The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Palička (* 1939  †︎ 2017)

• narozen 23. dubna 1939 ve Vidnavě (německy Weidenau)

• otec Čech, matka Němka

• druhou světovou válku zažil ve Vidnavě

• v roce 1945 zažil evakuaci Vidnavy

• vzpomínka na smrt kamaráda Miroslava Kalabise po výbuchu granátu ve třídě

• za komunismu otec donucen ukončit sedlářskou živnost

• v roce 2017 bydlel ve Vidnavě

Hned u hranic s Polskem stojí městečko Vidnava. Do jeho historie se krutě zapsalo 20. století. Před druhou světovou válkou bylo sídlem okresního soudu a stálo v něm mimo jiné gymnázium či kněžský seminář. Obraz městečka se ale zcela změnil po odsunu prakticky všech místních německých obyvatel, které nahradili dosídlenci z českého vnitrozemí, Slováci z Rumunska a Maďarska a řečtí uprchlíci před občanskou válkou. Výměna obyvatel město poznamenala, řada institucí zanikla a těžce se vzpamatovávalo ze ztráty své identity. Jedním z posledních pamětníků těchto těžkých časů je místní rodák František Palička.

Zůstali jako jedni z mála

Narodil se 23. dubna 1939 ve Vidnavě (německy Weidenau) jako jediné dítě rodičům Františkovi a Idě Paličkovým. Zatímco matka byla německé národnosti a narodila se v blízkých Vlčicích (německy Wildschütz), otec měl české předky a pocházel z Ostravska, z obce Stará Ves nad Ondřejnicí. Poté, co se jako voják rakousko-uherské armády vrátil z bojů v první světové válce, usadil se ve Vidnavě. Pracoval tam v místní šamotárně a provozoval také sedlářskou dílnu. Po smrti družky se ve svých třiašedesáti letech v roce 1938 oženil s čtyřiačtyřicetiletou Idou Baumgardovou, která ve Vidnavě pracovala jako služebná. Rodina bydlela v podnájmu, v domku patřícímu k vile manželů Latzelových, místní významné podnikatelské rodině.

Pamětník přišel na svět po mnichovské dohodě, kdy město stejně jako většinu česko-moravského pohraničí již zabralo nacistické Německo. Ve Vidnavě tomu předcházely dramatické události a už 22. září 1938 ji ovládli příslušníci teroristické organizace Freikorps (SFK), kteří přitom k smrti ubili dva příslušníky Finanční (Pohraniční) stráže: Josefa Nováka a Františka Pospíšila. Naprostá většina Čechů, kteří však ve Vidnavě tvořili jen dvacetinu obyvatelstva, tehdy město opustila.

Otec tak byl jedním z mála Čechů, kteří ve Vidnavě žili i během druhé světové války. Jeho syn vypráví, že provozoval sedlářskou živnost, a ačkoli se již ve dvacátých letech minulého století stal členem komunistické strany, neměl žádné potíže. Ve městě prý zůstalo celkem asi deset Čechů z národnostně smíšených manželství. Na jednoho z nich František Palička dodnes vzpomíná. Jmenoval se Adolf Jeníček a měl kovářskou dílnu. Jeho jediní dva synové museli narukovat do wehrmachtu a v bojích padli. Za války zemřela i jeho manželka. Zůstal pak sám ve svém domě. Často navštěvoval Paličkovy a matka pro něj vařila. „Kolikrát se opřel o hůlku a vsedě u nás v kuchyni usnul a spal až do rána,“ vypráví pamětník.

Vzhledem ke svému věku nemá František Palička z války téměř žádné vzpomínky. Jedna z prvních je z roku 1945 a týká se evakuace civilního obyvatelstva Vidnavy před postupující frontou. „Nikdo nechtěl jít, tak přiletělo německé letadlo a hodilo kolem Vidnavy čtyři bomby. A lidi se zvedli, jako když se střelí do vrabců, a šli pryč.“ Několik dní, možná i týdnů, pak rodina bydlela ve Vápenné v domě patřícím rodině Latzelových. Když se vrátili do Vidnavy, už tam sídlily sovětské jednotky. Dva vojáci bydleli přímo v domě. „Matka jim vařila. Donesli vždycky nějaké potraviny a my jsme se přitom také najedli,“ dodává pamětník.

Divoká poválečná doba

Ke konci války chodil František Palička do školky. I když se s ním otec snažil mluvit česky a vyprávěl mu o české historii, všude okolo slyšel jen němčinu. Česky nakonec uměl říct jen pár slov. Když pak v září roku 1945 nastoupil do školy, musel se češtinu rychle doučit. Vzpomíná, že postupem času do třídy přicházeli noví žáci. Většina z nich měla také potíže s češtinou, protože jejich rodiče do Vidnavy přišli například z Rumunska, Maďarska nebo Řecka. „Tady bylo prý devět nebo kolik národností. Děti byly prostě hozené do rybníka a plavte. Než člověk pochopil, o čem je řeč, tak byl ve druhém, ve třetím ročníku,“ dodává pamětník.

Původní obyvatelé Vidnavy v období od června 1945 do října 1946 nastoupili k odsunu Němců. František Palička se jako chlapec chodil dívat, jak je z Husovy ulice ve Vidnavě odvážejí do sběrného střediska v Muně Mikulovice, odkud je čekal transport do Německa. Na úřad ve Frývaldově (od roku 1947 Jeseník) se kvůli vyřazení z odsunu museli dostavit i Paličkovi. Pamětník si vybavuje, že jim úředník nadával, že jejich syn ani neumí česky, ale nakonec je přece jen z odsunu vyřadili.

