The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jaroslav Pálka (* 1927  †︎ 2018)

• narozen 21. ledna 1927 v obci Sekernice na Podkarpatské Rusi

• dětství prožil v obci Bohdan na Podkarpatské Rusi

• poznal zvyklosti Huculů i židovské komunity v obci Bohdan

• v lednu 1939 se rodina přestěhovala do Bohuňovic na Moravě

• učila ho Jiřina Petřková, sestra Vladimíra Petřka, který ukrýval muže, co vykonali atentát na Reinharda Heydricha

• vystudoval medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci

• od roku 1955 až do penze pracoval na oddělení klinické biochemie v šumperské nemocnici

• byl v reformním křídle KSČ

• během normalizačních prověrek vyloučen z komunistické strany

• v roce 2016 žil v Šumperku +zemřel v roce 2018

Nejvýchodnější obcí prvorepublikového Československa byla obec Bohdan na Podkarpatské Rusi. Právě tam pod horu Hoverla (dnes nejvyšší hora Ukrajiny) jako syn respicienta finanční (pohraniční) správy strávil své dětství Jaroslav Palka. Poznal tam zvyklosti jak místních Huculů, tak židovské komunity. V lednu 1939 otce přeložili a celá rodina se přestěhovala na Moravu. Právě včas, protože o dva měsíce později Podkarpatskou Rus obsadila maďarská vojska.

Divoká příroda karpatských hor

Jaroslav Pálka se narodil 21. ledna 1927 jako druhé dítě rodičům Františkovi a Boženě Pálkovým v obci Sekernice na Podkarpatské Rusi. Otec za první světové války narukoval do rakousko-uherské armády. Někdy na počátku roku 1918 padl v krutých bojích u Piavy do zajetí a následně se přihlásil do československých legií v Itálii. Po ukončení první světové války a návratu do nově vzniklého Československa se u Těšína, Jablunky a Skočova jako voják československé armády účastnil bojů v sedmidenní válce během střetnutí Československa a Polska o Těšínsko. Následně bojoval na Slovensku a v Maďarsku u Miškolce, Plešivce, Putnoku a Bánré ve v maďarsko-československé válce. Za svou účast v bojích obdržel vyznamenání Československého válečného kříže a Revoluční, Spojeneckou a Vítěznou medaili.

Po demobilizaci se stal členem finanční stráže a byl umístěn do obce Sekernice na Podkarpatské Rusi. Až po letech dostal od nadřízených povolení ke sňatku s Boženou Hrabovskou, pocházející stejně jako on z Valašska. Asi ve dvou letech pamětníka se rodina musela přestěhovat do obce Bohdan. Během služební obchůzky totiž na přímý rozkaz nadřízeného otec vystřelil na pašeráka lihu, který se pokoušel přeplavat místní řeku. Zasáhl, a tak ho přeložili do vzdáleného Bohdanu, aby sešel z očí místním Rusínům.

Jaroslav Palka tak podstatnou část dětství prožil v této obci ležící v údolí při soutoku řek Bílá Tisa a Bohdan obklopené vysokými horami a divokou přírodou Karpat. Jaroslav Palka vzpomíná, že se medvědi z hor často dostávali až do blízkosti obce a vlci několikrát napadli domácí zvěř na hospodářstvích. Vypráví také, jak pozoroval místní voraře splavující dřevo z hor. Na vlastní oči prý několikrát viděl, jak se vory z bočních řečišť srazily s vory plujícími po Bíle Tise, což nejednou vedlo k targickým příhidám.

V rozlehlé obci Bohdan, v níž neměli zavedenou elektřinu, stály domy nejen kolem řek, ale byly roztroušeny i po okolních horách. V naprosté většině v nich žili Rusíni, konkrétně etnikum Huculů obývající svahy Karpat na rumunsko-československo-polském pomezí. „Samozřejmě, že životní úroveň obyvatelstva byla neobyčejně nízká a státní zaměstnanci jako můj tatínek byli nazýváni páni. Huculové se z části živili zemědělstvím, ale hlavně jako dřevorubci,“ vzpomíná pamětník, který často navštěvoval huculské rodiny a dodnes si pamatuje na chuť jejich hlavního jídla, což byla kukuřičné kaše zvané gulěšu.

