesto, že

to bylo tak půl napůl, měli jsme některé báječné profesory, kteří svůj odpor k režimu

neskrývali.“

Ještě když byl ve druhém ročníku šternberského gymnázia, vládl škole starý ředitel Loprais –

oblíbený liberál. Po jeho odchodu na odpočinek se ředitelny zmocnil kovaný komunista

Krček, který hned v září přikázal odstranit z chodeb a tříd veškeré obrazy s náboženskou

tématikou. „Dal to za úkol oblíbenému profesorovi Skyvovi, který mne požádal o pomoc. A

ten během sundávání všech těch Dürerů, Rafaelů, Botticelliů a dalších mistrů renesance

rozhodně nešetřil sprostými slovy,“ vypravuje Petr Palarčík, který někdy v tu dobu spolu

s kamarádem Petrem Hrabalem vzali spravedlnost do svých rukou a výraznou rudou barvou

napsali na výkladní skříň olomoucké cukrárny Dejmal: „Se Sovětským svazem – se zlámaným

vazem.“

Večírek s molodci

Profesor Skyva byl studenty oblíbený. Vedle toho, že neměl rád komunisty a vše s nimi

spojené, pořádal pro členy výtvarného kroužku také tzv. „malířáky“, kde pod jeho vedením

studenti malovali v plenéru. A často toleroval i nějakou tu láhev. „Když jsme slavili poslední

výtvarný kroužek před Vánocemi, zjistili jsme, že v jiné třídě právě probíhá schůze Ruského

klubu a na návštěvě tu zrovna v rámci družby jsou sovětští studenti-komsomolci. Rozhodli

jsme se, že tam vnikneme a zmocníme se nějakých chlebíčků, abychom měli co zakousnout k

vínu. Ale dopadlo to tak, že nás ti ruští molodci pozvali ke stolu. Věděli jsme, že pít s nimi

nebude jednoduché, ale zároveň jsme chtěli zachovat čest češství a nedat kůži lacino.

Dopadlo to tak, že jeden z kamarádů pozvracel školní chodbu a přidělal vrásky na tváři

dohlížejícího profesora, proruského kolaboranta, kterému jsme museli slíbit, že to zůstane

mezi námi.“ usmívá se pamětník. Nutno dodat, že kroužkem profesora Skyvy prošlo několik

budoucích profesionálních výtvarníků, např. Milena Dopitová, Petr Kuba, Ivana Kubová, či

restaurátor Dalibor Sedlák.

Svoboda za plotem

Petr Palarčík maturoval v roce 1983. A protože většina mužského osazenstva třídy, včetně

něj, nosila dlouhé vlasy, přišel ředitelský zákaz – nesmíte mít tablo a nesmíte mít Poslední

zvonění, abyste nedělali ostudu slušným socialistickým občanům!

 

Petr se po maturitě marně snažil o přijetí na vysokou školu s výtvarným zaměřením. Navíc

mu, jako dalším mladým mužům, kteří svůj dosavadní život završili zkouškou dospělosti,

hrozila vojna. Po dvou získaných odkladech musel i on do maskáčů. Přijímačem prošel ve

Vyškově na Moravě. Ale protože v „papírech“ měl, že před nástupem na vojnu pracoval

v tiskárně, dostal volnější režim – zaměstnali ho ve zdejší armádní tiskárně. Ale přesto se

každý den, když se vracel na rotu, v touze lapeného ptáka díval přes plot do údolí. Za koruny

stromů, tam, kde cítil svobodu. „Rozhodl jsem se jednat. Nějak intuitivně jsem věděl, že

nejdřív je třeba dostat se na ošetřovnu. Tak jsem ve dvacetistupňových mrazech polykal sníh

a olizoval rampouchy. Na ošetřovně byl mladý doktor, četař absolvent, a tomu zjevně došlo,

o co mi jde, když jsem mu řekl, že mám suicidální myšlenky. Poslal mne do brněnské

nemocnice, na psychiatrické oddělení, odkud mne pak po měsíci nervozity a obav z armády

propustili, ale s tím, že časem půjdu na přezkum. Nakonec to dopadlo dobře, za dva roky

jsem dostal modrou knížku a šuplík jsem měl plný nerozbalených krabiček diazepamů, které

jsem dostával při kontrolách na psychiatrii.“ vzpomíná Petr Palarčík.

