The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Konstantin Papasavoglu (* 1952)

• narozen 23. 5. 1952 v Šumperku

• jeho rodiče bojovali v řecké občanské válce

• stáli na straně komunistů, kteří válku prohráli, a proto museli uprchnout

• byli jedněmi z tisíců řeckých emigrantů, které v roce 1949 přijalo Československo

• dětství prožil v kasárnách v Těchoníně, kam byli soustředěni zranění řečtí uprchlíci

• v roce 1961 se s rodiči přestěhoval do Jeseníku

• od roku 1973 do roku 2015 pracoval v ostravském podniku Vítkovice

• při práci vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• je předsedou Řecké obce Ostrava a organizátorem řady kulturních akcí

Lidé slepí, bez rukou a nohou, těžce zranění, nemocní. Časté loučení s umírajícími a pohřební průvody. To bylo prostředí, ve kterém prožil dětství. Vyrůstal v kasárnách v Těchoníně. Ve zvláštním místě, do kterého byli na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století svezeni levicově smýšlející Řekové poražení v řecké občanské válce. Partyzáni, komunisté a jejich rodinní příslušníci, kterým se socialistické Československo rozhodlo poskytnout pomoc.

Když se v roce 1945 z Řecka stáhla poražená německá fašistická vojska, pro obyvatele tamních horských oblastí to neznamenalo radost z nového života. Bylo tomu přesně naopak. Hospodářství bylo v rozkladu, nová řecká vláda nutila zemědělce odevzdávat velkou část úrody, na venkově se šířil hlad. Řečtí komunisté začali zemědělce přesvědčovat, že je třeba se proti útisku postavit a začít bojovat za lepší život. Důsledkem bylo, že v roce 1946 v Řecku vypukla občanská válka. Stálo v ní proti sobě vládní vojsko a levicově smýšlející partyzáni rekrutovaní z bídou svíraných horských oblastí. Byli mezi nimi i Stelios a Christina. Oba měli syny, partnery a stejnou víru v lepší budoucnost. Neznali se, ale oba ve stejnou dobu bojovali v horách v jednotkách partyzánů. Oběma ve válce padli jejich životní partneři. Když byli partyzáni poraženi, oba se ocitli ve skupinách těch, kterým se podařilo z Řecka uprchnout do Albánie a do Jugoslávie. V roce 1949 tisíce těchto poražených Řeků přijalo Československo. Komunisté se v něm dostali k moci, a tak se rozhodli pomoci stejně smýšlejícím řeckým soudruhům a jejich rodinám. Stelios a Christina se v Československu seznámili. Zamilovali se, chtěli se vzít. Bylo to obtížné, protože museli čekat, než získají potvrzení, že jejich předešlí partneři zemřeli. Ale podařilo se. Ke dvěma synům, které měli z předchozích vztahů, přibyl 23. května 1952 syn Konstantin a později dcera Anna.

Dětství mezi nemocnými

Stelios Papasavoglu pracoval v Československu pro Červený kříž. Měl na starost slučování řeckých rodin. Vyhledával jednotlivé Řeky, kteří se po válce dostali do Evropy a snažil se, aby se dozvěděli o osudu svých blízkých a setkali se. Z války byl vážně nemocný. Dostal proto se ženou a s dětmi ubytování v bývalých kasárnách v Těchoníně. V místě, kde byly ubytovány stovky těžce zraněných řeckých uprchlíků. Lidé bez nohou a rukou, slepí, neschopní pracovat a sami se o sebe postarat.

