The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálporučík v. v. Ing. Ondrej Páleník (* 1965)

• narozen 21. února 1965 ve Zlatých Moravcích

• v letech 1983 až 1987 absolvoval vojenskou vysokou školu ve Vyškově

• účastník vojenských misí ve válce v Zálivu (1990 až 1991) a Afghánistánu (2004 a 2006)

• v letech 1999 až 2002 sloužil na vojenském velitelství NATO v belgickém Monsu

• v letech 2007 až 2012 působil na pozici ředitele vojenského zpravodajství

• roku 2009 povýšen do hodnosti generálporučíka

• v letech 2012 až 2014 předsedou Správy státních hmotných rezerv

Píše se rok 1990. Zatímco v Československu převládá euforie z nedávno nabyté svobody, pětadvacetiletý důstojník nasedá do armádního letadla a míří rovnou do války. Už zanedlouho se ocitne v Perském zálivu. A ruku v ruce s tím i v první linii: „Ta [naše] útočící síla byla obrovská. To byla skutečně první bojová vřava, kterou jsem zažil. Potkávali jsme vyhořelé a opuštěné tanky a spoustu zajatců. Iráčané se vzdávali, masivně se vzdávali a masivně utíkali. Protože naštěstí pochopili, že mají jen dvě možnosti – buď se vzdát, anebo umřít,“ vypráví Ondrej Páleník.

Léčky, přepady a všechny ty zajímavé věci

Ondrej Páleník se narodil 21. února 1965 ve Zlatých Moravcích, nedaleko Nitry. Matka pracovala jako dojička krav, otec dělal svářeče na montážích. Po základní škole se rozhodl studovat vojenské gymnázium Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, kam po úspěšně složených přijímačkách nastoupil roku 1979. „Dají vám uniformu a izolují vás v areálu školy, poměrně dost. Na dnešní poměry poměrně brutálně. Ven z objektu se chodilo velice málo, za odměnu nebo na nějaké vycházky. Navíc to bylo období, kdy uniforma nebyla úplně oblíbená,“ vzpomíná tehdy čtrnáctiletý Ondrej Páleník na své první kontakty s armádním prostředím. Zároveň ale dodává, že své nejlepší přátele si našel právě v tomto období. Se svými bývalými spolužáky je v kontaktu dodnes.

Po maturitě pokračoval dále ve studiích na vojenské vysoké škole ve Vyškově (1983 až 1987), což se od absolventů vojenského gymnázia očekávalo de facto automaticky. První rok na vysoké škole suploval základní vojenskou službu, pokoj sdílelo šestatřicet mladých mužů. Ondrej Páleník začínal na motostřelecké fakultě: „A po prvním ročníku se na základě studijních výsledků vybíralo, kdo by mohl jít k průzkumnému směru,“ přibližuje a dodává: „Výsadkové vojsko, to byla vždycky elita.“ Co obnášelo studium výběrového průzkumného směru? „Všechny ty zajímavé věci jako léčky, přepady, obrana proti přepadům. To studium bylo fakt zajímavé, především to taktické. A pochopitelně u toho byla spousta teoretických předmětů, které mě nebavily,“ vypráví.

Všichni, co chtěli něco dokázat, byli ve straně

Ještě během studií vstoupil Ondrej Páleník do komunistické strany (KSČ): „Já jsem sám chtěl vstoupit do strany. Protože už na té vysoké škole to bylo tak nějak přirozené. Kdo chtěl dělat vojenskou kariéru a kdo chtěl být dobrý – a já jsem chtěl být vždycky dobrý a nejlepší –, kdo měl dobré studijní výsledky, tak se to nabízelo. Ani vám to nikdo nemusel říkat. To bylo tak nějak automatické – chceš dělat kariéru, chceš být dobrý velitel a chceš někam postoupit, tak automaticky musíš být členem strany. Takže musím říct, že ti nejlepší studenti, lidi s nejlepšími výsledky, drtivá většina z nich byla ve straně už na vysoké škole v těch osmnácti letech, anebo vstoupili hned, co byli u útvaru. Protože to bylo tak nějak přirozené,“ říká a dodává: „Vlastně to k tomu patří. Když chcete dělat kariéru, musíte být ve straně. Naštěstí jsem tam nebyl dlouze. Ale ano, vstoupil jsem dobrovolně, to nebudu vykládat, že by mě někdo nutil. Protože jsem to považoval za přirozenou součást v té době. A znova říkám: ,Všichni, co chtěli něco dokázat, všichni byli ve straně.‘“

