Vlasta Palisová

„My jsme chlapci a děvčata ze Zlína, kde bez práce nic nespadne do klína. Všichni chceme hodně umět, ale dobře víme, že se jenom pilnou prací všechno naučíme. Prospět sobě, prospět škole, to náš cíl. Dosáhnout ho snažíme se ze všech sil. Aby na nás bylo vidět, že jsme zlínští žáci, jsme veselí při zábavě, opravdoví v práci. Koho naše škola s námi pozdraví, uvidí, co děláme vše pro zdraví. Sokolujem, táboříme, za sluníčkem jdem. V pořádku a čistotě si všichni libujem. Povinnosti své, když dobře splníme, radostně si zazpívati umíme. Naše mladá generace budeš dlouho zdráva! Sláva škole a nazdar práci, sláva – nazdar – sláva!“

„Když se nám zdálo, že je na chvilku klid, tak jsme běželi do krytu. Cestou se nám zdálo, že někdo velice křičí. V krytě jsme byli jen malinkou chvílu. Přiběhla hlídka a křičela: ‚Všichni ven, do kopca, k lesu! Plyn, plyn, zasáhli plyn! Mokré ručníky a utíkat do kopce.‘ Viděli jsme, jak lidé z města ženou se v plném proudě. Děti křičely, matky s kočárama byly pobledlé. Každý běžel, co mu dech stačil. Kdo měl kolo, ujel na něm. Všude byl dým, mlha. Naproti sousedka má čtyři malé děti. Měla dvě ruky, dva kočáry. Protože je ale Němka, nikdo se o ni nestaral, jak si poradí. Já jsem již byla vpředu, protože jsem utíkala, pro ty mokré ručníky, a tu se ohlédnu po mamince. Vrátila se a pomáhá té Němce s jedním kočárkem. Přestože sama je dýchavičná a těžko běží do kopce. Pak jí tatínek to převzal a já chytila ty dvě děti za ruky a běžely jsme do kopce. Byly jsme tam dlouho, než se rozešel dým a uklidnilo. Pak přiletěla ještě stíhačka, zakroužila nad továrnou a odletěla.“