„Do Těchonína jsme se nastěhovali v roce 1954. Co si pamatuji jako dítě v těch asi pěti, šesti letech, kdy jsem začínal vnímat svět, bylo tam asi šest set lidí. Nebyli to ležáci, ale potřebovali tlumočení a pomoc. Měli třeba amputované nohy, chodili o berlích. Jiní neměli ruce. Byli tam nevidomí. Československá vláda přidělila bývalá kasárna těmto lidem, aby byli soustředěni na jedno místo a měli tam ambulantní péči. Byl tam lékař. Hodně důležitý byl správce areálu pan Josef Jokeš. On tam přímo bydlel a pomáhal, jak bylo třeba. Byl nesmírně obětavý, jeho pomoc byla obrovská,“ vzpomíná Konstantin. Přesněji, Kostas. Tak mu všichni v Těchoníně říkali. A všichni ho měli rádi. Zdravý, veselý kluk, který dělal jednu lumpárnu za druhou, byl v prostředí plném invalidů a životem ztrápených lidí zjevením a pro mnohé nadějí v budoucnost. Jeho maminka byla zaměstnána v kuchyni a pomáhala každý den zabezpečovat jídlo pro šest set nemocných. Jeho otec pracoval na tom, aby jejich životní podmínky byly co nejlepší.

Dětské vnímání utrpení

Kostas si vybavuje toto: „Tatínek měl zdraví nahlodáno. V občanské válce aktivně bojoval v horách, spal ve sněhu. Pak dostal tuberkulózu. Prodělal několik operací. My děti jsme nevěděly, co se děje, ale cítily jsme, že něco není v pořádku. Prostě tam tatínek v některých obdobích nebyl. Byl v nemocnici. Maminka vždy, když se s ním loučila, plakala. Já jsem si několikrát všiml, že na záchodě vyplivoval krev. Zdálo se mi, že to není normální. Ale malé děcko se bojí zeptat, co se děje. Ta loučení však byla tak dramatická, že jsem měl vždy pocit, že už se s tatínkem nikdy neuvidíme.“

Vzpomíná, jak otec říkal matce, že se půjde rozloučit s kamarádem do márnice. Zvědavý Kostas se tajně vykradl z domu za ním. Byl večer, šero. Otec nechal v márnici pootevřené dveře a Kostas zdálky sledoval scénu, která mu zůstala navždy v paměti. Na stole ležel muž, kolem něj hořely svíce. Stelios Papasavoglu ho držel za ruku a loučil se s ním. Ten člověk ještě nebyl mrtvý, ale už ležel v márnici. „Tak to tam bývalo. Lidé byli tak těžce nemocní, že doktor někdy rozhodl, že dalšího dne nedožijí. Je pravda, že ten člověk byl už druhý den mrtvý. A tak lidé, kteří byli schopní chodit, se chodili loučit s kamarádem rovnou do márnice,“ vybavuje si Kostas.

Jaké bylo dětství v tak zvláštním prostředí? Nezanechalo na chlapci následky? Jak se se všudypřítomným smutkem a smrtí vyrovnával? „Setkání se smrtí bylo těžké. Řecký hřbitov je součástí těchonínského hřbitova. Je tam pochováno sto čtyřicet Řeků, kteří v Těchoníně zemřeli. Skoro každý měsíc tam někdo umřel. Vypravovaly se průvody za rakví, které mířily z kasáren na hřbitov. Pro malé dítě to byla taková nedobrá zkušenost,“ odpovídá.

Přesto označuje své dětství za pěkné. Chodil do školy v Těchoníně, mezi místními dětmi si našel řadu kamarádů. Zatímco v jeho rodině v kasárnách vládla spíše přísnost a prostředí bylo plné smutku a starostí, škola pro něj představovala krásný, veselý, bezstarostný svět. „Lidé v Těchoníně byli přátelští. Nikdy jsem se tam nesetkal s nějakými špatnými reakcemi. Brali mě stejně jako ostatní místní kluky, se kterými jsem řádil,“ říká.

Také lidé ubytovaní v kasárnách se snažili si život zpříjemnit. Kostas vzpomíná na to, že často sedávali venku, hráli na mandolínu, vzpomínali na svou vlast. A věřili, že se do ní brzy vrátí. „Mnoho z nich to bralo tak, že příští rok budou v Řecku. Naděje padly, když do Těchonína v roce 1956 začali přijíždět další Řekové, tentokrát z Maďarska.“ říká. Jednalo se o Řeky, převážně komunisty a jejich rodiny, kteří po řecké občanské válce našli azyl v Maďarsku, ale poté, co tam vypuklo celonárodní povstání proti stalinistické diktatuře, hledali azyl v dalších socialistických zemích. Kostas však vzhledem k nízkému věku tehdy politické pozadí toho, proč řecké rodiny žijí v Československu, nevnímal. Rodiče před ním o politice nemluvili.

