The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Soňa Palátová (* 1927  †︎ 2019)

• narozena 13. prosince 1927 v Kojetíně

• koncem dvacátých let se s rodiči přestěhovala do Uničova

• v září 1938 rodina musela sudetský Uničov opustit

• po měsíčním pobytu v Olomouci následovalo stěhování do Třebíče

• válečná léta prožili v Třebíči

• zemřela v roce 2019

„Všechno začalo smrtí našeho prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.“ S těmito slovy se chopila vypravování má milovaná babička, která si dodnes živě vybavuje stresující období neklidu z přicházející druhé světové války.

Soňa Palátová, rozená Walterová, se narodila 13. prosince 1927 v Kojetíně, kde však nestrávila ani dva roky svého života. Její otec Jaroslav Waltera, zaměstnaný jako státní úředník, byl přeložen do Uničova. Společně se svojí manželkou Marií Walterovou, která byla velice citlivá a krásná žena, pečující o domácnost, se přestěhovali do tohoto osudového města. Z babiččiných slov lze jednoznačně vyčíst, že zde prožili nádherných deset let jejího dětství. Tato rodinná idylka se však začala kazit už na počátku roku 1938, kdy vůdce Sudetoněmecké strany (SdP) Konrad Henlein stranu otevřeně propagoval, šířil ódy na Adolfa Hitlera a mermomocí se snažil získat další potenciální členy do své strany.

Odchod z pohraničí

Ani částečná mobilizace provedená dne 20. května 1938 nezvrátila houstnoucí atmosféru strachu v českých zemích a zejména v pohraničních oblastech. V červnu téhož roku se konaly obecní volby, ve kterých s jasnou převahou vyhrála strana SdP. Kvůli této nemilé události se zvýšilo napětí mezi německou většinou a českou menšinou.

Otec Jaroslav Waltera po těchto nepříjemných událostech bedlivě sledoval vyvíjející se situaci. Po neustálých výpadech českých Němců, kteří útočili proti československým policejním stanicím a celnicím, a po rozhlasových projevech bylo zřejmé, že budou Sudety nakonec zabrány. „Otec neustále volal na ředitelství v Olomouci, aby se informoval o situaci,“ vzpomíná moje babička-pamětnice. Nakonec dostal Jaroslav Waltera cennou informaci, aby se se svojí rodinou okamžitě odstěhoval, protože Uničov bude v nejbližších dnech zabrán německou říší.

Netrvalo to dlouho a skutečně bylo v rozhlase vyhlášeno, že bude Uničov zabrán, a tudíž přestane patřit Československu. Napjatí Walterovi už čekali se svými zabalenými zavazadly, až budou muset opustit jejich milované město. Signál přišel v podobě dopisu od jejich drahého kamaráda, který pracoval jako lékař a bydlel deset minut od jejich příbytku. V dopise stálo: „Pane inženýre, běžte si ihned koupit lístky a zajistit vagon pro přestěhování na poslední vlak z Uničova, který odjíždí v 5:00 hodin ráno druhého dne.“

Jaroslav Waltera na nic nečekal, uposlechl doporučení svého blízkého kamaráda a ještě téhož dne běžel zajistit lístky a vagon do Olomouce. Ochotní vojáci pomáhali rodině s přestěhováním. Nikdo nechtěl nechat svůj majetek Hitlerovi, všechny věci se naložily do vagonů a zapečetily.

„V noci jsme skoro nespali,“ popisuje moje babička osudný začátek dne, kdy se měly změnit jejich životy. Strach z budoucnosti dolehl i na ni, přestože chodila teprve do čtvrté třídy obecné školy. Vstávat museli už hodně brzy, aby nezmeškali vlak, který odjížděl v tak časnou ranní hodinu.

„Když jsme přišli na nádraží, všude bylo plno lidí, kteří byli obklopeni zavazadly,“ vzpomíná na tu nejemotivnější část příběhu. Obličeje lidí prozrazovaly jejich zoufalství a strach. Lidé slabší nátury bez přestání plakali. Všude vládl chaos a beznaděj. To všechno viděla na vlastní oči tehdy asi desetiletá Soňa Walterová. Tato stresující situace byla pro tak mladou dívenku příliš. Poté, co se jí udělalo lépe, se obrnila a společně se svými rodiči se snažila dostat co nejdříve do vlaku, pryč od těch naprosto zoufalých lidí.

Příjezd do Olomouce proběhl v mnohem klidnější atmosféře. Vystoupili z vlaku a v ruce drželi pouze příruční zavazadlo. Ostatní věci byly uložené v úschovně. Pomalu odcházeli z nádraží a putovali přeplněnou Olomoucí.

Bloumali ulicemi

Marie Walterová, babiččina maminka, byla z té situace také pořádně vystresovaná. Osud její rodiny záležel na štěstí a náhodě. Stejně jako většina ostatních lidí, kteří v tuto dobu přijížděli z pohraničí, neměla ani rodina Walterova zajištěnou střechu nad hlavou. S optimismem a s trochou nadsázky se díval na tuto prekérní situaci Jaroslav Waltera, který se snažil utěšit svou choť a rozptýlit svou milovanou dceru. Navrhl, že by se rodina mohla přesunout do hotelu. Avšak Marii Walterové se tento návrh nezamlouval. Moc dobře totiž věděla, že všichni ostatní dostanou stejný nápad jako její manžel a tím pádem všechna místa v hotelu budou už dávno obsazená.

