The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kostas Pandularis (* 1935)

• narozen roku 1935 ve vesnici na severu Řecka, v bývalé Makedonii

• rodinu živilo hospodářství s chovem ovcí

• pamětník italské a německé okupace za druhé světové války

• otec Pavlos Pandularis se zapojil do partyzánského hnutí

• za řecké občanské války kolem roku 1947 utekl s částí rodiny před boji do Albánie

• se sourozenci a dalšími dětmi evakuován do Jugoslávie a poté do Československa

• vyrůstal v dětském domově v části Vítkova Klokočov na severní Moravě

• vystudoval střední pedagogickou školu v Praze

• dělal vychovatele a učitele v řeckých domovech, poté učil v Hati a v Hlučíně

• v 70. letech se přestěhoval do části Ostravy Krásné Pole

Nejpěknější vzpomínky z dětství má Kostas Pandularis na to, jak pásl ovce. Rodina žila ve vesničce Ano Perivoli v oblasti Kastorie v severním Řecku. Dříve to bývala takzvaná egejská Makedonie. Ve vsi bylo asi dvacet chalup. Obyvatele dosti drsné horské krajiny živilo zemědělství. Základem hospodářství rodiny Pandularisů byl chov ovcí. „Měli jsme asi padesát kusů. Pásl jsem je od svých deseti let. Ráno jsem vždycky dostal kus ovčího sýra a chleba a byl jsem s nimi sám až do večera. Bavilo mě to moc a nejvíce se mi líbilo, když se rodila jehňata. Utíkal jsem vždycky za dědou, který mi za každé nové jehňátko dal drobné americké peníze,“ vypráví pamětník.

Jeho dědeček byl jako nejstarší hlavou rodiny. Dolary si přivezl z Ameriky, kam utekl před pronásledováním makedonského obyvatelstva. „Byl tam asi deset let a peněz si přivezl docela dost. Po návratu hlavně vysedával v hospodě a hrál karty,“ říká pamětník. Jeho otec Pavlos Pandularis býval často pryč. „Pracoval většinou v továrnách ve větších městech. Potřebovali jsme totiž peníze na cukr, sůl a jiné věci, které se nedaly vyrobit doma,“ vysvětluje. O hospodářství se starala hlavně jeho matka Fotini, která byla, stejně jako otec, makedonského původu.

Konstandinos, který používá verzi jména Kostas, byl druhé ze čtyř dětí Pavlose a Fotini. Na svět přišel roku 1935. Měsíc a den narození nezná, ale v československém karanténním táboře mu o třináct let později vymysleli datum 25. října. Školy si v Řecku moc neužil. „Učilo se třeba měsíc a pak zase půl roku ne, protože se skoro pořád válčilo. Učitelka utekla, škola se zavřela. Když jsme opouštěli Řecko, byli jsme v podstatě negramotní.“

Z války do války

Druhá světová válka začala v Řecku roku 1940 útokem fašistické Itálie. Řecká armáda Italy v první fázi odrazila. Pak ale přišla masivní německá invaze. Řecko bylo rozděleno do okupačních zón mezi Itálii, Německo a Bulharsko. „Vzpomínám si na italské vojáky v naší vesnici. Nebyli k lidem tvrdí, k nám dětem se chovali pěkně. Před Němci jsme utíkali. V Řecku byl obrovský protinacistický odboj a partyzáni nás varovali, že se Němci chovají brutálně. Měli obsazená hlavně města a do okolí dělali výboje,“ říká pamětník. Zažil i bombardování rodné vesnice. „Z úkrytu jsme sledovali, jak letadla pouští bomby.“

Řecká občanská válka začala v roce 1946. Důvody konfliktu se rodily už během druhé světové války a jednalo se o to, kde zemi ovládne po porážce nacismu. Na jedné straně stáli konzervativci usilující o zachování monarchie. Disponovali vládními ozbrojenými složkami a podporou Velké Británie, později Spojených států amerických. Na straně druhé byli komunisté, kteří byli nejsilnější skupinou pronacistického odboje. Zformovali Řeckou demokratickou armádu s šestnácti tisíci partyzány. Spojence měli v komunistických režimech Jugoslávie, Albánie a Bulharska.

