The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Pangrácová (* 1937)

• narozena 21. května 1937 v Říčanech

• v rodinném domě bydleli nějakou dobu němečtí a později sovětští vojáci

• v roce 1948 cvičila na XI. všesokolském sletu

• v 60. letech dálkově vystudovala Pedagogickou fakultu UK

• v roce 1970 odmítla vstoupit do komunistické strany

• živila se jako učitelka v okolních obcích

• po revoluci 1989 založila rodinnou školu v Říčanech

„Žila jsem v rodině, která byla velmi, velmi, velmi příjemná. Měla jsem moc hodné rodiče. Vychovávali mě ve smyslu toho, abych mluvila pravdu a nikdy se za nic nemusela stydět,“ vzpomíná na své dětství Miloslava Pangrácová. Narodila se 21. května 1937 v Říčanech a za svobodna se jmenovala Trojanová. Maminka byla švadlena, tatínek vyučený krejčí a pracoval jako hlavní kožešník.

Kromě o sedm let starší sestry Marie vyrůstala také se sestřenicí Libuší, která žila s rodinou Trojanových. Tatínkova sestra totiž jednoho dne přijela a s odůvodněním, že má hodně dětí a nejsou na tom dobře, se zeptala, zdali může Libušku – mimochodem, o čtrnáct let starší než Miloslava – u Trojanových nechat. „Zůstala u nás, maminka ji nechala vyučit a vystrojila jí i svatbu. Celý život tady žila s námi. Brala jsem ji jako sestru,“ vysvětluje pamětnice.

Praha volá o pomoc

Do školy začala chodit v posledních letech druhé světové války, takže ji tehdy ještě zastihla výuka v německém jazyce. Tyto válečné roky, jak vypráví, si už uvědomovala a vnímala je. „Ze všeho cítíte napětí. Na zahradě jsme měli do země vykopanou velikánskou jámu, kryt, který byl přikrytý. A když začínala revoluce, maminka do toho krytu nosila obrázky svojí maminky a tatínka a pekla štrúdl. To nemohu dodnes pochopit. A tam jsme se měli schovat,“ vybavuje si.

Ve sklepě měla rodina rádio, na kterém poslouchala rozhlasové vysílání. „Pořád slyším tu znělku, která šla z Prahy. Že Praha volá o pomoc. Všichni jsme byli ve sklepě schovaní a bylo to hrozně napjaté. To si člověk pamatuje dodnes,“ popisuje Miloslava a dodává, že tehdy se „dost bála“, ačkoli v jiných situacích je statečná a se strachem se nepotýká.

S koncem války a dobou osvobození si Miloslava vybavuje, jak viděla kolony Němců, kteří se chtěli dostat do Benešova, aby je zajali Američané. A když němečtí vojáci odjeli, přijeli Sověti na koních. „Usídlili se u nás na dvoře a byli tady. Chodil k nám takový ruský voják, ale potom už se neukázal. Maminka říkala, že ho zastřelili, protože to byl asi vlasovec. Ti byli tady na dvoře,“ vzpomíná Miloslava.

Trojanovi měli menší hospodářství, chovali husy, slepice, prase, kozu, kachny či králíky. Rodina měla také v domě, který rodiče pamětnice postavili v roce 1930, v horním patře nájemníky. Celkem tak bylo v hospodářství pět děvčat, na která rodina po příjezdu sovětských vojáků dávala pozor. „Ti Rusové nebyli tak mírumilovní, jak si někdo mohl myslet, takže nás zamykali do pokoje, abychom byly chráněné, schované před těmi Rusy, kteří nás tenkrát osvobozovali.“

Základní školu navštěvovala Miloslava v Říčanech a učila se velmi dobře. Později přešla na gymnázium, původně totiž chtěla být zdravotní sestrou a možná i lékařkou. Studovat jít nejprve nemohla, protože na gymnáziu ranila jejího tatínka mozková mrtvice. S důchodem 350 korun ale velice těžko vyšel, a tak musela vypomoci právě Miloslava a najít si zaměstnání. Přání být jednou učitelkou se ale nevzdala. „Někdy v roce 1962 jsem začala učit v Mukařově a dálkově studovat na pedagogické fakultě český jazyk a tělesnou výchovu,“ říká dnes.

