The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Paličková (* 1941)

• narozena 14. července 1942 v obci Křekov na Valašsku

• v roce 1948 se rodina přestěhovala do pohraniční osady Štachlovice (Vidnava)

• během kolektivizace rodina opustila hospodářství a přestěhovali se do Vidnavy

• vyučena tkadlenou

• pětatřicet let pracovala jako lesní dělnice

• v srpnu 1968 obklíčena v lese vojáky okupačních vojsk

• ve Vidnavě zažila v roce 1997 povodně

• v době natáčení v roce 2024 bydlela stále ve Vidnavě

Mnohé pohraniční oblasti Čech a Moravy se po odsunu Němců zcela vylidnily. Do vyprázdněných domů se po válce přistěhovaly rodiny ze všech koutů Československa, ale také z Rumunska, Sovětského svazu, Rakouska, Maďarska nebo Řecka. Na Jesenicku tvořily podstatnou část nových osídlenců lidé z Valašska. Z chudých horských a podhorských oblastí přicházeli s vidinou lepší budoucnosti, ale často je čekaly vydrancované statky a poté ztráta polností a vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). Podobnou zkušenost má i Anna Paličková, jejíž rodina přišla v roce 1948 na Vidnavsko.

Chtěli se vymanit z chudoby

Anna Paličková se narodila 14. července 1942 v malé obci Křekov na Valašsku. Na svět přišla jako druhé nejstarší z devíti dětí rodičům Františkovi a Anně Nedavaškovým. Nejstarší Josefka ale zemřela v jednom roce a Anna se tak od dětství často musela starat o své mladší sourozence. Rodina bydlela společně s prarodiči v malé dřevěné chalupě uprostřed obce, k níž patřila jen zahrada bez polností. Rodinu tak živila otcova truhlářská živnost. Anna Paličková vzpomíná, že žili velice skromně. V domě neměli elektřinu, svítili petrolejovými lampami a jako zdroj vody sloužila pumpa na zahradě. „Velká bída tehdy byla na těch Valachách,“ dodává Anna Paličková.

Vzhledem k tehdejšímu věku nemá Anna Paličková výrazné vzpomínky na druhou světovou válku ani na život v Křekově. V jejích šesti letech, na konci podzimu roku 1948, se totiž celá rodina přestěhovala do pohraničí. Otcův bratr Karel Nedavaška už od roku 1945 bydlel ve Vidnavě a v její osadě Štachlovice pro ně našel hospodářství po původních odsunutých německých majitelích. „Naši nás měli všechny popřivazované, abychom se neztratily. Bylo nás pět malých dětí,“ vzpomíná Anna Paličková na cestu vlakem do pro ní neznámé Vidnavy, kde později přišli na svět další tři její sourozenci.

Už tam byli zlatokopové

K hospodářství ve Štachlovicích patřily menší polnosti, ve chlévě měli jednu krávu s teletem a ve stodole malou mlátičku. Veškeré ostatní vybavení si před nimi už někdo odvezl a při hledání cenností dům značně zdevastoval. „Podlahy byly vytrhané, protože před námi už tam byli ti zlatokopové, kteří hledali zlato po Němcích. My jsme přišli vlastně do zničeného baráku. Co šlo odnést, bylo pryč,“ vzpomíná na příchod do nového domova Anna Paličková a vzápětí dodává, že si vlastně moc nepolepšili. V domě o třech malých místnostech také nebyl přívod elektřiny ani vody a záchod měli, jak bylo tehdy na vesnicích zvykem, na dvoře. Ve Štachlovicích, kde dnes trvale žije jen něco kolem třiceti obyvatel, ale tehdy bylo živo. Do osady se totiž z Valašska a rumunského Rudohoří přestěhovaly početné rodiny a Anna tak do školy ve Vidnavě chodila se spoustou kamarádů.

Chátrající město

Ve škole ve Vidnavě bylo slyšet mnoho jazyků a nářečí. Město, které bylo před druhou světovou válkou sídlem okresního soudu a stálo v něm mimo jiné gymnázium či kněžský seminář, se zcela změnilo a nikdy už se nepodařilo plně dosídlit. Vyprázdněné, neobsazené domy děti používaly k hrám, což bylo vzhledem k jejich zchátralosti mnohdy nebezpečné.

Nejen že ve Vidnavě žili lidé, jejichž rodná řeč se odlišovala, ale v roce 1950 se v ní objevily i desítky řádových sester, které tam z různých kongregací násilně internoval komunistický režim. Následně se klášter ve Vidnavě stal charitativním domovem pro sestry z kongregace sv. Karla Boromejského starší šedesáti let a pro mladé nemocné a práce neschopné. Například v roce 1953 tam bydlelo sedmdesát pět řádových sester. Anna Paličková vzpomíná, že k nim denně chodila ze školy na polévku. „Patřili jsme mezi chudé děti a tak to bylo zařízené,“ dodává. S řádovými sestrami se ale setkávala i později, kdy společně pracovaly jako lesní dělnice. „Všechno to byly vysokoškolačky a na pastviny vždycky chodily pěšky.“

Nechtěli vstoupit do JZD

Malé hospodářství rodinu neuživilo, a tak otec pracoval v šamotárně ve Vidnavě. V celé zemi ale probíhala komunistickým režimem řízená kolektivizace venkova a i ve Štachlovicích se místní funkcionáři snažili o založení jednotného zemědělského družstva (JZD). Anna Paličková vzpomíná, že rodiče vstoupit nechtěli. Možná právě proto se rodina v roce 1954 přestěhovala do domu na náměstí ve Vidnavě. O tři roky později ve Vidnavě vzniklo JZD.