V obci žilo také několik židovských rodin, které se většinou živily obchodem a v obci měly postavenou synagogu. Jejich děti chodily do české školy, zatímco Huculové měli školu vlastní. I mezi židovskými dětmi měl Jaroslav spoustu kamarádů a zúčastňoval se jejich náboženských obřadů. Vypráví, že se řadili mezi ortodoxní a nosili jejich klasické klobouky a pejzy a mezi sebou mluvili jidiš.

Českých rodin žilo v Bohdanu jen několik. Jejich mužští živitelé většinou působili ve státní sféře jako četníci, financové, učitelé a notáři. Důležitou součástí přivýdělku místních Huculů se stalo pašování. Financové a četníci pašeráky stíhali, a tak zrovna nepatřili mezi oblíbence. Čeští obyvatelé se navzájem navštěvovali a pořádali kulturní akce jako ochotnická divadelní představení. „Nedokážu si představit, jak by ta hrstka Čechů přežila, kdyby se nesetkávali,“ dodává pamětník.

V Bohdanu měli jen obecní školu, a tak otec kvůli studiu dětí opakovaně žádal o přeložení. Starší sestra pamětníka Milada proto odjela k příbuzným na Moravu, kde také nastoupila na školu. Od roku 1938 Jaroslav dojížděl do měšťanské školy do deset kilometrů vzdáleného okresního města Rachov. „To byl právě rok, kdy se objevil první autobus, který spojoval Bohdan s Rachovem. Byl to ohromný pokrok,“ dodává pamětník.

Právě tehdy v návaznosti na mnichovský diktát proběhla 2. listopadu 1938 první vídeňská arbitráž, jejímž rozhodnutím muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a také nejlidnatější jih Podkarpatské Rusi. Obec Bohdan prozatím zůstala součástí Československa. Jaroslav Palka vzpomíná, že se tehdy projevovaly nacionální tendence některých Rusínů zaměřené hlavně proti zástupcům státu. „Měli jsme zatlučená okna, protože do nich házeli kamení. Vedle nás bydlela česká rodina notáře a tomu jedné noci střelili do ložnice a kulka se zaryla nad pelest jeho postele.“

Válečná léta

Na začátku roku 1939 otce přeložili na Moravu. Právě včas, protože po obsazení Čech a Moravy německou armádou a ustavení protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 maďarské vojsko obsadilo také Podkarpatskou Rus. Rodina Palkova se pak usadila v Bohuňovicích na Moravě, kde otec opět pracoval na finanční stanici, než přešel jako úředník na magistrát města Olomouce.

V Bohuňovicích Jaroslav nastoupil do měšťanské školy. Vzpomíná zejména na učitelku Jiřinu Petřkovou, jejíž bratr kněz Vladimír Petřka v kryptě pražského pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje ukrýval muže, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Během bojů v kryptě s mnohonásobnou přesilou jednotek SS výsadkáři 18. června 1942 zahynuli. Ještě ten den zatkli Vladimíra Petřka. „Paní učitelka jezdila na kole z Olomouce po polní cestě do Bohuňovic. Byla to úžasná žena, která se ničeho nebála. A protože cesta byla zablácená, tak měla kolo i záda od bláta. Vzpomínám si, že jednoho dne přijela a byla uplakaná. My jsme si to tehdy neuvědomili, protože jsme neznali souvislosti, ty jsme pochopili až později. Nemohla přednášet, byla uplakaná, zdrcená, protože si uvědomovala, že jako sestra Petřka bude pronásledovaná.“ Gestapo opravdu zatklo rodiče a osm sourozenců Vladimíra Petřka. Pro Jiřinu Petřkovou, jejíž vzpomínky jsou také zaznamenány na Paměti národa, si přišli 2. července 1942. Jejího bratra Vladimíra o dva měsíce později 5. září popravili v Praze-Kobylisích. Jiřina Petřková prošla nacistickými věznicemi v Olomouci a Brně a koncentračními tábory v Osvětimi, Ravensbrücku a Neubrandenburgu. Přežila, ale nacisté o život připravili její rodiče, sestru Miladu, bratry Miroslava, Jaroslava a Vladimíra.