V důsledku tohoto konfliktu, který skončil v roce 1949 porážkou komunistů, zemřelo na sto padesát tisíc lidí a nejméně sto tisíc jich muselo uprchnout ze země. Kostas Pandularis, jehož otec patřil k partyzánům, je přesvědčený, že hlavním viníkem občanské války v Řecku jsou Britové, kteří se podle něj neměli vměšovat do řeckých záležitostí.

Útěk do Albánie

Komunistická Řecká demokratická armáda dosáhla do roku 1948 mnohých vítězství. Měla dvacet tisíc bojovníků a bojovnic. Pod kontrolou komunistů byl hornatý sever, velká část Peloponésu a další území. Obrovské přesile vládního vojska, které spojenci zásobovali zbraněmi, však nedokázala čelit. „Jednou udělala vládní vojska obrovský útok a hnala nás až k albánským hranicím. My civilisté jsme utíkali společně s partyzány. Mysleli jsme si, že se za pár dnů vrátíme, ale už jsme se nevrátili,“ vypráví Kostas Pandularis.

Do Albánie odešel s matkou, dědečkem a sestrami. Nejmladšího syna maminka tenkrát dala pohlídat sousedům, protože byl ještě moc malý. Otec byl s partyzány neznámo kde. V Albánii si s uprchlíky nevěděli rady. „Byla tam obrovská bída. Albánci nás odvezli dál od hranic do kasáren po italské armádě, které neměly střechu a pršelo tam. Bylo nás tam nejméně dvě stě. Leželi jsme na holém betonu, každý měl jednu deku. Jednou denně nám dali kousek chleba, někdy polévku,“ popisuje pamětník.

Řečtí komunisté jim prý předtím tvrdili, že v Albánii na ně čekají a postarají se o ně. „Nevěděl o nás nikdo a museli jsme žebrat, abychom přežili,“ říká pamětník, který tam navíc onemocněl. „Měl jsem vysoké horečky. Jedna babka se pak nade mnou smilovala a vzala mě načas k sobě.“ Pandularisovi a pár dalších lidí z jejich vesnice se asi po třech měsících strádání rozhodli, že se musí vrátit do Řecka. „Lidé začali umírat na tuberkulózu. Bylo to zlé. Žebrali jsme po vesnicích o jídlo a dělali si zásoby na cestu.“

Evakuace dětí do Jugoslávie

Návratem do Řecka si moc nepolepšili. „Pamatuji, že v první dědině za hranicí s Albánií nebyla živá duše. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme si lehli na trávu a usnuli. Šli jsme dál, až jsme narazili na částečně obydlenou vesnici, kde byli partyzáni. Nadávali nám, co tam chceme, že nemají jídlo ani pro sebe, ale někam nás umístili, a já jsem tam začal dokonce pracovat. Pásl jsem ovce,“ popisuje. Od domova byli daleko a vrátit se tam nemohli. Vesnice obsazené komunisty byly vládními silami bombardovány. A bomby padaly i na jejich dočasné útočiště. „Zažil jsem bombardování asi pětkrát,“ říká Kostas. Partyzánské velení pak vyjednalo s Jugoslávií evakuaci dětí z nebezpečné oblasti. Byl do ní zařazen i pamětník se sestrami. Maminka a děda s nimi jít nemohli.