Na škole patřil mezi premianty, díky čemuž si po úspěšné obhajobě inženýrského titulu mohl vybrat, k jakému útvaru půjde sloužit. Volba padla na Prostějov, 22. výsadkovou brigádu. „První můj velitel, kterému jsem se jako mladý poručík hlásil, byl v té době nějaký kapitán Pavel. Petr Pavel, náš dnešní prezident. Takže jsem měl to štěstí, že jsem s Petrem Pavlem – jako se svým prvním velitelem – absolvoval první dva roky svého působení v Prostějově,“ vzpomíná Ondrej Páleník na své začátky profesionálního vojáka v ČSLA v roce 1987. Pod Petrem Pavlem působil coby velitel čety u 3. roty. Po prvním roce dosáhl hodnosti nadporučíka, následně povýšil do pozice velitele 2. roty, stalo se tak v revolučním roce 1989. Jak tehdy čtyřiadvacetiletý důstojník vnímal rozpad režimu, kterému měl do té doby sloužit? „Začínal jste chápat, že to asi není všechno stoprocentně v pořádku, i když – ještě nám to úplně nedocházelo, že by se mělo něco dělat a že ta republika vlastně nefunguje dobře. To z toho Prostějova určitě nevypadalo. Takže jsme to vnímali jako nějaké změny, které jsou přirozeným vývojem a které prostě přijdou,“ říká.

Když se po událostech v Praze 17. listopadu protirežimní protesty rozšířily do dalších měst, Ondrej Páleník dostal pokyn, ať jde demonstrujícím v Prostějově vysvětlit, že násilí na Národní třídě nemají na svědomí příslušníci armády. Nepřekvapivě příliš nepochodil. „Nálada byla revoluční, lidi proti nám byli negativně naladěni. Zkusil jsem vyjít na tribunu a vysvětlit davu v Prostějově, že skutečně prostějovské speciální jednotky, nebo v té době výsadkové jednotky, nezakročují proti vlastním lidem a nemlátí nikoho na Národní třídě. Ale k tomu jsem se vůbec nedostal, protože mi ten mikrofon nikdo nedal a nikdo mě neposlouchal,“ vypráví a dodává, že on sám pád komunismu uvítal – především prý proto, že se najednou začala otevírat možnost podívat se ven. Tu využil coby účastník zahraniční mise hned v roce 1990. Nejprve však musel absolvovat náročný a poměrně specifický výcvik.

Najednou zjistíte: Aha, pozor! Asi jde do tuhého

„Chodili jsme do pískovny, pískovali jsme pytle, učili jsme se zahrabávat auta do písku a pak je vyhrabávat. Snažili jsme se připravit na to prostředí, které pro nás pochopitelně nebylo přirozené. Kde vzít v České republice poušť? My jsme se [do té doby] připravovali spíše na horské prostředí, a najednou jsme šli do pouště,“ vzpomíná. Následoval přesun na frontu. Do války v Perském zálivu odletěl transportním americkým letounem C-5 Galaxy. Po mezipřistání v Madridu dorazil do Saúdské Arábie, k 20. saúdskoarabské brigádě. Pak začalo tažení na Kuvajt. „Vyrazilo se do útoku,“ vypráví. „Předcházela tomu obrovská palebná příprava. Velké samohybné houfnice stály kousek za námi. Byli jsme ve UAZech a vétřieskách a následovali jsme tu útočící 20. brigádu na území Kuvajtu – poměrně rychlé tempo, jako když se jede rallye, to nebyl žádný pomalý postup,“ vykresluje Ondrej Páleník a dodává: „Ten první pocit – tam si uvědomíte, že fakt jdete do války. Protože pořád to [do té doby] byla svým způsobem procházka růžovou zahradou. Ale najednou nastoupíte k brigádě, za vámi začnou pálit samohybné houfnice a UAZ vám poskakuje 50 centimetrů nad pouští, protože nárazová vlna je tak obrovská! Najednou zjistíte: Aha, pozor, asi jde do tuhého.“

