The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pánek (* 1928)

• narozen 22. září 1928 v Hranicích

• na jaře 1945 nasazen na kopání zákopů v Droždíně u Olomouce, odkud uprchl ve vojenském vlaku

• po útěku se až do osvobození skrýval v hranické nemocnici

• po válce pracoval na statku v Lindavě

• v 50. letech vystudoval střední průmyslovou školu v Brně, poté pracoval ve Vojenském projektovém ústavu

• celý život aktivní skaut

• v roce 2023 žil v Domově Alfreda Skeneho v Pavlovicích u Přerova

Jaro 1945. Na vlakovém nádraží v Olomouci právě probíhá namátková kontrola občanů protektorátními bezpečnostními složkami. V davu je i šestnáctiletý Josef Pánek, který přijel do Olomouce lokálním vlakem z blízké vesničky Droždín. A právě prožívá asi nejdramatičtější chvíle svého života. Je totiž na útěku z nuceného nasazení a doufá, že se náhodným vlakem dostane domů. S policejní kontrolou dokladů ale nepočítal. Pokud ho legitimují, hrozí mu až trest smrti, četli jim o tom v denním rozkaze. Je v pasti. Vtom si opodál všimne paní s kočárkem…

Mnichov otec těžce nesl

Josef Pánek se narodil 22. září 1928 v Hranicích na Moravě. Oba jeho rodiče pracovali v hranické mlékárně, otec Josef rozvážel mléko, matka Leopolda prodávala v podnikové prodejně. S rodiči prožil bezstarostné dětství v činžovním bytě v centru města. Jak sám vzpomíná, rodina žila skromně.

Do obecné školy nastoupil pamětník v září 1934, zažil tedy poslední školní rok, kdy na stěně vedle tabule visel portrét prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, kterého vzápětí vystřídal v úřadu Edvard Beneš. Pamatuje si i na úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka a po něm vyhlášený celonárodní smutek, který jako by předznamenal nadcházející tragické události, které Josef Pánek prožil coby žák posledního ročníku obecné školy.

Během všeobecné mobilizace v září 1938 narukoval i pamětníkův otec, a sice do Jičína, kde vojáci zajišťovali ostrahu tabákové továrny. „On byl vášnivý kuřák a vždycky vzpomínal, co tam bylo toho tabáku, že si toho nenabral více. No jo, jenomže nemohl, důstojníci jim to brali,“ vybavuje si Josef Pánek otcovo vyprávění, ale také pocity naprosté bezmoci a frustrace, s nimiž se zanedlouho vrátil domů a které s ním po podpisu mnichovské dohody a odstoupení pohraničí hitlerovskému Německu sdílel celý národ.

Se spolužáky hrál fotbal proti gestapu

Ještě živější vzpomínku má Josef Pánek na 15. březen 1939. „Seděl jsem zrovna ve škole, ve třídě, a díval jsem se na Němce z okna, jak jeli směrem od Bělotína. Kantoři z toho byli na větvi, nevěděli, co nám můžou říct a co ne,“ vzpomíná na osudový den, kdy nacistická vojska obsadila zbývající území Čech a Moravy. Téhož roku dokončil Josef obecnou školu a v září nastoupil na měšťanskou školu v Hranicích. Protektorátní školství se pochopitelně okamžitě ocitlo pod přísnou kontrolou okupačních úřadů a žáci museli sami začerňovat nevhodné pasáže v učebnicích. „Jednou odpoledne jsme si museli sednout a museli jsme vyškrtávat celé řádky z učebnice dějepisu, jak kantor kázal.“ Na své učitele však pamětník vzpomíná jako na vlastenecky smýšlející osobnosti snažící se v podobném duchu vychovávat i své žáky nacistické propagandě navzdory.