Mezi svými

Protože od puberty miloval básně Václava Hraběte, texty Kurta Vonneguta a neustálým

kopírováním šumící nahrávky The Plastic People of The Universe, vzít za kliku olomoucké

vinárny Študáč, kde se v polovině 80. let scházeli umělci a neúnavní šiřitelé samizdatů, jako

například Rostislav Valušek, Petr Mikeš, Eduard Zacha či Václav Burian, nebylo pro Petra nijak

těžké. Mladý muž s osobitým vhledem do výtvarného a literárního umění tak brzy našel lidi

svého kmene. „Tehdy mi nedělalo žádný problém se ve Študáči pobavit s kamarády, poslední

tramvají dojet na výpadovku a odtud značný kus cesty pěšky do Mariánského údolí, kde jsme

bydleli. Tři čtyři hodiny spánku a ráno vlakem na šest hodin do práce v tiskárně,“ vzpomíná

Petr Palarčík na dobu druhé poloviny 80. let. Sám se do tvorby samizdatů moc nezapojil, až

na jeden sešit básní kamaráda Jana Dadáka s názvem Světnice propadlého světla, který si

sám vysázel, udělal předlohy ke štočkům ilustrací a nechal natisknout na černo v práci. Byla

to vlastně taková předzvěst jeho budoucího povolání.

 

Vzhledem k tomu, že většinu jeho přátel tvořili výtvarníci, našel si Petr cestu na další

z ostrůvků svobody uvnitř šedi normalizace – na Sovinci se seznámil s činností Jindřicha

Štreita, kterého komunistická moc počátkem 80. let věznila a rovněž mu zakázala vystavovat

fotografie mapující socialistickou každodennost. Na Sovinci se konaly polooficiální výstavy,

které Petr s přáteli navštěvoval. A zde v létě roku 1989 podepsal petici Několik vět, za níž

stáli Jiří Křižan, Václav Havel, Stanislav Devátý a Alexandr Vondra. Ve Študáči později také

petici za propuštění Václava Havla z vězení.

Den červených ponožek

Psal se 17. listopad 1989 – datum, které navždy vešlo do dějin jako den, kdy

v Československu vypukla sametová revoluce, na jejímž konci bylo zvolení Václava Havla

prezidentem a také značný posun od totalitní společnosti směrem k demokratickému zřízení:

„A ta sametová revoluce, jak rád s nadsázkou říkám, začala právě v Olomouci! Byli jsme toho

dne na vernisáži kamaráda Vaška Stratila, který hned v úvodu vystoupil s tím, že si sundal

střevíc a v červených děravých ponožkách tloukl tou škorní do stolu, přičemž řval: ,Svobodu,

svobodu, svobodu!´“

 

Následující dny se hnaly v překotném revolučním tempu. Petr s přáteli výtvarníky vyráběli

plakáty a stloukli symbolický kulatý stůl, který přinesli na olomoucké Horní náměstí ke

Sloupu Nejsvětější Trojice, kde každý večer na improvizovaném pódiu herci Moravského

divadla moderovali demostrace a rostoucím davům předkládali čerstvé informace o tom, co

se právě děje v Praze. Že se země skutečně dere za svobodou.

 

Petr Palarčík se i v porevoluční době držel svého kopyta. Ještě déle než rok pracoval v

tiskárně, ale potom přišla jiná výzva. S koncem komunistického režimu vyvstala silná potřeba

vydat knižně vše, co strana a vláda dosud zakazovala. Na bítovské chatě básníka Jiřího

Kuběny se Petr seznámil s brněnským básníkem Jaroslavem Erikem Fričem a v kruhu několika

dalších přátel vznik nápad založit vydavatelství. Tak přišla na svět Votobia, knižní

nakladatelství se sídlem v Olomouci, které zde působilo v letech 1991–2007. Petr Palarčík

zde po celou tu dobu pracoval jako grafik, posléze i jako redaktor. Na jaře 2007 však

nakladatelství zkrachovalo. Po roce registrace na Úřadu práce začal s knižní grafikou na volné

noze a jako OSVČ pracuje dodnes. Vedle toho vydal dvě sbírky poezie – Den a noc a Toulky

loutky. Několik let graficky spolupracoval na literárním časopise Jaroslava Kovandy Psí víno a

poté s Kovandou a dalšími přáteli básníky založil „útulnu poezie“ Herberk – internetový

literární časopis, který fungoval sedm let. Petr Palarčík s manželkou Alenou vychovali dceru

Annu a v době natáčení rozhovoru žili v Olomouci.