Vzpomínky na chvíle v první linii pokračují: „Potkávali jsme vyhořelé a opuštěné tanky a spoustu zajatců. Iráčané se vzdávali, masivně se vzdávali a masivně utíkali. Protože naštěstí pochopili, že mají jen dvě možnosti – buď se vzdát, anebo umřít. A tam ta [naše] útočící síla byla obrovská. […] To byla skutečně první bojová vřava, kterou jsem zažil.“ Brigádě se podařilo dostat se až do hlavního města Kuvajtu, kde vojáci obsadili ambasády. „Vnímali nás jako osvoboditele,“ říká Ondrej Páleník s tím, že je místní hostili, chovali se k nim přátelsky a provázeli je po městě. „Bohužel jsme se dostali i na hřbitov a byli jsme provázeni místní mučírnou, kterou tam irácká vojska zřídila k účelům mučení místních obyvatel. Nejsou to příjemné zážitky, ale říkám to – točili jsme tam, natáčeli a viděli jsme na vlastní oči, jaká tam irácká vojska dělala zvěrstva.“

Zabij, nebo chyť

Následující roky po návratu ze Zálivu si Ondrej Páleník nadále rozšiřoval vzdělání a sbíral další profesní zkušenosti, u nás i ve světě. V roce 1999, když Česká republika vstupovala do NATO, působil jako zástupce velitele dnešní 601. skupiny speciálních sil (601. skss, tehdy ještě 6. speciální brigáda). Ruku v ruce se vstupem do severoatlantické aliance odjel sloužit na velitelství NATO v belgickém Monsu, kde působil následující tři roky. „Tam jsem měl na starosti speciální síly a vojenské zpravodajství,“ přibližuje. Další zlom přišel v roce 2004, kdy se stal velitelem zmíněné 601. skss, a z této pozice odjel na misi do Afghánistánu. Pod s sebou měl 110 elitních vojáků a ze základny v Bagrámu vyráželi na průzkumné mise.  „A pochopitelně i na některé mise ,kill or capture‘, to znamená zabij, nebo chyť,“ doplňuje. „Troufám si říct,“ hodnotí s odstupem času, „že ta mise v roce 2004 byla obrovským mezníkem ve vývoji speciálních sil. A dodneška, po dvaceti letech, to říkají všichni zúčastnění – že nebýt té mise, tak jsme se nikdy takhle daleko neposunuli.“

Coby velitel 601. skss do Afghánistánu vycestoval podruhé o dva roky později. Mezitím se způsoby vedení války proměnily a vojáci museli nejprve absolvovat kurz zaměřený na kulturní odlišnosti, ale třeba také kurz jízdy na koni. „V roce 2006 jsme měli přímých střetnutí několik. Protivník byl zákeřný, je to partyzánský způsob boje,“ uvádí s odkazem na nutnost umět se zorientovat v neznámém terénu. Afghánská mise z roku 2006 byla pro Ondreje Páleníka poslední přímou bojovou zkušeností. V následujícím roce získal pracovní místo ředitele vojenského zpravodajství, tedy vojenské rozvědky a kontrarozvědky. Tam setrval následujících pět let, po kterých na vlastní žádost odešel. „Jsem o tom přesvědčen dodneška – že by se ty funkce měly po čtyřech pěti letech opouštět a že by se měli pouštět noví ředitelé do funkcí, aby ta organizace nestagnovala,“ vysvětluje své důvody, po kterých odešel do zálohy, a to v hodnosti generálporučíka. Bližší kontakt s armádním prostředím však nikdy neztratil. Od roku 2012 zastával post předsedy Správy hmotných rezerv (a z této pozice úzce spolupracoval s armádou) a k roku 2024 působil jako předseda Klubu výsadkových veteránů Prostějov. Během své pestré kariéry jsem se snažil řídit heslem: „Být více lídrem než velitelem. A být více kamarádem než nadřízeným,“ uzavírá své vyprávění Ondrej Páleník.