Ze školních let má Josef Pánek rovněž jednu kuriózní vzpomínku. Se spolužáky po škole často hráli fotbal na zatravněném prostranství, které sousedilo s úřadovnou gestapa a zároveň velitelstvím wehrmachtu a SS. Rutinní službou znudění němečtí vojáci jednoho dne přišli za chlapci s tím, že by si s nimi rádi zahráli. „Tam byli tajní, státní policie, všecko možné. A oni se tam nudili a když viděli, že my tam klidně hrajeme fotbal, tak přišli, jestli by si s námi nemohli zahrát Německo proti Česku. Jak to dopadlo, už si nevzpomínám, ale gólů moc nebylo, jestli dva, to bylo všecko,“ vzpomíná Josef Pánek na situaci dobře ilustrující absurditu kruté doby.

Židovská menšina nebyla v Hranicích před válkou a na jejím počátku výrazně početná, přesto z jejích řad vzešla elita, která měla ve městě značný vliv. Patřili k nim lékaři, právníci a obchodníci, z nichž mnozí před nacistickou okupací zasedali v městské samosprávě. Pamětník si vybavuje lékaře Dr. Artura Glücka, který léčil celou jeho rodinu. „Moje babička trpěla srdeční vadou a co chvíli měla záchvat. To bylo pořád: ,Běž pro Glücka, stařence je zase zle. Nikdy se nestalo, že by za pacientem nepřišel,“ přibližuje Josef Pánek osobnost oblíbeného lékaře, jenž byl mezi více než 200 židovskými obyvateli Hranic, kteří skončili v transportu 22. června 1942 nejprve do sběrného tábora v Olomouci a poté do terezínského ghetta. Svědkem smutné události byl i pamětník, tehdy ještě školou povinný. „Pochodovali v trojstupech na nádraží. Kam je vezli, jsme tenkrát ještě nevěděli. Ale už se mluvilo o koncentrácích.“ V dalších dnech se k nim přidávaly další transporty. Většina byla následně postupně deportována do vyhlazovacích táborů ve východní Evropě. Celkově zahynulo 216 hranických občanů židovského původu, mezi nimi i dr. Glück. [1]

Život mu zachránila náhodná kolemjdoucí

Po absolvování měšťanské školy nastoupil Josef Pánek do zaměstnání v lesnické kanceláři. S blížící se frontou roku 1945 okupační správa povolávala civilní obyvatelstvo na kopání zákopových opevnění, mladé lidi nevyjímaje. Pamětník tak ve svých 16 letech musel jít nejprve budovat protiletecký kryt u Hranic a na jaře 1945 byl povolán na kopání zákopů v Droždíně pod Svatým Kopečkem u Olomouce. „Spali jsme v hospodě, já jsem spal pod stolem. Vyfasovali jsme akorát slamníky, do kterých jsme nacpali seno a slámu, co dala obec k dispozici, a na tom jsme spali,“ vzpomíná na nasazení v Droždíně.

Práce na zákopech byla sice fyzicky velmi náročná, nicméně v době, kdy konečná porážka Velkoněmecké říše byla již otázkou doslova týdnů, nevládly na pracovišti tak přísné poměry. Navíc, jak vzpomíná pamětník, dozorci na stavbě byli většinou vysloužilí českoslovenští vojáci, kteří dělníky víceméně nechávali na pokoji. Zřejmě i díky těmto podmínkám se pamětník, toužící po návratu domů, odhodlal k velmi odvážnému činu. Rozhodl se utéct. A to i navzdory skutečnosti, že za pokus o útěk každému stále hrozil trest smrti.

A tak se jednoho dne po pracovní době vydal na droždínské nádraží, kde si zakoupil jízdenku směr Hranice. Tehdy se prodávaly jízdenky jen do okruhu 80 kilometrů, vlakem se tedy dostal alespoň na nádraží v Olomouci. Tam narazil na příslušníky německé Werkschutz neboli závodní stráže, kteří právě prováděli rozsáhlou kontrolu dokladů, jež Josef pochopitelně u sebe neměl. Kdyby ho byli legitimovali, jeho osud by byl zpečetěn. V nastalém zmatku mu život zachránila kolemjdoucí paní s kočárkem. „Přidal jsem se k ní a dělal jsem, že k ní patřím. Takže když pak šli kolem, tak mě pominuli, nechali mě být. Ta paní pak odjela jiným vlakem, už ani nevím kam,“ vzpomíná Josef Pánek na dramatické chvíle, ve kterých mu šlo o holý život.