Jaroslav Palka měšťanskou školu ukončil právě v roce 1942 a následně se v Sigmě Lutín vyučil strojním zámečníkem. Někdy kolem února 1945 ho nasadili na kopání protitankových zákopů sloužících na obranu wehrmachtu před postupujícím sovětským vojskem. Tři měsíce strávil kopáním nejprve v Choryni na Valašsku a následně v olomouckých Chválkovicích. Osvobození už zažil doma v Bohuňovicích. V paměti mu například zůstala srážka sovětského stíhacího letounu Jak-9 se sovětským bitevním letounem Il-2, při němž nad Bohuňovicemi 8. května 1945 zahynul poručík Kuzim Ilja Fedotovič a podporučík Podojnicin Georgij Demjanovič. „Z okna jsem viděl, jak se vrací svaz sovětských letadel, která útočila na Olomouc. Jeden doprovodný letec dělal všelijaký sportovní kousky a najednou se obrovským obloukem vracel ke svazu a narazil do svého kolegy v bombardovacím letadle. Letadla se zřítila a v Bohuňovicích u železničního přejezdu dodnes stojí památník.“

Velmi dobře si také pamatuje zastřelení hluchoněmého pacholka (jeho jméno bohužel nezná) ze sousedního hospodářství. „Bezprostředně po osvobození k nim vnikl sovětský voják. Zřejmě chtěl znásilnit ženu statkáře a na její ochranu se postavil pacholek,“ vzpomíná pamětník a dodává, že pacholek i rodina hospodáře následně ze statku utekli. Asi za dva dny ale pacholek přišel v noci nakrmit hladové koně. Sovětský voják tam na něj čekal a zastřelil ho. Jaroslavu Palkovi se dodnes vybavuje hrdelní křik hluchoněmého pacholka těsně před smrtí. Mrtvého pohřbili na hřbitově a vražda se prý nikdy nevyšetřovala.

V prověrkách v roce 1970 vyškrtnut z komunistické strany

Ještě v roce 1945 otec získal místo na berním úřadě v Šumperku, kam se přestěhovala celá rodina a kde pamětník následně vystudoval gymnázium. V roce 1949 Jaroslav Palka nastoupil na medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci, po jejímž úspěšném absolvování se v roce 1955 oženil s dětskou lékařkou Blankou Medlíkovou. Získal pak místo primáře na oddělení klinické biochemie v šumperské nemocnici (OÚNZ), kde zůstal až do penze.

V roce 1957 se rozhodl pro vstup do komunistické strany. „Bylo to z těchto příčin. Zaprvé zrada západních mocností v Mnichově, zadruhé osvobození sovětskou armádou, zatřetí lákavá perspektiva sociálně spravedlivého státu a začtvrté bezprostřední příklad osobností, které jsem dobře znal a které byly na nejvyšší morální úrovni, a ty na mě silně působily,“ vysvětluje Jaroslav Palka. Později se stal předsedou stranické organizace v šumperské nemocnici. To už se psala 60. léta, která se nesla v duchu uvolňování politického a kulturního života a v reformním křídle strany docházelo ke kritice neměnnosti stávajícího režimu. Do tohoto reformního křídla patřil i Jaroslav Palka. „Byl jsem nespokojený se situací ve straně, zejména pokud jde o vztah k historii. Nepochyboval jsem, že docházelo k přehmatům, o kterých během známého sjezdu mluvil Chruščov. Měl jsem řadu nepřátel mezi dogmatickými komunisty, které jsem otevřeně kritizoval,“ dodává pamětník.

Reformní snahy ale rázně ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a nástup tzv. normalizace. V prosinci 1970 na XIII. sjezdu KSČ přijali dokument s názvem „Poučení z krizového vývoje“. Ve straně i společnosti začala normalizační očista. V prověrkách ze strany vyloučili i Jaroslava Palku. V zaměstnání však jako nenahraditelný odborník neměl potíže a dál mohl analyzovat laboratorní vzorky pacientů v nemocnici.

Pád komunismu v roce 1989 přivítal a účastnil se i demonstrací v Šumperku. V politice se ale již aktivně neangažoval. Dnes je nejvíce zklamán z narůstající kriminality a okrádání bezmocných obyvatel. Se svou ženou bydlel v roce 2016 v Šumperku. Zemřel v srpnu 2018.