O tom, jak se následně někteří místní obyvatelé těžce vypořádávali s německou historií města, svědčí i místní hřbitov, z něhož nechali krátce po válce odsekat naprostou většinu německých jmen a nápisů a dodnes ho poškozené náhrobky hyzdí.

František Palička vzpomíná, že dětem odsun Němců přinesl i určitá pozitiva. Vyprázdněné a neobsazené domy totiž chlapci využívali k dětským hrám. „Mohli jsme mít bunkry, kde jsme chtěli. Jednou v tom domě, podruhé v jiném.“

Poválečná doba dětem přinášela také pokušení. V okolí se občas našla nepoužitá munice. Kamarád pamětníka a syn místního finance (pohraničníka), o rok starší Miroslav Kalabis, tak jednou do třídy přinesl granát. Během vyučování mu však pod lavicí vybuchl v ruce. „Držel si střeva a utíkal k doktorovi. Doběhl akorát na náměstí a tam zemřel,“ vypráví o tragické události, při níž byli zraněni další tři žáci a učitel, František Palička, který s manželkou dodnes na hřbitově udržuje hrob Miroslava Kalabise.

Jak šel život

V únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. Přestože komunistický režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost, mezi nimi i pamětníkův otec. Ten přišel během měnové reformy v roce 1945 o všechny úspory, a přestože již dávno dosáhl důchodového věku, nevyměřili mu jako bývalému živnostníkovi důchod. Ten pak dostal až po několikaletém zaměstnání u státních statků.

Nejen že ve Vidnavě žili lidé, jejichž rodná řeč se odlišovala, ale v roce 1950 se v ní objevily i desítky řádových sester, které tam z různých kongregací násilně internoval komunistický režim. Následně se klášter ve Vidnavě stal charitativním domovem pro sestry z kongregace sv. Karla Boromejského starší šedesáti let a pro mladé nemocné a práce neschopné. Například v roce 1953 tam bydlelo sedmdesát pět řádových sester. František Palička vzpomíná, že šlo většinou o ženy velice pracovité. „Když se tady dělala fasáda kostela, tak jeptišky pracovaly až nahoře na věži, až na kovové špici. Natíraly to vápnem, aby narušily pozink, a pak to drátěnými kartáči škrábaly a natíraly barvou. Šest jeptišek v těch svých mundúrech.“

Po válce pamětník chodil do místního skautského oddílu vedeného Bedřichem Havlem. Vzpomíná, jak v létě pracovali na brigádách a se stanem chodili na výlety po okolní krajině. V roce 1948 ale komunistický režim skautskou organizaci začlenil do Svazu československé mládeže a 1. ledna 1950 ji zcela zrušil. „Vyhodili nás z klubovny. Zatloukli to deskama a bylo po skautování. Museli jsme do Pionýru. Přísahali jsme, že tam nepůjdeme, a scházeli se dál. Jak pak ale začala končit základní škola, tak jeden po druhým odpadal, že by se nemohl dostat na školu a musí do Pionýru,“ vypráví František Palička a dodává, že působení ve Skautu výrazně ovlivnilo jeho pohled na svět a životní prostředí.

Po škole se v Přerově vyučil elektrikářem a následně nastoupil do zaměstnání v podniku Slezský průmysl kamene. V letech 1958 až 1960 absolvoval povinnou vojenskou službu u 15. brigády pohraničníků v Českých Budějovicích. K ostraze hranic se ale nedostal, protože ho jako elektrikáře zařadili na údržbu objektů. Myslí si, že důvodem byl německý původ jeho matky.

Po návratu z vojny opět nastoupil do podniku Slezský průmysl kamene, kde zůstal až do penze. V roce 1963 se oženil s Annou Nedavaškovou, jejíž rodina do Vidnavy přišla po válce z valašské obce Křekov. Manželům Paličkovým se narodily tři děti. Nejstarší František však v roce 1971 ve svých šesti letech zemřel během operace srdce.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století také František Palička asi osm let vykonával funkci soudce z lidu (přísedící laik) v občanskoprávních sporech. Dodnes netuší, proč vybrali zrovna jeho, ale ze zhruba dvaceti soudců z lidu na Jesenicku nebyli jen dva členy komunistické strany. Asi po osmi letech chtěli Františka Paličku zařadit na trestní právo, což však odmítl a spolupráci ukončil.

František Palička je také vášnivým včelařem a již více než šedesát let je členem Sboru dobrovolných hasičů ve Vidnavě. Mimo jiné zasahoval při katastrofálních povodních na řece Bělé v roce 1997 v Mikulovicích, do nichž se tehdy bylo možné dostat právě jen cestou z Vidnavy. Vzpomíná, že ze zatopených domů vytahovali seniory, které pak po ramena ve vodě dostávali do bezpečí. Měli také evakuovat manžele Josefa a Ivu Poulíkovy s jejich měsíční dcerou Terezkou. „Přijeli jsme a voda tekla kolem domu a za ním tekla řeka. Byl tam tak silný proud, že se tam ani loďkou nedalo dostat, a tak pro ně přiletěl vrtulník.“ Hasiči pak přihlíželi, jak záchranáři nakládají nejprve miminko a potom rodiče. „To byl hrozný vrtulník. Jen jsem čekal, kdy spadne, protože to byl zvuk, jako by to mělo jít do sběru,“ vzpomíná František Palička, který v roce 2017 stále bydlel ve Vidnavě. Na závěr svého vyprávění dodává: „Dodnes se to tu nestmelilo. Kdekoliv pořádají všelijaké slavnosti. Tady nemáme nic. Je to tady pořád v takové bublině.“