Vzápětí se na olomouckém nádraží setkal s dalšími uprchlíky, kteří jej následovali. Mezi nimi byl i Josefův kamarád z dětství a rodák z Hranic Gustav Oplustil, pozdější známý televizní scenárista a režisér, který s ním byl nasazen v Droždíně. Oplustil přinesl Josefovi kufr s prádlem, který si pamětník zapomněl na útěku v droždínské hospodě. „Tím mě prakticky zachránil, že jsem nepozbyl všechno prádlo,“ doplňuje své vyprávění Josef Pánek. Informace o Oplustilově nasazení a následném útěku se však nepodařilo dohledat, Gustav Oplustil se o těchto událostech nezmínil ani při rozhovoru pro Paměť národa (v rámci projektu Příběhy našich sousedů) v roce 2018. 

Průvodčí je za cigarety pustil ven

Na nádraží si mladíci vytipovali vojenský vlak mířící na východní frontu. Uvědomili si, že domů se v danou chvíli dostanou jedině právě v tomto vlaku. Josef Pánek vzpomíná: „My jsme věděli, že ten vlak pojede z Olomouce na Hranice. Říkali jsme si, že když jede směr východní fronta, musí jet přes Hranice. No tak vystoupíme v Hranicích a bude.“ Do vlaku, který vezl vojáky na východní frontu a raněné naopak převážel do německých lazaretů, se jim skutečně podařilo nepozorovaně dostat, zakrátko však byli odhaleni a uvězněni v jednom z vagónů. I v tomto případě měl Josef Pánek velké štěstí, když vlak mimořádně zastavil, zřejmě z důvodu náletu. V ten moment vagón s uvězněnými mladíky odemkl český průvodčí. „Kluci měli tabačenky, fasovali cigarety, a za cigarety bylo všecko. Tak dostal cigaret baňu, a tak nám fandil, no. Tak nám říká: ,Hoši, teď se ztraťte každý, jak můžete, aby vás nechytli.‘ Tak jsme se ztratili, každý, jak mohl, kam ho vedla cesta.“ Shodou okolností vlak zastavil u nádraží v Drahotuších, jen pár kilometrů od Hranic.

Josef Pánek se konečně dostal domů. Bylo ovšem jasné, že tam zůstat nemůže, mohl by tak ohrozit celou svou rodinu. Jeho otec, jenž rozvážel mléko po celém městě, znal vrchního kuchaře v hranické nemocnici. Právě ta se pro Josefův úkryt zdála nejvhodnější. „Poradili mi, ať jdu za primářem na ušním oddělení, tam že prý bývá největší klid. Tak tam jsem přebyl, byl jsem tam pár dní. Moc jsem nesměl vycházet, byl jsem sice v nemocničním, ale náhoda je, jak se říká, blbec, tak jsem moc nevycházel,“ vypráví. V nemocničním úkrytu strávil asi dva týdny, domů se vrátil hned, jakmile německá armáda vyklidila město.

Josef Pánek vzpomíná i na příjezd Rudé armády do Hranic v květnu 1945. Lidé je zpočátku nadšeně vítali, než osvobozenecká vojska ukázala svou odvrácenou tvář. Sovětští vojáci začali masově rabovat a krást, v oblibě měli zejména hodinky a jízdní kola, na kterých prý ovšem neuměli jezdit. „To bylo osvobození za všecky prachy,“ dodává k tomu Josef Pánek. Zároveň vzpomíná, že k poválečnému rabování se mnohdy přidávali i hraničtí občané, například v právě opuštěných kasárnách: „Dokonce kradli kohoutky a nechali téct vodu. Já sám osobně jsem to neviděl, říkali mi to kluci, kteří u toho byli.“

Bylo to jako za Reichu

Po osvobození Josef Pánek opět krátce pracoval v lesnické kanceláři, poté byl povolán na práci v zemědělství, které těsně po válce trpělo nedostatkem pracovních sil. Vypomáhal na statku ve vesnici Lindava (dnes Lipná), místní části nedalekého města Potštát. Během protektorátu byl Potštát i s Lindavou součástí Sudet, neboť zde žila početná německá menšina. Josef Pánek vzpomíná, že když po válce přišel na statek v Lindavě, nezůstal již ve vesnici jediný obyvatel německé národnosti, všichni do jednoho byli odsunuti. Patřil k nim i původní majitel statku, na který byla po jeho odchodu uvalena národní správa.