Po základní škole se Anna učila tkadlenou v Jeseníku pro podnik Arandar, který v průběhu jejího studia změnil název na Komsomol a později Moravolen, v němž pak pracovala do roku 1962. Poté nastoupila jako lesní dělnice a v tomto zaměstnání zůstala pětatřicet let, až do odchodu do penze.

Paseka u čtyř špionek

V roce 1963 se Anna provdala za Františka Paličku, s nímž měla v průběhu let 1966 až 1969 syna Františka, dceru Ivanu a nejmladšího Petra. Nejstarší František však v roce 1971 ve svých šesti letech zemřel během operace srdce. Manžel byl rodákem z Vidnavy a pocházel z národnostně smíšeného manželství. Jeho maminka byla německé a otec české národnosti.

Anna Paličková dobře znala okolní kraj. Jako lesní dělnice se neustále pohybovala v lesích rychlebských i jesenických hor. Osobně neměla žádné potíže s komunistickým režimem a ani se o politiku nijak nezajímala. I 21. srpna 1968, v den okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, normálně pracovala v lese. Přesto i tam jí o několik málo dní později zastihli okupační vojáci. „Vždycky, když jsme přišly ráno do práce, tak jsme si udělaly oheň, kdyby si chtěl někdo ohřát párek. Byly jsme tam čtyři holky. Najednou jsme byly obstoupené vojákama s nabitýma zbraněma. Dva Poláci, dva Rusáci a jeden měl ještě nějakou jinou uniformu. Obstoupili nás, že jsme špioni. Mířili na nás. Já jsem byla v jiném stavu a bylo mně špatně. To byla teda situace. My jsme marně vysvětlovali, že patříme do závodu Javorník a že máme polesí v Černé Vodě, ať si tam zavolají a zeptají se, že nejsme žádní špioni. Trvalo to snad dvě hodiny.“ Po příjezdu vedení polesí se situace vysvětlila a vojáci odešli. „Od té doby jsme té pasece říkali: ,Paseka u čtyř špionek‘,“ s úsměvem dodává Anna Paličková.

Sovětské okupační jednotky obsadily kasárna v okresním městě Jeseník a s jeho důstojníky se Anna Paličková setkávala i v následujících letech. Ředitel tamních lesů je totiž často zval na lov lesní zvěře. „My jsme tam byli na plašení zvěře. A oni tam byli tak ožralí, že stříleli a ani nevěděli kam. A to bylo vždycky.“

Sovětský svaz náš vzor

Jako lesní dělnice se Anna Paličková v 80. letech dostala s podnikovým zájezdem do země okupantů, která rétorikou tehdejšího režimu byla naším vzorem. Vzpomíná, že všichni zúčastnění zažili z tamních poměrů šok. Přestože nesměli vybočit z předem určené trasy, což na křižovatkách hlídaly ozbrojené stráže, nemohli si nevšimnout všudypřítomného nepořádku, chudoby, prázdných obchodů a alkoholem nasáklé společnosti postávající v dlouhých řadách na nový přísun vodky v obchodě.

Anna Paličková nahlédla i do poměrů tamního zdravotnictví. Při cestě z Kyjeva do Soči totiž jejich autobus havaroval. „S kamarádkou jsme seděly hned za řidičem a dveřmi jsme vyletěly ven. Měla jsem rozseklé koleno, ale naštěstí nebyl nikdo vážně zraněný. Odvezli nás na vyšetření do Soči. Po postelích lezli brouci a o záchodech ani nechci mluvit,“ vzpomíná Anna Paličková a dodává, že v ošetřovně byla všude špína a po zemi se válel použitý zdravotnický materiál.

Na hranicích

Vidnava stojí hned na hranicích s Polskem, a přestože bylo za komunismu spřátelenou zemí, místní si prý v hraničním pásmu ani nedovolili sbírat houby, natož aby se zahraničními sousedy prohodili pár slov. Vše ale změnil pád komunistického režimu a otevření hranic. Anna Paličková má dnes mnoho polských přátel a bez potíží se s nimi dorozumí jejich rodnou řečí. Polákům je také dodnes vděčná za pomoc během rozsáhlých povodní v roce 1997, kdy byla Vidnava odříznuta od okresního města Jeseník a tím pádem od zásobování a Paličkovi měli několik dní zaplavený dům.

„Poláci nám tehdy zadarmo dováželi chleba a tady v obchodě ho Češi prodávali za velké peníze,“ vzpomíná Anna Paličková, která spolu s manželem dlouhá léta působila ve Sboru dobrovolných hasičů, kteří tehdy zachraňovali životy a majetek lidí ve městě i okolí.