Bloumali tedy ulicemi dál a tiše doufali ve spásu. Nikdo z nich nečekal, že jejich prosby budou tak rychle vyslyšeny. Najednou se za jejich zády ozvalo: „Nazdar, Slávku!“ Jaroslav Waltera se s překvapením ve tváři otočil na svého přítele ze školy, inženýra Jeleneckého. Prohodili spolu pár konverzačních frází a tu si inženýr Jelenecký všiml roztěkanosti Marie Walterové a podivného chování jejich dcery.

„Děje se něco?“ zeptal se inženýr svého kamaráda. Jaroslav Waltera nemeškal a hned svému příteli dopodrobna vyprávěl jejich prekérní situaci. Inženýr Jelenecký se zamyslel a za chvilku se mu na tváři objevil potutelný úsměv. „Mám nápad!“ prohlásil a nabídl rodině bydlení v jeho domě. Všichni na něj zírali doslova s otevřenou pusou. „Já jsem se konečně přestala třást,“ vzpomíná na ten rozhodující moment moje babička. Její maminka začala ze slušnosti podle očekávání protestovat, ale inženýr Jelenecký se naštěstí nenechal přemluvit.

Byl to voják, takže v podstatě čekal na den, kdy bude povolán do služby. Kvůli nejisté době odvezl manželku se dvěma dětmi k jejím rodičům, kteří bydleli někde za Olomoucí na vesnici. Takže mu ani v nejmenším nevadilo, že by s ním někdo měl sdílet domácnost. Prý strašně toužil po nějaké společnosti. Velice by ho tedy urazilo, kdyby Walterovi nepřijali jeho pozvání.

Jaroslav Waltera přátelsky objal svého přítele, který je právě tímto činem dostal z nepříjemné situace. Se svou chotí mu několikrát děkovali za jeho mimořádně štědrou nabídku. Samozřejmě mu nabídli peníze, protože se cítili být jeho dlužníky. Marie Walterová si připadala provinile, že její rodina zabírá jeho dům, ale inženýr Jelenecký ji uklidňoval a přesvědčoval ji, že jeho manželka by s tím určitě souhlasila a pochválila by ho za dobrý skutek.

V Olomouci, v domě inženýra Jeleneckého, žila rodina více než jeden měsíc. Babička na to vzpomíná s velkou vděčností. Situace v naší zemi byla v té době vyhrocená. Na politické scéně se objevil nový prezident Emil Hácha a všude vládl strach z Hitlera. Rodině Jaroslava Waltery se stýskalo po nádherném životě v Uničově. Dříve udržovali s českými Němci velmi dobré vztahy. „Když zjistili, že odjíždíme z Uničova, tekly jim slzy,“ vzpomíná babička na emotivní chvíli, která se odehrála těsně před odjezdem.

Další stěhování

Po více než měsíčním pobytu v Olomouci dostal Jaroslav Waltera vyrozumění, že bude jakožto státní úředník přeložen do Třebíče. Nastalo tedy další stěhování. Rodina byla unavená z neustálého stresu, ale uklidňovalo ji, že Třebíč se nachází ve vnitrozemí.

Znovu se zajistily vagony na převoz majetku, tentokrát směřované do Třebíče. Loučení s inženýrem Jeleneckým nebylo nikterak snadné. Marie Walterová uronila nejednu slzu a i Jaroslav Waltera byl z jejich nenadálého odjezdu dojat. Inženýr Jelenecký věnoval malé Soničce na památku krásnou panenku. Ta ho s velkou vděčností objala.

„Přijeli jsme do Třebíče,“ začíná s pokračováním nestárnoucího příběhu pamětnice. Hotel Podlipný se stal jejich novým útočištěm a velice si pochvalovali rodinu majitelů. Walterovi byli ohromně spokojení s ubytováním i se zdejší restaurací. Zajímavostí je, že hotel slouží zákazníkům i v současné době. Jaroslav Waltera začal po více než měsíčním útlumu chodit do práce a malá Soňa Walterová začala chodit do školy. Jejich život se alespoň částečně vrátil do starých kolejí. Netrvalo dlouho a rodina získala byt, který se nacházel nedaleko obecné školy, kam Soňa pravidelně docházela. Její prospěch zůstal stejně nadprůměrný, jako tomu bylo v Uničově.

Rodina si na život v Třebíči velice rychle zvykla. Jediný problém představovaly kopce a vrcholky, které činily na srdce nemocné Marii Walterové čím dál tím větší potíže. Babička hodnotí své působení v Třebíči jako velice pozitivní a s láskou na tuto dobu vzpomíná. Z jejího emotivního příběhu lze jednoznačně vyčíst, že štěstí a náhoda často rozhodují o našich životech.