Na dobu po únoru 1948, kdy moc v zemi definitivně převzala komunistická strana, vzpomíná pamětník jako na období strachu a nedůvěry mezi lidmi. Vybavuje si politické procesy, jejichž průběh se vysílal rozhlasem a o kterých mu už tehdy bylo jasné, že se jedná o justiční vraždy. Komunistické ideologii nikdy nevěřil, už jen proto, že se od mládí aktivně věnoval skautingu. Jak připomíná, bylo zejména v 50. letech nutné mít se na pozoru. „Člověk si musel dávat pozor na pusu, protože kriminály byly blízko. Bylo to jako za Reichu,“ přibližuje atmosféru temné doby „budování socialismu“.

Na začátku 50. let začal Josef Pánek pracovat v hranickém podniku Sigma specializujícím se na výrobu čerpadel. Zanedlouho byl jako schopný pracovník vybrán ke středoškolskému studiu na průmyslové škole v Brně, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou. Po vojenské službě nastoupil do Vojenského projektového ústavu (VPÚ), kde se podílel mj. na projektování kasáren a muničních skladů. Dostal se tak do míst, jež podléhaly přísnému utajení. Po čase přešel do civilního sektoru a projektoval vodovody a kanalizace.

Ve VPÚ prožil i okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Ráno nás to probralo. Manželka pustila rádio a říkali jsme si, teď jsme v háji. A taky že jsme byli,“ vypráví Josef Pánek. Normalizačními prověrkami prošel, v podniku prý celkově panovala dobrá atmosféra. Přestože pracoval pro armádu, mnohdy na přísně tajných projektech, nikdy ho údajně nenutili ke vstupu do KSČ, vzhledem k jeho odmítavému postoji k režimu ho považovali za nepřijatelného pro členství.

Celoživotní skaut

Josef Pánek byl od mládí aktivním skautem. Prožil všechny zákazy Junáka. K prvnímu došlo za protektorátu v roce 1940. Tehdy bylo Josefovi necelých 12 let a politickou situaci si ještě příliš neuvědomoval. Citelnější byl pro něj až druhý zákaz, tentokrát komunistický, po únoru 1948. V té době už byl skautským vedoucím a vzpomíná, jak se i přes zákaz dál tajně scházeli. Upozorňuje však, že se jednalo o čistě apolitické schůzky, nevzpomíná si zároveň na žádného skauta ze svého okolí, který by se zapojil do protirežimních aktivit. V Junáku poznal i svou budoucí ženu Karlu, s níž vychoval tři děti – dcery Karlu a Veroniku a syna Vojtěcha.

Naplno se do skautských aktivit zapojil po obnově Junáka v období pražského jara roku 1968. Věnoval se péči o mládež, a to i po třetím zákazu skautingu s příchodem normalizace v roce 1970. Dle svých vzpomínek se věnoval skautské mládeži i v 70. a 80. letech pod hlavičkou některé z oficiálních režimních organizací, pravděpodobně Pionýrské organizace SSM. K tomu dodává, že se zároveň dál neoficiálně scházel s ostatními skautskými vedoucími, stejně jako předtím v 50. letech. Nyní byli ovšem skauti nepokrytě sledováni Státní bezpečností.

Výchově skautské mládeže se pamětník krátce věnoval i po sametové revoluci v roce 1989, kdy byl již v důchodu. Vedení pak přenechal mladším, členem Junáka však zůstal dodnes. V době natáčení pro Paměť národa žil Josef Pánek v Domově Alfreda Skeneho pro seniory v Pavlovicích u Přerova.

 

[1] http://www.historie.hranet.cz/pdf/zide2007.pdf