Na podrobnosti této cesty si příliš nepamatuje. „Utvořily se asi desetičlenné skupinky dětí. Každá měla jednu starší vedoucí, jakoby matku. Byly to třeba sedmnáctileté nebo osmnáctileté dívky. Šli jsme pěšky. Přišli jsme do vesnice v oblasti Vojvodiny, kde žili Řekové. Dostali jsme ubytování, jídlo, chodili jsme i do školy, pracovali na poli. Měli jsme se tam celkem dobře, ale asi po půl roce nás Tito všechny vyhnal,“ vypráví pamětník.

Byla to reakce na přístup řeckých partyzánů ke sporu vládců Sovětského svazu a Jugoslávie, Tita a Stalina. Tito měl v úmyslu dál podporovat řecké komunisty, Stalin ale tehdy odmítal jít proti zájmům Britů a Američanů. Řečtí komunisté se přiklonili ke Stalinovi a tím ztratili svého největšího spojence. Poté, co přišli o pomoc Jugoslávie, spěla válka rychle ke konci. Poražení levicoví povstalci, jejich rodiny a příznivci houfně utíkali ze země.

Řecké a makedonské děti si rozdělily země východního bloku. Vedle Rumunska, Maďarska, Polska nebo Bulharska to bylo také Československo. V dubnu 1948 tam dorazila první vlna malých utečenců, ke kterým se pak přidali i dospělí. Poválečné Československo přijalo v letech 1948 až 1949 celkem asi 12 tisíc uprchlíků z Řecka.

První sprcha v Mikulově

„Vlak byl plný děcek. Jelo se dobytčákem. V Maďarsku se poslední vagony odpojily a pokračovalo se dál. Myslím, že mi bylo jedno, kam jedeme. Nevěděl jsem, že existuje nějaké Československo. Ale nebál jsem se,“ vzpomíná Kostas na svou první cestu do východní Evropy. Neví přesně, kdy to bylo, ale jejich transport dorazil do Mikulova na jižní Moravě. V tamním táboře dostali najíst, prošli zdravotními prohlídkami, ošetřovatelky je odvšivily, vykoupaly a daly jim čisté oblečení. „Poprvé jsem tam viděl sprchu. Zavšivení jsme byli všichni. Když jsem si prohrábl vlasy, padaly mi vši z hlavy. Naše oblečení bylo katastrofální. Neměli jsme vůbec žádné věci, jen to, co jsme měli na sobě.“

Ani doklady děti neměly. „Ve frontě jsme postupovali ke stolu, kde se nás ptali na jméno a pak na datum narození. To ale většina z nás absolutně neznala, a tak odhadovali. Protože jsem byl menší a hubený, napsali mi rok narození 1939. Až mnohem později můj mladší bratr v Řecku zjistil, že mi ubrali čtyři roky. Mé jméno s rokem narození našel v záznamech v našem pravoslavném kostele. Měsíc a den narození jsem se ani tenkrát nedozvěděl, takže to zůstalo vymyšlené,“ vysvětluje pamětník.

Z Mikulova byly děti rozděleny do dětských domovů po celé republice. Kostas se i se sestrami dostal do domova v místní části Vítkova Klokočov na Opavsku. Zpočátku se učili v dětském domově a nepřišli moc do styku s okolním světem. Učitele a vychovatele měli řecké i makedonské, protože řada dalších dětí byla makedonského původu. Od šesté třídy chodil do školy do Vítkova, kde byly speciální třídy pro děti z Řecka. „V domově jsme měli skoro všechno. Líbilo se mi tam. Na stýskání nebyl čas. Pořád byl nějaký program,“ odpověděl pamětník na otázku, jestli mu nebylo moc smutno po domově a rodičích.

Matku a dědu přijalo nejprve Polsko

Jeho maminka a dědeček našli útočiště nejprve v Albánii, poté se dostali do Polska. Když se zanedlouho přes Červený kříž dozvěděli, že děti jsou v Československu, požádali o povolení k přestěhování. Dostali byt v Karviné. Matka pracovala několik let jako dělnice v tamních železárnách. Kostasova mladší sestra Kalypso se k nim nastěhovala. Starší Elefteria v té době dělala v Praze zdravotnickou školu a také Kostas tam pak studoval. „Do Klokočova jednou přijela komise, která vybírala děcka vhodná pro studium. Říkali, že potřebují učitele a že půjdu na pedagogickou školu. Nevěděl jsem ani, co to je,“ říká pamětník s úsměvem.