Obavy z okupace v srpnu 1968

V roce 1962 se s rodiči a sestrou Annou odstěhoval do Jeseníku. Tam žila početná řecká komunita. Kostasův otec dál pracoval pro spolek řeckých politických emigrantů pod Československým červeným křížem, matka dělala pomocnou sílu v kuchyni.

Kostas se poprvé začal zajímat o politiku a souvislosti řecké emigrace po okupaci Československa sovětskými vojsky v roce 1968.

„Rodiče byli velmi citliví na to, co se dělo ve společnosti. Řecká komunita byla levicově zaměřená, tak měli strach, že může dojít ke stejným událostem jako v Maďarsku. Báli se, že levice může být pronásledována. Tehdy jsem začal vnímat, že svět může být jiný. Někteří lidé nám dávali najevo, že jsme přivandrovalci. Začal jsem být opatrný. Projevovalo se to tak, že jsem se vždy snažil pracovat dvakrát lépe, než člověk českého původu, abych ukázal, že si tu práci zasloužím,“ vysvětluje.

O srpnu 1968 říká, že ho ty dny vyděsily. Vybavuje si, jak k nim domů přišel jeden starší Řek, kterého měl rád a považoval ho téměř za svého dědečka: „Říkal, že se něco muselo stát, když sem ti Rusi vlezli. Tak to říkal. To bylo vše, co jsem k tomu slyšel. Moji starší bratři s námi nežili, rodiče se mnou o takových věcech nemluvili. Neměl jsem jak a kde udělat si názor. Ale vím, že v přelomu těch pár týdnů měli rodiče obavy, možná přímo strach o život.“

Život bez občanství a bez pasu

V roce 1973 začal pracovat v ostravském podniku Vítkovice. Do těžkého průmyslu v Ostravě tehdy odešla pracovat řada Řeků žijících v Československu, většinou už šlo o potomky uprchlíků z řecké občanské války, tedy lidí jako byl Kostas. Začínal jako dělník, později při práci vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě a z dělnické pozice se propracoval až na lepší místa.

Říká, že se s nedůvěrou nebo komentáři týkajících se toho, že je potomkem řeckých emigrantů, setkával jen naprosto výjimečně. Naopak si velmi cení vstřícného přijetí, kterého se jemu i dalším Řekům v Československu dostalo. Vzal si Slovenku, narodili se jim dva synové, usadil se v Ostravě. 

Problém byl v tom, že socialistické Československo sice řeckým uprchlíkům poskytlo domovy a práci, ale nikdy jim nedalo československé občanství. Řecko je mezitím občanství zbavilo. Ve své vlasti byli považováni za nepřátele. Kostas se později dozvěděl, že z řeckých matrik byly vytrhány stránky se jmény těch, kteří bojovali na straně partyzánů a uprchli. Od lidí z řecké komunity slyšel příběhy o komunistech, kteří neutekli a po prohrané občanské válce byli v Řecku krutě mučeni a popravováni. V rodině měl ženu, která strávila řadu let jako politická vězeňkyně v jednom řeckém ostrovním žaláři. V Řecku Kostas a jeho rodina oficiálně neexistovali, v Česku měli dočasné povolení k pobytu. Neměl občanství, neměl pas. Znamenalo to, že nemohl cestovat. „V té době Češi často jezdili do Polska nebo na dovolenou do Bulharska. Já nemohl ani tam,“ říká.