Zabili nám Honzu Masaryka

Když se v roce 1948 ujala vlády komunistická strana, jako první, co pamětnice zmíní, je smrt Jana Masaryka. Podle svých slov je přesvědčená o tom, že z okna Černínského paláce byl vyhozen. „Stále se o tom vedou spory. Moje maminka řekla: ‚Tak nám zabili Honzu Masaryka.‘ A já ji slyším dodnes, jak to řekla: ‚Zabili nám Honzu Masaryka.‘“

Na přelomu června a července roku 1948 se konal XI. všesokolský slet, a to po desetileté přestávce, kterou zapříčinila druhá světová válka. „Sokol potom zakázali a některé představitele dali do vězení,“ vzpomíná Miloslava, která v Sokole cvičila už jako malá dívka v červené sukni a režné blůze. „Bylo nás strašně moc,“ říká.

Například Miladu Horákovou označuje pamětnice za „vzácnou ženu“. „Popravili tolik lidí, kteří za nic nemohli,“ hodnotí dnes minulý režim.

Pražskému jaru nedůvěřovala

V roce 1968, době Pražského jara a okupace vojsk Varšavské smlouvy, bylo Miloslavě jedenatřicet let. Pražskému jaru ovšem moc nedůvěřovala. „Pak se ukázalo, že se moje myšlenky potvrdily,“ říká dnes. „Rok 1968 byl strašný, bylo to něco příšerného, co se stalo. Byla jsem úplně zničený člověk. Vzala jsem rádio, otevřela okno dokořán a pustila jsem, jak Praha volá o pomoc. Že přijeli Rusové a že nás začali okupovat,“ vzpomíná Miloslava, jak osudové dny prožívala. „V roce 1968 už jsme nebyli svobodná česká země. Pro mě to bylo, že jsme republika Sovětského svazu, který si s námi dělá, co chce,“ upřesňuje pamětnice.

Právě v době okupace psala závěrečnou písemnou práci z českého jazyka pro státní zkoušky. „V Říčanech jsem učit nemohla, pořád mě sem nechtěli, protože jsem něco měla v posudcích,“ vzpomíná. Když se totiž na dálkové studium přihlásila poprvé, zkoušky udělala, ale podle posudku neuspěla u všeobecného pohovoru. „Já jsem to ale nevzdala a další rok jsem se přihlásila znovu. Je to důležité. Když něco chcete, musíte za tím jít. Když to vzdáte, nikam se nedostanete,“ říká Miloslava s tím, že nakonec ji vzali a ona vystudovala.

V roce 1970, když byla na mateřské dovolené s první dcerou Hanou, dostala nabídku na vstup do komunistické strany. Odmítla. „A to se se mnou pořád táhlo. Nemohla jsem jít učit do Říčan, pořád jsem byla v Mukařově. Pak jsem se dostala do Radošovic,“ lící pamětnice anabázi po školách v okolí domovských Říčan. Nakonec po mateřské s druhou dcerou začala učit v sousední Uhříněvsi, kde zůstala dva roky. Pak odešla do Prahy. V Říčanech pro ni ale ani poté nebylo místo, až se dostala na malotřídku do Sluštic ve Středočeském kraji. „Tam jsem byla rok a dostala jsem se učit do Říčan na základní školu,“ vzpomíná Miloslava, která si ještě později udělala také doktorát z pedagogiky.

K Chartě 77 se ale i přes svůj nesouhlas s režimem nedostala a podle svých slov se o ni v té době ani nijak zvlášť nezajímala. „Vnímala jsem to asi jako Pražské jaro. Přišlo mi to všechno takové neskutečné. Říkala jsem si, že to tady takhle bude do konce mého života. Neměla jsem naději, že se to někdy změní,“ vysvětluje. 

Život se mi raketově změnil

Když přišla sametová revoluce, učila Miloslava tou dobou na učilišti, stávkovala spolu s rodinou a svůj názor jezdila vyjádřit také na setkání přímo v Praze. „Václavské náměstí bylo zaplněné do posledního místa, Marta Kubišová zpívala na balkoně v Melantrichu a zvonili jsme klíči. Pak jsme byli i na té velké demonstraci na Letné, všude jsme jezdili a cinkali,“ vzpomíná dnes.

„Po roce 1989 se život změnil raketově,“ říká pamětnice, která už delší dobu chtěla založit rodinnou školu, angažovala se také v lokální politice a seděla v zastupitelstvu, kde nakonec zůstala osmnáct let. Po revoluci se také podílela na obnově Sokola a byla členkou Ústředního sboru žen České obce sokolské.

A jak zní motto, kterým se Miloslava v životě řídí? „Země česká, domov můj. Ale podmotto je: radovat se z každého dne a s pokorou přijímat radosti a těžkosti života,“ uzavírá Miloslava Pangrácová své vyprávění.