Z Klokočova ho poslali nejprve do domova v Chrastavě, v severních Čechách, kde se děti připravovaly na studia na českých školách. „Češtinu jsme se učili od rána do večera,“ říká. Poté nastoupil na střední školu pro vzdělávání učitelů národních škol v Praze. „Bylo to utrpení. Nic jsme neznali. Profesoři ale věděli, co jsme zač, a mávali nad námi rukou,“ říká Kostas. Na roky v Praze vzpomíná rád. „Bydleli jsme na internátu pod Vyšehradem. Bylo to nádherné prostředí. Také jsem se začal přátelit s českými studenty. Hráli jsme fotbal a chodili společně do hospody na pivo,“ vypráví.

Učitelskou dráhu začínal v domovech pro řecké děti jako vychovatel a učitel makedonštiny. Když děti z Řecka dospěly a domovy se zrušily, přijal místo učitele v Hati na Opavsku. Od dětství rád sportoval, hrál fotbal, věnoval se gymnastice a dalším sportům. Tělocvik učil nejraději. V učitelském sboru v Hati se seznámil se svou budoucí manželkou Jiřinou. Jeho posledním pedagogickým působištěm bylo učiliště pro znevýhodněné žáky základních škol v Hlučíně, kde pracoval až do důchodu.

V Československu se sešla celá rodina

Po letech odloučení se v Československu nakonec sešla celá rodina. Pamětníkův otec našel se svými spolubojovníky azyl nejprve v Albánii, pak se dostal do Sovětského svazu, do Taškentu ve svazové republice Uzbekistán. „Rusové ho tam asi deset let drželi. Nevím proč. Pracoval tam na stavbách. Když ho konečně pustili za námi, byl už starý,“ říká. Jeho nejmladší bratr Nikos, který při útěku rodiny do Albánie zůstal v rodné vesnici u sousedů, vyrůstal v řeckém dětském domově. „Po vojně dostal povolení přijet do Československa. Našel si v Ostravě řeckou manželku, ale nezvykl si tady. Odstěhovali se zpátky do Řecka.“

Kostas se do vlasti podíval až na konci sedmdesátých let. „Nechtěli nás tam dlouho pustit. Báli se, že bychom jim tam převrátili režim,“ říká pamětník. Narazil také na problém se jménem. Už jako mladík si změnil jméno z Pandularise na Pandolarovského. „Protože jsem se tehdy cítil jako makedonský vlastenec, jméno jsem si takto poslovanštil,“ vysvětluje. Když ale přišel na řecké velvyslanectví žádat o vízum, vysmáli se mu. „Řekli, že když mám takové jméno, ať jdu na makedonské velvyslanectví, které však neexistovalo. Abych mohl navštívit Řecko, zase jsem si jméno změnil na Pandularis,“ říká pamětník. Tak se stalo, že jeho starší syn se jmenuje Pandolarovský a ten mladší je už zase Pandularis.

Do rodné vesnice se pamětník poprvé vrátil v roce 1978. „Byl jsem šťastný, že jsem se mohl podívat na místa, kde jsem si jako malý hrál a kde jsem pásl ovce. Ti, kteří tam zůstali, nás radostně vítali,“ vypráví. O návratu do Řecka však nikdy neuvažoval. Dodnes je vděčný komunistickému režimu v Československu za přijetí v republice. „Postarali se o nás, nechali nás studovat a žít krásným životem.“ Kladný vztah ke komunistům mu zůstal. „Přál bych si, aby se všichni lidé měli rádi, ať stojí názorově vpravo, anebo vlevo.“