Žil v prostředí levicově smýšlející řecké komunity a socialistické zřízení považoval za správné. „Ale celý život jsem přesvědčen, že každý má právo mít svůj názor. Zároveň jsem se nikdy do ničeho nechtěl míchat. V roce 1977 ve Vítkovicích probíhala kampaň proti Chartě 77. Já se neangažoval. My, řecká komunita, jsme neměli informace, nevěděli jsme, kdo je Havel. My to brali, že to není správně, ale zároveň mi vadilo, že jsme si tu Chartu nemohli přečíst. Snažil jsem se získávat informace, udělat si vlastní názor. Kvůli tomu jsem měl v řecké komunitě nálepku trochu neukázněného,“ říká.

V roce 1979 dostal povolení jet do Řecka. Rodiče se tam snažili vyřídit si doklady, zjistit, co se stalo s jejich příbuznými. „Tam viděli, že jejich jména jsou z matrik vytrhaná. V podstatě neexistovali. To mám řeckému státu dodnes za zlé. A nikdy nepřestanu být vděčný Československu, že nám poskytlo možnost vzdělat se, realizovat se,“ podotýká.

Práce po roce 1989

Říká, že jeho rodiče i další Řekové velmi toužili vrátit se do vlasti. Časem to udělali především ti, kteří tam měli určitý majetek. Vrátil se i Kostasův starší bratr. Kostas o něm říká, že měl ve své původní vlasti těžké začátky. Dřel v továrně, nic neměl a někteří Řekové se navíc na bývalé komunistické uprchlíky a jejich potomky dívali s nedůvěrou.

Kostasův život se změnil po listopadové revoluci v roce 1989. V podniku Vítkovice byl zařazen na lepší místo, stal se nakonec ředitelem oddělení nákupu a prodeje. Musel se rozhodnout, zda požádá o české občanství, nebo bude usilovat o to řecké. Rozhodl se stát Čechem a po dlouhém a složitém vyřizování se mu to podařilo. „Problém byl v tom, že jsem potřeboval různá potvrzení z Řecka, jenže tam jsme v podstatě neexistovali. České zákony vyžadovaly, abychom byli vyvázáni z Řecka, jenže tam říkali, že nikoho takového jako my v záznamech nemají,“ podotýká.

Svého rozhodnutí stát se českým občanem nikdy nelitoval. Říká, že Česko miluje a je jeho vlastí. Přesto se cítí být Řekem: „Je to takový zvláštní pocit. Uvědomil jsem si, jak mám svůj vztah k Řecku a znalosti z historie zanedbané. Až nyní se vše snažím dohnat. Vyhledávám staré řecké filmy, zajímám se o historii, o vše, co se týká řecké občanské války, abych to všechno pochopil.“

V Ostravě má naladěny řecké televizní stanice, sleduje je každý den. Do Řecka jezdí každý rok na dovolenou. V Ostravě vede spolek nazvaný Řecká obec. Je jedním z hlavních organizátorů setkání Řeků žijících na Ostravsku, pořádá pro ně taneční zábavy. Stojí i za tím, že v Ostravě fungují kurzy řečtiny a řeckých tanců, do kterých chodí především Češi. Kostas ke spoustě práce, kterou dělá, říká: „Mám sen vytvořit v Ostravě řecký ostrůvek, takové malé Řecko. Nevím, čím to je, ale každý Řek, ať žije kdekoli, v srdci stále zůstává být Řekem.“

Rád se setkává s Čechy, kteří si vlast jeho předků oblíbili jako místo dovolených.

Na otázku, co považuje v životě za nejdůležitější, odpovídá: „Myslet pozitivně. Spojovat lidi, ne je rozdělovat. Já se vždy snažil zaměřovat na rodinu. Na děti, na sestru, na bratry. Je důležité mít se rádi a my se rádi máme. K tomu naplno pracovat. To jsou hlavní pilíře. K nim mám i pilíře další. Práci pro řeckou komunitu a pak řeckou hudbu. Když je mi těžce, v nejhorších chvílích života, si vždycky dám sluchátka a pustím si řeckou hudbu. Když rozumíte jejím slovům, zjistíte, že jsou o lásce, o vztazích. Řecká hudba je krásná. Je to balzám na duši.“